Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 47. kapitola

24.04.2010 (19:45) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4469×

47. kapitola

Bella

„Kurva! Ty přiteplený ignorantský bastarde! Co si jako myslíš, že tady právě jdeš udělat?“ zavrčela jsem a čekala na reakci.

Ta nová z jeho družiny začala vrčet a postupně se k ní všichni začínali přidávat. Jediný Aro, na kterého byla urážka mířena, stál stále s úsměvem a prohlížel si mě.

„Ale no tak, přátelé. To přece není vůbec potřeba, nehte toho vrčení. Isabello, drahoušku, vůbec jsi se nezměnila, jak vidím. Ale takové přivítání si přece vůbec nezasloužím. Co pak si nevzpomínáš na naši společnou historii?! Zažili jsme toho tolik.“

Na Arově tváři se objevil zasněný výraz, jak vidím, tak ani on se nezměnil. Stále stejně podlízá, mohla bych mu říct asi všechno a jemu by to připadalo ještě skvělé.

„No, právě, že si vzpomínám,“ odfrkla jsem. „A ptala jsem se, co tady chceš?“

Alice nám sice řekla kdy přijedou, kolik jich bude, ale přesný důvod jejich návštěvy, kromě toho, že nám chtějí všechny novorozené odtáhnout do Voltery, nevíme.

„To snad musím mít důvod? Chtěl jsem se jít podívat na svou Isabellu,“ ten hnusný papoušek se usmál a já měla chuť  ho okamžitě roztrhat na kusy. Nemluvě o tom, že Edward myslel na to samé. Tvářil se jako bůh pomsty a navíc jemně vrčel.

„Tak zaprvé, když už ty zvedneš ten svůj plesnivý zadek a někam jedeš, musí to být sakra událost. A za druhé, kolikrát Ti mám opakovat, že nejsem tvoje?!“

„Ale, ale, Isabello. To mi ani neříkej. Ani nevíš, jak moc tím zraňuješ moje srdce,“ zafňukal.

„Tvoje co? Ty hovado, vždyť ty žádné srdce nemáš! Už několik tisíc roků jsi chladný jako kámen a studený, jako psí čumák,“ odfrkla jsem.

To vyvolalo úsměv na tvářích některých upírů z Arové gardy. Konkrétně Jane, Felix a Demetri měli, co dělat aby se nerozesmáli. Ani jsem se nedivila, hlavně Demetrimu. Za tu dobu, kterou jsem strávila ve Volteře, jsme se více než jen sblížili. No teda vlastně jsme si spolu často užívali v posteli i mimo ni. A u toho jsme nejednou vymýšleli vtipy na Ara a jeho bratry.

„Isabella,“ začal znovu Aro tím jeho ufňukaným hlasem, ale já ho hned přerušila.

„Naposledy se Tě ptám, co tady chceš?“ zavrčela jsem už už pořádně vytočená. Dělá si te mě snad srandu? To neumí normálně odpovědět.

„Tak dobře, Isabello, nebudu Ti teda lhát…“

„Pche,“ přerušila jsem ho znovu. „Jako by jsem to neříkala.“

Aro nereagoval na mojí poznámku a pokračoval:

„Donesli se k nám nějaké drby o tom, že se vaše rodinka rozrostla. Tak jsme se přišli seznámit,“ řekl slizkým přitepleným hlasem a svůj pohled věnoval našim novorozeným. Chvíli jsem ho nechala, ať si naše kluky trochu prohlédne, však se nemáme za co stydět, ale potom jsem zase spustila:

„Tak už si je viděl, teď můžeš otočit ten svůj ctěný vladařský zadek, hodit zpátečku a odcupitat zpátky do Volterry.“

Mile jsem se na něj usmála a podívala se na Alici, která nesouhlasně kývala hlavou. Došlo mi, že tahle „milá návštěva“ jen tak neskončí. Když Aro zase spustil, protočila jsem oči. Jak já nesnáším naše setkání.

„No tak, Isabello, nebuď taková. To mě ani nenecháš se seznámit? A kde je vlastně můj starý dobrý přítel Carlisle?“

„Abych pravdu řekla, moc Tě s nimi seznamovat nechci. A tvůj starý dobrý přítel Carlisle je v Evropě společně s Esme, divím se, že se k tobě nedoneslo i tohle.“ Odfrkla jsem znovu.

„To mě velmi mrzí. Tolik jsem se na oba těšil, ale vy mi to určitě vynahradíte.“

Rozšířil více úsměv na své tváři a společně se svou gardou se začali přibližovat.

„Pokud si dobře vzpomínám, Váš dům je odsud jen kousek. Co kdybychom se tam společně prošli a popovídali si v příjemnějším prostředí?“

Když to dořekl, byli už všichni blízko nás.

„Myslím, že tady je to fajn,“ odsekla jsem, ale Aro mi prudce skočil do řeči.

„Nezdržíme Vás dlouho,“ řekl tónem, který znamenal jasný rozkaz.

Nechtěla jsem naše chlapce zamíchat do nějaké nepříjemnosti, nebo dokonce rozpoutat bitvu, proto jsem jen kývla.

„Skvělé. Jak už jsem jednou řekl, rád Tě vidím,“ Aro uchopil moji ruku do své a jemně ji políbil.

Znechuceně jsem od něj ruku odtrhla, hlavně když jsem si všimla, že se snaží vyčíst něco z mých myšlenek. Asi zapomněl na štít. Aro to nijak nekomentoval a posunul se dál.

„Tady máme nadanou Alici, dlouho jsme se neviděli,“ řekl s úsměvem a zopakoval gesto s polibkem na ruku.

„Aro,“ Alice se mírně uklonila.

Nikdy by si k Arovi nedovolila to co já, ale to ostatně nikdo. Aro obešel Jazze a přesunul se rovnou k Rose.

„Stále stejně krásná. Jsem rád, že Tě vidím.“

Rose se beze slova mírně uklonila. Následoval Emmett, který se širokým úsměvem stiskl Arovi ruku. Podle Arova výrazu, silněji než bylo potřeba.

„Emmette, vidím, že jsi stále neuvěřitelně silný. Někoho takového bychom ve Volteře potřebovali.“

Než Emmett stihl cokoliv říct, zase jsem zasáhla.

„Na to zapomeň,“ zavrčela jsem.

„A to nejlepší nakonec. Naši tři novorození,“ tleskl nadšeně dlaněmi a prohlížel si Ronyho, Jazze a Edwarda.

„Představíš nás?“ zeptal se víceméně zbytečně, protože jsem věděla, že mi nic jiného nezbývá. Sakra, jak já toho magora nesnáším.

„Tohle je Jasper, Edward a Rony,“ představila jsem je, ale když se k nim Aro přiblížil, že jim podá ruku, aby si mohl přečíst jejich myšlenky, rychle jsem zakročila. Představa, že by si přečetl myšlenky takového Edwarda, to by byla katastrofa.

„Asi bychom měli jít. Doma si popovídáme,“ navrhla jsem a držíc Edwarda za ruku jsem vyrazila k domu.

Po chvíli se k nám přidal Jazz s Alice a a Rony. Emmett s Rose běželi za námi a úchylný papoušek s gardou na konci. Bylo nepříjemné mít je za zády, ale jsem si jistá, že kdyby nás tu plánovali zabít, Alice by nás dostatečně rychle upozornila.

„Poslouchej Jazzi, viděl si co to mají na sobě? Ty vole, co to má být?“ přerušil ticho můj miláček.

„Ty kokot, i ty sis všiml? Já jsem si toho všimnul hned. To má být jako, co? Bože, vždyť oni vypadají, jakoby byli v nějaké sektě, nebo co,“ odvětil Jazz a v ten moment se do téhle duchaplné konverzace zapojil i Rony.

„Chlapi, ten papoušek vypadá, jako kdyby se měl za chvíli rozpadnout. Jako, nechci přirovnávat, ale vždyť to je druhý Michael Jackson. A viděli jste ty jeho mastné vlasy?“

„Toho jsem si taky všiml,“ řekl vědomě Jazz.

„Ale ty jejich hadry, jako by to vytáhli někde ze sudu před padesáti roky,“ nepřestával se držet svého tématu Edward. Očividně ho jejich oblečení fascinovalo a úplně vyvádělo z míry.

„To jo. Stačí se na ně kouknout. My aspoň vypadáme, jako chlapi, ale oni vypadají jako buzeranti,“ obhajoval se Rony.

„To máš pravdu. Jediný, kdo vypadá jakš takš k světu je ta malá rudovláska,“ zasnil se Jazz a vysloužil si tak od Alice jednu z leva.

„Tak to jo, to máš pravdu,“ přidal se k němu Edward a já jsem zavrčela.

Já tu malou mrchu zabiju dříve, než si ji vůbec stihnou pořádně prohlédnout. Edward, ať zapomene na to, že mu budu tolerovat nějaké techtle mechtle. Žádné takové, on je můj!

V tu chvíli promluvil Rony.

„Chlapci, vy si hleďte svého a já se postarám o tu rudovlásku.“

Edward s Jazzem sice zamručeli, ale nějak zvlášť neprotestovali, takže mě to uklidnilo. Třeba si Rony konečně někoho najde, ale i kdyby ne, aspoň mám jistotu, že se kolem ni bude motat jenom Rony a ne můj Edward. Už jsme byli skoro u domu, tak jsme zpomalili, abychom srovnali krok s gardou. Nemohla jsem si nevšimnout naštvaných pohledů celé gardy, ano, samozřejmě, že slyšel každé slovo. Mohla jsem ty naše novorozené umlčet, jenže to by nebyla taková zábava. Třeba bych teď nemohla sledovat Felixe, jak se prohlíží a diví se, co je na jeho oblečení divného. Bylo mi ho líto, tenhle upír neměl nikdy smysl pro módu a celkově pro moderní věci. To, co měl na sobě mu připadalo absolutně normální. Chudák.

Ale nejvíce tohle urazilo asi Jane, která taky nikdy nechápala, co to má za smysl chodit v takovýchhle hábitech. Upíři mají být přece nenápadní a to v tomhle oblečení určitě nejsou.

Za to ta rudovláska mě rozčilovala, vypadala dost namyšleně a opravdu byla krásná. Samozřejmě na mě, nebo na Rose určitě neměla, ale vypadala úžasně. Husté červené vlasy se ji vlnily kolem obličeje. Měla výrazné plné rty, ale ještě výraznější velké rudé oči. Její dokonalost podtrhoval snad už jen malý rovný nos a krásná postava. Ani jsem si to neuvědomila a zase jsem zavrčela. Ta žárlivost mě asi jednou zabije a když ne mě, tak někoho určitě.

Za zády se mi objevila Alice a potichu mi pošeptala do ucha pár informací o té holce.

„To je Sandara, zatím se mi nepodařilo zjistit, co má za schopnosti, ale ve Volteře si jí dost cení, není tam ještě ani deset let, ale už se stala Arovou nejoblíbenější.“

Usmála jsem se na Alici a skousla si ret. Nejoblíbenější? Takže tahle holka teď zaskočila moje místo? A potom i na místo Jane? Tak ta z toho asi příliš nadšená nebude. Jane byla jedna z mála upíru ženského pohlaví, které se ve Volteře dali snést. Nedalo se sice říct, že by jsme byly nejlepší kámošky, ale celkem jsme spolu vycházely. Když jsem odcházela z Volterry, bylo mi jasné, že se nemůže dočkat toho, až dostane moje místo. A teď o něj zase přišla – chudinka.

No co, život už je prostě takový – je to kurva.

Zastavili jsme před domem a já s Edwardem jsem vešla jako první. Pokynula jsem Arovi, aby se posadil. Chtěla jsem mít tuhle trapnout záležitost už konečně z krku. Aro se zářivě usmál a vycenil tak na mě svoje tisíc let shnilé zuby.

„No, Isabello, teď už jsme u Vás, tak se už doufám můžu přivítat s členy Vaší rodiny?“ řekl a už vstával.

„Sedni,“ zavrčela jsem a obranně jsem se postavila před Edwarda. „Nikoho z nich se ani nedotkneš. Všechny jsem zaštítila, takže by ses stejně dozvěděl velké hovno. A přivítat je můžeš i takhle – v sedě.“

„Ale Isabello, ty chceš před námi snad něco utajit. A nebo dokonce něco horšího – chceš se nás pokusit zničit?“ vyzvídal a já se jen pousmála.

„Ty demente, kdybych Tě chtěla zničit, tak to udělám už dávno, to dobře víš, tak toho nech,“ mluvila jsem a vypadalo to, jako bych se přimlouvala k nějaké malé otravné mouše.

Tohle jsem trochu přehnala. Hups, pomyslela jsem si, když se od všech Volturových ozvalo dost hlasité vrčení. Napadl mě už jen jeden způsob, jak je uklidnit a zároveň dostat na kolena – záložní plán.

Udělala jsem jeden nepatrný krok bokem tak, abych se ocitla vedle Ronyho a zašeptala:

„Je čas.“

Rony se usmál a otočil na tu vrčící partu magorů. Obalila jsem celou mojí rodinu do štítu a čekala jsem, co se bude dít. Už teď jsem Ara litovala.

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 47. kapitola: