Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 45. kapitola

12.04.2010 (20:15) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4057×

45. kapitola

„Rozhodli se přijít dřív,“ vyhrkla a my jsme oba ztuhli.

„Jak, jako dřív?“ zeptala se Bella a více se zabalila do peřiny.

„Podle všeho už dneska večer,“ odpověděla Alice a v tu chvíli do pokoje vešel i Emmett s Rose.

Chápal jsem vážnost situace a taky to, že to chtějí vyřešit asi hned a je jim jedno kde, ale moc příjemné mi to nebylo, když si větší část peřiny zabavila Bella. Asi ty italské vtěrky fakt zmlátím, všechno kazí a to tu ještě  ani nejsou. Kdo je na ně zvědavý? Taky si můžu říct, že budu král upíru. Ale to není zase tak špatný nápad, naše rodina je plná upíru se skvělými schopnostmi, stačilo by je jen přemluvit. Cítil jsem, jak se mi hruď dme pýchou, jsem tak inteligentní. Určitě si tím u Belly přilepším.

„Fajn. Co teď?“ ptala se Bella sama sebe a vypadala, že je značně vyvedená z míry.

Ihned jsem zapomněl na nápad s „vladařením“ a lehce jsem Bellu pohladil po noze. Nevím, kde se ve mně takové věci berou. Edward nikdy nebyl romantický. Nikdy, sakra! Ta holka mě úplně ovládla, udělal bych pro ni cokoliv.

Bella

Cítila jsem, jak propadám hysterii, každý se na mě koukal a já vůbec netušila, co mám říct, nečekala jsem, že přijedou už za pár hodin. Usilovně jsem se snažila něco vymyslet, jenže mě nic nenapadalo. Najednou jsem na své noze ucítila teplou ruku Edwarda. Překvapilo mě to, ale zároveň jsem měla pocit, že mě to uklidňuje.

„Myslím, že bychom si první měli postupně zajít na lov. Abychom měli sílu ovládat naše schopnosti a případně bojovat, kdyby se něco zvrtlo,“ řekla jsem nakonec.

Všichni přikývli a konečně vypadli. Otočila jsem se na Edwarda, který ještě stále hladil moji nohu. Když si všiml, kam hledím, okamžitě tu ruku stáhnul.

„Nemusíš ji dávat pryč,“ zašeptala jsem nepoznávajíc svůj vlastní hlas.

Tahle situace byla fakt divná. S Edwardem jsme si nikdy nevyměňovali nějaké něžnosti a ostatní ty zamilované kraviny. Ale já jsem právě teď zjistila, že mi to vlastně chybí. Že chci, abychom se chovali jako zamilovaný pár a aby k tomu patřili i něžnosti a zamilované doteky. V ten moment, kdy Edward zase vrátil ruku na mou nohu, cítila jsem se kompletní. Bože, to už se takhle budu cítit pořád, když semnou nebude? Jako flaška, které chybí víčko, jako koláč bez šlehačky. Ty vole, co to tady pletu? Potřásla jsem hlavou, abych zahnala tyhle myšlenky.

„Bello, já… víš,“ začal Edward, když se dnes už podruhé rozrazili dveře a dovnitř vpadnul Emmett.

„Kde jste děcka, čeká se už jenom na Vás!“ zakřičel a skočil k nám na postel.

Ta se samozřejmě pod jeho váhou zlomila a my jsme zůstali sedět v jejich zbytcích.

„Kurva, Emm…“ začala jsem, ale v ten moment se na scéně ukázala Alice s úsměvem od ucha k uchu.

„Jé, super,“ zvolala nadšeně a ukázala na zbytky postele, ve které jsme všichni tři seděli. „Půjdeme na nákupy!“

Šokovaně jsem hleděla nejprve na Emma, potom na Alice a nechápala jsem. Bože, za co mě tak trestáš? Čím jsem si tuhle praštěnou rodinu zasloužila? No čím!?

„Jdu do sprchy,“ řekla jsem a vstala.

Cestou jsem si vzala spodní prádlo a něco na převlečení. Dost pozdě jsem si uvědomila, že na sobě nic nemám. Došlo mi to až potom, co se ode dveří ozvalo zalapání po dechu. Stál tam Jazz s vypoulenýma očima a mně se dokonce zdálo, že mu tečou sliny.

„Ty kokot, Bello,“ hlesl a bez zábran si mě prohlížel.

To se zřejmě nelíbilo moji sestřičce, protože Jazz hned schytal jednu z leva. To probralo osazenstvo pokoje a hlavně Edwarda, který se ke mně přihnal s dekou v ruce. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem ji ovinutou kolem těla, div, že mi nezakrývala i hlavu.

„Já asi půjdu do té sprchy s tebou,“ prohlásil a už mě tlačil do koupelny.

„Tak to teda ne, žádné takové!“ oponovala Alice. „Přesně vím, jak by to dopadlo. Bello, ty se jdi okoupat a Edward zatím půjde s Jazzem, Ronym a Emmettem cvičit,“ rozkázala. Protože Alici není dobré odporovat a protože Jazz ještě určitě cítil tu facku, co mu Alice dala, jen poslušně přikývnul. Emm přikývnul, když se ve dveřích objevila Rose, jen Edward se k ničemu neměl. Házel na mě psí oči a já už jsem opravdu neměla daleko od toho, abych ho do té sprchy odtáhla sama. Už jsem ho chtěla chňapnout za ruku, ale Alice byla rychlejší. Přihnala se k nám a Edwarda odtáhla pryč.

„Bello, prosím. Pomoz mi,“ zaslechla jsem ještě Edwardův ztrácející se hlas, když jsem vcházela do sprchy.

Ve sprše jsem nezůstala dlouho, protože jsem byla zvědavá, co Ti naši chlapi venku vyvádí. Když jsem vyšla ven, skoro jsem chytila infarkt. Může vůbec upír chytit infarkt? Ne? Protože mně se právě zdálo, že od toho nemám daleko.

Ti čtyři byli rozestoupeni tak, že ve předu stál Emmett, který je jakoby vedl. Jazz, Ed a Rony stáli vedle sebe v mírných rozestupech. Všichni na sobě měli pofiderní kraťásky různých vyřvaných barev a podobná bílá trička s krátkým rukávem. Cvičili do rytmu taneční hudby, která řvala z okna kuchyně.

„Teď tleskejte rukama nad hlavou a u toho skákejte! Ano, takhle… Ede, snaž se do rytmu. Rony, neflinkej to. Skvělá práce, Jazzi,“ mluvil pořád něco Emmett a přitom sám dělal, co ostatní.

Bože já zemřu, opravdu. Kde vzali to oblečení? To musela určitě koupit Alice, doufám, že více takových kousků oblečení nekupovala.

„No nejsou v tom roztomilí?!“ zeptala se Alice, ta samá Alice, co vždycky kupovala ty nejmodernější a nejlépe vypadající věci.

„Ne. Vypadají, jako nějací učni zvláštní školy,“ odpověděla jsem vážně.

„Nekaž mi to. Jedny mám i pro Carlisla,“ mračila se a já jsem to radši nechala být.

Alici už asi taky přeskočilo. Přiblížila jsem se ze zadu k Emmettovi a zaklepala mu na rameno, čímž jsem ho asi dost vyrušila, protože se tvářil naštvaně, že musí přestat.

„Proboha! Co to tady vyvádíš?! Měl si je naučit se bránit, kdyby náhodou došlo k boji, ne žádnou taneční sestavu, nebo, co to tady vlastně děláte,“ téměř jsem křičela.

„Ale Bello, no tak. Jsme chlapi, praní máme v genech. A stejně, kdybychom na Volturovi vybalili naši sestavu, určitě by je to minimálně šokovalo – pokud ne, rovnou zabilo – a vy ostatní byste mohli využít momentu překvapení a všechny je pěkně roztrhat a spálit,“ usmál se spokojeně, nad svým nápadem.

Čím více se jeho úsměv rozjížděl, tím více to ve mně bublalo a myslela jsem, že se na ně na všechny vrhnu a minimálně je roztrhám na kousíčky. Proto jsem odvrátila hlavu a začala se pomalu nadechovat a tím i uklidňovat. Nakonec jsem se otočila zpátky na Emmetta se slovy: „Běžte radši hned na ten lov.“

Když jsem se vracela zpátky do domu s myšlenkami na to, že Ti, s kterými tady žiju, jsou jenom parta neuvažujících, práce se štítících magorů, nedalo mi to a musela jsem se ještě jednou otočit…

Ti naši chlapi mě konečně poslechli, ale to nebylo to, na co jsem zůstala čumět. Oni si vysvlíkli ty ulítlé trenky a mě nezbylo nic jiného, než zůstat hledět na čtyři sněhově bílé vypracované zadky. Napadlo mě, že kdyby to viděl Aro, určitě by ho to – jak už řekl Emmett – minimálně šokovalo. Potom mě napadlo, jak se Aro vždy koukal Felixovi na zadek a podle toho jsem usoudila, že by se dělo asi něco jiného. A na to jsem radši nechtěla ani myslet. Otočila jsem se a vešla do domu. Stále jsem uvažovala nad tím, co udělám s tím dementem Arem. Co když se Edward rozhodne přijmout jeho nabídku? Co potom? Vždyť ve Volteře je tolik krásných upírek. Co potom udělám? Přežiju to vůbec? Zvládla bych ho nechat jít? Ne! Nedokázala bych to! Nemůžu ho nechat jít, ani kdyby to sám chtěl. Ani kdyby si takovou cestu vybral dobrovolně. Nemohla bych ho pustit. Musím mu říct, co k němu cítím. Už to nemůžu dále oddalovat. Jak jsem se rozhodla, tak jsem i udělala. Bylo mi jedno, že si o mně třeba bude myslet, že jsem na hlavu, anebo něco podobného. Prostě to ze sebe potřebuju dostat. Vyběhla jsem z domu okolo překvapené Alice a rozběhla se do lesa, kde před chvíli zmizeli naši chlapi.

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 45. kapitola: