Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 5. kapitola

12.06.2012 (12:30) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2673×

5. kapitola

Pohled Edwarda:

„Co tady děláš?!“ No... Asi to nebyl nejlepší nápad sem chodit...

„Bello,“ vydechl jsem a přešel k ní. Tvářila se naštvaně. Opravdu velmi naštvaně.

„Co tady děláš?“ zopakovala otázku. Byl jsem těsně u ní. Zadíval jsem se jí hluboko do očí a v tu chvíli přestal myslet.

Opřel jsem se rukama vedle její hlavy a natlačil se tělem na to její.

„Přišel jsem za tebou,“ vydechl jsem a doufal, že moje blízkost na ni působí, tak jako kdysi. Nemýlil jsem se. Belle se zamlžil pohled a očima kmitala k mým rtům.

„Bello,“ vydechl jsem a přiblížil se natolik, až jsme se dotýkali nosy.

Zmateně zamrkala, jakoby nevěděla, jak jsem se k ní mohl přiblížit tak blízko. Nemohl jsem jí dovolit, aby začala uvažovat rozumně.

Políbil jsem ji. Ne tak, jako před domem. Tenhle polibek byl vášnivý. Dal jsem průchod všem svým emocím. Své bolesti, své touze...

Nenasytně jsem ji líbal a vychutnával si její kladné odezvy. Zajela mi rukama do vlasů a já ji těmi svými hladil po bocích.

Líbali jsme se dlouho. Jenže mně to nestačilo. Opatrně jsem zajel rukama pod její tričko, a to byla chyba. Bella se v tu chvíli probrala a okamžitě mě odstrčila. Měla opravdu velkou sílu. Dokonce bych tvrdil, že větší, než Emmett.

„Ne,“ zašeptal jsem bolestně.

Bella se na mne dívala ledově, když promluvila.

„Nechala jsem to zajít až příliš daleko a teď mě to mrzí,“ odříkala moje slova, která jsem jí řekl, když jsem jí dával sbohem.

„Není to tak, jak si myslíš,“ řekla jsem zoufale.

„A co si myslím?“ Pozvedla obočí. Na to jsem neměl odpověď. Jen zavrtěla hlavou a chtěla odejít.

„Tenkrát v lese jsem ti lhal. Chtěl jsem pro tebe lidský život. Chtěl jsem pro tebe normální život, Bello.“

„Nikdy jsem nechtěla normální život, Edwarde,“ zašeptala. „Alespoň ne po tom, co jsem tě poznala.“ A s těmi slovy mě tam nechala samotného.

…

Se sklopenou hlavou jsem se vrátil domů. Chtěl jsem jít k sobě do pokoje, když jsem si všiml postavy ležící na sedačce. Byla to Viktorie. Spala.

Byla tak roztomilá. Připomínala mi Bellu. Opatrně jsem ji vzal do náruče, tak, abych ji neprobudil, a odnesl ji do pokoje. Ani sebou necukla, když jsem ji pokládal do postele.

„Sladké sny, holčičko,“ zašeptal jsem a dal jí pusu na čelo. Jak snadno mi přirostli k srdci. Mám na mysli všechny, ne jenom Viki. Všichni tři mi nehorázně přirostli k srdci, a to je znám dva dny. Přeci jen, jsou to mé děti.

Zrovna jsem za sebou zavíral dveře, když jsem si všiml, že kousek ode mne někdo stojí.

„Jak dlouho tam stojíš?“ zeptal jsem se šeptem, abych nevzbudil Viki. Bella jen zavrtěla hlavou, ale její pohled dával najevo, že mě viděla celou dobu.

„Je neuvěřitelné, jak rychle přijde rodičovská láska, že?“ zeptala se a kývla směrem ke dveřím. Nepatrně jsem se pousmál. Jako bych o tom teď nepřemýšlel.

„Nikdy jsem v to nedoufal,“ zašeptal jsem a zjihle se na ni podíval. Kvůli mně si toho tolik prožila.

Přešel jsem k ní a pohladil ji po tváři.

„Potřebuji čas, Edwarde,“ zašeptala a dívala se mi do očí. Věděl jsem, na co naráží.

„Chápu... Teď máš spoustu času,“ pousmál jsem se a poukázal na fakt, že je nesmrtelná. Bella se slabě usmála.

Pohled Belly:

„Bojím se,“ zašeptala jsem, když jsem seděla na zahradě s Lucy a Jane. Ostatní byli v domě nebo v práci.

„A čeho přesně?“ zeptala se Jane.

„Bojím se, že když mu začnu znovu věřit, že se zase zklamu.“ Podívala jsem se na Lucy.

„Víš... Je pravda, že v jeho pohledu je něco zvláštního. Když se na tebe dívá, vidím v jeho očích takové jiskřičky, které mívá každý muž, když se dívá na ženu, kterou miluje. Je pravda, že když to nezkusíš, tak nic neztratíš, ale taky nic nezískáš. Ale polož si otázku... Opravdu chceš zbytek věčnosti prožít sama?“ Lucy přesně věděla, jak se cítím. Ale taky mi v tom udělala ještě větší zmatek. Ale opravdu chci prožít zbytek věčnosti sama?

…

„Nezahrajeme si baseball?“ zeptala jsem se, když všichni seděli v obýváku. Abych pravdu řekla, nudila jsem se. Tak nudný den jsem snad ještě nezažila.

„Co?“ vydechla překvapeně Alice. Vlastně za celou dobu, co jsou tady jsem, jsem se s ní moc nebavila.

„Baseball. To je americký sport-“ Chtěla jsem jí dát přednášku, ale zastavila mě.

„Vím, co je to. Ale udivuje mě, že jsi to sama navrhla.“ Pokrčila jsem rameny.

„Nudím se. Ale jestli nechcete-“ Tentokrát mě přerušil Emmett.

„Dělejte! Nasedat a jedem!“ Nadšeně vyskočil z pohovky a hrnul se do garáže.

„Vlastně... Nepojedeme. Jen poběžíme,“ vysvětlila jsem poněkud váhavě. Nebyla jsem si přesně jistá, jak je to daleko. Moje běžecké schopnosti jsou trošku jiné, než jejich.

„Jane?“ zeptala jsem se.

Zmiňovaná se na mne podívala. „Zase ta louka?“ Jen jsem kývla.

„Je to asi deset minut běhu.“ Podívala se na Cullenovy. „Takže pro tebe pět,“ zašklebila se na mě.

„Jak pět?“ zeptal se nechápavě Carlisle.

„Jsem trošku rychlejší, než normální upíři. Vlastně... I Marcus je velmi rychlý.“ Podívala jsem se na něj. Když tak nad tím uvažuji, je opravdu až moc podobný svému otci.

„Tak jdeme?“ zeptal se netrpělivě Emmett, který se vrátil do místnosti.

„Já vás povedu,“ zvedla se Jane. Ostatní ji následovali. Jen já, Marcus a Edward jsme zůstali sedět.

„Nechci ti nic říkat, Edwarde. Ale jsme opravdu velmi rychlí.“ Podívala jsem se na něj.

„Kdyžtak půjdu po čichu,“ usmál se. Jen jsem nad tím pokrčila rameny.

Vyšli jsme před dům. Podívala jsem se na Marcuse.

„Závod?“ zeptal se sebejistě. Jen jsem se usmála a vyběhla. Slyšela jsem, jak za mnou běží, ale zdálo se mi, že Edwarda skoro neslyším. Byli jsme na něj moc rychlí. Zpomalila jsem tedy, až mě nakonec Marcus předběhl. Počkala jsem na Edwarda. Nebyl o moc pomalejší než já. Ale stejně se mi rychlostí nevyrovnal.

„Páni,“ pokýval uznale hlavou, když mě doběhl. „Jste opravdu rychlí.“

Běželi jsme teď ruku v ruce, až jsme nakonec doběhli na louku. Ostatní už měli všechno nachystané na hru.

„Ale ty nehraješ,“ ukázala na mě Jane.

„Proč?“ zeptala jsem se dotčeně.

„Nemíním zase hledat dva dny míček,“ zavrčela naštvaně.

„Dva dny?“ zeptala se ohromeně Alice.

„Bella má velkou sílu,“ vysvětlila jednoduše Lu.

„Byla jsem naštvaná,“ odsekla jsem.

„A teď nejsi?“ zeptala se Jane. Už-už jsem jí chtěla něco odseknout, když mi zazvonil mobil.

Pohled Edwarda:

„Tati,“ vydechla Bella překvapeně do telefonu. Všichni se na ni rázem podívali.

„To už se ti tolik stýská?“ zasmála se. Ale najednou zvážněla.

„Proč bych měla vědět, kde jsou Cullenovi... Aha, vážně? A kde jste?... To je skvělé. Za chvíli jsem tam.“ Zaklapla telefon.

„Omlouvám se, ale musím se vrátit.“ Podívala se na své sestry. „Otec se na nás přijel podívat.“

„Aro je tady?“ zeptal se zmateně Carlisle.

„Ano,“ odpověděla s úsměvem. „Klidně hrajte, za chvíli jsem tady.“ A byla pryč.

„Ale proč chtěl vědět, kde jsme?“ zeptala se zmateně Alice.

„Zkus se podívat, jestli neuvidíš důvod, proč je tady,“ navrhl jsem a sledoval v jejích myšlenkách její vize. Ale nic.

„Jak je to možné?“ zeptal jsem se nechápavě.

„To nevím,“ odpověděla mírně roztřeseně.

„Ehm,“ přerušila nás Lucy. „Bella obalila Ara štítem. Tak proto nic neuvidíte.“ No, jasně, Bella.

„Hrajeme?“ zavolal na nás Emmett.

Hráli jsme asi půl hodiny. Neustále jsem se rozhlížel okolo, jestli neuvidím přicházet Bellu, ale nic. Z ničeho nic jsme však uslyšeli hlasy. A zanedlouho vstoupilo na louku pět osob.

Bella se beze slova rozešla směrem k nám. A nevypadala zrovna šťastně.

„Stalo se něco?“ zeptala se jí Lucy tichým hlasem. Jen zavrtěla hlavou.

„Carlisle!“ zvolal radostně Aro. „Vás bych tady opravdu nečekal.“

„Nejsi sám,“ zavrčela Bella a podívala se na Jane. Co jí zase přelítlo přes nos?!

„Edwarde! Rád tě vidím.“ Natáhl ke mně ruku. Hned mi bylo jasné, co chce. S povzdechem jsem mu tedy podal ruku a on ji s dychtivostí dítěte uchopil.

Náhle se však zamračil a naštvaně se podíval na Bellu, která se v tuto chvíli tvářila až moc spokojeně.

„Bello... Mohla bys?“ zeptal se zdvořile.

„Nemohla!“ odsekla opět naštvaně. „Ale ty jsi mohl.“ Nikdo ty jejich rozhovory nechápal. Čím ji mohl tak naštvat?!

„Už jsem se ti omluvil... Co ještě chceš?“ Bella se už nadechovala, že mu něco řekne, když v tu chvíli k nám vítr zanesl vůni upíra.

„Ale ne!“ zasténala Bella. Zmateně jsem se na ni podíval. Řekl bych, že kromě jí a jejich sester tu vůni nikdo nepoznal. I děti se tvářily překvapeně.

Jenže, než jsem nad tím vůbec stihl přemýšlet, vstoupil na louku, pro mne, cizí upír.

„Isabello!“ usmál se radostně a šel k nám. Aro se teď tvářil opravdu provinile. A Bella zase nevěděla, kam s očima.

„Nazdar, Marcusi!“ kývl na mě. Nic jsem za to neřekl, za to Marcus, který stál hned u Belly zavrčel.

„Ehm... Thomasi, to není Marcus,“ řekl poněkud rozpačitě Aro.

Upír, tedy ten Thomas, se zastavil a pohledem kmital ze mne na Marcuse.

„Cullen?“ zeptal se nevěřícně. Nikdo neodpovídal, a tak se vydal k Belle.

„Ahoj zlato,“ zašeptal a sehnul se k ní. V tu chvíli jsem viděl rudě. Co si to dovoluje?! Nikdo nemá právo sahat na mou Bellu! Naštěstí pro něj, mu Bella uhnula. Thomas se jen zamračil a chtěl ji znova políbit, když jej odstrčil Marcus.

„Řekl jsem ti, že se k mámě nemáš přibližovat,“ zavrčel vztekle. Thomas se na něj zamračil.

„Tobě do toho nic není! Je to mezi mnou a Bellou.“ Podíval jsem se směrem k Viki a chtěl vysvětlení. Ta jenom kývla a zavřela oči. Před očima mi hned začaly běhat obrázky.

Na prvních byla Bella s tím upírem, jak se seznámili. Na dalších ji spokojeně objímal. Další byly ze svatby?!

Pane Bože, ona je vdaná? zasténal jsem v duchu a měl pocit, jako by mi někdo vrazil kudlu do srdce.

Ale na dalších byla Bella, jak se s ním hádá. A poslední byl o tom, jak ho Marcus vyhodil z domu. Tomu jsem se potichu uchechtl.

„Je to moje máma!“ zavrčel naštvaně Mark. „Takže se seber a vypadni!“

Podíval jsem se na Bellu, ale ta se tvářila, že se jí to netýká.

„Co kdybychom se vrátili zpátky domů?“ ukončila tuhle hádku diplomaticky Lucy. Marcus chtěl zřejmě něco namítnout, když jej Bella chytla za loket a táhla ho pryč.

Pohled Belly:

„Teď jsi tomu dal,“ zavrčela jsem naštvaně na otce.

Marcus seděl neustále vedle mě, aby se ke mně náhodou nedostal Thomas. A z druhé strany zase seděla Lili a Viki. Kam jsem se to dostala?!

Thomas stál u okna a neustále mě skenoval pohledem. A Edward, pro jistotu, seděl naproti mně a každou chvíli se mu z hrudi ozývalo vrčení. Zřejmě se mu nelíbily něčí myšlenky. Čí asi tak byly, že?!

„Tak, co je nového ve Volteře, tati?“ zeptala se Lucy, aby rozehnala tu tíživou atmosféru, která panovala v místnosti.

„Celkem nic. Caius je věčně naštvaný a Marcus z něj má legraci,“ odpověděl znuděným tónem.

„Takže nic nového,“ zašklebila se Lucy.

„Ale spíš mi povězte vy, jak se tady máte?“ zeptal se najednou dychtivě. Znechuceně jsem si odfrkla a potlačila jízlivou poznámku. No, jak myslíš?!

„Dobře... Jak vidíš, rodina se nám trochu rozrostla,“ odpověděla s úsměvem Jane. Thomas, který celou dobu věnoval pozornost jen mně, se na ni zadíval. Jakoby nad něčím přemýšlel. Pak se jeho pohled změnil na milý. Zamračila jsem se nad tím.

„Miláčku, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se mě přeslazeným hlasem. Z ničeho nic byl však Marcus i Edward na nohou a oba vrčeli.

„To už by stačilo!“ zavrčela jsem naštvaně. Jsem snad nesvéprávná?!

„Ale-“ Jejich protesty jsem umlčela zvednutím ruky. Kývla jsem na Thomase, ať mě následuje ven.

„Tak?“ zvedla jsem obočí, protože se nic nedělo.

„Chyběla jsi mi,“ přiznal s úsměvem. Jo, jasně!

„Neříkej?! To už tě ta tvoje přítelkyně omrzela?“ To, že mě podváděl, jsem věděla, ale nijak jsem to neřešila a prostě se s ním rozešla. Nenapadlo mě, že by se tady ještě někdy mohl ukázat.

„Ale, zlato! Ona pro mě nic neznamenala. Víš moc dobře, že ty jsi pro mne jediná,“ zakňoural a o krok se přiblížil. Hodila jsem na něj rozzuřený pohled. Vypadám jako debil?!

„Dovol mi, abych ti to mohl dokázat,“ zaprosil, když jsem neodpovídala.

„Je mi líto,“ odstoupila jsem od něj. „Nemůžu ti věřit, Tome.“

„Co?!“ zavrčel. Najednou se však jeho pohled změnil na prosebný. „Lásko, dovol, abych ti to dokázal. Dovol mi, abych ti mohl být nablízku... Alespoň na nějaký čas.“ Zkoumavě jsem se na něj podívala. Třeba to není špatný nápad. Alespoň si udělám pořádek v tom, co chci.

„Dobře,“ přikývla jsem. „Můžeš tady zůstat.“

Pohled Marcuse:

„Nesnáším ho!“ zavrčel jsem vztekle. Máma si šla odpočinout a ten blbeček šel na lov.

„To už jsme slyšeli!“ odsekla mi naštvaně Lili. Asi jsem jí už lezl na nervy.

„Kdo to vůbec je?“ zeptal se hloupě Emmett. Protočil jsem oči.

„Bellin manžel,“ odpověděl stroze táta. Zmateně jsem se na něj podíval. Jak to ví?

„Vím to, protože mi to ukázala Viki,“ zasekl se. A já vlastně taky. Ne! Ne! Ne! To přece není možný!

Jenže mu se na obličeji začal rýsovat velký úsměv. Trhni si!

„Marku? Co se děje?“ Lili po nás házela zmatené obličeje, stejně, jako zbytek rodiny.

„Já vás slyším,“ usmál se znova ten, z jehož spermií pocházíme. Tentokrát jsem to byl já, kdo se usmíval.

„Co?!“ vykřikly sestry zmateně. Moment! Když nás slyší, to znamená, že...

„Mami!“ zakřičel jsem přes celý dům.

Sešla ze schodů. „Děje se něco?“ ptala se zmateně. Podíval jsem se na tátu, ale ten zavrtěl hlavou.

„Slyší nás,“ ukázal jsem na něj. Máma se zatvářila zmateně, ale po chvíli zavřela oči.

„Vypadlo to... Ne! Už vás zase slyším.“ Máma ale vypadala velmi unaveně.

„Budu muset na lov,“ povzdechla si. Kdyby nebyla upír, řekl bych, že je přepracovaná.

Sedla si unaveně na schody a dala hlavu do dlaní.

„Pojedu s tebou,“ ozval se hned táta. Potlačil jsem úšklebek. No, jistě, kdo jiný, že?!

Máma se na něj podívala, ale kupodivu neprotestovala. Jen se na něj dívala. A pak, když promluvila, zněl její hlas cize.

„Nechci, abys se mnou odešel.“ Tuhle větu jsem už někde slyšel, ale kde?!

Táta zavřel bolestně oči. „Nech si to, prosím, vysvětlit.“

„Ne.“ Znova ten cizí hlas.

„Bello,“ zašeptal zlomeně. V tuhle chvíli mi jej bylo líto. Třeba měla Esmé opravdu pravdu. Třeba ji vážně opustil jen proto, aby uchránil její duši.

„Myslím, že bychom měli jet na lov všichni,“ ozval jsem se. Máma se na mě zmateně podívala. Přesně jsem věděl, co se jí honí hlavou.

„Stejně bychom za pár dní museli jet, tak co kdybychom vyrazili už dnes?“ Najednou mi to přišlo jako dobrý nápad.

„Oceňuji tvou snahu, Marku. Ale nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ skoro zavrčela. Smutně jsem se na ni podíval.

„Aha. No... Já myslel, že... Ale to je jedno. Tak někdy jindy.“ Svěsil jsem ramena a chtěl odejít.

„Marku,“ povzdechla si máma. Stál jsem zády k ní, takže neviděla můj ďábelský úsměv. Jo! Tohle na ni vždycky zabere!

„Ano?“ Zase ten smutný pohled. Chvíli se na mě dívala zamračeně, ale nakonec si znovu povzdechla.

„Tak dobře. Zavolám do práce, že si bereme na pár dní dovolenou. Jane a Lucy omluví zbytek.“ Podívala se na ně, ale ony už v ruce držely telefon.

Měl jsem chuť začít radostí skákat. Ale místo toho jsem se na ni slabě usmál. Jen zakroutila hlavou a šla zpátky do pokoje.

„Neustále mě udivuje, jak dokážeš se svou matkou manipulovat,“ ozval se šeptem děda. Jen jsem se zaculil.

„To víš... Kouzlo osobnosti.“

„Ne“ odporoval mi hned. „Spíš bych řekl, že je to způsobeno tím, jak moc jsi podobný Edwardovi.“ Naštvaně jsem se na něj podíval. Už-už jsem chtěl něco odseknout, ale nakonec jsem si to rozmyslel a místo toho se podíval na otce.

Tohle si jednou vyberu!

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 5. kapitola: