Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 38. kapitola

EDIT: Článek neprošel korekcí.

38. kapitola

Náhle, zničehonic, se odnikud objevilo čistě bílé světlo. Shlédla jsem dolů, odkud to světlo přicházelo, a žasla. Vycházelo z Bellina prstenu. Překvapeně jsem se nadechla, protože jsem zvedla ruku, i když jsem to nechtěla, zvedla se sama.

Nechápavě jsem ji pozorovala, až jsem málem zakopla o vlastní nohu, protože mě moje vlastní ruka táhla pryč. To mě probralo z mého transu a tak jsem šla nechápavě za svou vlastní rukou, přesněji spíše za bílou září vycházející z Bellina prstenu.

Pak mě něco napadlo. Že by mi ukazoval cestu k Belle? Že by vycítil svou původní majitelku? Usmála jsem se a přidala do kroku. Po chvilce se mi po boku objevili Jasper s Edwardem. Až teď jsem si uvědomila, že stáli jako dva solné sloupy uprostřed chodby.

Oba mě sice nechápavě pozorovali, ale hbitě a rychle mě následovali, věděli, že nemůžeme ztrácet čas. Každou vteřinou můžou zjistit, že mají v hradě vetřelce, a bylo by to v prachu.

Záře najednou začala sílit. Blížíme se? Prsten mě zavedl až k jedněm kovovým dveřím, které vypadaly velice těžce, těžčeji než dveře ve Volteře. Ty musejí být z diamantu. Podívala jsem se na ty dveře, pak do tváří svým společníkům a natáhla ruku ke klice.

Než jsem se jí však stačila dotknout, ozval se vrzavý zvuk a dveře se sami pomalu začaly otevírat. Co se to děje? To je všechno Bellina moc? Nad tím teď nemůžu přemýšlet! Jsme v nepřítelově teritoriu.

Jednou nohou jsem vkročila dovnitř, hned jsem však ztuhla na místě, děsem. Přímo přede mnou, byl obrovský kamenný stůl, vypadal spíše jako obětní oltář ze středověku, na něm i kolem něj byla spousta krve vší čerstvosti, a na něm za ruce a nohy přikovaná k němu Bella.

Když jsem ji spatřila, zděsila jsem se. Vypadala daleko hůř, než když se mi zjevila. Košilku a župan, který měla i její duše, byl skoro na cáry, skoro už nic nezakrývali. Všimla jsem si také, že její srdce skoro neslyším. Bije velmi pomalu a velmi potichu, přičemž každou chvíli vynechávalo údery, jako člověk bych ho určitě neslyšela.

Její tělo bylo daleko pohublejší a bledší, zřetelně i bez upířího zraku bych viděla všechny ty kosti, jak jsou vidět, ale krvavé šrámy, otisky zubů a zaschlá krev na jejím těle byla stále stejná, jen jich bylo o něco víc.

Málem jsem vykřikla zděšením, ale ovládla jsem se, jen jsem přiložila pěst k puse ve zděšeném gestu a skoro o krok couvla. Byl to šok. Jasper s Edwardem oba zalapali po dechu a div že to s nimi neseklo.

„Bello!“ řekli jsme všichni najednou a vrhli se k ní, každý z jedné strany. Prohlédla jsem si všechny okovy, abych je mohla zničit, ale můj zrak upoutal blýskající se náhrdelník na Bellině kostnaté hrudi. To je… Erisin náhrdelník.

Zatřepala jsem hlavou a svou pozornost vrátila k okovům. Nad každým jsem projela rukou s Belliným prstenem a ty ve vteřině prasky jako PETky vody v mrazáku, ale neudělali žádný hluk, přesně, jak jsem si přála.

Edward vzal opatrně Bellino tělo do náruče a zděsil se. Musí být o hodně lehčí, než byla předtím. Nedivím se tomu. Je podvyživená, nejedla více jak půl roku, navíc jí každý den okrádali o litry krve.

Chytila jsem Edwarda jemně pod loktem a Jasper za ruku a znovu si přála se vrátit do Volterry. Musíme odtud zmizet dřív, než si nás někdo všimne. Stejně si myslím, že dříve či později přijdou na to, že je její tělo pryč.

Otevřela jsem oči, když jsem si byla jistá, že jsme pryč z té temné kopky. A ano, byli jsme pryč. Stáli jsme uprostřed trůnního sálu ve Volteře. Bylo tady živo, dokud si nás nevšimli.

Hned, jakmile si nás všimli, všechno ztuhlo a všichni se zaměřili na trosku v Edwardově náručí. Cítila jsem se hrozně, že jsem jí nazvala troskou, ale ona je to pravda, a to z ní udělali ti bastardi, kteří ji unesli jen proto, aby se k nim přidala.

„Panebože! Edwarde, pojď rychle za mnou a Alice pojď taky! Budu tě potřebovat. A rychle! Tohle je kritická situace!“ zařval Carlisle a rozeběhl se někam ven ze sálu. Hned jsme se za ním s Edwardem rozeběhli plnou parou. Měl pravdu. Tohle je kritická situace, více než to.

Nevěděla jsem, kam běžíme, dokud jsme se neobjevili ve veliké bílé místnosti, plné všelijakých lékařských nástrojů a různého vybavené hodné špičkové nemocnice. Kde se to tu vzalo?

„Edwarde, polož ji na stůl! Sandro, připrav transfuzi s nitrožilní výživou a taky s krví, musíme jí dát obojí!“ zařval Carlisle jako pravý doktor, ale poznala jsem, že se taky bojí nejhoršího. Nebyl jediný, ale teď je to už jenom na něm.

Edward ho okamžitě poslechl a položil Bellu opatrně, jako porcelánovou panenku, na stůl. Sandra, taky jedna gardistka, celkem fajn holka, a její sen bylo se vždycky stát zdravotní sestřičkou. Teď se to skvěle hodí. Ještě, že tady je, protože než bych já našla ty transfuze, bylo by pozdě.

„Edwarde, odejdi, teď pro ni nemůžeš nic udělat, jen čekat a doufat. Běž!“ rozkázal Carlisle a když to s Edwardem nehlo, zařval, a tak Edward poslechl a vyšel ze dveří, které za sebou zavřel.

„Alice, svlékni ji a začni jí omývat rány, musíme jí nejdříve očistit, než začnu s vyšetřováním,“ řekl Carlisle už klidnější hlasem. Ihned jsem se pohla a opatrně stáhla z Belly ten kus hadru, který byl už nepoužitelný.

Musela jsem překvapeně zamrkat, protože Bella skoro nic nevážila. Její váhu jsem skoro vůbec necítila. Proboha, jak ještě může dýchat? Musela trpět jako zvíře, musela snést strašné věci, hladovět, ale vydržela to. Jak to dokázala?

Popadla jsem do ruky houbičku, kterou mi podala Sandra, když Belle zapojila do pravé ruky transfuzi s dvěma pytlíky, krve a výživy, a začala z Belly umývat tu zaschlou krev. S každým pohybem se mi každý chlup na těle musel postavit stále více a více do pozoru. To je prostě hrůza.

Na každém kousíčku těla jsem cítila stopu po noži, nebo po zubech. Nedělám to dost rychle! Natáhla jsem pravou ruku nad Bellino tělo a přála si, aby byla čistá bez jediné stopy po špíně. Bylo to jako blesk.

Během chvíle byla Bella čistá, ale ty šrámy nezmizely, na tohle jsem krátká. To byl signál pro Carlislea, aby začal s vyšetřováním. Teď jsem tady už byla jaksi navíc. Nikdy jsem se moc nezajímala o medicínu, takže vůbec nevím, co se tady děje, skoro, věděla jsem jen základní věci.

Carlisle si přisunul stoleček se vším lékařským nářadím a sedl si k Belle. Uvázal si přes pusu roušku a natáhl si gumové rukavice, je to jako na operačním sále, ale to je více méně pravda, ne?

Carlisle začal od nohou, nechápala jsem proč, ale mlčela jsem, abych se mu nepletla do práce, každá vteřina je kritická, ale když jí dal tu transfuzi, mělo by to být už v pořádku, nebo ne? Snad to bude dobré.

Jakmile se dotkl jejích nohou a jeho zorničky se rozšířily, hned jsem věděla, že přišel na něco hrozného. Najednou zrychlil své pohyby a každičký kousíček těla jí rychle a hbitě, ale i důkladně a opatrně, prohmatal. Když s tím skončil, vyděšeně zalapal po dechu a dal si ruku na čelo, jako by kontroloval, zda nemá horečku, nebo nespí.

„Co se děje, Carlisle?“ zeptala jsem se ho okamžitě, když jsem nevydržela to hrozné ticho a chtěla ukojit svou zvědavost a strach, který by se ve mně dal krájet tím nejtupějším nožem na světě.

„Ani jedna kost v celém těle není v celku, všechny jsou buď zlomené nebo úplně rozdrcené, dokonce i hrudní koš je velmi narušený, ale nejhůře jsou na tom ruce a nohy, tam nemá kosti, ale jen zbytky,“ řekl tak klepavým hlasem, že jsem mu skoro nerozuměla.

Když jsem si však vše poskládala dohromady, zděsila jsem se a málem vykřikla, ale zabránila jsem tomu tím, že jsem si přikryla pusu rukou. Oči se mi rozšířily a na mysl mi vyplanul náš rozhovor s Bellou.

„… aby se ujistili, že už znovu neuteču, tak mi každý den lámali nohy i ruce, abych neměla jak utéct. ...“ Zděšením jsem zadržela dech a koukala před sebe do prázdna. O tom se zmínila, ale neřekla mi, že jí zlámaly všechny kosti v těle.

„Alice, jsi v pořádku? Ty o tom něco víš? Mluvila jsi s Bellou, musela ti něco říct. Vzpomněla sis na něco?“ zeptal se mě Carlisle s nadějí, že mu nějak pomůžu, ale já byla stále celá ochrnutá, že pro mě bylo nemožné mu dát odpověď.

„Bella mi říkala, že v prvních dnech se jí podařilo utéct, ale chytili ji, a aby už znovu neutekla, tak jí každý den lámali ruce i nohy, aby neměla jak, ale o tom ostatním nic neřekla,“ řekla jsem jako v mrákotách hlasem, který mi byl cizí. Carlisle se zděsil ještě víc vyděšeným pohledem šlehl pohledem ze mě na Bellu.

„To je zlé. Bude skutečný zázrak, jestli se ještě někdy vůbec postaví na nohy. Obyčejný člověk by dlouho nepřežil, je až nemožné, že ještě dýchá. Co ti všechno ještě řekla o tom, co jí dělali?“ zeptal se mě a já se vyděsila při představě, že by už nemohla chodit. To se nemůže stát, je poloviční upír, uzdraví se. Musí!

„Říkala, že jí nejdříve nechali hladovět. Po jejím útěku někdy na začátku jí začali lámat končetiny, ale pak prý někdo řekl, že když budou pít její krev, jakožto nejsilnější a jediné poloupírky, budou silnější než normální upíři. Každý den jí brali několik litrů krve, někdo prý pil přímo z ní. A nakonec jí prý mučili duševně. Mluvila o nějakých upířích dvojčatech v jejich gardě, s podobnými dary jako mají Jane a Alec, ale že prý nejsou tak silní jako oni, a své dary na ni používali několik hodin každý den. Víc mi neřekla,“ řekla jsem sklíčeně a myslela, že sním. Tohle je sen, noční můra, musí to tak být.

„Tak to je ještě horší, než jsem si myslel,“ povzdechl si Carlisle. Ta věta byla jako rána ohnivým šípem do mého srdce. Dokonale mě tím vyděsil a uzemnil ve stejnou chvíli. Co tím myslel?

„Nevíme, co všechno za věci, které se válely bůh ví kde, a dary na ni použili. Pokud to přežije, pokud se někdy vůbec probere, je velmi pravděpodobné, že se bude chovat jinak, že se nás všech bude bát, že nás bude nenávidět za to, že jsme ji zachránili a dali život ve strachu a paranoie. A pokud to zajde ještě dál, mohla by se pokusit o sebevraždu.“

Diskuse pro článek Jasperova dcera 38. kapitola: