Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 37. kapitola

28.03.2016 (20:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2594×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

37. kapitola

Ztuhle jsem si kecla na zadek do trávy a vstřebávala, co se právě teď stalo. Bella… Bella se mi zjevila. Přišla se rozloučit. A předala mi své schopnosti, abych chránila všechny a všechno, na čem jí kdy záleželo. Běželo mi všechno hlavou, zatímco jsem sledovala Bellin prstýnek na své ruce.

Co to sakra vyvádím? Musím co nejrychleji do Volterry říct to ostatním! Musíme jít co nejdříve pro ni! Ubíhá jí čas, a já nedovolím, aby zemřela. Zvedla jsem se a běžela co nejrychleji lesem. Sakra, takhle se do Volterry nedostanu dostatečně rychle.

Počkat! Vždyť mám všechny její schopnosti! Zastavila jsem se a podívala se na prsten na mé ruce. No jo, ale jak se s tím zachází? Taky mi mohla dát návod nebo aspoň stručně říct, jak se to používá. Jasně, tady máš a starej se, skvělý.

Musím co nejrychleji do Volterry, musím, prostě musím! Křičela jsem uvnitř sebe a nepřála si nic jiného, než se objevit ve Volteře. Najednou jsem cítila něco divného, bylo to velice podobné facce, ale tohle bylo jiné.

He? Když jsem zvedla hlavu, nebyla jsem již v lese, ale ve sklepení Volterry, odkud jsem běžela na lov do lesa. Huh? Jak jsem to udělala? To je teď jedno, musím rychle to říct ostatním! Musím do trůnního sálu!

Cože? Nebyla jsem ještě před chvilkou ve sklepení? Podivila jsem se, když jsem najednou stála před dveřmi do sálu, odkud jsem slyšela jen nádechy a výdechy všech lidí na hradě. Super! Sice nechápu, jak jsem to dokázala, ale jsem za to ráda.

Vší silou jsem se opřela do dveří, které se s práskotem otevřely. Popoběhla jsem doprostředka sálu, kde jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Sama jsem to všechno ještě vstřebávala, co se stalo.

„Už vím, kde je Bella!“ zakřičela jsem radostně, ale hned mě ta radost přešla, když jsem si vzpomněla na náš rozhovor. Přišla se rozloučit… Chce vůbec, abychom ji zachránili? Ne! Zachráníme ji, i kdyby to byla ta poslední věc, kterou chce.

Jakmile má slova vyšla z mé pusy, celý sál byl na nohou, a div mě neumačkali, jak se ke mně všichni najednou přihrnuli a řvali jeden přes druhého, takže jsem ani jednomu nerozuměla. Mezi tolika těly si prorazil cestu Jasper s Edwardem a oba se postavili přímo přede mě.

„Kde je?!“ zařvali oba současně, až jsem se lekla. Nemohla jsem si pomoct, ale v hlavě mi stále běžel celý náš rozhovor, který jsem vedli, a taky to zklamání v Bellině tváři, když jsme mluvili o té smlouvě.

„V Rumunsku,“ zašeptala jsem tichým hlasem, že to nemohli slyšet, ale slyšeli. Všichni najednou zalapali po dechu a o krok ustoupili. Těly se prodral i Aro a ten se postavil s vážnou tváří, ale přišlo mi, jako by se mi spíš vysmíval.

„Vyloučeno. Smlouva přece říká…“ začal Aro jako pravý diplomat, ale i já jsem teď cítila zklamání a znechucení ze sebe sama, že jsme byli tak blbí a věřili smlouvě, která neexistuje. Nemohla jsem ho nechat pokračovat.

„Žádná smlouva není! Vladimír zemřel před několika lety, mají nového vládce a ten Bellu unesl!“ zakřičela jsem z plných plic, až jsem všechny šokovala. Všichni nahlas zalapali po dechu a vytřeštili oči.

„A jak to víš, Alice?“ zeptal se mě Aro takovým tónem, za který jsem ho měla chuť praštit. Když jsem Belle plánovala svatbu, sblížila jsem se s ním a zjistila, že není tak špatný, ale nyní jsem jím byla vážně znechucena a zklamaná.

„Řekla mi to Bella osobně. Zjevila se mi, a tady je důkaz,“ řekla jsem a zvedla svou pravou ruku, kde se blýskal její prsten naplněný její mocí. Jasper zalapal po dechu a chytil mě za ruku tak surově, až jsem sykla. Co to s ním je?

„Kde jsi ho vzala? To je prsten Belliny matky. Dal jsem jí ho, když jsme se poznali a Bella ho dostala od Renée, když se narodila,“ zašeptal a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Tak o tomhle Bella mluvila, když říkala, že Jasper bude vědět, co pro ni znamená.

„Jak jsem již řekla. Bella se mi zjevila a dala mi ho. Přišla se rozloučit, umírá,“ zašeptala jsem tak skličujícím hlasem a sklonila hlavu. V sále zavládlo hrobové ticho a mohla jsem cítit, jak každé tělo ztuhlo v sochu, i Jasper. Ztuhle pustil moji ruku, zavrávoral a o krok ustoupil.

„Chtěla se rozloučit se všemi, ale neměla sílu, aby se dostala sem. Byla jsem na severu Itálie, byla jsem jí blíž, proto se mi zjevila. Všechno mi řekla. Unesli ji, protože chtěli, aby se k nim přidala a šla proti Volteře, ale když odmítla, začali ji mučit. Pokoušela se utéct, ale její schopnosti byly potlačeny artefaktem zvaný Erisin náhrdelník,“ řekla jsem a Aro zpozorněl. Že by o tom něco věděl?

„Byla tak zesláblá, bledá a hubená, její tělo nese známky toho, co jí udělali, divím se, že to všechno přežila, ale už nemá sílu, aby vydržela dál. Slíbila jsem jí, že pro ni přijdeme, ale ona nechtěla. Řekla mi, že se smířila se svou smrtí, a že máme udělat totéž. V posledních vteřinách mi předala svůj prsten, který naplnila svými schopnostmi a chtěla, abych chránila Volterru a všechny, kdo jí byli drazí. Její poslední přání bylo, abychom na ni vzpomínali v dobrém,“ dokončila jsem své vyprávění a cítila se bezmocná.

„Co je to za hloupost?!“ zakřičel Edward jako lev a tím všechny probudil zpátky k životu. Překvapeně jsem vzhlédla. Viděla jsem v Edwardově tváři, jak se pere sám se sebou ve svém nitru a celý se třásl.

„To necháme Bellu umřít? Já jí nedovolím odejít z tohoto světa, i kdybych musel pro její duši do pekla. Jdu pro ni, a nikdo mě nezastaví,“ řekl a vykročil směrem ke dveřím. Překvapeně jsem se za ním ohlédla.

„Jdu s tebou. Neopustím svou dceru,“ řekl Jasper a objevil se vedle něj. Navzájem se na sebe podívali a oba se na sebe usmáli. Jak vidím, když přijde na Bellu, jsou ochotni táhnout za jeden provaz.

„A jak se tam chcete dostat? A i kdyby se vám povedlo se tam dostat a osvobodit Bellu, není zaručené, že její srdce bude pořád bít. Tady je to hra o každou vteřinu,“ řekl Carlisle a měl pravdu. Tady jde o každou vteřinu, i teď už její srdce bít nemusí.

„Půjdu s nimi,“ řekla jsem rázně a všichni se na mě otočili „Bella mi předala všechny své schopnosti, všechnu moc, kterou kdy vládla, mám nyní já. Můžeme se tam dostat během několika vteřin a do několika minut by jsme byli zpátky, ale nevím, jak to funguje. Moje vize jsou něco úplně jiného, než Belliny schopnosti,“ přiznala jsem trochu poníženě.

„Nemusíš se ničeho bát, Alice,“ ozval se Eleazar a vystoupil z řady. „Belliny schopnosti jsou tak veliké a rozmanité, že pokud chceš některou z nich použít, stačí si to jen přát, a ono se to splní,“ řekl Eleazar a položil mi ruku na rameno.

Tohle jsem nečekala. Je pravda, že Bella má více schopností, než je v makovici máku, ale tohle? To je i na mně moc. Ale není čas si stěžovat. Kývla jsem hlavou a vykročila ke dveřím, kde už stáli Edward s Jasperem.

„Připravte všechno na náš návrat. Jakmile se vrátíme, bude to boj o Bellin život,“ řekla jsem, chytila je oba za ruku a soustředila se. Přála jsem si být u Belly, nebo v její blízkosti, nic víc jsem nechtěla.

Cítila jsem změnu. Otevřela jsem oči a všimla si, že jsme v tmavém sklepení, kde je jen pár zapálených loučí, jinak nic. Vypadalo to tady jako ve Volteře, ale tohle bylo jiné, to jsem poznala hned. Ve Volteře je mnohem více loučí, kvůli Belle, protože má horší zrak než my a ve tmě nevidí tak dobře.

Prudce jsem se otočila, protože jsem cítila něčí přítomnost. Zatnula jsem pravou ruku v pěst a přála si, aby nás nikdo neviděl, aby nás tma vzala pod svá křídla a my s ní splynuly jako právoplatní děti noci.

Najednou se někdo objevil za rohem. Všichni tři jsme se nervózně napnuli a ztuhli v pohybu. Jasper s Edwardem po mně vyděšeně střelili pohledem, ale já se zmohla jen na to, abych přiložila ukazováček ke rtům na znamení, aby byli ticho.

Nervózně přikývli a otočili se za tím stínem, který se objevil za rohem v chodbě. Zpoza rohu se vynořil chlap, upír. Se kloněnou hlavou šel k nám a vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlel.

Náhle se zastavil a vzhlédl. Vyděsila jsem se. Pomalu otočil hlavu doprava a koukal přímo na mě. Koukala jsem mu zpříma do očí a snažila se zklidnit dech, protože jsem funěla skoro jako lokomotiva. Bála jsem se.

Zničehonic zatřepal hlavou a znovu se rozešel chodbou. Moje úleva se nedala změřit. Spadl ze mě snad milion tunový balvan, protože sto by bylo moc málo. Úlevně jsem se podívala na ty dva a oddechla si. Taky se jim ulevilo.

„Alice, kudy?“ zašeptal Edward tak potichu, že jsem ho málem neslyšela. Jeho otázka mě ale překvapila. Kudy? Jak to mám vědět? Jsem tu dnes poprvé, tak jak bych se tu mohla vyznat? Chtějí po mně nemožné.

„Netuším,“ zašeptala jsem sklíčeně a poníženě. Vydala jsem se na záchranou misi, ale vůbec netuším, kde Bella je, ani kudy se dát, abych to místo nalezla a zachránila ji. Kudy mám jít? Pomoz, Bože! Zakřičela jsem uvnitř sebe.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 37. kapitola: