Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 27. kapitola

10.12.2009 (15:15) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4499×

27. kapitola

Jazz:

Sledoval jsem Alice, která vypadala ještě nádherněji, než před tím. Pokud to bylo vůbec možné. Ale do prdele, co tady dělá?! To si snad ani nezasloužím. Vzpomněl jsem si na důvod, proč tady vlastně ležím. Já dement nasedl na motorku opitý, jak starý notorik. To může vážně udělat jenom takový kokot, jako jsem já.

Když jsem se probudil ze zamyšlení,  podíval jsem se zpátky  na Alici a dostal jsem chuť na ni nějak šáhnout. Zkusit z jakého je materiálu, ale bál jsem se, že by se mi rozplynula před očima. Tak jsem jenom ležel a sledoval ji, cítil jsem jak zamyšleně špulím rty.

Z ničeho nic jsem uslyšel kroky, byli vzdálené, ale jasně jsem je slyšel. A teď přijde, jako kdo? Chtěl jsem otočit hlavu ke dveřím a posadit se a taky jsem to udělal, ale hrozně rychle. Bylo to jako zrychlený pohyb v nějakém akčním filmu, vůbec jsem tomu nerozuměl a abych pravdu řekl, byl jsem z toho docela vykolejený.

Do pokoje nevešel žádný pán s bílým vousem, jak jsem čekal, ale všichni Cullenovi, co jsem znal kromě Belly. Pozorovali mě opatrně, ale zvědavě. Po půl minutě mě to vážně přestalo bavit, cítil jsem se, jako zvířátko v kleci.

„Co je?“ zeptal jsem se nepříjemně, ale můj hlas vůbec nezněl, jako můj hlas. Už to nebyl ten drsňácký hrubý, ale zněl prostě divně, na můj vkus moc něžně. Zkusil jsem si odkašlat a pokračoval jsem dál.

„Co se stalo?“ odkašlání očividně nepomohlo tak jsem se jenom zamračil.

„Jazzi…“ Alice mi jemně zmáčkla ruku, za kterou mě držela a chtěla se pustit do vysvětlování, jenže blonďák, který si říkal otec ji přerušil.

„Jaspere. Naboural ses na motorce a nepřežil, by si to, kdyby, jsme Tě nezachránili…“

„Jé, já žiju!“ přerušil jsem ho a vyskočil jsem z postele. Všimnul jsem si, jak kolem mě všichni zasekli a začali být ostražití. Co se děje?! Vždyť jsem chtěl jenom obejmout moji princeznu. Byl jsem u ní během jedné setiny vteřiny a drtil ji v náručí. Až když sykla bolestí, došlo mi, že asi jednám trochu impulzivně a akčně a že tady vážně není něco v pořádku a to něco se mi snažil blonďák objasnit. Proto jsem se uklidnit a naznačil mu, že může pokračovat.

„Naše rodinka není zrovna klasická…“ ušklíbnul jsem se. Není zrovna klasická, pche. Stačilo se podívat na jejich zvláštní oči, které byli teď, jakoby výraznější, na jejich bledou kůži a ucítit tu směs nasládlých vůni a každému by došlo, že nejsou normální. Sjel jsem si pohledem celou rodinu. Mladá mamka, která vypadala mladší než Sandy, to by bylo něco pro Eda. Na můj vkus až moc dokonalý otec, jak z reklamy na toaletní papír. Ta kočka Rosalie, která s námi chodí do školy, ta taky nevypadá typicky. No a ten kluk, co jí objímá kolem pasu? Tuším Emmett, vypadá jako na steroidech, jako ne, že bych mu ty svaly nezáviděl, oproti nim ty moje těžce vypracované, vypadali vážně uboze.

„…Jsme upíři,“ pokračoval vážně a já nevěděl jestli se mám smát, nebo si poklepat na čelo. Nakonec to moje cukající koutky nevydrželi a já se začal hrdelně smát.

„Jazzi,“ snažila se mě uklidnit Alice, ale když jsem se na ni kouknul a představil si ji v dlouhém plášti, jak odpočívá v rakvi, rozesmál jsem se ještě více.

„No moc se nesměj. Ty jsi taky!“ přerušil můj záchvat mračící se Carlisle. Ruky měl založené na hrudníku. Emmett se začal smát taky. Alice se na svého otce jenom nervózně koukla a to samé i jeho žena, která ho konejšivě pohladila po celé délce zad. Skvělé seznámení s rodinou, řekl jsem si v duchu. Tatínek od mé milé mě už asi do rodiny, jako zetě nikdy nepřijme. Nasadil jsem vyrovnaný pohled, abych ho nevytočil ještě více.

„Takže vy jste rodina upírů a já taky, jo?“ ověřoval jsem si svoje informace. Blonďák se zatvářil nadšeně, protože jsem podle něj konečně pochopil a nesmál se mu. Bláznivému tchánovi, co si o sobě myslí, že je upír. Kde jsem se to dostal ty vole.

„Myslím, že bychom se mohli přesunout do obýváku a vysvětlit Ti to v klidu,“ nezmohl jsem se na nic víc než na přikývnutí. Ani to nazašustělo a všichni z pokoje byli pryč. Nestihl jsem to okomentovat, protože jediná Alice, která tu semnou zůstala konečně promluvila.

„Promiň mi to, ale jinak to nešlo Jazzi. Musela jsem Tě proměnit, věděla jsem, že to přijde, ale netušila jsem, že tak brzo. Pochopila bych, kdybys po tom všem, nechtěl… kdybys mě už po tom všem nechtěl,“ spustila smutně.Copak ona tomu taky věří? Že bych se vážně ocitl v takovém světě, který má být jenom vymyšlený?

„Alice, ty tomu taky věříš?“ zeptal jsem se překvapeně a ona jen kývla.

Pojď sem. Něco Ti ukážu,“ táhla mě za ruku do koupelny, která byla za jedněmi zavřenými dveřmi. Nechápal jsem, co dělá, ale když mi řekla, ať se podívám do zrcadla oněměl jsem úžasem. Byl jsem absolutně vyvedený z míry, měl jsem rudé oči, opravdu krvavě rudé oči, které dominovali mému obličeji. Moje vlasy vypadali zdravěji a leskleji. Moje rysy byly ostřejší, až nelidské. A i stěna by se oproti mě mohla stydět, za svoji barvu.

„Tak a tady přestává všechna prča. Ty vole, já jsem upír,“ dostal jsem ze sebe a Alice se tvářila tragicky.

„Alice, co je? Nezlobím se na tebe, to by mě ani nenapadlo, jen je to všechno hrozně nové a nevím, co si mám myslet. Miluju Tě a vždycky budu, i kdybych se dozvěděl, že jste rodina zombíků a udělala by si ho ze mě taky. Stejně bych Tě miloval. A navíc, koukej jaký je ze mě fešák. Tedy když si odmyslím Ty rudé oči, ty jsou vážně… děsivé,“ chytil jsem ji za bradu a lehce políbil na rty. Usmála se, ale věděl jsem, že ji je to stále líto.

„Taky Tě miluju,“ řekla cestou do obýváku, kde opět seděli všichni kromě Belly.

„Tak jste si tam dovrkali a můžeme pokračovat,“ řekl Emmett a Allice ho spražila pohledem. Ucítil jsem najednou nervozitu a mírné rozčílení, kroužilo kolem mě a já mohl s přesností určit, od koho to vychází. Byl to Carlisle, cítil jsem to z něho, nevím, jak je to možné. Ale to asi upíři občas mají. Ty jo, upír. To je tak sexy.

Carlisle se pustil do vyprávění a najednou mi přišel docela sympatický, musel jsem uznat, že je to dobrý chlapík. Říkal mi o tom, jak se postupně měnili v upíry, že nepijou lidskou krev, ale zvířecí, jak pro něj bylo těžké se to naučit, protože ještě nebyla v jejich rodině Bella. U toho jsem se trochu zasekl.

„Jak Bella ovlivnila tvojí chuť na lidi?“ zeptal jsem se.

„Bella má schopnost, zaštítit potřebu pít lidskou krev. Necítíme tu vůni lidské krve a proto nemáme chuť se na ně vrhnout.“ Odpověděl klidně.

„A to má každý nějakou schopnost?“

„No, každý ne, ale zajímalo by mě jestli ty máš. Byl si v něčem, jako člověk výjimečný?“

„Já byl výjimečný prakticky ve všem. Lidi mě milovali a milujou, jsem populární docela hezký. Taky umím vydržet dlouho pít a lepí se na mě holky,“ Carlisle se na mě divně podíval, tohle asi nechtěl vědět.

„Neuvědomuji si nic v čem bych byl výjimečný,“ dodal jsem radši rychle.

„Dobře,“ řekl a pokračoval. Povídal o všech schopnostech v rodině. Zjistil jsem, že Alice vidí do budoucnosti, Emmett je extrémně silný, Rosalie extrémně krásná. Esme extrémně mateřská. On umí skvěle odolávat krvi i bez Bellinné výpomoci a já asi nic.

Potom Emmett navrhnul, že by bylo dobré zajít na lov. Byl jsem z toho docela v šoku, nedokázal jsem si sám sebe představit, jak sedím v lese na skládací stoličce a střílím do srn. Zašklebil jsem se, to by asi nešlo. Když si Emmett všimnul mého výrazů, začal mě uklidňovat.

„Neboj brácho, stačí dobře mířená rána a ani je to nebolí,“ super, takže teď mám mířit, ještě tak, aby je to nebolelo.

„Já nevím a nešlo by to bez toho lovu? Co takhle nějaké krevní transfuze? Krev v ledničce? Co?“ zeptal jsem se nervózně.

„No jasně a kde chceš vzít transfuzi se zvířecí krví? Ale pro mě za mě, můžeme jít vykrást veterinu, jestli chceš…“ Emmett se zatvářil, jako že mu je to fakt jedno.

„Jde se na lov,“ řekla nekompromisně Alice a já měl pocit, jak kdyby právě moji poslední naději, rozdupala na malinké kousíčky. Ale z ní šlo cítit odhodlání a radost, vážně jsem to zase cítil, proudilo to pomalu do mě, až jsem se tak cítil já sám. Podivné.

Dojeli jsme k jednomu většímu lesu. Vůbec jsem nevěděl, co si mám myslet a docela mě překvapilo, že Alice s Emmettem, kteří semnou jeli si sebou do lesa neberou žádné zbraně. Radši jsem, ale nic nenamítal a pozorně sledoval každý jejich pohyb.

„Ukážu Ti to, dobře se koukej,“ řekl Emmett, když jsme neuvěřitelnou rychlostí doběhli, někde hlouběji do lesa, kde se nacházel obrovský medvěd. Zatím jsme ho pozorovali z dálky. Já překvapeně a zvědavě, Alice znuděně a Emm se na něj koukal, jako já na pizzu. Poté se všechno seběhlo rychle Emmett se rozeběhl, zlomil medvědovi vaz, ten zvuk mi přišel nechutný a divný, a rychle se mu přisál na krční tepnu a sál. Oddechnul jsem si, žádné zbraně, je to docela v klidu, když si prominu to, že zabíjím zvíře a piju jeho krev.

„Teď ty,“ řekla Alice a začala mě navigovat. Měl jsem se nadechnout nosem a začít rozeznávat různé pachy od sebe. Zaposlouchat se do zvuků lesa a uslyšet tlukot srdcí. Byla to brnkačka. Rozběhl jsem se za pachem nějakého zvířete, později jsem si všimnul osamocené srnky, která se pásla na té troše trávy, která tady ještě zbyla. Skočil jsem ji na záda, abych ji mohl zlomit vaz, ale chudákovi srnce se podlomily nohy a začala se pode mnou cukat. Pevně jsem jí chytl, aby se mi nevyvlékla a zlomil ji vaz. Vždycky jsem si myslel, že když se láme vaz dotyčný zemře rychle, ale není to pravda, následuje kruté čekání na smrt, kdy se snažíš popadnout dech. Aby nemusela trpět, zakousnul jsem se jí do krku a doufal, že je to správná strana, a byla. Horká krev mi tekla dolů krkem a bylo to něco, tak hrozně výtečného.

„Je to hrozně dobré,“ zamumlal jsem s plnou pusou a trochu krve mi káplo na triko, ž když jsem dopil, zjistil jsem, že krev nemám jenom na triku, ale všude. Já jsem takové prase.

„Co to bylo?“ smál se Emmett a napodoboval moje „Je to hrozně dobré“.

„Alice mě začala trošku otírat kapesníčkem.

„Z mého cukříka, je prasátko,“ zasmála se něžně a já se jen zašklebil.

Když jsme dojeli domů, byl jsem z celé té záležitost hrozně nadšený. Už jsem mohl být praktický mrtvý a teď jsem měl před sebou celou věčnost po boku mé tajemné mrtvé přítelkyně.

„To musíme zapít! Máte tady nějakou flašku?! Zavolám Edwardovi,“ začal jsem nadšeně plánovat a v hlavě už jsem viděl tu osobní párty.

„Jaspere alkohol s námi nic nedělá.“ Oznámil klidně Carlisle, ale já zůstal v šoku.

„Cože? Ani jiné omamné látky?!“ kulil jsem na něj oči.

„Ne-e,“ odpověděl zase v klidu.

„No to mě poser. Co budu dělat?“ přešlapoval jsem z místa na místo a sledoval Carlisla, který si v klidu četl.

„Jazzi, hulení je pro děcka, alkohol pro chudé. My bohatí, hrajeme golf,“ jen jsem na něj vykulil oči a zděšeně se kouknul na Emmetta, který zrovna procházel kolem.

„Hele, řeknu Ti něco, co se Ti bude líbit více. Máme jednu drogu, která na nás působí stokrát více než na lidi, ale problém je, že jedna dávka Ti stačit nebude,“ zasmál se.

„Sem s ní!“ řekl jsem nadšeně, a on se zase jen zasmál. Fascinoval mě jeho upřímný smích.

„To musíš říct Alice, s tímhle tím Ti nehodlám pomáhat.“ Zasmál se a zapnul si televizi na nějakém sportovním programu.

„Aha,“ řekl jsem spíše pro sebe a chmatl po telefonu.

„Co to děláš?“ zeptala se Alice.

„Ale, chci brnknout Edovi, tohle musí vědět,“ Alice mi vzala telefon z ruky.

„Ne, tohle nesmí vědět,“ zadívala se mi do očí.

„Alice, nemůžeš po mě chtít, abych to neřekl svému bráchovi. Co jste mu vůbec řekli vy? Tři dny jsem byl mimo, musí mít strach!“

„Právě jsme spolu někam odjeli. To si myslí,“ odpověděla.

„A já, jakože odjel bez rozloučení?“ zeptal jsem se zděšeně.

„Ne, napsal si mu dopis,“ začal jsem být značně naštvaný. Chudák Edward.

„Dopis? Kurva, kurva, kurva!“ začal jsem zmatkovat.

„Jazzi, že za ním nechceš jet?“ podívala se na mě zděšeně Alice.

„Ano, chci. Alice v tomhle mi prostě nemůžeš zabránit,“ vytrhnul jsem se jí a mířil ke dveřím.

Zhrnutie od petulkape

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 27. kapitola: