Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 10. kapitola

19.07.2010 (18:00) • MrsDaisy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1642×

Bella:

V mých myšlenkách už nebylo místo na to, abych uvažovala nad něčím jiným než nad Jakem. Natožpak abych se zabývala těmi opozdilci, co ani nevěděli, kde je naše škola. I když to moji mysl trochu zarazilo, byli zvláštní. Ale víc pozornosti už jsem tomu nevěnovala.

Skoro bez přemýšlení jsem jela domů, kde jsem vyskočila z auta, tělo roztřesené. Napětí mi trhalo nervy jako tenké nitky. Okamžitě jsem se rozběhla nejvyšší rychlostí k lesu, a bezmyšlenkovitě zmítaná instinkty jsem začala lovit.

Bez zájmu jsem nekompromisně vysávala pumu, která pár kilometrů lesem na západ spala. Jak jsem tak běhala po lese zmítaná instinkty, pomalu jsem se uklidňovala. Pročistila jsem si hlavu a posílila se krví. Nerada jsem často lovila, ale dnes jsem si to nedovedla odpustit.

Když jsem zahrabávala tělo mé poslední oběti, připomnělo mi to jisté nebezpečí. Vzpomněla jsem si na důvod mého rozrušení – Jacob. A tím nejhorším, co se mohlo stát, bylo to, že by se taky potuloval v lese.

Nebála jsem se o to, že bych mu ublížila já, na to jsem se ovládala moc dobře. Nebezpečí tu představovali vlci. Při pomyšlení na ně mi přeběhl mráz po zádech. Hlasitě jsem polkla a dala se do běhu. Zase jsem poslechla svou intuici a začala nový lov. Tentokrát to nebyla náhodná oběť, mým cílem byli vlci.

Jak se však zdálo, nikdy nebylo nic tak, jak si to člověk naplánuje. Z mého soustředění mě vytrhnul až pach mně velice známý. Co tu sakra dělají upíři? Zanadávala jsem si.

„Ehm, Carlisle?“ zašeptal hlas někde blízko. „Nejsme tu sami,“ upozorňoval.

Otočila jsem se po hlase, abych spatřila skupinku upírů stojících mi za zády. Okamžitě jsem poznala, čím mi jsou povědomí. Byli to ti ztracení opozdilci, co hledali školu.

Uvolnila jsem se a s úlevou se šla představit. „Ahoj, já jsem Bella.“

„Rád tě poznávám. Já jsem Carlisle, tohle je Edward, Rosalie, Emmett, Jasper a Alice. Moje žena Esme je doma,“ rozpovídal se přátelsky krásný blondýn.

„Co tu děláte?“ neubránila jsem se zvědavé otázce.

„Zrovna jsem se přistěhovali…,“ odpověděl mi Carlisle okamžitě, a horlivě mi vyprávěl jejich podivuhodný příběh.

Se zájmem jsem poslouchala své nové sousedy, dokud jsem uslyšela prasknutí větvičky. Někde dál v lese se něco plížilo.

„Omlouvám se, ale dneska mám naspěch. Popravdě jsem velice rozrušená (mírně řečeno, povzdychla jsem si). Mohu vás zítra navštívit?“ zatrylkovala jsem nadšená z nových přátel, před kterými nemusím nic skrývat.

Jásavé odpovědi mě přesvědčily, že si s nimi budu rozumět. Zvlášť s tou malou tmavovláskou, okamžitě jsem si ji oblíbila. Tolik jsem si zrovna teď potřebovala popovídat, že mě to až samotnou překvapilo.

S rozloučením a přáním klidné noci jsem se otočila a běžela zbývající kousek k domu. Už se smrákalo a já jsem pociťovala hranici svých sil. Vyčerpaná jsem se svalila do postele a odevzdala se noční můře. Jediné, co jsem vnímala bylo tesknivé vytí…

Jacob:

Vím, že bych to dělat neměl, ale musel jsem! Jen jsem se přišel podívat zpátky domů, prostě si připomenout realitu. Mám asi poslední možnost se tu naposledy pořádně rozhlédnout, dokud mám ještě trochu chladnou hlavu. Zítra už to takové nebude, už nic nebude jako dřív – tím jediným jsem si jist.

Je zvláštní jak se vám dokáže život ze dne na den změnit. Jako bych už neznal tu osobu, co tu ještě ráno byla a žila normální lidský život. Jenže teď už nevidím svět tak světlý jako předtím… . Najednou cítím na zádech chladné studené stíny noci. Vražedné a chladnokrevné stíny.

Pomalu jsem prošel celý byt a čichal všechny tak důvěrně známé vůně. Nakonec jsem vyšel ven zadními dveřmi na terasu a doběhl k lesu. Ještě pořád jsem neuměl pořádně ovládat své tělo, ale snažil jsem se. Věděl jsem, že se stačilo rozzuřit, a to mi teď poslední dobou šlo dobře.

Spolu s napětím, které ve mně vzrůstalo, mnou prostupovala i zlost, až došlo k výbuchu a já jsem stál na všech čtyřech. Bylo mi jasné, že se budu muset naučit žít s touhle jinou „svobodou“.

Zatřásl jsem hlavou, abych odehnal tyhle myšlenky. Dost! Rozkřičel jsem se sám na sebe. Copak tohle má smysl? Už se nemůžu dál poslouchat. Musím se vzpamatovat a ochránit to jediné, co mi zbylo, to jediné pro mě tak drahé. Moje Bella!

Vždyť jsem já blázen v tomhle pomatení úplně zapomněl, co se děje s Bells. Teď když vím, že jsou tu upíři, vím, jaké jí hrozí nebezpečí.

Jenže co jí teď řeknu? Musí to být už minimálně týden, co jsem se jí neozval. Do školy teď jít taky nemůžu, neumím se ovládat a vůbec, co jí řeknu? Ahoj, zlato, já jsem vlk a budu tě chránit před upírama? Jo, to byl opravdu skvělý nápad.

To nevadí, zatím ji nic říkat nebudu. Budu ji jen pozorovat. Dal bych všechno za její bezpečí a jestli to bude lepší tak, že se neuvidíme a ona na mne bude muset zapomenout, ale bude v bezpečí, udělám to. Budu na ni dávat pozor!

Začenichal jsem ve vzduchu po její vůni a vydal se z lesa ven. Pomalu jsem přišel až ke kraji louky kousek za školou. Nikdy jsem tu jako člověk nebyl, ale tohle místo bylo cítit cigaretami a alkoholem. Všechno okolo mě mi otvíralo oči a já věděl, že tohle nemám rád. Nemám rád tyhle lidi okolo mě. Jedno jsem jim však záviděl. To, jak mají lehký život.

Co to? Zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem chtěl přejít louku. Něco to příšerně páchne! Ten pach mě bodal do nosu jako ostrá jehla div jsem nevyjeknul. Za zády se mi někde dál v lese ozývaly cizí hlasy. Cizí až na jeden – Bella!

Okamžitě jsem tam vydal i přes ten pach a bolest v mém čumáku. Ale jak jsem se blížil, bolelo to čím dál víc. Musel jsem zpomalit a schovat se za stromem. Měl jsem pravdu, je tam i Bella! Ale těch bílých lidí okolo ní je moc. Nemůžu nic dělat, uvědomil jsem si s panikou.

Nezbývalo mi nic jiného než vyčkávat ve strachu. Úzkostlivě jsem je pozoroval, jak si spolu neškodně povídají, až mě to zaráželo. Byla tak blízko smrti a ani o tom nevěděla! Koukala se těm netvorům do obličeje a smála se tak, jak to umí jenom ona.Vypadal vesele, ale v jejích očích bylo něco, co jsem neznal. Nedokázal jsem ji rozluštit, ale myslím, že to byl možná i strach.

Po čase se všichni rozloučili a normálně odešel každý jiným směrem, jako by byli normální lidé, co se přátelsky pobavili. Jediná věc, která mi vrtala hlavou, byla, proč ji ty krvelačné bestie nesnědly. Ona je tak křehká a tak nevinná. Něco mi tam nehrálo.

Sledoval jsem ji až k domu, kde jsem jí chtěl o všem vyprávět. Projela La Push a pokračovala ke svému domu, kde si sedla do houpačky na terase. Dohlédl jsem na ni, ale to mi nestačilo, musel jsem ji varovat. Pomalu jsem začal dýchat a soustředil se jen na pravidelné výdechy. Bylo by dobré k ní přijít jako člověk, napadlo mě.

Ale něco se zvrtlo. Najednou jsem cítil ve vzduchu napětí, Bella byla ve střehu. Teď se dívala přímo na mě v mé vlčí podobě. Vytřeštil jsem oči úlekem, že se mě bude bát, ale v jejích očích nebyl ani náznak strachu. Cítil jsem spíš odhodlání a vztek. A najednou mi to došlo.

To bylo to divné, proč se mi celou dobu svíral žaludek, ale já byl tak zaslepený starostí o Bellu, že jsem si toho ani nestačil všimnou. Ve vzduchu se kromě jiného taky vznášela ta lehounce štiplavá vůně, teď byla mnohem mnohem slabší než předtím v lese.

Bella vyskočila z verandy nadlidskou rychlostí a v mžiku běžela ke mně tak rychlým tempem, že jsem ji skoro neviděl se pohybovat. Břicho se mi sevřelo a chlupy se samy naježily. Aniž bych chtěl, vyšlo ze mě lehké varovné zavrčení. Za mnou se ozvalo křupnutí větvičky a mně se zdálo, že se všechno potemělo.

„Bello!“ zavyl jsem stísněně vlčím hlasem, ale ona mi nerozuměla.

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Předchozí Další

Prosíme o komenty!

Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 10. kapitola: