15.02.2011 (21:00) • KristieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2359×
1. kapitola
Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Zjistila jsem, že ležím v nemocničním pokoji a vedle mě na židli spí mamka. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo. Chvíli mi trvalo, než jsem si to vybavila. Vzpomínám si, že mi přišla obálka z Forks, v které bylo, že mě přijali na letní kurz zpěvu. Pak taky, že jsme to s rodinou oslavili velkou grilovačkou. Byla tam i moje teta, od které jsem dostala krásný řetízek s notou. Pak mě Jake pozval na koncert Green Day. Moc dobře ví, že je miluju. Říkal, že se to musí oslavit víc než jenom grilovačkou. Tak jsme jeli. Koncert začínal kolem desáté večer.
Byli jsme úplně v první řadě a Jake mě vzal na ramena, abych se mohla dotknout jednoho člena kapely. Pak jsme jeli domů, bylo hodně pozdě. Cestou jsme si zpívali písničky z koncertu. Když jsme projížděli křižovatkou, zrovna jsme zpívali moji oblíbenou písničku.
Pak už si vybavuju jenom světla naklaďáku těsně vedle nás a obrovskou ránu.
Vrátila jsem se do reality. Trochu jsem lapala po dechu. Mamka už byla vzhůru a koukala na mě uslzenýma očima.
„Jake?“ zašeptala jsem skoro neslyšně. Na víc jsem se nezmohla.
Mamce začaly stékat po tvářích slzy a já už předem věděla, co řekne.
„Je mrtvý,“ řekla a začala brečet ještě víc.
Začaly mi téct slzy. To nemůže být pravda.
Né, to né…
Začala jsem brečet ještě víc. Za chvíli do místnosti přišel i taťka. Hned, jak mě uviděl, přišel až ke mně a začal mě hladit po vlasech a šeptat různé uklidňující slova a věty. Jako třeba, že to bude v pořádku. Ale já věděla, že už to nikdy nebude v pořádku…
Proč Jake? Proč zrovna on? Opakovala jsem si pořád dokola.
Pak, asi po čtvrt hodině, přišel doktor. Byl celkem vysoký, měl blond vlasy a strašně bílou kůži.
„Dobrý den, jmenuji se Carlisle Cullen a jsem tvůj ošetřující lékař. Jak ti je?“ zeptal se.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a ještě chvíli si ho prohlížela, a pak odpověděla na jeho otázku.
„Celkem to ujde,“ řekla jsem. A v podstatě jsem moc nelhala. Fyzicky mi bylo dobře a nic mě nebolelo.
„To je dobře, ale stejně si tu ještě aspoň týden poležíš. Musíme vyloučit otřes mozku,“ oznámil mi a já zaskuhrala. Nesnáším nemocnice. Doktor se trochu pousmál a odešel.
***
Za týden mě pustili z nemocnice. Bylo mi líp, ale pořád jsem měla pocit, jako by kus mne chybělo, a já věděla, že už to lepší nebude. S Jakem jsme byli nerozluční. Byl to můj starší brácha, o kterého jsem se mohla vždycky opřít a s kterým jsem věděla, že bude vždycky stát při mně. A zároveň to byl můj nejlepší kamarád, s kterým jsem mohla dělat různé kraviny. A teď?
Byl pryč…
Seděla jsem v jeho pokoji (zase) a vzpomínala na něj. Po tvářích se mi kutálely slzy, ale já to ignorovala. Slyšela jsem klapnout dveře. Neotočila jsem se za nimi. Věděla jsem, že je to mamka. Chvíli mlčky stála a potom potichu promluvila.
„Ale no ták, broučku, nemůžeš tu pořád trávit čas. Měla by ses jít s námi naobědvat. Když jsi od rána nic nejedla.“
„Nemám hlad,“ odvětila jsem prostě.
„Musíš něco jíst,“ nedala se odbýt mamka.
„Dobře,“ vzdala jsem to. Nemělo cenu se s ní hádat. Stejně by mě donutila.
U oběda jsme seděli mlčky. Až teď jsem si uvědomila, že za necelé dva týdny bych měla odletět do Forks na ten kurz zpěvu.
Ale já tam nemůžu. Ne teď. Nejsem na to připravená. Od Jacobovy smrti jsem nezpívala. Já tam prostě jet nemůžu. Zpěv mi ho strašně připomíná. To on chtěl, abych tam poslala přihlášku. To díky jeho videu, na kterém je nahrán a sestříhán můj zpěv, mě tam přijali.
„Mami, tati, já na ten kurz nepojedu,“ řekla jsem.
Mamka s taťkou na mě vytřeštili oči. Ví, jak miluju zpěv.
„Proč? Ty tam musíš. Potřebuješ odtud vypadnout. A taky jsi nejlepší ve zpěvu,“ řekl taťka.
„Já prostě nemůžu. Nemůžu odtud odjed. Prostě to nejde,“ řekla jsem bezmocně.
Mamka se na mě podívala a na očích jí byl vidět smutek, když promluvila.
„Pro Jakea. Udělej to pro něj. Chtěl by, abys tam jela,“ řekla se slzami v očích. A mě to naprosto odrovnalo. Měla pravdu, Jake by to chtěl. Nechtěl by, abych to vzdala.
„Dobře. Pro Jakea,“ řekla jsem. Zvedla se od stolu a odešla do pokoje.
Tak jo, vím, že je to hodně krátké, ale chtěla bych říct, že se to postupem času určitě zlepší a kapitoly budou delší. Teď je tak krátká, protože jsem už nevěděla jak to víc rozepsat, a taky je to moje první kapitolovka tak doufám, že se aspoň trochu líbila.
A teď ještě takový jeden dotaz...
Mám pokračovat?
Autor: KristieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Je to osud... 1. kapitola:
Je 30. června a na střední škole v Arizoně začínají letní prázdniny. Bella dokončila školu a chystala se na prázdniny, které si měla pořádně užít. První půlku měla strávit doma se svými rodiči a bráchou Jacobem. A pak se měla vydat do malého městečka jménem Forks. Kde měla strávit 3 týdny na kurzu zpěvu. Jenže co když začátek prázdnin nebude tak skvělý, jak si představovala? A všechno bude jinak? A co takoví Cullenovi a Edward? Jak ti do příběhu zapadají? A co nový dar, který se u nich objevil?
Jenže po tom všem, čím si Bella projde, ji čeká ještě jeden šok. Stane se něco, co by nečekala ani ve snu...
Sdílet
