Žádný konec jako z pohádky, ale spíš začátek noční můry. Co se bude s Bellou dít dál? Proč ji Edward opouští? Zasáhne do příběhu někdo? Rozhodla jsem se pro pokračování téhle povídky a snad to bude i zajímavý konec. Snad se vám bude i líbit.
22.08.2011 (07:45) • foreverkate • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4592×
„Pojď se se mnou projít,” navrhl a rozešel se k lesu.
Následovala jsem ho, nechápajíc, o co jde. Jen mi něco říkalo, že to nevěstí nic dobrého. Tohle bude špatné, hodně špatné, křičel hlas v mé hlavě. Mířil k východní straně naší zahrady, kde se nacházel les.
Zmocňovala se mě panika, ale snažila jsem se přimět k dýchání. Následovala jsem ho až k mýtině za naším domem. Za celou cestu se neotočil, až když jsme dorazili na kraj lesa, tak se po několika metrech zastavil, a pomalu se na mě otočil.
Podíval se na mě s bolestí v očích, kterou jsem si nikdy předtím nedokázala ani představit.
Vydechl.
„Edwarde, stalo se něco?” zeptala jsem se s obavou.
„Bello… musíme se rozloučit,” řekl.
Nadechla jsem se.
„Jo, ale nevím, jak to vysvětlím Charliemu. Možná…“ Přerušil mě.
„Odjíždím jen já a moje rodina,” řekl s pohledem studenějším než led.
Snažila jsem se to pochopit, ale nešlo to. Co to má znamenat, vždyť jsme měli odjet až příští rok. Po maturitě. Zamračila jsem se.
„Cože? Jak to myslíš?”
Visela jsem na něm pohledem a mračila se. Nechápala jsem to. Sledoval mě s lítostí v očích, a pak se nadechl.
„Nejsem pro tebe dost dobrý,” řekl hlasem, který jsem neznala. „Je načase odejít.”
Najednou jsem se chtěla svalit na zem a zatočit do tvaru klubíčka.
„Co to říkáš?” řekla jsem s bolestí v hlase.
Zmocnila se mě panika a začala jsem zrychleně dýchat. Tohle nemůže být pravda.
„Už to takhle dál nejde, ty to víš. Já nejsem člověk, nehodíme se k sobě. A mě už unavuje předstírat, že jsem někdo jiný. Unavuje mě dávat pořád pozor na to, aby se ti něco nestalo. Ty jsi člověk, Bello, a já upír, a to nejde dohromady. Došlo to dál, než jsem chtěl, a za to se ti omlouvám. Mrzí mě to. Nejsem pro tebe ten pravý. ”
Bylo mi špatně. Svíral se mi žaludek a mlžilo se mi před očima. Došlo mi to. Měl to promyšlené. Těch posledních pár dní, co mlčel a choval se jinak, než obvykle. Čekal snad na tu správnou chvíli, kdy mi tohle všechno říct?
„Ale, Edwarde...“ Nedokázala jsem dokončit větu.
Podívala jsem se na něj. Pohled do jeho očí mě bolel, spaloval mě. On už byl rozhodnutý. Všechno už bylo rozhodnuté, jen já jsem do jeho plánu nepatřila.
Polkla jsem.
„Ty… mě už nechceš?” řekla jsem a pohlédla na něj. Ta slova mě bolela. Měla nevyslovitelnou sílu a nápor silné bolesti. V očích měl něco přísného, odhodlaného a už dopředu jsem znala odpověď. Zavřela jsem oči a slyšela, jak se nadechl.
„Ne,” řekl to tvrdě.
Vydechla jsem a polkla. Nevěděla jsem, co říct. Začala jsem zrychleně dýchat. Tohle byl konec. Konec nás dvou. Konec všeho.
„Bello, mrzí mě to,” vydechl. „Teď si můžeš začít žít podle sebe. Už ti do tvého života nijak zasahovat nebudu, to ti slibuju. Slibuju ti, že mě už nikdy nebudeš muset vidět. Od teď to bude, jako kdybych ti do života nikdy nevstoupil. Jako kdybych neexistoval, slibuju. Vždycky tě budu svým způsobem milovat, ale takhle to bude lepší, věř mi. Nejsme si souzeni. Nejsi pro mě ta pravá.”
Trochu se mi podlomila kolena, ale ustála jsem to. V uších mi hučelo, mlžily se mi oči. Přestávala jsem vnímat věci okolo sebe, vnímala jsem jen sebe a jeho. A věděla jsem, co tohle všechno znamená. Cítila jsem tlak na prsou, chtělo se mi křičet.
„Edwarde, nedělej to,” řekla jsem prosebným a bolestivým hlasem. „Prosím…“
„Všechno už je rozhodnuto. Musíme se rozloučit. Řekl jsem všechno, co jsem chtěl,” řekl tiše.
„Sbohem, Bello,” řekl klidně, tiše.
„Počkej! Ne…“
Chtěla jsem své nohy rozpohybovat a zabránit mu v dalších věcích, které se chystá udělat, ale nemohla jsem. Místo toho mě jen chytil za zápěstí a přitlačil mi je k bokům. Zavřela jsem oči a on se ke mně tiše naklonil.
„Dávej na sebe pozor, prosím,” řekl prosebně.
Přikývla jsem. Vydechl.
„Sbohem,” řekl pouze.
„Počkej!” vykřikla jsem a udělala krok k němu, ale už tam nebyl. Chytla jsem jen prázdný vzduch. Dívala jsem se na svou prázdnou ruku a pak ji pustila zpět k tělu.
„Edwarde…“ zašeptala jsem.
Stála jsem tam už sama. On už se nevrátí. Bolest ovládla celé moje tělo a do hrudi mi vypalovala neviditelnou díru. Přestávala jsem cítit celé tělo. Chtěla jsem se jen probudit z té nejhorší noční můry.
Autor: foreverkate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Je to konec krásného příběhu? 1. kapitola:
Tohle je nádherná povídka a moc se mi líbila. Bylo mi hrozně líto Belly. takže jdu na další kapitolu.
Myslím, že tvoj nápad na poviedku je naozaj zaujímavý. Budem sa tešiť na pokračovanie. A budem veriť v šťastný koniec, aj napriek tomu, že o ňom dosť silne pochybujem.
Moc děkuju Lucce, že se byla tak hodná a opravila to. Děkuju.
A na pokračování se určitě můžete těšit.
už se nemůžu dočkat pokračování!
urcite pokracko
Ahoj,
článek jsem Ti opravila, ale dej si pozor na tyto chyby.
* Řadová číslovka se odděluje tečkou, po které následuje jedna mezera, tudíž by v nadpisu mělo být toto: 1. kapitola.
* shoda podmětu s přísudkem
* čárky
Příště sis článek ještě jednou po sobě pročti, děkuji.
Článek ti vracím.
- Chybí ti označení. Do titulku článku si dopiš, zda se jedná o prolog nebo o 1. kapitolu. Poté nezapoměň znovu vygenerovat odkaz!
- Dále si celou povídku po sobě ještě jednou pečlivě přečti, máš v ní chyby. Zaměř se na zejména tyto oblasti:
* čárky;
* shoda podmětu s přísudkem;
* psaní přímé řeči - jak ti již psala Pajam, pokud po přímé řeči následuje věta uvozovací, PŘ končí čárkou (!) a následuje malé písmeno.
Až budeš mít vše hotové, zaškrtni opět "Článek je hotov". Dříve ne! Děkuji...
Ahoj,
je mi to líto, ale povídku ti musím vrátit.
> Za třemi tečkami je mezera. (Nadpis.)
> Nefunguje ti perex obrázek.
> Napiš do perexu něco víc o ději. Třeba o kom to je, kdy se to děje a tak...
> Se mnou se píše zvlášť.
> Chybuješ v i/y ve shodě podmětu s přísudkem. Pokud je podmět v mužském rodě životném, bude měkké I.
> Zapomínáš slova > přesněji zvratné zájmeno.
> Chybuješ v čárkách.
> Vysela/visela. Viset na někom pohledem je s měkkým I.
> Kolem oslovení jsou z obou stran čárky.
> Chybuješ v přímé řeči. Pokud následuje po P. Ř. věta uvozovací, píše se čárka a malé písmeno.
> Tohle je jen má připomínka. Příběh, co jsi napsala, není úplně tvůj. Skoro mi připadalo, jako kdybys z filmu vzala přímou řeč. Zkus být trochu originální a nějak to "připepřit". Ale nemusíš, pokud nechceš.
Kdyby sis s něčím nevěděla rady, navštiv Pomoc autorům. A až to budeš mít opravené, zaškrtni 'Článek je hotov'. Díky.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!