Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 56. kapitola

26.12.2016 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3200×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

56. kapitola

„Tak, Bello, spusť,“ vybídl mě Aro, když jsme se všichni přesunuli do trůnního sálu, i Lily. Aro ji s velikou radostí přijal do gardy, a hned jí zařadil do té nejvyšší, ve kterém jsem i já, a kterou vedu. Lily je pod mým přímým vedením.

V sále si každý našel plac, kde se nějak uvelebil, aby mohl poslouchat. Aro mi dokonce přenechal svůj trůn, abych si mohla sednout a měla to nejlepší místo, aby mě každý slyšel. To bylo velké gesto, Aro nikomu nedovolovat sedat si na jeho trůn, až mě, poprvé. Je to pro mě čest.

Na klín jsem si posadila Renesmé, která se mě držela jako klíště a objala ji. I když jsem si nebyla zcela jistá, zda bude rozumět tomu, co budu říkat, ale potřebovala jsem cítil její blízkost. Když mě Aro pobídl, vzpomněla jsem si na rozhovor s mámou. Vybavil se mi velice živě.

„Dobře mě poslouchej, dceruško, je to velice důležité,“ řekla mi, když jsme se společně posadily do té nádherné trávy. To už ani nemusela říkat. Poslouchala jsem pozorně každé její slovo, doslova jsem jí vysela na rtech od doby, co řekla, že se musím dozvědět pravdu.

„Jasper ti asi vyprávěl, že jsem zemřela, že jsem byla člověk a nechtěla se stát upírem. Nebyla to tak docela pravda. Já totiž nejsem člověk,“ začala opatrně a já na ní vytřeštila oči. Cože to právě řekla? Chtěla jsem jí skočit do řeči a zeptat se jí, ale zvednutým ukazováčkem mi dala najevo, že mám mlčet.

„Ano, asi je těžké tomu věřit, ale já nejsem člověk, nikdy jsem nebyla a ani nikdy nebudu. Já jsem Nebeský strážce,“ řekla na jeden nádech a já na ní začala zírat jako vyoraná myš. Co to řekla? Rozuměla jsem jí naprosto dokonale, ale nějak jsem nepochytila význam těch slov.

„Cože jsi? Nebeský strážce? To jsi jako anděl?“ zeptala jsem se jí se smíchem a sama se zasmála svému vtipu. Ale máma se nesmála. Po chvíli jsem zmlkla a zírala na ni. Usmála se a jestli jsem doteď zírala, tak nevím, co jsem dělala teď.

Na vlastní oči jsem viděla, jak ze zad mé matky objevila dvě nádherná, bílá křídla. Zůstala jsem na ně koukat a nebyla schopna slova. Anděl… Má máma je anděl? A to se dozvídám až teď?

„Normálně bych tě asi uhodila, kdybys mi řekla, že jsem anděl, ale protože zatím o ničem nevíš, přehlédnu to. Všechno je to takové nedorozumění. Budu ti vyprávět příběh své rodiny, tvé rodiny,“ začala a já jí znovu vysela na rtech. Doslova jsem hořela zvědavostí.

„Vím, že jsi četla Bibli. Vše se událo přesně tak, jak se píše v Bibli. Až na pár nepřesností. Skutečně byl nejdříve Bůh, který za šest dní stvořil celý svět, ale sedmý den neodpočíval. Stvořil někoho, kdo mu měl stát po boku celou věčnost, stvořil ženu s křídly a dal jí jméno Angel. Když Angel ožila, zamilovala se do Boha, žili spolu, měli děti,“ řekla a jemně se usmála. V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky.

„Některé z nic jistě znáš. Michael, Satan, Ježíš Kristus, já jsem jedno z jejich dětí,“ řekla a já na ní vytřeštila oči. To myslí vážně?

„Cože?! Renée je dcera samotného Boha?“ vykřikl táta jako na lesy a tak přerušil mé vyprávění. Trochu jsem sebou cukla, jak jsem se lekla, a nebyla jsem sama. Podívala jsem se na něj a usmála se.

„Ano, taky jsem byla překvapená, když jsem to slyšela, ale neskákej mi do řeči, otázky kdyžtak až potom,“ uzemnila jsem ho dřív, než se mohl začít ptát víc. Jsem si jistá, že z mého vyprávění dostane všechny odpovědi na své otázky.

„Naše rodina je obrovská, sama nevím, jak moc, a všichni jsme Strážci nebes. Naše místo je v Nebi po boku našeho otce, ale bohužel, naše děti tento osud nesdílí. Každý z nás si jednou za celou věčnost může žít jako obyčejný člověk, ale jen jednou, jinak na Zem nesmíme, a i když na ní jsme, lidé nás nevidí. Já si vybrala dobu, kdy se tvůj otec stal upírem. Byla to náhoda, že jsme se setkali, ale byla to pravá láska, dodnes vzpomínám na ty šťastné chvíle. Když jsem otěhotněla, byla jsem strašně vyděšená. Nikdy se ještě nestalo, aby měl upír dítě. Já ale byla odhodlaná ho donosit, i kdyby mě to mělo stát život. Jasper sice nechtěl, ale respektoval mé přání. Později tě i sám chtěl, neboť začal cítit tvoje emoce. To ti nikdy nevyprávěl, vím to, ale bylo to tak. Když jsem začala rodit, věděla jsem, že zemřu, ale umírala jsem šťastná. Byla jsem schopna dát život dítěti, které mělo změnit svět. Věděla jsem, že budeš jedinečná, už jenom kvůli svému původu. Smíchala se v tobě nebeská a upíří krev, dostala jsi to nejlepší z nich. Proto jsi taky dostala dva dary,“ vysvětlovala dál a já tomu stále odmítala věřit. Jak bych já mohla být anděl?

„Mami, když jsou ale an… Strážci nebes lidem neviditelní, proč tě teď můžu vidět?“ zeptala jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou. Kdy se mnou byla po celou dobu, a já ji neviděla, jak je tedy možné, že ji vidím teď?

„To je zákon nebeské krve. Jakmile rodič zemře, dítě ho může vidět teprve tehdy, co samo zemře,“ řekla jakoby nic a já se zděsila. Já jsem mrtvá?

„Nevzpomínáš si, že tě Ruddy Trovita zabil, když táhl na Volterru?“ zeptala se mě nevzrušeně, jako kdyby se mě ptala, jakou mám velikost bot. Sotva to ale vyslovila, měla jsem v hlavě jasno.

„Propánakrále, musím je varovat, musím jim pomoct! Pokud je Ruddy ovládne, tak nemají šanci. Musím zachránit Renesmeé!“ vyhrkla jsem hned a začala se rozhlížet ve snaze najít odtud východ.

„Neboj, za chvíli se k nim vrátíš, jenom ti ještě musím říct pár věcí,“ přerušila mě rychle, čímž si zase získala mou pozornost.

„Řekla mi, jak se vrátit do svého těla, jak se probudit, řekla mi všechno. Ostatně, kdybych ji ještě chtěla vidět, můžu kdykoli do Nebe,“ dokončila jsem stručně své vysvětlení.

„Kdykoli? To znamená…“ začal táta celkem nervózně a neušlo mi, jak se podíval na Alici. Asi chápu, na co se chtěl zeptat.

„Do Nebe můžou jenom potomci Strážců, tenhle prsten je klíč. Mám ti, tati, vyřídit, že se má dobře a že je šťastná, že sis našel novou lásku, že jsi zase šťastný,“ vyřídila jsem mu její vzkaz a zdálo se, že se mu nějak ulevilo. Asi se bál, že by se jí to nelíbilo, ale sama mi řekla, že je za to šťastná.

„Všechno bude v pořádku. Teď už není žádný nepřítel. Už můžeme žít šťastně, my všichni,“ řekla jsem na závěr, pevně objala Renesmeé a nechala Edwarda, aby nás obě objal.

Teď se už není čeho bát. Bůh nás ochrání.

KONEC

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 56. kapitola: