Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasperova dcera 17. kapitola

06.01.2016 (21:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2622×

17. kapitola

Už je to pár dní, co jsem byla na své první úspěšné misi. Od toho dne se cítím zvláštně, jinak. Mám pocit, že se mi v těle pere nová síla se starou. Cítím se silněji, než jsem byla dřív, mocněji.

Sedím na pohovce před televizí a dostala jsem žízeň. Jenže mě moc bolí nohy, a tak se nechci zvednout. Najednou se stala divná věc. Z kuchyně ke mně přiletěla láhev vody. Koukala jsem na ni jako na přízrak a přemýšlela, kde se tam vzala.

Opatrně jsem natáhla ruku a ta láhev mi do ní vletěla. Jak je to možné? Napila jsem se a láhev položila vedle sebe. Co se to stalo? Takhle se cítím ode dne, co jsme s Demetrim měli zab... Susan! Její dar! Její dar... Musel přejít do mě, skrz Ničitele. Ale byla jsem to opravdu já?

Svou pozornost jsem zaměřila na DVD, které leželo na stolku přede mnou. Začalo se vznášet. Letělo směrem k přehrávači, který se otevřel. DVD se do něj umístilo a přehrávač se zase zavřel.

Rychle jsem popadla plášť a co nejrychleji běžela do Arovy pracovny. Aro je můj přítel, snad bude vědět, proč mám Susanin dar, jestli ho teda mám. Jestli ho opravdu mám. Před pracovnou jsem se zastavila.

„Aro? To jsem já, Bella. Musím s tebou nutně mluvit,“ řekla jsem přes dveře a doufala, že mi co nejrychleji vyhoví. Zrovna tam nikoho neměl, takže jsem měla nutkání tam vtrhnout jako velká voda.

„Pojď dál, Bello,“ řekl a tím mi dal svolení vejít. Otevřela jsem dveře a zase je zavřela. Otočila jsem se k Arovi, který čekal, co ze mě vypadne s rukama položenýma na stole jako pravý diplomat.

„Stala se mi divná věc,“ řekla jsem zmateně a ještě to rozdýchávala. Aro se zatvářil zaujatě. Jak jinak, vždyť je to můj přítel. Zajímají ho problémy někoho jiného. Není takový, jaký jsem si myslela, že je.

„Co se stalo?“ ptal se mě zvědavě. Aro je skutečný přítel. Je jiný, než za jakého se vydává. Tohle všechno je jen maska a mně se poštěstilo se dostat pod ni a poznat skutečného Ara Volturi.

„Už ode dne, kdy se konala moje první mise, jsem se cítila divně. Silněji. A dnes...“ nedokázala jsem to doříct a sklonila hlavu. Co udělá, až zjistí, že mám další dar? Bude mě tu držet navěky? Zabije mou rodinu, abych neměla kam jít a zůstala?

„Co se stalo, Bello? Děsíš mě,“ ptal se mě a já v jeho hlase poznala ten děs, o kterém mluvil. Podívala jsem se mu do očí. Byla tam starost a zvědavost.

„Já... Nevím, jak to vysvětlit. Lepší bude, když ti to ukážu,“ řekla jsem a vzala mu ze stolu jedny desky a položila si je do rukou. Zaměřila jsem na ně veškerou pozornost a ony se začaly vznášet.

Nespouštěla jsem z nich pohled ani na vteřinu a dál se soustředila. Doletěly až k Arovi, který je zaujatě chytil do ruky, několikrát si je prohlédl a podíval se na mě. Viděla jsem v nich zaujetí.

„Jak jsi to dokázala, má drahá?“ zeptal se mě překvapeně. To kdybych věděla, tak jsem teď ve svém pokoji. Měla jsem chuť to na něj zařvat, ale byla jsem moc vyvedená z míry, než abych to udělala.

„Já... Nevím. Ale mám podezření, že za to může Susan, nebo spíše její zničení mou rukou. Myslím, že její dar přešel do mě skrz Ničitele,“ řekla jsem svou teorii. Aro začal přemýšlet a zřejmě uvažoval nad mými slovy.

„Tome!“ zařval. Z dveří se sem přiřítil jmenovaný. Tom má dar nadupíří rychlosti. Může běžet rychlostí světla, což je velká rychlost. Hádám, že ani Edward by mu nestačil, a to byl dlouhou dobu nejrychlejší upír, kterého jsem znala. No, spíše určitě by mu nestačil.

„Pane,“ řekl. Na něj velmi účinně působí Chelsein dar. Pro něj je Volterra posvátné místo a také místo, kde chce strávit zbytek věčnosti. Je velmi hezký, ale pro upírky je pech, protože je kněz, takže nestojí o ženské. Bere je jako svátost, jako Edward za lidského života. Musela jsem se usmát.

„Povolej Eleazara z Denali. Ať se okamžitě dostaví do Volterry. Budu ho zde na chvíli potřebovat. A ať přijede sám,“ řekl mu a pokynul rukou v gestu, aby odešel. Tom přikývl na souhlas a zmizel.

„Chceš se přesvědčit, jestli opravdu mám Susanin dar?“ zeptala jsem se Ara a sedla si do křesla naproti jeho stolu. S pohledem do mých očích přikývl. Hlavu sklonil a začal přemýšlel. Chvíli nic neříkal.

„Jestli ho máš a získala jsi ho pomocí Ničitele,“ – on takhle pojmenoval můj dar – „tak je možné, že tak získáš více darů. Stala by se z tebe nejmocnější upírka na světě,“ začal snít. Musím říct, že představa nejmocnější upírky se mi zamlouvá, ale já chci být se svou rodinou a ne tady jako loutka.

„Aro, ale nezapomeň na naši dohodu. Pokud ji změníš nebo dokonce zrušíš, budu nucena Volterru zničit. A to bych nechtěla, protože jsem si tady všechno a všechny velice oblíbila. A jsem velice ráda, že my dva jsme přátelé,“ řekla jsem. Aro se na mě otočil a znatelně změkl. Mám na něj asi špatný vliv.

„Tak jsem to nemyslel. Respektuji naši dohodu a ctím naše přátelství. Ale byl bych rád, kdybys tu zůstala. A teď, prosím, jdi. Budu přemýšlet nad tvou mocí,“ řekl, a tak jsem odešla.

O tři dny později přijel Eleazar. Aro ho hned informoval o důvodu jeho přítomnosti. Byl zaujatý. Aro měl pravdu. Pokud budu talentované upíry zabíjet Ničitelem, jejich dary přejdou do mě.

A tak mi Aro dával všechny úkoly týkající se talentovaných upírů a ostatním dával ty ostatní bez talentů. Cítila jsem se upřednostňována a tím jsem ostatní odstrkovala. Nikdo mi to nevyčítal, ale já sama si to vyčítala. Aro kvůli mně odstrčil všechny.

Za přítomnosti Eleazara jsme se velmi sblížili. Byl velice překvapený tak mocnou a talentovanou upírkou, pardon poloupírkou, jako jsem já a pomohl mi s výcvikem všech mocí, které jsem získala.

***

Od Eleazarovy návštěvy uplynulo čtyřicet let, takže jsem přesně v polovině naší dohody. Zbývá mi ještě půl století a pak můžu konečně domů. Za tu dobu jsem získala mnoho darů. Už je ani nepočítám.

Rodina mi každý rok napíše k narozeninám, jinak o nich nemám žádné zprávy. Edward mi píše každých deset let a prosí mě o odpuštění a o návrat. Všechny jeho dopisy jsem si schovala a čtu si je v těžkých chvílích. Hrozně mi chybí, ale stále mám v mysli, že si za tu dobu mohl najít někoho jiného. Bojím se toho.

Po náročném dnu jsem si lehla do postele. Chvíli jsem vzpomínala na svou rodinu a na Edwarda. Co asi dělají? Co on dělá? Usnula jsem s podivným pocitem, jako by se mělo něco stát.

Nevím po jaké době, ale začala jsem se cítit nepříjemně. Jako by byl někdo v mém pokoji, koukal se na mě a byl velmi blízko. Nadechla jsem se a hned jsem poznala vůni. Bleskurychle jsem se posadila a rozhlížela se.

„Alecu, co tady, proboha, děláš?“ ptala jsem se nechápavě a trochu i vyděšeně vetřelce, který stál vedle mé postele a pozoroval mě. Rychle se posadil ke mně na postel a surově mě chytil pod krkem.

„Už to déle nevydržím, Isabello. Hrozně po tobě toužím a dnes jsi jen moje,“ řekl šíleně. Lekla jsem se tónu jeho hlasu. Začal mi rukama jezdit po těle a surově mě mačkal. Připomnělo mi to tu noc s Edwardem. I on byl šílený a surový.

„Alecu, co to děláš? Ty ses zbláznil! Nech mě!“ říkala jsem mu, ale vůbec mě neposlouchal. Většinou mě umlčel svými rty na těch mých. Dál rukama okupoval mé tělo, až mi to bylo nepříjemné.

„Alecu, nech toho, prosím. Jdi ode mě! Hned!“ prosila jsem ho zoufale, až mi začaly téct slzy. Ale on jako by mě neslyšel. Jako by byl hluchý a slepý k tomu. To nevidí, že mi ubližuje? Že mě děsí?

„Nikdy. Už mě tvá odmítavost nebaví, a tak si tě vezmu po zlém,“ řekl rychle hlasem, kterého jsem se bála. Surově se mi přisál na rty. Měla jsem pocit, že je z Aleca cítit alkohol. Tohle se nemůže dít, Alec by mi neublížil, nebo jsem si to aspoň myslela.

„Ne!“ snažila jsem se říct, ale moc to nešlo. Zaslechla jsem trhání látky. On mě svléká?! Ne! Zbývá mi jediné. Odhodila jsem Aleca svým štítem na druhý konec pokoje, rychle popadla plášť a běžela do Arovy pracovny.

Bylo mi jedno, že mám jen košilku, ještě k tomu roztrženou, ale tohle bylo i na mě moc. Jako hurikán jsem vpadla do Arovy pracovny. Aro zrovna seděl v křesle za stolem a četl si nějakou knihu.

Podíval se na mě jako na přízrak, zaklapl knihu a čekal. Padla jsem na zem před jeho stolem. Stihla jsem se zachytit stolu a tak jsem nespadla k zemi. Brečela jsem, až jsem si začala myslet, že se pode mnou tvoří oceán.

„Bello, co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptal se mě starostlivě Aro. Neměla jsem odvahu mu to říct, tak jsem k němu natáhla přes stůl ruku a stáhla štít. Aro vzal mou ruku do své a hned věděl, co se stalo.

Přehrála jsem mu jen tu scénu z mého pokoje. Když věděl vše, svezla jsem se na zem úplně. Aro byl hned u mě, držel mě v náručí a utěšoval. Kolíbal mě jako malé dítě, jako svou dceru, a mně to skutečně pomáhalo.

„To bude dobré, Bello. Neboj, už ti nikdo neublíží. O to se postarám,“ šeptal mi do ucha, ale já nemohla přestat brečet. Brala jsem Aleca jako svého vlastního bratra, na kterém mi záleželo, a on takhle.

„Aro, proč to musel udělat? Několikrát jsem mu řekla, že je pro mě jen jako bratr, ale on to pořád nepochopil. Hlavně ho, prosím, nezabíjej. Ale ať se už ke mně nepřibližuje, jinak ho budu nucena zabít sama,“ šeptala jsem zoufale a přitulila se k Arovi. Vzal mě do náruče a posadil se i se mnou do křesla. Když jsem se malinko uklidnila, zavolal na gardu.

„Felixi! Demetri! Jane! Tome!“ zařval Aro z plných plic. Jmenovaní se okamžitě objevili ve dveřích a Jane se hned ptala, co se mi stalo. Přihnala se k Arovi a chrlila na mě slova, kterým jsem nerozuměla.

„Felixi, odnes Bellu do jejího pokoje,“ řekl Felixovi Aro a předal mě do jeho pevné a velké náruče. Přitulila jsem se k Felixovi a dál brečela. Bylo mi jedno, že bude mít mokrou košili, stejně si vezme jinou.

„Jane, jdi s nimi a zůstaň s Bellou,“ řekl ještě Aro. Felix se mnou v náručí vyšel z Arovy pracovny a Jane šla hned za ním do mého pokoje. Zaslechla jsem ještě Ara, jak dává rozkazy Demetrimu a Tomovi.

„A vy dva mi najděte Aleca,“ řekl Demetrimu a Tomovi. Přitulila jsem se k Felixovi ještě více a plakala dál.

Během chvíle jsem se objevili v mém pokoji a Felix mě pokládal do postele. Převalila jsem se na bok, hlavu jsem si položila na velký polštář a plakala dál. Jane si sedla za má záda a ruku konejšivě položila na mé rameno. Začala mě konejšivě hladit.

„Bello, co se stalo?“ zeptala se mě tiše a naléhavě. Byla pravá přítelkyně, která vás neopustí, ani když klesnete na samé dno, nebo možná ještě hlouběji. Já sice neklesla, ale bylo mi strašně.

„Alec… mě… chtěl... znásil... nit,“ zachraptěla jsem tiše, až jsem si začala myslet, že mě neslyšela. Jane nevěřícně vydechla, zavrčela a ruka jí ztuhla do podoby kamenné skály. Tak to nejspíš slyšela.

„Bello, je mi to tak líto. Nikdy nic takového neudělal. Netušila jsem, že by byl něčeho takového schopný,“ zašeptala konejšivě, ale spíše utěšovala sebe než mě. Setřela jsem si slzy a snažila se uklidnit svůj hlas.

„Nejsi sama. Ale prosím, nic mu nevyčítej. Je to je kluk, který miluje, ale není milován. Byl zoufalý a já ho plně chápu. Sama jsem si tím tehdy prošla,“ poprosila jsem ji a musela jsem vyčerpáním usnout.

Aro dodržel slib. Nesměla jsem být s Alecem v jedné místnosti sama a měla jsem stále stráž. Demetriho a Felixe. Sami o to Ara prosili, aby mě mohli stále chránit. Bylo mi Aleca líto. Byl pro mě jako bratr, kterého nikdy mít nebudu. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho.

Kdybych se s ním ale vyspala, nikdy bych si to neodpustila a ublížila bych mu tak ještě víc. Takhle to je lepší.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasperova dcera 17. kapitola: