Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 40. kapitola

10.02.2010 (15:45) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4878×

40. Kapitola

Bella

Ozvalo se zaklepání a já, vědomá si případných komplikací, jsem zkontrolovala svůj štít, chránicí Edwarda. Potom jsem otevřela…

Ve dveřích stál Rony, tvářil se jako bůh pomsty, ale zároveň mu v obličeji byla vidět úleva. Asi nás dlouho hledal, nebo byl rád, že mu třeba konečně někdo řekne, co se stalo s jeho ‚parťákama‘.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a pokusila se o přívětivý úsměv, jenže s novorozeným upírem za zadkem a voňavým člověkem ve dveřích, to bylo trochu těžší.

„Čau,“ odfrkl si a než jsem se stačila vzpamatovat z jeho nečekané návštěvy a ze situace, do které nás kvůli tomu dostal, protáhl se a už byl u nás v obývacím pokoji.

Tak tohle bude ještě pořádný průser! Otočila jsem se a naštvaně třískla hlavními dveřmi tak, že poličky v pokoji jen zavibrovaly.

Rony stál k Edwardovi otočený zády, pravděpodobně si ho ještě nevšiml. Mohla bych ho decentně vyhostit z našeho domu, než tady zaznamená upíra navíc.

„Ehm… co Tě k nám přivádí?“ zeptala jsem se tónem, který by měl jasně naznačit, že jestli nemá pádný důvod k naší návštěvě, ať okamžitě vypadne.

Přitom jsem se ještě snažila Edwardovi očima naznačit, ať se okamžitě vypaří z téhle místnosti. Ale on se jenom vykuleně díval na Ronyho a ani se nepohnul, dokonce ani nedýchal, jediné plus.

Bože, je ten chlap vůbec upír, anebo jinak, může být nějaký upír tak natvrdlý?

„Bello, poslouchej, nevíš kde je ten pošuk Edward? Už několik dní mi nebere mobil, ani se neukázal v baru, což je ještě divnější. Kurva, vždyť já se o něj bojím,“ zamručel a já jsem jen přetočila očima – ‚chlapi‘, pomyslela jsem si.

„Nevím Ron…“ chtěla jsem zalhat, když už si teda Rony nevšiml, že je tady s ním Edward v jedné místnosti.

„Kurva brácho, ani nevíš, jak jsem rád, že Tě vidím,“ skočil mi do řeči Edward a hnal se k Ronymu.

Tak to bude můj infarkt. Má ten vůl vůbec nějakou soudnost, špetičku rozumu, nebo aspoň minimum intuice?! Nemá. To, mu nestačila ta příhoda v lese? Na krátkou chvíli jsem zvedla štít a poslala mu myšlenku:

„Co si sakra myslíš, že děláš?! Do hajzlu! To ho chceš zabít?! Okamžitě zůstaň stát tam, kde jsi a skloň hlavu dolů.“

Edwardovi chvilku trvalo, než mu moje slova došly, ale nakonec zůstal stát napůl cesty k Ronymu a já jsem si úlevně povzdechla.

Aspoň na chvilku bylo všechno jakš takš v pořádku a hned se tu musí připrdnout Rony a pokoušet osud.

Naštěstí se tohle všechno událo během pár sekund, takže než se Rony otočil za zvukem Edového hlasu, Ed už stál s hlavou poslušně skloněnou k zemi. Tak tohle bylo jeho jediné štěstí. Kdyby Rony viděl jeho stále rudé duhovky, tedy pokud už nezčernaly anebo kdyby viděl Edward Ronyho pulzující tepnu – asi by to nenechalo chladného, ani jednoho z nich. Nebo možná jinak, udělalo by to i z Ronyho chladného. Musela jsem se napomenout, na černý humor, teď nebyla zrovna ta správná chvíle, ještě když je to teď tak pravděpodobné.

„Tak Rony, vidíš. Edward žije, je v pohodě a můžeš jít,“ oznámila jsem mu s arogantním úsměvem a znuděně si prohrábla hnědou hřívu na hlavě prsty.

„Jestli si myslíš, že mě jen tak vyhodíš, potom, co po Edwardovi pátrám skoro dva dny v kuse – tak si na omylu,“ zaútočil na mě a hrdě vystrčil bradu.

Ježiši, ta mužská ješitnost mě jednou přivede do hrobu.

„Vypadni!“ řekla jsem a prudce ho postrčila ke dveřím.

„Nech toho, ty náno! Já přišel za Edwardem, tak vypadni ty a nech nás tu spolu,“ zařval a znovu se kolem mě protáhl.

Dement. Cítila jsem, jak mé oči černají vzteky, jed se mi hromadí v ústech a mé zuby mi najednou přišly mnohem ostřejší. Začala jsem se uklidňovat, přece nevstoupím po druhé do stejné řeky, ne?! Nemůžu zase zaútočit. Bello, musíš se uklidn…

„Kurva, ona za to nemůže, do piče! Tak jí nenadávej a vypadni.“ Zavrčel Edward a to krvavě rudé ovzduší v místnosti bylo téměř hmatatelné.

Všimla jsem si, že Edward s Ronym se teď měří pohledem. Rony měl strachem rozšířené zorničky a pootevřené rty. Edward byl mimo a vrčel, to je takový magor ten Edward, ale zastal se mě a to by snad potěšilo každou ženu.

Pravá chvíle, na to abych zasáhla.

„Rony vypadni,“ zopakovala jsem.

„Ani mě nehne. Chci vědět, o co tu jde. A ty mi v tom nebudeš bránit,“ tak tuhle reakci jsem zrovna nečekala, měl utéct už při prvním zavrčení.

„Edwarde, vypadni aspoň ty, když ten blbec nemá rozum,“ zkusila jsem to jinak a pomalu se k Edovi přibližovala, abych ho ještě víc nerozdráždila. Nejradši bych pustila štít a pořádně ho seřvala, jenže to by už po Ronym skočil stoprocentně.

„Víš co, já mám taky nápad. Co kdybys, kurva vypadla ty?! Stejně tu jenom oxiduješ a já to chci s Edwardem vyřešit,“ zasyčel Rony, ale to už jsem byla u Edwarda a držela ho jemně za rameno, cítila jsem, jak se mírně třese.

Bylo mi ho líto, v jeho těle se právě odehrával souboj: Edward versus chladnokrevný upír. Já tyhle vnitřní souboje moc dobře znala, ve Volteře mě úmyslně stavěly do takových situací. Ne, vždy jsem odolala.

Pohladila jsem ho pomalu po celé délce zad, vypadalo to, že se uklidnil. Dokonce se už pomalu otáčel na odchod.

„Ta děvka s ním snad nějak manipuluje?!“ řekl si pro sebe Rony a to se mu stalo osudným. Edward, kolem mě profičel, jako vítr, svalil Ronyho na skleněný konferenční stolek, který nápor jejich těl samozřejmě nevydržel. Sklo se zabodávalo do Ronyho těla. Na košili se začaly objevovat rudé skvrny.

V ten moment jsem byla u nich. V ten moment Edwardovy zuby projely, jeho kůží. V ten moment z Ronyho vyděšených očí vytryskly slzy. Snad šoku, ale spíše bolesti…

Celá tahle scéna se seběhla pouze za zvuků třeštícího se skla a hlasitého bušení srdce.

„Edwarde!“ zařvala jsem a trhala ho od černovlasého majitele baru.

Oči Edwardovy dnešní oběti byly stále otevřené a plné pochopení, nesnažil se Edwarda odtrnout, neměl už sílu, stejně by mu to nepomohlo. Rvala jsem Edwarda od těla, které už bylo v bezvědomí, řvala na něj v myšlenkách. Řvala nahlas, ale nic. Nechtěla jsem, ať ho zabije. Zabilo by to totiž i Edwarda.

Najednou se otevřely dveře, do kterých vběhla celá rodina s Emmettem v čele. Ani jsem se nenadála a Edward už byl v uvěznění silných pažích, mého bratra.

Carlisle rychle běžel k tělu. To, že Rony stále žije, jsme slyšeli všichni v místnosti, Carlisle jen kontroloval, jak dlouho ještě žít bude.

„Ztratil hrozně moc krve a další pořád ztrácí. Nemůžeme z něj jed vysát,“ oznámil nám a já si jen šokem překryla ústa.

Edward, který byl již téměř při vědomí se se srdceryvným řevem zlomil v pase a vzlykal. Jazz, stále těkal očima, mezi téměř bezvládným tělem a Edwardem.  Rony zemře, ztratil moc krve, nepřemění se. V celém pokoji vládlo naprosté ticho, které rušilo jen stále pomalejší a tišší bušení Ronyho srdce a Edwardovo vzlykání.

Koukla jsem se v naději na Alici, ale ta zakroutila hlavou, toho si všiml i Edward a absolutně se zhroutil. Prohrábla jsem si vlasy a otočila se znovu na Alici, které právě vykulila oči. V ten samý moment sebou Rony cukl a začal sebou házet pravidelně. Všichni si nahlas oddechli, Emmett pustil Edwarda ze sevření.

„No, uf. Ty vole, to teda bylo,“ řekl Emm s úsměvem a šel směrem k Rose, kterou objal jen tak, jak to umí on a odtáhl si jí do pokoje.

„No, jak tak vidím, přeměna začala. Můžeme se začít radovat, další novorozený do rodiny, no není to príííma?! Ne, to ne. Mnohem lepší by bylo, kdybych jich bylo třeba 20. Co tahle nechat vyrobit velké cedule s nápisem ‚Vyrábíme upíry. Jeďte 100 metrů rovně‘,“ brblal zase Carlisle a v ten moment došlo Jazzovi i Edovi, že to Rony přežije, a že bude dokonce upír a začali se culit jako leča.

„No, tak to je boží,“ zařval Jazz a plácl si s Edwardem.

Společně potom začali tančit nějaký neidentifikovatelný tanec. Protočila jsem očima a podívala se na Esme, které už akčně uklízela rozbitý stůl.

„Esme, hrozně se Ti omlouvám. Vůbec jsem ho nedokázala zabrzdit, stalo se to hrozně rychle,“ omlouvala jsem se a přitom jí hned začala pomáhat při uklízení.

„Vždyť je to v pořádku, zlatíčko. Alice nám říkala, že se Edward už uklidnil, ale jeho kamarád ho znovu vyprovokoval. Vůbec za to nemůžeš,“ odpověděla mi, jakoby to byla samozřejmost a ještě se mile usmívala. V těchhle momentech jsem jí opravdu milovala.

Švihla jsem pohledem na ty dva, svíjející se v podivném rytmu tance a hned potom na Alici, které se tvářila mírně znechuceně a s prstem směřujícím na taneční pár, stále otevírala a zavírala pusu, jak ty dva chtěla okomentovat.

„Alice děkuju Ti, hrozně moc,“ přerušila jsem na chvíli její sledování.

„Ale, to nic,“ mávla rukou a znovu se otočila na ty dva a zamyšleně je sledovala.

„Nechce se mi věřit, že Ti dva spolu nikdy nic neměli,“ zasmála se, ale bylo vidět, že nad tím uvažuje. Esme rychle zvedla oči, od těla Ronyho, ze kterého vytahovala střepy a zasmála se.

„Nebuďte nechutné,“ dodala ještě.

Zasmála jsem se spolu s nimi a přerušila tanec těch dvou, který opravdu vypadal, jakoby ho okoukali někde v gay baru.

„Stačí kluci, děsíte tu okolí. A navíc Rony, nám nebude v obýváku ležet tři dny, že jo?!“

Oba se od sebe okamžitě odlepili a chytili Ronyho. Edward za ruky, Jazz za nohy.

„Kam ho dáme?!“ ptal se Edward.

„Já nevím, třeba do rakve pro hosty,“ odpověděl Jazz a hned na to se s Edwardem začali tak smát, že Rony málem skončil na schodech. Pat a mat, opravdu.

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 40. kapitola :