Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 37. kapitola

11.01.2010 (07:30) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4972×

37. kapitola

Carlisle

Byl jsem v naprostém šoku, když nám Alice oznámila, že Bella selhala a vyjela po tom jejich spolužákovi a kousla ho. Nešlo mi možná ani tak o to, že se neudržela několik století stará upírka se skvělým ovládáním, ale o to, že budeme mít další „děcko“ na krku. A jestli to bude aspoň z poloviny takový exot, jako jeho bratr, tak se asi půjdu oběsit- i když, to by bylo v mém případě zbytečné.

Už to tady nezvládnu, jako otec jsem selhal. Obě mé holčičky se zamilovaly do těch drogově závislých nevychovanců, ale já hochům ještě dám. Já jim ukážu, kdo je to ten opěvovaný vždy asertivní Carlisle. To se poserou, „frajeři“.

To oni ještě nezažili, co to je upírský režim u Cullenů doma vedený mnou. A stejně, vojnu bych jim přál. Disciplínu! Však já je ještě naučím slušnému chování a běda, jestli se jim zachce cizí sukně.

Pohupoval jsem se na dřevěné židli v mé pracovně, pozoroval jsem všechny ty knihy a uvažoval nad svou rodinou, která se rychlostí blesku rozrůstá. A to jsme neplodní proboha! Ještě, že nemusíme řešit věci, jako například finance, protože z toho, co všechno vlastníme, co máme na účtech a doma, bychom mohli zaplatit národní dluh a ještě by nám na pár let zbylo. Ale stejně. Čtyři páry milenců -s dokonalým sluchem a s neuhasínající potřebou souložit- pod jednou střechou je moc. A to nám ještě volala Tanya z Denali, že by se ráda s Thomasem na pár týdnů zastavili. Bezva Tanyo, jen přijeď! A vezmi celou svou rodinu. Ne, nebuď skromná! Vezmi celou svou rodinu, známe a klidně i upíry, co potkáš cestou. My tady máme místečka dost.

Okamžitě jsem se začal zaobírat představou mě uprostřed lesa, kde si zoufalý s obrovskými kruhy pod očima, stavím budku ze dřeva.

Najednou jsem uslyšel kroky a do mé pracovny vešla Esme a vyčerpaně se na mě usmála. Já jí úsměv vrátil a trochu se odtáhl od stolu, věděl jsem, že si ke mně sedne na klín, jako to dělá obvykle.

„Tak se nám to tady trochu rozrůstá zlato,“ řekla docela nadšeně, vím, že Esme je do dětí blázen, ale tohle je moc a navíc tohle už ani nejsou děti.

„Nutno podotknout, paní Cullenová, že vůbec nevypadáte, jako matka šesti dospělých dětí,“ snažil jsem se trochu zaflirtovat, no uznejte sami. Na to, že mám už přes čtyři sta let, mi to pořád jde.

„Musím uznat, že vy, pane Cullene, taky nevypadáte jako by jste měl být za chvíli děda,“ zasmála se a políbila mě na rty.

Děda, to by znamenalo dalšího člena rodiny. To ne!

Ale na druhou stranu, i když to tak teď možná nevypadá, já mám všechny ty spratky strašně rád a jelikož jsem člověk zvědavý, docela se těším na to, co vznikne z Edwarda.

Vyhnal jsem myšlenky na ty všechny z hlavy a začal se plně věnovat mojí Esme.

Bella

Seděla jsem vedle toho provokatéra a uvažovala jsem, jak se mi to mohlo stát. Štít jsem nespustila od té doby, co jsem se to naučila, teda aspoň, ne z mojí osoby a co se týče krve, nikdy jsem na ni nebyla zase tak fixovaná a nebyla jsem na ní ani z poloviny tak závislá, jako jsem na teď Edwardovi. Edward, ten chudáček se tady třese, jakoby měl nějaký záchvat a já mu nemůžu pomoct, už jsem to posrala a jed je v něm. Bude upír a upíři obvykle žijí věčně a já pochybuju, že se ho někdy zbavím, i když představa, že by odešel, mě úplně mučila. Čest Bella, díky za novou kůži, vohoz a nesmrtelnost. Jedu balit kočky. Pošlu pohled.

Tsss… Tak to by zkusil, nikam nepůjde, i kdybych ho měla vlastnoručně přišpendlit k posteli!

Naposledy jsem se na něj koukla a odešla jsem z pokoje. Nebyla jsem ten typ, jako Alice, která u svého milého vysedávala celou přeměnu. Já se chtěla jít pěkně okoupat, přece jenom, Edward teď bude mít lepší zrak a já nestojím o to, aby první jeho věta byla, ve smyslu, že co to mám za flek na ruce?! No přeháním, pochybuju, že by čerstvě přeměněný upír a ještě ke všemu Edward řešil takové věci, no ale u něj člověk nikdy neví.

Nalila jsem do vany trochu pěny a začala ji napouštět. Svlíkala jsem se před zrcadlem a zjistila jsem, že vypadám fakt hrozně a koupel by mi mohla docela pomoct. Byla jsem nějaká unavená a sešlá, vlasy byly rozcuchané a místy ulízané z toho, jak jsem si je vždycky prohrabovala rukou směrem dozadu.

Vlezla jsem do vany a celá se ponořila pod vodu, uvažovala jsem, jak to Edward vezme. Doufám, že měl Jazz pravdu a Ed bude nadšený a unešený, jenže co když ne?! Třeba nám zvlčí a uteče, bude zabíjet masy lidí, až si ho nakonec všimne Voltera a budou ho chtít rozkouskovat a usmažit. To by musela přijít na řadu statečná Bella a zasáhnout.

Musím ještě pár dní vydržet a odpověď najdu, jenže mezitím si asi okoušu nehty, které už mi nikdy nevyrostou.

Chvíli jsem ještě tak ležela a ze všeho se obviňovala, ale potom jsem se rozhodla vrátit se zpátky k Edovi, měla jsem pocit, že teď už tam nebude, že mi to prostě jenom zdálo a nic z toho se nestalo.

Ale -teď nevím, jestli bohužel nebo naštěstí - on tam stále ležel a skučel, jako malé dítě, kterému berou krev. Ne, skučel ještě hůř. Dokonce více než Jazz, cíťa jeden. Chvilku jsem ho ještě tak pozorovala se škodolibým úsměvem a myšlenkami typu- dobře mu tak. Ale potom se ve mně probudila lítost, vzpomněla jsem si na tu bolest, kterou jsem při své proměně pociťovala já. Chudáček můj maličký. Vzala jsem jeho ruku a jemně ji stiskla.

„To bude dobrý Ede, za chvíli z tebe bude kluk, jako buk,“ spíše upír, ale to mu zatím nebudu vykládat.

Edward

Bolest. Všechno, co jsem cítil, byla jenom strašlivá bolest, nemohl jsem skoro ani uvažovat, i když jsem se snažil. Myslel jsem, že když budu myslet na něco jiného, nebudu to tolik vnímat, ale nebyla to pravda. Ten pocit, že hořím, byl zabudovaný v každé- ne, že by jich bylo nějak moc- mé mozkové buňce. Bylo to horší než cokoliv, co jsem kdy zažil. Zlomená noha v páté třídě, popálenina z doby, kdy jsem, chtěl být ještě velký problémový kluk a zapaloval jsem staré budovy, bitka z prvního ročníku, kterou jsem si vybudoval respekt, ale taky si jako bonus odnesl zlomený nos, zápěstí a žebro. Veškeré hrozné kocoviny, které jsem zažil. Nic z toho se té bolesti ani z poloviny nevyrovnalo. Dokonce bych teď bral i tu otravnou vyrážku na mém Edíkovi.

Pane bože, jestli jsi a slyšíš mě, já už budu hodný a čestný, jen mě zbav toho utrpení. Prosím.

Nic!

Stále jsem si uvědomoval, jak pištím a vůbec nevím, kdo to musel poslouchat. Jediné, co jsi pamatuju je, že... Co si vlastně pamatuju?! Jazze v obchodě s Alicí. Byl divný. Naštval jsem se a odešel za Ronym. Pili jsme a přišla Bella. Moje Bella. Chtěla mě odvézt. Odvezla mě? Ne, byl jsem zlý, na ni. Otočil jsem se a chtěl jsem odejít. Od ní a od jejího drahého auta. Ale neodešel jsem, něco mě srazilo k zemi. Bylo to auto a přejelo mě?! Žiju, ještě vůbec. Jak dlouho tady ležím?! Nevím, jestli den, dva nebo rok. Není tohle třeba kóma? Ale to snad nemůže tak bolet, třeba jo.

Třeba umřu. Tak mladý a krásný a zrovna šťastný. Uvědomil jsem si, že láska není jen mediální píčovina, ale že existuje a že někoho miluju a že žije i můj bratr, který je sice minimálně divný, ale živý a poměrně šťastný. Ježiši, co to tady potím?! Jaká láska?! No jasně, když si člověk myslí, že je blízko smrti napadají ho strašné kokotiny.

Nevím, jestli se mi to zdá, ale začíná to být trochu lepší, konečky prstů mi už nehoří, jenom mi v nich brní. Skvělá změna, doufám, že to tak bude pokračovat a rychle. A opravdu, začínalo to být trochu lepší, až na jedno malé podstatné mínus. Všechna ta bolest se hromadila v mé hrudi, tuším, že to bylo srdce. Třeba se mi tam ucpala nějaká tepna a dostanu infarkt. To by bylo moc fajn, k tomu všemu.

I přes všechnu tu bolest jsem najednou začal slyšet nějaké hlasy, moc jsem nemohl rozeznat, co říkají a kdo to je, ale byli tady a jakoby na mě přímo řvali. Musím se soustředit, co když mi něco chtějí.

Buch. Do prdele, co to bylo? Buch. Zase. Já jsem debil, to je moje srdce, ale buší nějak nahlas na což si vůbec nemůžu stěžovat, horší by bylo, kdyby nebilo vůbec, že? Buch.

AAAaaa. Hrozně to bolí, ať už je konec. Buch. A nic. Ticho. Sakra, já nemyslel tím koncem, ať mi přestane fungovat srdce. No šup, šup. Dělej. Nic. Ticho. To jsem teď, jako umřel? To má být všechno? Nesnesitelná bolest, pár buch, ať si člověk užije, že mu ještě funguje srdce a konec?!

Ne, to ne. Pořád přece ještě slyším ty hlasy. Kdo to mluví? Doktoři?! Tak si do prdele nepovídejte a oživte mě! Vy lemry líné. Hůů. Leží tu Váš polomrtvý pacient, který ještě chce nějaké to desetiletí žít, a vy si vykládáte.

Tak fajn, ignorujte mě. Já ještě poležím.

Proč ještě neotevřel oči?

Zeptal se někdo, ale jakoby na mě řval. Takže já můžu otevřít oči?! Mám to zkusit?! První jedno. Já vidím. Druhé. Prudce jsem se posadil a kolem mě byla rodina Cullenů, byli bílí a tvrdí a nějací jiní. Bella se usmívala. Bella, vypadala úžasně.

Moment. Co tady dělám? A co tady dělá Jazz?

A do toho pořád ty otravné hlasy, co po mě sakra chtějí, nevypadalo by to, že by otevírali pusu.

„Můžete do prdele držet huby?“ Zeptal jsem se, když mi to bzučení v hlavě začínalo být hrozně nepříjemné. Všichni se na mě nechápavě podívali a začali „mluvit“ ještě více.

„Cože?“ zeptala se vykuleně Bella a někdo se zeptal, jestli jsem se nezbláznil. Ten někdo byl Jazz, poznal jsem to podle „hlasu“.

„Ne, představ si, že jsem se nezbláznil Jazzi! To ty ses asi zbláznil, co tady děláš, proč si semnou nemluvil. Sakra, nechtě mě aspoň v klidu domluvit a nepřekřikujte se jeden přes druhého.“ Promluvil jsem a jakoby to spustilo ještě mnohem větší vlnu diskuzí, ale teď jsem si něčeho všimnul. Oni opravdu neotevírali pusu.

„Co to má být? Já Vás slyším, ale vy nemluvíte!“ zeptal jsem se zoufale.

„Edwarde, jsi upír. Může to být…“ cožeee???

„Cože? Já a upír a na to jste přišli jak? Jasně, rodiče mi vždycky říkali, že jim piju krev, ale upír nejsem, to bych asi věděl, ne?“ Někdo vzdychl.

„Edwarde, jsi, já jsem tomu taky nevěřil, ale koukni, jak vypadáme a podívej se na svoje ruce. Vždyť je to boží. Přitahujeme všechny, protože, jako upíři musíme lákat své oběti, ale bacha. My lidi nezabíjíme. Jsme vegetariáni, no není to vtipné?! A umíme hrozně rychle běhat a nemusíme spát a pijeme krev zvířat, já pil třeba pumu už, je to sranda ten lov a tak. Jsem hrozně rád, že jsi tady s námi,“ ukončil monolog, který jsem moc nepochopil a objal mě. Já byl taky rád, že je tu a konečně se semnou baví. I když je divný, asi mu vážně káplo v hlavě, nebo mu nedělá dobře přítomnost Alice. Že prý upíři. Pche…

Zhrnutie od NeliQ

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 37. kapitola: