Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola

15.08.2022 (09:00) • Stregoni • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6588×

EDIT: Článok bez opravy administrátorom

16. kapitola

Pohled Edwarda:

Tma.

Všude jen tma. Z dálky jako by si ozýval známý hlas. Volá mě.

„Edwarde,“ volá mě ten hlas. Je daleko, ale přesto tak blízko. Znám ten hlas, jen nevím odkud.

„Edwarde!“ ozve se najednou vedle mě. Cítím, jak se mnou někdo třese. Prudce otevřu oči.

„Edwarde!“ křičí na mě Alice. Celá rodina se na mě dívá hrozně zmateně.

„Co se stalo?“ Carlisle se mi ve tváři snaží vyčíst… Ani sám neví co. Slyším jejich zmatené myšlenky. Sám jsem zmatený. Co se stalo? Pamatuji si, že všude byl oheň.

„Kde je Viki?“ vyhrknu ze sebe. Ostatní se na sebe zmateně podívají. Až teď jsem si uvědomil, že tady není ani Lucy a ani Jane. A ani děti.

„Jsou všichni v pořádku?“ Teď jsou jejich myšlenky ještě zmatenější.

„Edwarde? Kdo je Viki?“ zeptá se opatrně Alice. V jejich myšlenkách slyším, jak se snaží vzpomenout si na někoho toho jména.

„Jak to myslíš?“ zeptám se zmateně. Co se tady děje?

„No je čas, abyste šli do školy,“ prohlásí po chvíli ticha Esme. „Přijdete pozdě.“

„Do školy?“ Teď jsem ještě zmatenější. Rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že jsme v našem domě ve Forks.

„Edwarde, možná bys měl dnes zůstat ještě doma,“ řekne opatrně Carlisle. „Víš jistě, že to tam zvládneš?“ Nechápu, co tím myslí.

„Proč bych to nezvládl?“ zeptal jsem se zmateně. Jsem přece už dost dlouho upír, abych se uměl ovládat.

„Nevím, co se s tebou stalo, ale rozhodně to není normální. A nechceme, abys si podlehl té žízni.“ Alice se na mě dívala zvláštně. Viděl jsem, jak se ji hlavou míhají možnosti budoucnosti. Všechny zvláštní. Rozmazané a nejasné.

„O jaké žízni to mluvíte?“ zeptal jsem se už trochu netrpělivě.

Rose hněvivě vydechla. „Edwarde, jestli tu holku chceš vysát, tak to udělej tak, aby na nás nepadl stín podezření. Už se nechci zase stěhovat.“

„Holku?“ Opravdu jsem nevěděl o čem mluví. Tohle je snad jen žert.

„Isabellu Swanovou?“ zeptal se Carlisle.

„O čem to mluvíte?“ Stál jsem najednou na nohou. „Proč bych chtěl Bellu vysát?“

Všichni se na sebe zmateně podívali.

Najednou Alice zalapala po dechu. Teď už byla budoucnost mnohem jasnější. Viděla mě a Bellu, jak spolu jdeme po chodbě a držíme se za ruce. Jak Bellu líbám i to, jak sedíme u nás doma obklopeni celou rodinou. Viděla i to, jak ji žádám o ruku.

„Edwarde co?“ zeptá se zmateně. „Co to má znamenat?“

„Co jsi viděla Alice?“ zeptá se Carlisle.

Mě to ale bylo jedno. Pro mě v tuto chvíli byl nejdůležitější ani né tak co v těch vizích Alice viděla, ale to že v nich byla Bella člověk.

„Bella není upír?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Edwarde ještě před dvěma týdny jsi ji chtěl vysát a teď tohle?“ zeptala se zmateně Alice.

„Jaký je rok?“ zeptal jsem se obezřetně.

„Ehm rok 2008?“ zeptala se nechápavě Alice. Zalapal jsem po dechu. To není možné!

„Pane Bože!“ vykřikl jsem. „To znamená, že se teprve s Bellou potkám!“

„Už ses s ní potkal, pako. A málem si nás prozradil,“ řekla lhostejně Rose. Bylo mi to jedno. V tuto chvíli jsem věděl jen to, že jsem dostal druhou šanci.

„Carlisle musíme si promluvit,“ řekla jsem najednou velmi vesele. Moje rodina byla ještě více zmatenější než před chvílí.

„Ale nejdřív musíme do školy,“ vstal jsem a vydal se k autu. Slyšel jsem jejich myšlenky. Mysleli si, že mi přeskočilo. Ale já byl tak šťastný, že jsem si dokonce pro sebe broukal.

Edwarde, pořád mi dlužíš vysvětlení. Promlouvala na mě v duchu Alice.

„Všechno vám vysvětlím, až budeme zpátky doma,“ řekl jsem vesele. Ještě chvíli a už ji uvidím.

...

Odpočítával jsem minuty, než budeme mít spolu biologii. Do třídy jsem skoro běžel. Seděl jsem v lavici a netrpělivě se na ni vrtěl. Když jsem ji uviděl, jak vstoupila do dveří, okamžitě se mi po tváři rozběhl úsměv.

Slyšel jsem, jak ji poskočilo srdce a pak se rozběhlo šílenou rychlostí.

„Ahoj,“ pozdravil jsem radostně, když si sedla. Nejraději bych ji políbil. Ale na to je ještě brzy. Na to budu mít zbytek věčnosti.

„Ty jsi Isabella, že?“ natáhl jsem k ní ruku. Vdechoval jsem její vůni a uvědomil jsem si, že mě tak neláká, jako poprvé. Voněla samozřejmě božsky, ale já už na to byl zvyklý.

„Jen Bella,“ a mou ruku stiskla. Slyšel jsem, jak její srdce bije jako o závod. Potěšeně jsem se usmál.

„Omlouvám se za své chování minule.“ Oslnivě jsem se na ni usmál. Překvapeně zadržela dech.

„Mohl bych ti své chování vynahradit?“ zeptal jsem se nesměle a pořád se ji díval do očí. Věděl jsem, že ji to omámí. Tak moc jsem s ní chtěl být sám. Moci se jí dotýkat.

„Jak,“ vyhrkla bez dechu. Ještě více jsem se usmál. Slyšel jsem, jak za námi nějaké dívky zavzdychali. Věděl jsem, že se nás snaží poslouchat. A už jen podle jejich myšlenek jsem věděl, že žárlí.

„Šla bys se mnou na rande?“ Bella párkrát zamrkala a měl jsem pocit, že už dlouho dobu nedýchá. Naklonil jsem se k ní blíž.

„Dýchej Bello,“ zašeptal jsem pobaveně. Potěšilo mě vědomí, že na ni takhle působím znovu.

Bella se na mě udiveně dívala a pak zhluboka nadechla. Pak se její tvář zbarvila do červena. Miluji, když se červená.

„Dobře,“ pípla a podívala se na své ruce. Jemně jsem chytil její jemnou ruku. Byla tak teplá.

„Zítra v pět?“ zeptal jsem se teď už opravdu radostně. Bella přikývla a dál se dívala na naše spojené ruce. Věděl jsem, že jí můj dotyk nevadí. Nikdy ji nevadil.

Tak tohle mi rozhodně vysvětlíš! Křičela na mě v myšlenkách Alice. Jistě, měla vizi, jak je Bella o víkendu u nás.

Musel jsem zářit jako sluníčko. Celou hodinu jsem z ní nespustil oči. Neustále pokukovala po našich spojených rukou. Nejraději bych ji takhle držel napořád. Zazvonilo a Bella rychle vyběhla z lavice.

V tom jsem si vzpomněl, co je dnes za den a co je zítra. Zítra Bellu málem srazí Taylerova dodávka.

„Bello?“ doběhl jsem ji, když vycházela ze třídy. Znovu se jí divoce rozbušilo srdce.

„Mohl bych tě zítra svést do školy?“ zeptal jsem se jemně. Pár lidí se po nás ohromeně dívalo. „Ráno bych tě vyzvedl a pak bychom po škole mohli rovnou vyrazit,“ usmál jsem se na ni a doufal, že ji to přesvědčí. Bella jen zamrkala.

„Dobře,“ řekla obezřetně.

Pohled Belly:

Vešla jsem do třídy a překvapením zamrkala. Edward Cullen již seděl na svém místě a zářivě se na mě usmíval. Může to být vůbec ten kluk, který se na mě minule díval, tak rozzlobeně?

„Ahoj,“ ozval se vedle mě ten nejkrásnější hlas, který jsem v životě slyšela.

„Ty jsi Isabella, že?“ natáhl jsem ke mně ruku. Dívala jsem se na něj a nemohla se nabažit toho úsměvu.

„Jen Bella,“ stiskla jsem jeho ruku. Cítila jsem, jak mi bije srdce jako o závod. Ale nebylo to tím, že byla jeho ruka jako led. Ale bylo to tím jiskřením, které našima rukama proudilo.

„Omlouvám se za své chování minule.“ Oslnivě se usmál. Najednou jsem nevěděla, jak se dýchá.

„Mohl bych ti své chování vynahradit?“ zeptal jsem se najednou. On mi chce něco vynahrazovat? Začínala se mi mírně motat hlava.

„Jak,“ vydechla jsem zbytek vzduchu z plic. Měla jsem pocit, že se mi tohle jen zdá.

„Šla bys se mnou na rande?“ Zamrkala jsem. Cože? On chce jít na rande se mnou? Není tohle nějaký žert?

„Dýchej Bello,“ naklonil se ke mně a zašeptal. Jeho dech mi ovanul tvář. Voněl tak sladce.

Zhluboka jsem se nadechla. Nedýchala jsem asi dost dlouho. Určitě jsem musela být červená jak rajče.

„Dobře,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu. Najednou mě vzal za ruku. Moje srdce radostí poskočilo.

„Zítra v pět?“ zeptal se a já z jeho hlasu slyšela radost. Dívala jsem se na naše spojené ruce a říkala si, jaká je to změna oproti předchozímu setkání. Najednou mi došlo, že má jiné oči. Nechala jsem to být. Zeptám se ho na to zítra.

Celá hodina proběhla mimo mě. Já se jen soustředila na to, jak mě Edward drží za ruku. Vypadal, že si to docela užívá.

Rychle jsem vyběhla ze třídy. Potřebovala jsem nutně na vzduch.

„Bello?“ chytil mě za paži a já cítila jeho dech vedle mé hlavy.

„Mohl bych tě zítra svést do školy?“ zeptal se s úsměvem. To mě zarazilo. Jestli si myslí, že můj náklaďáček je v takovém stavu-

„Ráno bych tě vyzvedl a pak bychom mohli po škole rovnou vyrazit.“ Snažil se mě očima přesvědčit a já zase zapomínal, jak se dýchá. Nakonec proč ne.

„Dobře,“ pokrčila jsem rameny a spěchala na další hodinu.

Pohled Edwarda:

Když jsme doma vystoupily, všichni si sedli do obýváku a čekali na moje vysvětlení.

„Edwarde, jak je možné, že vidím, jak jste s Bellou spolu a jak ji žádáš o ruku?“ zeptala se netrpělivě Alice. Všichni zalapali po dechu. Rose po mě střelila zuřivým pohledem.

„Ty ses zbláznil?“ zakřičela.

„Ty ses zamiloval,“ špitla dojatě Esme.

„Nechte mě to prosím všechno vysvětlit.“ Sedl jsem si začal mluvit. Trvalo asi hodinu, než jsem jim ve zkratce všechno řekl. Vlastně celý svůj životní příběh. Snažil jsem se nevynechat vůbec nic. Žádný detail. Je ovšem pravda, že po tom, co jsem Bellu opustil, jsem svůj život moc nevnímal. Takže těch sto let po našem odloučení byla jen mlha.

Nikdo se ani nepohnul. Každý to zpracovával. Jako první se probral Carlisle.

„Zajímavé,“ zamumlal. Vstal a přešel po pokoji. „Opravdu zajímavé.“

Viděl jsem, co se mu honí hlavou. Přemýšlel, jestli jsem se vrátil v čase, když jsem zemřel. Jestli jsem opravdu dostal druhou šanci. Ale nejvíce ho zajímalo to, že jsme s Bellou měli děti. Teda, že je budeme mít.

„Jak je možné, že budete mít děti?“ zeptala se po chvíli Rosalie. Věděl jsem na co myslí. Na to, že ona tuhle možnost mít už nikdy mít nebude.

„No asi to nemusím vysvětlovat, ne?“ zeptal jsem se pobaveně. Emmet se zasmál. Atmosféra jako by se uvolnila.

Jejich myšlenky najednou byly radostné. Všichni se těšili na naši budoucnost. A já nejvíc. Těšil jsem se, až budu moct Bellu obejmout a políbit.

 Ale tentokrát už ji neopustím. Tentokrát to udělám správně.

Autor: Stregoni (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola: