Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 42. kapitola

01.06.2016 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2399×

EDIT: Článek neprošel korekcí! 

42. kapitola

Pohled Belly:

Převrátil se skoro půlrok, co jsem zase doma ve Volteře. Ano, už je to šest měsíců, co mě vysvobodili z toho pekla, kde mě Tanya a Ruddy mučili. Hlavně teda Tanya, Ruddy až ke konci, když už věděl, že mu nepodlehnu.

Už jsem se tak tak dala dohromady, nemám už žádné bolesti, aspoň fyzické ne. Ale měla jsem pravdu, začala jsem se bát temných míst a taky jsem dost paranoidní. Vždycky mám pocit, jako by mě někdo sledoval a křičím jako na lesy, když na mě někdo zezadu neohlášeně sáhne.

Každý den mě Carlisle kontroluje a stále nechápe, jak jsem se dokázala tak rychle uzdravit, já to ostatně taky moc nechápu. Musím s nimi souhlasit, že to je zázrak. Byla jsem jen krůček od smrti, skoro jsem si s ní i začala tykat, a teď tady běhám jako srnka… a třesu se jako ratlík.

Už hold nejsem ta stejná Bella jako předtím, které se bály i hory, když jsem po nich šla, protože jsem byla tajná zbraň Volterry a nejmocnější upírka, poloupírka, na světě. Ale co mám dělat?

Nechci být takováhle do konce věčnosti. Chci být zase normální, beze strachu, a žít tak, jako před tím. Chtěla bych zapomenout na všechno, co se stalo v Karpatech, ale copak mohu, když mě každou noc pronásledují sny plné Tanyi a Ruddyho a všeho, co mi udělali? Jako bych to všechno prožívala znovu a znovu.

„Bello! Vzbuď se! Bello, je to jen sen! Otevři oči!“ zaslechla jsem hlas zdály, velmi známý hlas. O čem to mluvil? Aniž bych si to uvědomila, otevřela jsem oči a před sebou viděla Edwardovu starostlivou tvář.

„Byl to jen sen, jsem u tebe. Všechno je v pořádku,“ zašeptal úlevně a pohladil mě po tváři. Až pak jsem si uvědomila, že brečím a celá se klepu. Ach ne, zase mě pronásledovala noční můra, které jsem podlehla.

Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že jsem ve svém pokoji ve Volteře, ležím ve své posteli a polonahý Edward jen v teplákách vedle mě. Znovu jsem se rozbrečela a přitiskla se k Edwardovi. Křečovitě jsem se ho chytila a odmítala ho pustit. Edward mě taky objal.

„Šššš, je to dobré. Jsem u tebe, všechno je v pořádku,“ utěšoval mě jako malé dítě, a já se tak i cítila. Edward mě začal pomalu kolíbat ze strany na stranu, ale nepomáhalo to. Pořád jsem cítila ten děs, když Tanya nožem projela mou kůží jako máslem. Kolikrát mě tahle můra ještě čeká?

„Já už nemůžu… Já už to nevydržím. Jak moc budu muset ještě trpět? Kolikrát ještě uvidím tu samou můru? Proč já? Proč?“ vyrážela jsem ze sebe hystericky, ale byla jsem až moc vyděšená a roztřesená, než abych křičela nahlas. Edward mě sevřel pevněji a poznala jsem, že se i on třese.

Malinko jsem se odtáhla a podívala se do Edwardovi tváře, kterou měl zkřivenou bolestí. Hádám, že pohled na mě ho bolel více než jsem si uměla představit. Já už nechci! Já už nemůžu!

Malinko jsem se naklonila k Edwardovi a natiskla se na jeho ústa. Překvapeně sebou cukl, ale chytila jsem se ho kolem krku, takže se nemohl odtáhnout. Moje slzy tekly na naše spojené rty a působily jako lepidlo.

Jazykem jsem se začala dobývat přes tu pevnost jeho úst, ale nepovedlo se mi to. Edward mě jemně odtáhl od sebe. Nesnáším, že jsem jen poloupírka, takhle má nade mnou vždycky převahu.

„Bello, já nemůžu. Carlisle by mě zabil, a určitě nejen on, až by to zjistili,“ zašeptal se vším sebezapřením a mohla jsem v jeho očích vidět ten vnitřní boj, který sám se sebou sváděl. Nezapomněla jsem na to.

Když jsem už byla zcela vyléčená, Carlisle mi dal velmi dlouhé kázání, abych nějakou dobu neprovozovala pohlavní styk, prý by mi to mohlo ublížit. Je lékař a já mu to neberu, ale on nemůže rozhodovat o tom, co mi ublíží a co ne.

Pamatovala jsem si první noci, kdy před dveřmi do mého pokoje a na balkóně mé ložnice stálo aspoň deset upírů, aby hlídali, zda se nemilujeme. Každý den, co jsem chodila po hradě a Edward mě vždy všude doprovázel, každý, kdo kolem nás prošel, na mě hodil milý úsměv, a na Edwarda vražedný a výstražný, plus mu ještě museli něco říkat v mysli.

„Prosím. Prosím, Edwarde,“ zašeptala jsem a znovu se natiskla na Edwarda, ale nepolíbila jsem ho, jen jsem brečela a tiskla se k němu.

„Jestli ti na mně aspoň trošku záleží, jestli mě miluješ aspoň z části tak, jak mi stále říkáš, prosím, miluj se semnou. Miluj se semnou tak, až zapomenu i své vlastní jméno. Prosím, Edwarde, udělej to pro mně. Chci zapomenout, prosím,“ vyrážela jsem ze sebe mezi vzlyky a cítila, jak se pomalu hroutím.

Tohle je už na mě moc. Noc co noc se budím s křikem a brekem a třesu se jako bych byla nahá na Sibiři. Pokaždé se vzbudím, protože mě ve snu provází Tanya nebo Ruddy nebo oba a znovu prožívám to, co mi dělali po celý čas.

Najednou jsem na svém těle ucítila tlak. Překvapeně jsem otevřela uplakané oči a viděla Edwarda, jak se nade mnou sklání a stále se přibližoval, až mě políbil. V polibku jsem se usmála a ruce mu obmotala kolem krku a ještě blíž si ho přitáhla.

Mám vyhráno.

Pohled Edwarda:

Nevím, zda jsem udělal dobře. Podlehl jsem slzám a nářkům své manželky, ale já nemohl jinak. Strašně mě bolelo ji vidět plakat, a když mě začala prosit, už jsem nemohl, to byla poslední kapka do mého poháru ovládání.

Nemůžu tvrdit, že se mi to nelíbilo, naopak. Dlouhou dobu jsem musel abstinovat, ale nestěžoval jsem si, protože Bella byla v pořádku a nic dalšího jsem nepotřeboval. Klidně bych byl do konce života bez sexu, kdyby jí to pomohlo.

Malinko jsem sklonil hlavu a viděl Bellinu usměvavou tvář na své hrudi a cítil její nahé tělo. Zbytek noci se už nevzbudila. Co jsme oba dovršili orgasmu, usnula jako nemluvně na mé hrudi, sladce se vrtěla a skoro předla jako kočka.

Musel jsem se okouzleně usmát a pohladit ji jemně po vlasech, které zakrývaly mou hruď jako závoj. Když jsem ji viděl takhle usměvavou a šťastnou, věděl jsem, že jsem udělal dobře, ale bál jsem se toho, co se stane, až to zjistí zbytek hradu.

Každý den, každou hodinu, každou volnou chvíli mi každý do jednoho z gardy kladl na srdce, abych se Belly ani nedotkl - víte, jak to myslím. Trochu jsem se bál, že znovu budu na hradě nežádoucí, ten nejhorší, na kterého si budou ukazovat prstem.

Poprvé to bylo, když Bella zmizela, a všichni mi dávali za vinu, že jsem jí opustil. Ale pokud se Bella bude cítit lépe, je mi jedno, že mě bude celý hrad nenávidět, hlavně, aby bylo lépe jí a už neměla strach.

Edwarde, přijď okamžitě do trůnního sálu, ozval se mi v hlavě Jasperův hlas. Trhl jsem sebou, když jsem ho uslyšel, a následovalo tiché klapnutí dveří. Aha, takže on byl tady, cítil tu atmosféru po milování, tak mu to došlo.

Tak, a je to tady. Samozřejmě jsem mohl hrát hluchého a nejít tam, ale cítil jsem, že to bude drsné, a nechtěl jsem, aby u toho byla Bella. Opatrně jsem ji položil na polštáře a snažil se jí nevzbudit. Povedlo se.

Opatrně jsem vstal a snažil se, aby se postel moc neprohnula, když jsem jí už netížil svým tělem. Bella mívá poslední dny hodně lehké spaní, stačila by malinká změna a už by se probudila.

Naposledy jsem se podíval na Bellu. Vypadala jako anděl. Sladce spala, jemně oddechovala, a usmívala se jako nejnevinnější a nejšťastnější stvoření na světě. Pohled na její usměvavou tvář mi dodal odvahy, jinak bych nebyl schopen vylézt z postele.

Rychle jsem se oblékl a opustil ložnici jako myška. Šel jsem hradem jako na popravu a více než kdykoli předtím vnímal to až děsivé ticho všude na hradě. Působilo to ještě mnohem děsivěji než normálně.

Před trůnním sálem jsem se zastavil. Nechtělo se mi tam. Měl jsem sto chutí se otočit a zmizet třeba na Měsíc, ale copak jsem mohl? Vím, že kdokoli z gardy by šel za mnou třeba i do pekel, zvláště co jsem porušil - v tuto chvíli - nejdůležitější pravidlo - ani pravidlo neukazovat se lidem nemá takovou hodnotu než to, abych se s Bellou nemiloval.

Měl jsem smůlu. Zbýval mi sotva krok ke dveřím, když se otevřely. Naskytl se mi pohled na celou gardu. Na trůnech jak jinak než Aro, Marcus a Caius, za trůny jejich manželky, u trůnu moje rodina s Jasperem, a po obvodu celého sálu všichni ostatní.

Při pohledu na ně všechny ve mně zatrnulo. Nadechl jsem se a vstoupil dovnitř - do jámy lvové. Všichni se tvářili jako nájemní vrazi, cítil jsem, jak mě chtějí zabít pohledem. Mohl jsem slyšet, jak si za mými zády smrtka brousí kosu. Kdyby mi bilo srdce, nejspíš bych dostal infarkt.

Jakmile jsem vstoupil, dveře se zase s bouchnutím zavřely. Vyděšeně jsem se ohlédl, což jsem neměl. Cítil jsem se jako ovce mezi vlky. Viděl jsem oči všech, jak se na mě dívají, jako bych byl ten nejhorší na světě.

„Edwarde,“ začal pomalu Aro, tak jsem se na něj otočil. „víš, proč jsme všichni tady. Porušil jsi zákaz, který svou důležitostí převyšuje všechny pravidla upírů,“ začal a já věděl, co bude následovat, přece jen jsem mu viděl do hlavy.

„Bella se ještě zcela nevzpamatovala z těch otřesných zážitků, její stav se lepší, ale stále není v pozici, kdy by mohla plnit manželské povinnosti. A jak jsem slyšel, dnes v noci jsi se s ní miloval. Věřím, že chápeš, co to znamená,“ řekl Aro významně a já se cítil nepříjemně. Nemám rád, když někdo takhle veřejně rozebírá můj milostný život. Zatnul jsem ruce v pěst a snažil se zůstat klidný. Je to pro Bellu.

„Ano, chápu. Jsem připraven na trest. Nevadí mi to, a rozhodně nelituju,“ řekl jsem tak odvážně, až mě to samotného překvapilo. Kde se to ve mně vzalo? Ale nepřekvapil jsem jenom sebe. Všichni zalapali překvapeně po dechu.

„Ty..! Jak se můžeš nazývat její manžel, když jí vědomě ubližuješ?!“ zařval na mě Jasper tak naštvaným tónem, že bych se ho bál, a všichni souhlasně přikyvovali, ale nehodlal jsem couvnout. Tohle je pro Bellu, a pokud je něco pro ni, je mi jedno, jak daleko zajdu.

„A jak si vy všichni můžete říkat její přátelé a rodina, když jí opouštíte a ignorujete její volání o pomoc?!“ zařval jsem na něj zpátky - došla mi trpělivost.

„Nevíte, jaké to je, když se mi noc co noc probouzí roztřesená s křikem v náručí. Nechtěl jsem porušit to pravidlo, ale nemohl jsem jinak. Udělal jsem to a nelituju! Ten zářivý úsměv, který pak hrál Belle na tváři, když usínala, mi stojí za všechno utrpení světa! I kdyby jste mě teď zabili, nebudu litovat a prosit o odpuštění!“ zařval jsem tak nahlas a tak sebejistě, že ze mě opadl všechen strach. Už mi bylo všechno jedno.

Viděl jsem Jaspera, jak zuřivě zatnul ruku v pěst a měl sto chudí mi jednu natáhnout, a stejně se tvářili i všichni ostatní. I když jsem byl v pasti - jako steak mezi žraloky-, nebál jsem se. Byl jsem připraven si stát za svým a klidně si vydobýt svou pravdu.

„Přestaňte!“ ozval se sálem ozvěnou hlas, který bych poznal kdekoli. Překvapeně jsem se otočil za tím hlasem a v pootevřených dveřích viděl stát Bellu v nádherných krátkých bílých šatech - vypadala jako víla.

Nemyslel jsem si, že ji ještě někdy takhle uvidím. Od doby, co už byla fyzicky v pořádku, nosila jen samé tmavé a dlouhé věci, že ani kousíček z ní nebyl viděl, div že nenosila ještě šátek přes hlavu, nebo klobouk a brýle, ale to jsem odbočil.

Když jsem jí viděl, byl jsem zaskočen, a všichni ostatní taky. Všiml jsem si, že se Bella jemně třese, jako by plakala, ale její oči byly stále suché. Najednou se dala do pohybu a šla ke mně. Všichni na ni koukali jako na zjevení, ostatně já taky.

Aniž by se mi podívala do očí, se postavila přede mě a natáhla ruku do strany, v ochraňujícím gestu. Co to dělá? Ona chrání mě? Protože jsem jí neviděl do tváře, nemohl jsem poznat, jak se cítí. Protože jí nemůžu číst myšlenky, naučil jsem se číst v jejím obličeji a očích, ale když ani to nevidím, co mám dělat?

„Přestaňte s tím! Je absurdní, o čem se tady dohadujete!“ zašeptala Bella sice potichu, ale stejně to bylo naštvaně, spíše jako přidušený křik. Ani teď jsem nedokázal poznat, jak se cítí a co má za lubem, protože měla ještě k tomu skloněnou hlavu.

„Ale Bello…“ začal pomalu Jasper a viděl jsem na něm, jak neví, jak to říct. To je snad poprvé, co ho takhle vidím.

„Drž hubu!“ zařvala Bella a já nevěřícně zalapal po dechu. Nikdy jsem nezažil, aby na Jaspera zvýšila hlas byť jen o notu, ale tohle bylo aspoň a oktávu nebo o dvě, a navíc takhle… S Jasperem vždycky mluvila jenom slušně a spisovně - tohle se mezi nimi dalo pokládat za sprosté.

„K čemu bylo tohle sezení? K čemu bylo vůbec to pravidlo? To vás tak žere, že ho Edward porušil? Ale něco vám řeknu. Nebyl to Edward, ale já!“ řekla trochu hlasitěji a její hlas se stále stupňoval. Všichni zadrželi překvapením dech.

„Už jsem nemohla vydržet, jak se každou noc budím a všude vidím jen vzpomínky na ty strašné chvíle. Všichni se tváříte, že mi chcete pomoct, ale to je lež! Kdyby to tak bylo, nedávali by jste ten zákaz! Tak jsem spala se svým manželem, co je na tom hrozného?! Jsem žena a mám své potřeby, navíc už hodně dlouhou dobu jsem v pořádku, nic takového by mi neublížilo, jediné, co mě bolí, jsou vzpomínky. Chtěla jsem zapomenout! Ale když jsem k vám všem natahovala ruce s žádostí o pomoc, byli jste najednou hluší, jako bych byla neviditelná. Jediný Edward mě slyšel a podal mi pomocnou ruku. A proč?! Protože mě miluje, což ani o jednom z vás říct nemůžu! Přála bych si, abych v těch Karpatech zemřela ještě dřív, než jsem se stačila Alici zjevit! Co pro vás vůbec znamenám?! Jsem jen další loutka?! To jste mě nemuseli zachraňovat, a mohli jste využívat Alici, měla moji plnou moc, mně už by nebylo třeba! Raději bych byla mrtvá, než žila a zažila taková zklamání od lidí, které jsem pokládala za svou rodinu!“ zakřičela, její hlas nabíral na hlasitosti, a vzhlédla.

Z myšlenek všech ostatních jsem mohl vidět, že pláče a má výraz plný bolesti a zklamání. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem všechny, že jsou jako opařený a nemohli se ani pohnout, jak byli vyvedení z míry.

Bella zřejmě nemohla vydržet tu tíhu celé situace, protože se rozbrečela a rozvzlykala nahlas jako malá holčička a rozeběhla se ze sálu. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 42. kapitola: