Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je to osud... 2. kapitola

„Máš zabaleno všechno?“ zeptala se mě, snad už po sté, moje velmi starostlivá mamka.

„Jo mám všechno, a i kdyby ne, tak už s tím nic neuděláš.“ Stáli jsme ve velké letištní hale. Mamka se na mě povzbudivě usmála, s taťkou mě objali, já se otočila a odešla do odbavovací haly.

V letadle jsem seděla u okna a vedle mě bylo prázdné místo. Už jsem si myslela, že bych mohla sedět sama, jenže pak se vedle mě objevil doktor, který mě ošetřoval po…

Nechtěla jsem myslet na to, co se stalo ani ne před měsícem. Nemohla jsem. Jinak bych se tady určitě rozbrečela.

„Jé, ahoj Bello, tebe bych tady nečekal. Mohu si přisednout?“ Zeptal se mě doktor Cullen.

„Dobrý den, klidně se posaďte,“ řekla jsem, usmála se a pak zase otočila hlavu a koukala z okna.

„Kam letíš?“ Zeptal se. Já zase otočila hlavu zpět, abych si s ním mohla povídat.

„Do Port Angeles a vy?“ Zeptala jsem se ho.

„Taky. Bydlím tam,“ řekl.

„Vy tam bydlíte? Co teda děláte tady?“ Zeptala jsem se zvědavě. Když zrovna letuška ukazovala, kde jsou únikové východy.

„No, nebydlím zrovna v Port Angeles, ale ve Forks. A tady jsem byl jenom na dovolené. Kdysi jsem tady bydlel. Tak jsem si jednoho dne řekl, že bych mohl zajet navštívit moje známé. Jenže pak jsem zjistil, že v nemocnici kde jsem předtím pracoval, by se jim hodily pomocné ruce a tak se z mojí dovolené vyklubal jenom další pracovní měsíc,“ trochu si povzdechl, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo.

Letadlo vzlétlo.

„A proč ty letíš do Port Angeles?“ Zeptal se mě.

„Vlastně jedu do Forks. Na kurz zpěvu,“ řekla jsem.

„Opravdu? Ty kurzy pořádá můj syn, je tam ředitelem,“ oznámil mi. A já si najednou vybavila, jaké jméno stálo v dopisu o přijetí na kurz.

Bylo tam: S pozdravem, ředitel Emmett Cullen.

Vážně by mě nenapadlo, že by mohli být příbuzní, ale nakonec to tak nejspíš bude.

„To je váš syn? Já si říkala, že to jméno je mi nějaké povědomé.“

„Není to zas tak úplně můj syn. Je adoptovaný,“ řekl.

„Aha,“ řekla jsem jenom.

„Sice zpěvu vůbec nerozumí, ale jako ředitel je celkem dobrý,“ zachechtal se. Tak jsem se taky trochu zasmála.

„Máte ještě nějaké děti?“ Zeptala jsem se jen tak ze zvědavosti.

„Jo, mám ještě dva syny, Edwarda a Jaspera a dvě dcery, Rosalie a Alice. Všichni jsou adoptovaní. Kromě Alice. Ta je moje a mojí manželky.“

„Aha,“ řekla jsem zase.

„Určitě se tam s nimi potkáš. Budou tam taky. Teda hlavně Alice, Rosalie a Edwaed. Jasper taky zrovna neoplývá nadáním pro zpěv.“

„Fajn“

Dál už jsme ani jeden nepromluvili, tak jsem si vytáhla z kabelky mojí oblíbenou knížku, Vampýrskou Akademii a začetla se do děje. Sice už jsem měla všechny díly přečtené minimálně třikrát, ale pořád mě to baví.

S Vampýrskou Akademií utekla cesta v letadle celkem rychle. Ani jsem nemrkla a už jsme přistávali. Za chvilku jsme vystupovali a já jsem se chtěla ještě rozloučit s doktorem Cullenem, ale už jsem ho nikde neviděla.

„Tak nic,“ zašeptala jsem si pro sebe. A vydala jsem se pro kufry.

Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že venku prší. Což bylo v tomhle malém státě, jménem Washington, úplně normální. Když jsem se doma dívala na předpověď počasí, zjistila jsem, že tady se sluníčka dočkám snad jenom jednou, za celé tři týdny, co tu budu. Povzdechla jsem si a rozhlédla se, jestli tady náhodou neuvidím nějaký taxík. K mému štěstí tady jeden stál. Tak jsem neváhala a vydala se k němu.

Když mě řidič uviděl, vystoupil z auta a pomohl mi naložit kufry do kufru.

Když jsem nastoupila do auta, řekla jsem taxikáři kam má jet a ten se rozjel.

Za chvíli jsem vystupovala z taxíku. Vzala jsem si kufry, zaplatila jsem a vydala se k velké budově, která vypadala jako pořádně luxusní hotel.

Tak tady se mi bude líbit, pomyslela jsem si a vydala se vstříc třem týdnům plným zpěvu.

Už se nemůžu dočkat.

Jelikož jsem měla plné ruce, zkusila jsem potlačit do dveří ramenem.

Díky bohu se otevřely. Vešla jsem do haly, kde nebyl ani jeden člověk. Položila jsem kufry a v kabelce začala hledat papír, na kterém bylo napsáno, v jakém pokoji bydlím. Našla jsem ho úplně vespod. Otevřela ho a hledala kde je číslo pokoje.

Bydlím v pokoji číslo 55. Klíčky mi poslali s dopisem, takže teď už stačí jenom najít ten pokoj. Vydala jsem se chodbou, kde už bylo i pár lidí. Mohla bych se někoho zeptat, ale na to jsem strašný srab. To si to raději najdu sama. Vydala jsem se po schodech nahoru.

Prošla jsem první patro, ale tam můj pokoj nebyl. Tak jsem se vydala do druhého. Tady by už měl být. Asi uprostřed chodby jsem začala více vnímat cedulky na dveřích. 49, 50, 51, 52, 53, 54 a konečně 55. Sláva našla jsem to.