Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je aj láska návyková? - 21. kapitola

26.11.2009 (20:15) • NeliQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4644×

21. kapitola

Bella:

Zůstala jsem na parkovišti stát, jako opařená. Prvotní nadšení z vítězství se vytratilo a zůstal jen divný pocit. Edwardova slova se mi stále ozývala v hlavě i přesto, že on už tady dávno nebyl. Spakoval se i s motorkou a vyrazila asi domů.

„Bello!“ skočila mi kolem krku nadšeně Alice a já ji to s hraným úsměvem opětovala. Všimla jsem si, jak se Jazz mračí na cestu, po které odjel Edward.

„Vyhráli jsme,“ zajásala jsem se na oko nadšeně, i když nadšená jsem vlastně byla, jen mi to všechno kazil ten divný pocit, z toho, co mi ten debílek řekl. Pry: „Já tě zničit můžu, ale Ty mě ne!“ co si to o sobě vlastně myslí.

Kdyby věděl, s kým má tu čest, ani by nepípl. Teda aspoň myslím. U něj si totiž nikdy nemůžu být jistá. Pořád mi vrtalo hlavou, co tím chce říct a začínala jsem se obávat toho, že má pravdu. V životě jsem nikoho tak nenáviděla a ještě ke všemu člověka. Ti mi byli lhostejní, vždycky. Prostě jen jídlo a hračka, později zakázané ovoce a hračka. Nic víc. A teď tohle, jak jsem si mohla dovolit k někomu něco cítit, bála jsem se toho, že se ta nenávist ještě nějak vyvine, přece jenom, nemáme mezi sebou zrovna klasický vztah.

Podívala jsem se na cestu, po které se už vraceli všichni diváci dnešního závodu. Z tohohle budou ještě problémy, vytáhli jsme ve vyučování přes sto padesát lidí ven. Pochybuju, že se z nich někdo do školy bude ještě vracet. Ni já už tam nehodlám jít.

„Jedu domů,“ oznámila jsem Alici a jejímu dupákovi.

Původní plán byl sice jet domů, ale na křižovatce jsem si to rozmyslela a prudce změnila směr. Najít dům toho debila nebylo zase tak těžké, Alice už tam několikrát byla a tak jsem věděla kam asi jít a navíc, jeho vůni bylo snadné rozeznat. Netuším, co mě k tomuhle vedlo. Možná moje soutěživost. Toužila jsem po odvetě.

Zazvonila jsem na dveře jejich vily a vyčkávala. Po chvíli se ozvalo naštvané mumlání a hlasité sbíhání schodů. Ed popadl kliku a otevřel. Nasadila jsem přirozený výraz.

„Co bys řekl odvetě?“ zeptala jsem se ho, než stačil promluvit. Byl celkem v šoku a tak jsem vyčkávala. V očích mu zajiskřilo. Sama jsem nechápala, co dělám.

„Zase motorky?“ zeptal se.

„Ne, teď něco vymysli ty, abys potom neřekl, že to bylo nespravedlivé,“ snažila jsem se ho trochu ponížit, jenže na tvář se mu zjevil ještě větší úsměv.

„Dobře, pojď dál,“ pokynul mi rukou dovnitř a společně jsme se usadili na sedačce.

„Chtělo by to něco, co by Ti trochu srazilo hřebínek Bello, něco… Už to mám. Stačí, aby ses vyspala s Ronym. To je všechno,“ usmíval se jako debil.

„To je všechno? Edwarde, nechci, aby si zase prohrál. Vymysli, něco v čem máš větší šanci na výhru!“ Řekla jsem vážně. Přece po mě nemůže chtít takovou prkotinu.

„Tak Ti to trochu ztížím. Ještě dnes.“ Zasmála jsem se. I kdyby řekl do dvou hodin, byla bych v pohodě.

„A když vyhraješ, tak?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Zůstávám u toho samého,“ usmál se samolibě. Byl si jistý, že vyhraje. Blbeček.

„Dobře, a když vyhraju já, tak…. Mmm. Už mi dáš dokonce života pokoj.“

Představa neobtěžujícího Edwarda mi vykouzlila úsměv na rtech. Podali jsme si ruku a věděla jsem, že i když nám to nemá kdo dosvědčit, Edward to dodrží. Sázky bere smrtelně vážně.

„Stejně vyhraju,“ protáhla jsem dětinsky, když jsme spustili ruky.

„Bello, nechci být hnijícím sýrem v lednici tvých nadějí, ale nebyl bych si tak jistý. Takže večer v baru?“

„Pche. Jasně, večer,“ řekla jsem a opustila jejich dům.

Ve dveřích jsem se ještě potkala s Jazzem, zvědavě se na mě kouknul. Uvědomila jsem si totiž, že se zase usmívám od ucha k uchu. Zase vyhraju, Edward je tak hloupoučký.

Vyrazila jsem domů, chce to řádné přípravy. Napustila jsem si vanu, abych na chvíli vypnula a uvolnila se. Poté jsem si dala na vlasy objemové natáčky, tělo nastříkala kvalitním omamným parfémem. A pokračovala dál. Řasy jsem prodloužila řasenkou a oči zvýraznila černou tužkou, aby byl můj pohled více kočičí, jak psali v jednom ze sto časopisů, kterým jsem se dnes inspirovala. Výjimečně jsem si rty zvýraznila rudou rtěnkou, která mi bude ladit s červenými kozačkami a podprsenkou, která mi bude čouhat z černého upnutého topu. K tomu zvolím pro mě typickou koženou mini sukni. Nakonec jsem měla, co dělat, protože jsem ve vaně zůstala asi pět hodin. Vlasy jsem rychle vyfoukala a přežehlila. Vau, stále mě překvapuje, jaká jsem kočka.

Když jsem scházela schody už připravená, potkala jsem Esme. Ta na mě sice vykulila oči, ale popřála mi dobrou zábavu. Zvykla si. V téhle rodině to bylo celkově o zvyku a toleranci, jinak bychom to tady spolu nepřežili. V obývacím pokoji jsem viděla něco, co bych v životě nečekala. Rose s Emmettem byli zachumláni v dece na sedačce a koukali se na Baseballový zápas. Emm vysvětloval Rose všechny různé pravidla hry. Rose nadšeně pozorovala jeho rozzářený pohled. Kdy se něco změnilo?! To už jsem vážně, tak zaslepená Edwardem, že si nevšímám takových věcí?!

Věnovala jsem jim jeden úsměv a vběhla do garáže, kde na mě už čekal můj Aston Martin. Vyrážíme na lov, který mi přinese ne jen skvělý zážitek, ale také klid. Dokonce jsem se už nemohla dočkat. Sekala jsem zatáčky a porušila jsem snad všechny dopravní zákony, než jsem se k baru dostala. Dneska nebylo ani z poloviny tak narváno, ale stejně mě fascinovalo, že tady má i přes týden tolik lidí. U baru seděli čtyři povědomí chlapci: Edward, sestřin nabíječ, Rony a Eric. Jak jsem pochopila to byla jejich celá sestava. Divila jsem se, že tady je i Jazz, přece jenom se z něj nestal slušňáček ze dne na den. Vydala jsem se sebevědomě k jejich místu, Eric jenom vykulil oči, za dobu jeho nemoci se toho hodně změnilo.

„Ahoj kluci. Čau Rony,“ pozdravila jsem svůdně a posadila se vedle Ronyho. Okamžitě jsem mu položila ruku na stehnu a začala jemně zkoumat nehty materiál jeho riflí. Rony se zamračil a objednal pro všechny nějaký lidský hnus. Kluci nadšeně popíjeli a vykládali a já se k nim občas připojila, když už byl Rony trochu mimo, začala jsem ho líbat. Přitom jsem pozorovala Edwarda, který se dál v klidu bavil. Dokonce se na mě usmál a to mě vytočilo.

„Rony, co bys řekl, kdybychom dokončili to, co jsme už jednou začali. Hmm?“ zamručela jsem mu do ucha. Rychle jsem koukla na hodinky, bylo už jedenáct v noci, nejvyšší čas.

„Bello, si fakt kočka. A dneska Ti to sekne ještě více než obvykle, ale promiň. Nechtěl bych nic dokončit,“ tohle mi vyrazilo dech, jak se opovažuje mě odmítnout. Schovala jsem svůj nasraný výraz pod masku přátelství a pochopení.

„V pohodě,“ řekla jsem a objednala pro ně dvojitou dávku.

Všimla jsem si, jak mi už Edward naznačuje, že jsem prohrála. Hned na to mi rukama předvedl sex. Znechuceně jsem odvrátila hlavu. Po dvaceti minutách už byl Rony zase mimo trochu více. Zkusila jsem to znovu, ale byla jsem zase odmítnuta. A potom zase a zase. Bylo už těsně před půlnocí a já byla zoufalá a Edward veselý a Rony mimo a Eric pořád překvapený. Tak jsem prostě Ronymu strčila ruku do kalhot. Zase mě odehnal, no to je konec, já se tady nikomu prosit nebudu. Střelila jsem rychle pohledem k Edwardovi. Možná bych s tím prošením mohla udělat výjimku. Ne!

„Rony, nezlob a pojď, do prdele!“ začala jsem s ním mluvit, jako s dítětem, ale přešlo to v rozzuřený ton.

Já to seru, řekla jsem si těsně před odbitím půlnoci. Tak, co, jeden nechtěný, teda vlastně strašně, ale strašně chtěný sex mě nezabije. Edward zrovna připíjel na svoje vítězství a s klukama se smál.

„Hahaha… Edwarde, jedeme domů,“ řekla jsem, vytrhla mu panáka a popadla ho za loket.

Nehodlala jsem tu trávit čas s tou bandou trotlů. Ani nevím, proč jsem ho vzala s sebou, asi jsem podvědomě doufala, že se nabourám a on to nepřežije. Stačilo by potom jenom auto zapálit a zmizet. Ne, to nesmím. Jsem upír starý několik let a stále nevím, co je to svoboda.

„Vidíte, jak mě chce?“ zasmál se Edward a štípl mě do zadku. Štípl, to je konec, že já jsem sem vůbec jezdila. Chlapi začali skandovat „Edward a Bella“ a já radši rychle vypadla. Narvala jsem malátného Edwarda na zadní sedadlo, první mě napadl kufr, ale tam bych ho asi v celku nenarvala.

Celou dobu mi vyprávěl, co všechno by si semnou přál vyzkoušet. Vlastně první na to chtěl hned hupnout, ale já mu řekla, že se první kouknu, jak běhá.

Vyhodila jsem ho před barákem a jela domů. Na zítřek jsem se nesmírně těšila, ale zároveň bych ho chtěla vymazat s kalendáře. Edward a já, to prostě nepůjde, nebo to půjde moc dobře. Nevím, z čeho mám větší strach. Strach, další neznámý pocit.

Celou noc jsem uvažovala nad večerem a nad Edwardem, byla jsem z toho všeho nějak mimo, tak jsem si radši zašla na svačinu. Nemohla jsem se dočkat, až Edwarda uvidím nahatého běhat. Škola mi utekla rychle a já už se nemohla dočkat. Edward to bral s humorem a to mě štvalo, přišel před školu v růžovém chlupatém županu a s pevnými sportovními botami. Čekala jsem výsměch a ponižování, jenže tu bylo plno lidí, co se toho nemohlo dočkat a abych pravdu řekla, i já jsem se musela smát, tomu divadlu, co tady Edward dělal. Dříve by mi to přišlo trapné a ubohé, jenže teď jsem patřila do fanklubu Edwarda.

Když začal kroutit tou svou svalnatou prdélkou, všude se rozblikalo milion světýlek z blesku. Prostě showman.

„Jste připraveni, na životní zážitek?“ zeptal se Edward a pomalu rozvazoval svůj župan.

„Jeď!!!“ řvali všichni, měli by se trochu uklidnit, jestli tady nechtějí školní dozor. Edward si utáhl tkaničky a shodil ze sebe župan, který si musel těsně před odpolední pauzou obléct. Potom už jsem slyšela jen řev a cvakání fotoaparátu. Všichni se popadali za břicho smíchy, někteří vzdychali, někteří v neuvěření valili oči a já měla, co dělat abych ho někam nezatáhla. Když kolem nás probíhal znovu v rámci druhého kola, zamával mi a poslal vzdušný polibek. Musela jsem sklonit hlavu, abych se zasmála. Komediant, blázen. Když doběhl, sbalil župan a chystal se odejít převléct.

„Masen, Cullenová. Do ředitelny!“ zařval ředitel tohohle ústavu. Ajaj. Průser, asi se proflákl ten včerejšek a ten dnešek. Začala jsem si uvědomovat, že náš příchod otřásl základy doposud slušné školy, docela solidně.

Zhrnutie od petulkape

Zhrnutie od slecinky

Autor: NeliQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je aj láska návyková? - 21. kapitola: