Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 23. kapitola

02.12.2009 (13:00) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4210×

23. kapitola

Edward

Seděl jsem v ordinaci u mé obvodní doktorky a čekal, kdy se mě konečně uráčí pustit dovnitř. Mezi nohama jsem měl oheň, bylo to tak nepříjemné svědění a pálení, že jsem si už představoval, jak si nechávám píchnout něco na uspání, jenom abych to přestal cítit. Musel jsem uznat, že mám veliké, ne obrovské sebeovládání, protože jsem měl chuť ze sebe to oblečení servat a začat se drbat, jako pes, nebo aspoň nenápadně třít nožku o nožku, ale věděl jsem, že když jednou začnu, už nepřestanu.

Pootevřeli se dveře a z nich vykoukla mladá sestřička. Páni, takových holek je na sestřičku škoda, už jsem plánoval, jak ji začnu svádět, jenže potom mi došlo proč tu vlastně jsem.

„Další,“ řekla, svůdně se na mě usmála a sebevědomě kráčela do ordinace. Vešel jsem do místnosti, kde už seděla starší doktorka.

„Masen, Masen,“ probírala se v kartách, které měla položené na stole a já mezitím vracel úsměv mladé sestřičce.

„Tak Edwarde, už to mám. Co Tě trápí?“ udělal jsem k ní pár kroků a abych to nemusel vyslovit nahlas, podal jsem ji zprávu od urologa. Modlil jsem se, ať to nevysloví nahlas, nechci si to hned zkazit u téhle kočky, když vypadá tak jak vypadá a bude patřit mezi ty holky, co by si to semnou rády užily.

„Mmm… Aha, aha. A co potřebuješ ode mě?“ zeptala se nechápavě, když dočetla papír.

„Chtěl bych omluvit, na ten týden ze školy, Paní doktorko,“ snažil jsem se znít zoufale, ale vlastně jsem se moc snažit nemusel. Zoufalý jsem byl už dost, oheň v mých kalhotách stále nepolevoval.

„Ale, Edwarde. To není přece vůbec zapotřebí. Stačí, když budeš mazat a mazat a mazat,“ schválně to slovo opakovala a prodlužovala, to mě ještě více upozorňovalo na to, co se děje s mým chudáčkem, jak on musí trpět. Neměl bych ho vystavovat, takovému nebezpečí.

„Ale, tady jde spíše o ten zákaz. Je to jakoby jste alkoholikovi, řekla ať se maže a poslala ho do obchodu s lihovinami,“ snažil jsem se jí to vysvětlit na příkladu a ona se vědoucně usmála. Sestřička vedle měla svraštěné obočí, jak se snažila přijít na to, o čem se vlastně bavíme.

„Haha, aha. Tak to je potom jiná. Edwarde, mám sto chutí, Tě poslat zpátky do školy, ale nechám Tě ten týden doma. Ale radši si dávej pozor na to s kým spíš, příště to nemusí být jenom rozsáhlá infekce penisu, i když ani to Ti moc nezávidím. Určitě to šíleně svědí!“ ještě před chvíli jsem byl rád, že to nezmínila a ona to tu tak rozkřikne na plnou hubu. Všiml jsem si znechuceného pohledu sestřičky, tak s tou si už asi nevrznu.

Podíval jsem se zahanbeně do země a čekal, kdy mi doktorka vypíše omluvenku, abych odsud mohl, co nejrychleji vypadnou.

„Tady, to máš! A pamatuj, co jsem říkala, příště…“ měla asi v plánu zase vyjmenovat, název choroby, která nás oba, jako mě a Edíka tak trápila, ale naštěstí jsem ji zarazil.

„Jasně. Děkuju,“ chmatl jsem po papíru a bez jediného pohledu na nádhernou blondýnu u vedlejšího stolu jsem opustil místnost. To teda bylo něco.

Přiběhl jsem domů a okamžitě jsem, se zamknul s mastí v pokoji, ani jsem si nepřečetl dávkování, rychle jsem ze sebe stáhnul kalhoty a trenky.Bylo to ještě horší než ráno.

„Co jsem Ti to jenom provedl?“ zaúpěl jsem a skoro půlku tuby jsem vymačkal na toho zarudlého chudáka.

„Mmm, konečně,“ radoval jsem se, když chladivá mast konečně zklidnila to nehorázné svědění. Jen tak jsem ležel na posteli a užíval si obrovský pocit úlevy, dokud jsem samozřejmě neusnul.

„Hej, Edwarde, co tam děláš, že jsi zamknutý,“ Jazz bušil na moje dveře a snažil se dobýt dovnitř.

„Trpím,“ odvětil jsem s klidem a navlíkal si trenky. Zkontroloval jsem stav svého penisu a byl jsem mírně spokojen, vypadalo to, že se z toho pomalu dostává, mast očividně zabírá a já už se nemusím bát, že to nepřežije. Cestou ke dveřím jsem uvažoval, nad tím, co bych dělal, kdybych ho vážně neměl. Byl bych na světě asi zbytečně, můj život by byl bezvýznamný a nudný. Hrozná představa.

Odemknul jsem a vrátil se zpátky na postel. Jazz vešel a začal se koukat po pokoji. Následoval jsem jeho pohled, pohozené rifle, krabička od masti, mast, víčko, návod.

„Co to?“ ukázal prstem na zem.

„Něco jsem chytil od té mrchy Kattie, teď nebudu týden chodit do školy a touhle zázračnou mastičkou se mám mazat.“ Řekl jsem, jakože flegmaticky a potom se rozjel.

„Jazii, mám nějakou pohlavní chorobu, strašně to svědí, kdybys viděl, jak je chudák zarudlý. Mám na týden zákaz sexu. TÝDEN! Bože, co mám dělat?“ začal jsem zoufale a zároveň rozzuřeně křičet.

„Hej, klid!“ Jazz se mě snažil uklidnit, ale já jsem pokračoval.

„Jak klid?! Ty si ho neviděl. Počkej, hned to uvidíš.“ Začal jsem se i přes Jazzův protest hrabat v trenkách a vytáhl ho ven.

„Ježiš! Do prdele, to jsem, nemusel vidět,“ zařval zděšený Jazz.

„Já Ti to říkal, ty na to nechceš ani koukat a já s tím mám žít. A to se to už výrazně zlepšilo,“ vzdychl jsem, potřeboval jsem se zase namazat a měl jsem v plánu jít zapít žal.

„Ještě horší? Fůj! Chudáku. A ví to Kate?“ Jasně, že neví.

„Té nakažené děvce, jsem to ještě neřekl. Ale až se mi dostane pod ruky, asi ji vykastruju!“

„To asi nejde, ne? Vykastrovat ženskou?“ zeptal se vážně.

„No…to je jedno. Třeba bude výjimka,“ měl pravdu, ale já to nechtěl přiznat.

Celý týden jsem se mazal a mazal, vyhýbal se ženským, dokonce i Betty, protože jsem měl pocit, že bych ve svém stavu dokázal spát i s nevlastní matkou. Hodně jsem začal číst a koukal na filmy, co jiného se taky dalo dělat? Skoro každý večer jsme s Jazzem hráli playstation a popíjeli pivko. Dost jsme se u toho pobavili, aspoň jsem se měl komu svěřovat se svým velkým problémem, ale byl tu ještě jeden problém, který mě sral snad více, než infekční penis. A to ten, že si neužiju s Bellou, ten pocit, že už to mohlo být a Bella by se mi třeba v tuhle chvíli nabízela sama, protože by pochopila, jak úžasný jsem, protože vím, po čem ženy touží.

„Půjdeme do baru?“ zeptal se Jazz, udivuje mě, že semnou poslední dobou tráví více času. Přitom to má s Alicí pořád v pohodě, asi už si rozvrhl čas, jak trávit čas se svou milovanou a přitom nekašlat na utrápeného bráchu.

„Aspoň Ti budu moct říct, jak se dneska zase Bella tvářila když si nepřišel,“ pokračoval a zubil se.

„Jasně jdeme, a brnkni i Ericovi, když už nemá tu prasečí chřipku, vytáhneme ho na pořádnou pánskou jízdu. Já se jdu zatím namazat a připravit.“ Vyběhl jsem z pokoje a slyšel Jazze, jak už telefonuje. Super. Eric mi na našich jízdách docela chyběl. Je to skvělý picí partner, vydrží pít stejně dlouho, jako já. A nevadí mu uklízet zvratky.

V baru jsme byli za chvíli. Sešli jsme se zase v původní sestavě čtyř. Já, Jazz, Rony, Eric. Šlo vidět, jak se kluci těší, že si to tu dneska užijí, ale já se nějak extra těšit nemohl, teda aspoň, co se sexu týče, mám ještě aspoň dneska vydržet a já pro své zdraví a vitalitu udělám všechno.

Seděli jsme za barem a byli už trochu napití, Začal jsem jim líčit svůj pohlavní problém, všichni jsme se při mém vyprávění smáli, ale Jazz se najednou rozzuřil, vůbec jsem to nepochopil.

„No, možná kdybys Edwarde nešukal, všechno, co má díru, tak by sis teď nemusel stěžovat!“ zařval na mě.

„Co řešíš, brácho?“ zeptal se ho Rony a poplácal ho po zádech.

„Tady my všichni, včetně tebe jsme byli takoví, a pořád jsme, tedy s tou výjimkou, že ty už nejsi,“ přidal se do toho Eric, ale trošku se do toho zamotal. Koukl jsem se za ně, protože tam zrovna nějaký opilý chlap vyvolával bitku, všimnul jsem si, že i Rony tam kouká a chystá se každou chvíli zvednout.

„Víte, co radši půjdu,“ řekl nasraně a odešel. Vážně odešel. Rony se taky, zvedl, ale šel řešit bitku. Bylo to lehké, jen kývnul na vyhazovače a Ti už ho brali.

„Tak na zdraví?“ řekl se smíchem Eric a jeho pohled sklouzl do mého rozkroku, myslel jsem, že naráží na mou nemoc a tak jsem se zasmál a kopl do sebe panáka.

Po pár minutách mi došlo, co se tady stalo a začal jsem vytáčet Jazzovo číslo, jenže se ozval hlas operátorky se slovy „Volaný účastník, není dostupný“. Jazz býval dostupný vždycky, zakládal si na tom, nenáviděl lidi, co měli mobil a nedalo se je nikdy sehnat. Do prdele, proč mám takový divný pocit, že se něco stalo?

Bella:

Edward se celý týden neukázal ve škole, od té doby, co vyhrál sázku se mi nějak vyhýbal. Svůj úkol za prohru splnil, ale já ten svůj očividně nesplním nikdy. Bylo mi z toho divně, už jsem se s tím smířila dokonce to chtěla, chtěla jsem se s ním vyspat, ale on očividně ne. Že by se karty obrátili? Nevím, ale jestli nepřijde zítra do školy už za ním asi přijedu a znásilním ho. Pochybuju, že by se bránil a kdyby jo, nebránil by se dlouho, protože já vím, že tohle, chce i on.

„Co říkáš na tyhle?“ Alice mi mávala před obličejem krvavě rudými boty z lesklého materiálu, na asi kilometrovém podpatku. Něco pro mě.

„Ty jsou skvělé, vezmi 39, kupuju je,“ usmála jsem se na ni.

„Já vím,“ křenila se na mě.

„A to ani nevíš v co Ti najdu za chvíli,“ zubila se nadšeně a přitom si pohrávala s různými boty. Přirovnávala odstín kozaček, ke svému šátku, když najednou botu pustila. Začala se klepat po celém, těle, oči měla vytřeštěné a pusu do kořán. Po nekonečně dlouhých pěti sekundách bolestně zařvala.

„Jazz, ne!!“ Vykulila jsem na ni oči, nechala tam všechny věci a vyběhla z obchodu. Běžela tak rychle, aby vypadalo, že je jen nadaná sportovkyně, ale když jsme doběhli do garáží, ani James Bolt, by se ji nevyrovnal. V autě byla hned a startovala. Tak, tak jsem zabouchla dveře a jeli jsme.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zoufale. Pochopila jsem, že je něco s Jasperem, a že to asi nebude nic pozitivní.

„Jazz... motorka... nehoda,“ odpověděla rozklepaným hlasem a ještě více šlápla na plyn.

Zhrnutie od petulkape

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 23. kapitola: