Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 39. kapitola

26.01.2010 (18:00) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4589×

39. kapitola

Bella

A do prdele! V lese byla skupinka asi pěti turistů a Edward si z nich právě chtěl udělat oběd. Sakra! To se může stát opravdu jenom mě. To mám za to, že jsem ho pokousala, jinak by bylo všechno v pohodě. On by teď pravděpodobně jel domů ze školy, nebo za Ronym do baru a já bych si tu v klidu běhala a nemusela ho nahánět.

„Edwarde! Okamžitě zastav,“ zařvala jsem po něm při běhu, i když jsem věděla, že je to naprosto zbytečné, a že mě na sto procent neposlechne.

Pelášil, jako by mu za řití hořelo a ani na setinu sekundy se nepozastavil nad mým voláním. Už jsme byli nebezpečně blízko rodiny, kterou teď nebylo jenom cítit a slyšet, ale dokonce i vidět, díky jejich nevkusných pestrých šusťákových souprav. Každý člen měl v ruce košíček. Pane bože, kdo v dnešní době ještě sbírá hřiby? To neví, jak je to nebezpečné? Asi tu ještě dneska donesu ceduli HOUBAŘI POZOR! V LESE BĚHAJÍ UPÍŘI. DOBROVOLNÍ DÁRCI KRVE - VSTUPTE. OSTATNÍM VSTUP ZAKÁZÁN.

Zrychlila jsem, pokud to ještě bylo možné a vyhoupla se na nejbližší větev. Z té jsem seskočila přímo na Edwarda, který na mě začal vrčet. Chtěl se mnou bojovat o jídlo, hajzl! Jednoduchým, ve Volteře naučeným pohybem jsem ho dostala do horizontální polohy pode mě. Rychle jsem mu sevřela zápěstí nad hlavou a kolenem jsem jeho trup tlačila do vlhké hlíny. On sebou stále škubal, tak jsem obě jeho zápěstí uchopila do levé ruky a pravou mu pořádně vrazila. Vypadalo, že to zabralo. Přestal sebou škubat a koukal teď svýma vykulenýma očima přímo do těch mých rozzuřených.

„Nedýchej!“ rozkázala jsem mu, když chtěl něco říct.

Bylo mi jasné, že rána, kterou jsem Edwardovi uštědřila, byla slyšet na míle daleko a ta trapná rodina houbařů  teď zjišťuje, co to bylo. Byli jsme od nich asi pouhých dvacet pět metrů, ale naštěstí si ničeho nevšimli. Les byl totiž hustý a plný vysokých stromů i vyšších rostlin, takže na nás teď nebylo vidět. Jenže Ti šašci se k nám blížili.

„Edwarde, prosím Tě, teď to neposer. Dělej, co ti řeknu a hlavně nedýchej. Rozumíš?! Potom se najíš, ještě chvíli to vydrž, Ti lidi jdou k nám. Chtějí zjistit, co to bylo za ránu, takže budeme předstírat, že se nás to netýká,“ řekla jsem a i když bylo na Edwardovi vidět, že nechápe, přikývl.

Jasně, mohli bychom utéct, jenže se teď všichni koukali našim směrem a kdybychom  se jen tak zvedli a vystřelili, mohly bychom vzbudit podezření.

„Zavři oči,“ zašeptala jsem, když se k nám asi tři lidi z celé té jejich výpravy blížili.

Sundala jsem ze sebe to, co zbylo z mého trička a zůstala tak pouze v podprsence, která držela na jednom ramínku. Vzala jsem Edwardovy ruce a položila jsem je na mou téměř odhalenou hruď.  Edwarda, který doteď zůstával v klidu a se zavřenýma očima, to probralo. Prudce otevřel oči.

„Co to děláš?!“ zeptal se vyděšeně a já se zatím uvelebila na jeho klíně. Musí to vypadat věrohodně.

„Snažím se náš druh udržet v utajení, nebo aspoň nezabít pět lidí. Takže buď ticho a zavři ty oči,“ vyštěkla jsem potichu.

Edward poslechl, asi mu došlo, že mě dneska už naštval dost, i když za to vlastně můžu já. Měla jsem si být jistá, že tu nikdo není. No, není čas nad tím dumat.  Vášnivě jsem se na Edwarda vrhla a začala jsem ho líbat. Přitom jsem kontrolovala, jestli jsou jeho oči stále zavřené a ještě jsem mu pevně chytla jednu ruku, kterou mě hladil po zádech. To jen pro jistotu, kdyby se rozhodl zdrhnout.

Lidi se blížili a já cítila, jak Edwardovi přibývá jed v ústech, nebylo to přímo, jakoby slintal, ale příjemné to taky nebylo.

„Vydrž dvě minuty,“ zašeptala jsem mezi polibky.

Cítila jsem, jak ho to bolí. Slyšel jejich bušení srdce, v nose ho stéle štípala jejich vůně, i když už nedýchal a na jazyku ho svrběla touha po jejich krvi. V krku ho musel spalovat neuvěřitelný žár, který mu stále připomínal, že jsou tady. Trpěl. Strašně moc, bylo to to nejhorší mučení pro upíra.

„Vydrž,“ šeptala jsem mu stále.

Najednou mi ho bylo strašně moc líto. Měla jsem chuť i brečet, to já mu způsobila tu hroznou bolest.  Rodinka zrovna vyšla zpoza stromu a měli na nás úchvatný výhled. Viděli mladý pár, který si užívá. Neviděli dva upíry, kteří se snaží zamaskovat svou chuť po jejich krvi.

Pustila jsem Edwardovi ruku a přitáhla jsem si k sobě jeho hlavu, víceméně jsem mu tiskla dlaně k uším, ve kterých mu muselo znít to otravné „buch-buch“.

„Jejda! Děcka otočte se, tu není nic k vidění, asi ten kámen spadl jinde,“ promluvil nějaký muž potichu a já si oddechla. Půjdou pryč.

„Ale, taťko!! My se taky chceme podívat,“ protestovali mladí nosiči krve.

„Ne! A to je poslední slovo. Pojďte hledat. Mám jedno skvělé místo, kde rostou obrovské…“ zbytek jsem neposlouchala.

Odchází. Prudce jsem se odtrhla od Edwarda a kontrolovala jeho stav. Bylo na něm vidět, jak moc trpí a to mi úplně drásalo mé mrtvé srdce.

„Pojď, běžíme někam pryč. Tam se najíš a bude Ti lépe,“ řekla jsem téměř něžně a pomohla mu postavit se. Chytila jsem ho za ruku a mlčky jsme uháněli lesem.

Když jsem uznala, že jsme už dost daleko od lidí a navíc blízko pumy, zastavila jsem se.

„Bello já…“

„Edwarde, moc se…“ začali jsme oba najednou. Pokynula jsem mu, ať mluví.

„Bello, já se strašně omlouvám, jsem hrozný. Doufám, že mi tak za století odpustíš a … Bello, kdybys tam nebyla, zabil bych je. Děkuju.“

To je blázen, on se mi tu omlouvá. Edward Masen se omlouvá a ještě za něco, za co můžu já.

„Proboha! Proč se mi tady omlouváš, za všechno můžu já. Jsem strašně stará a strašně zkušená upírka a ani neprověřím, jestli se tady zrovna netoulají, nějací lidé. Nemáš mi za, co děkovat a ani se mi za, co omlouvat. A teď se jdi napít, musí Tě to strašně bolet,“ řekla jsem a posadila se na pařez, u toho jsem sklonila hlavu do dlaní.

Jak jsem mohla vypnout štít? A jak to že, když jsem ho znovu „pustila“ Edward nepřestal?! Asi už ho popoháněla červená clona a nic by mu nepomohlo, teda nic, kromě pořádné rány.

„Ty kurvo. Pojď sem!“ zapištěl Edward a já jsem překvapeně zvedla hlavu, myslela jsem, že to bylo na mě. Jeho jediné štěstí bylo, že to bylo na pumu, kterou stále nechytil. On snad není ani upír, pomyslela jsem si, když si čapl, vzal do ruky klacek a začal dělat:

„Čičí, pošem ke mně, neboj še mě!“

„Ach bože. Edwarde, máš upíří rychlost a upíří sílu, tak po té pumě skoč, zlom jí vaz a pij,“ zasmála jsem se.

„Nebuď tak drsná. Já mám svoje taktiky. Čičičíí!“ nedal se a začal znovu volat na pumu.

„No tak fajn, ale s takovou tu budeme do rána,“ odpověděla jsem.

Edwardovi po deseti minutách došlo, že takhle zvíře nedostane a po pumě se vrhl. No dobře, nedošlo mu to, ale pustila jsem z něho na sekundu štít, který jsem hned vrátila. Vím, že to bych asi neměla, ale už mi z toho jeho „čičí“ začínalo hrabat.

„No vidíš, jak jsi šikovný,“ oznámila jsem mu, když dopil. On se na mě jen zamračil, tušil, že v tom mám prsty, ale šlo na něm vidět, že se mu ulevilo.

„Pojď, jdeme domů. Už na nás určitě čekají.“

„Ok, jinak můžu mít dotaz?“ zeptal se Edward a já se na něj překvapeně otočila. Byl celý od krve, od hlíny a otrhaný, ale strašně krásný. Nezmohla jsem se na nic jiného na přikývnutí s přiblblým výrazem v obličeji.

„Proč celé to divadlo, pře těmi lidmi?! To jsme nemohli jednoduše zdrhnout. A proč jsem musel mít zavřené oči?!“ Spustil proud otázek. Myslela jsem, že mu to dojde.

„Nemohli jsme utéct, protože nás celou dobu neviděli. Ani když jsme leželi, neměli o nás ani tušení. Ale kvůli té ráně, co jsem Ti dala – promiň - se koukali přímo našim směrem, a kdybychom se zvedli a utíkali, myslím, že je tu obrovská pravděpodobnost toho, že by to viděli. Takže jsme si zahráli na nic netušící milence v lese. Jinak to dýchání proto, že bys cítil tu jejich krev a to už bych Tě neudržela. Ty oči kvůli tomu, že je máš červené a taky bys mohl vidět, jak jim proudí krev v krční tepně.“

„Vau, už jsem ti řekl, že jsi hrozně chytrá?“ zeptal se.

„Ne, ale kdybych byla, tak prověřím, jestli, tam nějací lidé jsou,“ odsekla jsem nabručeně.

„Jo a taky by sis oblékla tričko,“ zasmál se.

A já se zastavila a podívala jsem se na své oblečení. Podprsenka, která se snažila unést ten „náklad“ na jednom ramínku, byla celá špinavá, krajka na ní oškubaná. Bíle břicho bylo taky sem tam nějaká ta šmouha. Nejlépe na tom byly asi kalhoty, kterým jenom chyběl knoflík. Bezva. To budou zase kecy.  Už to úplně nevím.

I vzhledem k naší situaci jsem se začala smát. Objala jsem Edwarda jednou rukou kolem boků, a protože už nám chyběly asi jenom dvě minuty chůze. Šli jsme pomalu. Edward mě majetnicky objal kolem ramen a já se cítila skvěle. Tenhle pocit naší blízkosti byl skvělý, začínala jsem z něj silně cítit, že už ani jemu nejde jenom o sex a měla jsem z toho šílenou radost.

Potom mi zase došlo, jak musíme vypadat, a začala jsem se smát. Potkat nás dva v noci, vytáhnu peněženku, doklady, klíče od bytu, od auta a zdrhám.

„Co je?“ zeptal se se smíchem Edward.

„Esme si bude myslet, že se jí děti vracejí z války,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Myslím, že i válka by byla lepší, proti tomu, co jsme všechno dneska v lese stihli,“ odpověděl se úsměvem v hlase.

„Jo no,“ přitakala jsem a více se k němu přitulila.

Za minutku už jsme otevírali dveře bytu. Čas v domě, jakoby se zastavil a všechny páry očí spočívali na nás. Esme, Carlisle i Jazz měli otevřenou pusu. Rose měla vykulené oči a Emmett s Alicí dostali hrozný záchvat smíchu, po kterém se začali smát skoro všichni včetně nás.

„Já jsem věděla, proč jsem Vás volala dolů. Musíte uznat, že tohle je pohled k nezaplacení,“ řekla Alice mezi salvami smíchu. Všichni samozřejmě přikyvovali.

„Hej Bells, doufám, že les ještě stojí, protože podle toho, jak vypadáte, bych si tipnul, že jste minimálně polovinu zbourali. Kde pak budou žít mí medvídci?“ smál se Emmett.

„Neboj se Emmette, les zůstal celý,“ odvětila jsem.

Podívala jsem se na Edwarda. Byl celý špinavý od krve, hlíny a trávy.

„Ehm… Tak my se teda půjdeme dát trochu do pořádku,“ zahlásila jsem, drapla ho za ruku a tahala ho nahoru do pokoje.

„To je sice pěkné, že les zůstal celý, jen jestli zůstane i tento dům, protože jestli to bude takhle pokračovat, zanedlouho z něho budeme mít kůlničku na dříví. Co jsem komu udělal, za co jsem si to zasloužil? Nikoho jsem nikdy nezabil, pomáhám druhým, nepiju, nekouřím, souložím jenom o víkendech…do prčic, co to melu,“ mumlal si pro sebe Carlisle.

To vyvolalo v obýváku další vlnu smíchu.

Vešli jsme do pokoje a já jsem Edwarda rovnou odtáhla do koupelny. Jedním pohybem jsem si vysvlékla podprsenku a potom i zbytek toho, co zůstalo z mého oblečení. Edward mě celou dobu hltal očima a já si všimla, že se jejich barva změnila. Bože, je tak průhledný. I když nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Dřív než se stihl vzpamatovat, strhla jsem mu oblečení a postrčila ho do sprchy. Pohled mi sklouzl na jeho zadek a mnou prošla vlna chtíče. Vešla jsem do sprchy za Edwardem a zasunula dveře. Edward mezitím zapnul sprchu. Stále byl ke mně otočený zády a já jsem se kochala jeho dokonalou postavou. Svalnaté nohy, pevný zadek, nad ním dva roztomilé dolíčky, rovné boky, dokonale tvarované lopatky, svalnaté ramena a sexy šíje. Sakra toto je moc i na upíra. Edward se otočil a já jsem na něj skočila a přisála se mu na rty. Horké kapky vody dopadali na naše těla, které se o sebe třeli. Edward nás otočil a já jsem zůstala zády přitisknutá ke stěně. Jeho ruka zabloudila mezi moje nohy a já jsem hlasitě zavzdychala.

„Jdeme všichni na lov,“ ozval se odněkud hlas Alice.

Odtrhla jsem se od Edwardových rtů.

„Dobře!“ zakřičela jsem.

„Jo, jdeme pryč, jinak se z tohohle brzy úplně zblázním. Člověk už nemá ani trochu soukromí ve vlastním domě. Esme, ještě stále jsi si jistá, že chceš velkou rodinu?!“ dolehl ke mně Carlislov brblající hlas.

Jen jsem pokroutila hlavou a podívala se na Edwarda, naše pohledy se střetli a hned na to jsme se na sebe vrhli. Edward mě chytil za zadek a já jsem kolem něj obmotala nohy. Konečně do mě vniknul a já jsem blaženě vzdychla. Bylo mi jasné, že tohohle pocitu se nikdy dost nenabažím – toho pocitu, kdy je Edward ve mně.

Asi za dvě hodiny jsme se konečně dostali ze sprchy. Oba jsme se oblékli a sešli dolů do obýváku.

„Bello, chtěl jsem se ještě na něco zeptat,“ začal Edward, když jsme se posadili.

„Tak se ptej,“ odvětila jsem.

Edward se nadechl a chtěl něco říct, když v tom najednou můj sluch něco zachytil. Zasekla jsem se uprostřed pohybu a Edward na prázdno otevřel ústa.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Někdo jde. Slyšíš to?“

Edward přikývnul a za pár sekund byl slyšet zvuk auta. Zastavilo před domem a někdo z něho vyšel. Zhluboka jsem se nadechla a okamžitě se přesunula ke dveřím. Ozvalo se klepání a já, vědomá si případných komplikací, jsem zkontrolovala svůj štít chránicí Edwarda. Potom jsem otevřela…

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 39. kapitola: