Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 5. kapitola

28.08.2010 (13:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3670×

5. KAPITOLA

Jasper

Když jsem se vrátil z lovu, byla už noc. Esmé seděla u Belly na posteli a držela ji za ruku. Bella klidně oddechovala. Dle jejího výrazu a klidného tlukotu srdce jsem usoudil, že se jí nic nezdá. Esmé mi řekla, co celou dobu dělali. Pověděla mi i o snu, který se zdál Belle odpoledne. A já si znova vyčítal, že jsem ji opustil ve chvíli, kdy mě potřebovala, i když si to přála.

Neměl jsem nikam chodit. Slíbil jsem jí, že tu pro ni budu vždy, když bude potřeba. Porušil jsem svůj slib. A to mě hrozně trápilo.

„Jaspere, nemůžeš ovlivnit její sny,“ řekla mi a objala mě.

„Já vím, Esmé, ale slíbil jsem jí, že s ní budu vždy, když mě bude potřebovat. A já tu nebyl. Neměl jsem chodit na ten lov.“

„Ten lov jsi už potřeboval. A podle tvého výrazu se domnívám, že sis ho i užil. Netrap se tím. Bella si přála, abys šel na lov. Omluv nás, ale my už půjdeme domů, ať má Bella klid. Kdyby si cokoliv potřeboval, stačí zavolat.“

„Děkuji, Esmé,“ řekl jsem jí a sešel do obýváku, kde byl zbytek rodiny, abych se s nimi rozloučil. Na Edwardovi bylo poznat, že by tu nejraději zůstal.

„Edwarde, bude lepší, když půjdeš domů. Musíš jí dát čas. Nejprve si musí pomalu zvyknout na tvou přítomnost.  Já vím, že bys tu nejraději zůstal, ale Bella bude stejně spát. Budu tu s ní. Neboj se. Vymyslím na zítra nějaký program a zavolám ti,“ promlouval jsem k Edwardovi pomocí myšlenek. Přikývnul.

Vrátil jsem se opět k Belle do pokoje. Díval jsem se na ni. Pořád měla kruhy pod očima a byla bledá. Vypadala tak křehce a nevinně, ale taková ona je. Je křehká a přesto vše, co si zažila je její duše čistá. Sehnul jsem se k ní a neposlušný pramen vlasů, který měla přes obličej, jsem pomalu urovnal na místo, kam patří.

Nepatrně se pod tím dotekem zachvěla a nepatrně pootevřela oči.

„Jaspere,“ zašeptala.

„Ano, jsem to já. Neboj, už jsem u tebe. Spi,“ řekl jsem jí a lehnul jsem si k ní do postele. Okamžitě, jak jsem si lehnul, se Bella přesunula do mé náruče a znovu usnula. Poslouchal jsem její pravidelný dech a tlukot srdce. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat, abych jí zvednul náladu a aby se přestala trápit. A vrátila se mi zpátky ta usměvavá Bella s veselými jiskřičkami v očích.

Pořád jsem nemohl na nic přijít. A pak to přišlo jako rána z čistého nebe. Tiffany. Ano, hned ráno zavolám Tiff a poprosím ji, aby přijela. Tiff byla Bellinou nevlastní sestrou, byla to Phillova dcera, ale s Bellou se měli rádi jako vlastní. Tiff byla živlem, který vás dokázal strhnout. To je přesně to, co potřebuje. Tiff ji dokáže přivést na jiné myšlenky.

Pomalu začalo svítat. Opatrně jsem vstal, abych Bellu nevzbudil, šel jsem do kuchyně, kde jsem začal připravovat jídlo pro Bellu. Uvařil jsem jí slepičí polévku a boloňské špagety, které má tak ráda.

Edward

Když jsme dorazili z lovu k Jasperovi, Bella spala. Jasper šel okamžitě do jejího pokoje, kde s ní byla Esmé. Esmé mu pověděla vše, o čem si povídali, a řekla mu i o snu, který se jí odpoledne zdál. Díky mému daru jsem viděl Bellin výraz, když se probudila. Tak moc jsem si přál, abych to byl já, kdo ji utěšil a aby to byla moje náruč, ve které by si připadala v bezpečí.

Jasper si vyčítal, že tu nebyl s Bellou, ale Esmé měla pravdu. Nemůže ovlivnit její sny. Po chvíli sešla Esmé i s Jasperem dolů. Esmé rozhodla, že bude lepší, když půjdeme domů, aby měla Bella klid. Nechtěl jsem, ale Jasper mě přesvědčil.

Musím pomalu, krok po kroku, získávat její důvěru. Musím tiše a klidně vyčkávat. Nemůžu nic jiného dělat, protože kdybych na ni nějak tlačil či pospíchal, tak by se mě bála a cítila by ke mně odpor jako k ostatním mužům. A to nechci, proto jí dám čas. Co je trochu času oproti mé věčnosti. I kdybych měl čekat několik let, bude to stát za to.

Ačkoliv pochybuji, že by se takový anděl jako je ona, mohl zamilovat do netvora jako jsem já. Ale jak se říká, naděje umírá jako poslední. A proto se pokusím získat její srdce.

Přestože vím, že Jasperovi myšlenky a pocity jsou vůči ní absolutně nevinné, nedokážu potlačit žárlivost, kterou ve mně vyvolává. Tak moc si přeji, abych to byl já, kdo se ji může dotýkat… objímat… líbat, aniž by měla ze mě strach. Přál jsem si, aby usínala v mé náruči.

Bella

Cítila jsem, jak mě objímají chladné, svalnaté paže. Byl to Jasper.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?“ zeptal se mě.

„Dobré ráno, dobře jsem se vyspala, protože se mi nic nezdálo. A co ty? Kdy jsi se vrátil z lovu? A jak sis ho užil?“

„Vrátil jsem se krátce po půlnoci. A opravdu jsem si ho užil. Omlouvám se, že jsem tu nebyl, když si mě potřebovala. Moc mě to mrzí. Neměl jsem chodit na ten lov,“ omlouval se mi Jasper. To byl celý on.

„Jaspere, nemáš se za co omlouvat. Byla tu se mnou Esmé a jak vidíš, tak jsem to zvládla. Jsem ráda, že sis lov pořádně užil.“

„Jak se cítíš?“

„Už je mi dobře. Jen jsem pořád trošku slabá, ale už budu v pořádku. Docela mám hlad. Mohl bys mi, prosím, něco připravit k snídani. Já zatím vykonám potřebnou ranní hygienu.“

„A nechceš, abych ti pomohl?“

„Ne, jsi hodný, ale já to zvládnu.“

Pomalu jsem stávala z postele. Jasper mezitím šel do kuchyně, kde mi připravoval snídani. Šla jsem do šatny, abych si vzala čisté tepláky a volné tričko. Mé další kroky vedly do koupelny. Stačil jeden pohled do zrcadla a já se lekla. Pod očima jsem měla kruhy a místo vlasů jsem měla jen nějaký neforemný chuchvalec vlasů, který jsem se snažila rozčesat, aniž bych si vytrhala všechny vlasy na hlavě.

Po dlouhém boji se mi to konečně podařilo. Stoupla jsem si pod sprchu a nastavila jsem svou tvář přímo do proudu teplé vody. Bylo to hrozně uklidňující. Po sprše jsem si vyfoukala vlasy a vyčistila zuby. Šla jsem dolů do jídelny. Na stole jsem už měla připravenou čerstvou kávu i čaj a tousty s marmeládou. S chutí jsem se do nich zakousla.

„Volal jsem Tiff, napadlo mě, že by mohla přijet. Samozřejmě, že souhlasila a říkala, že přijede pozítří a bude tu do konce týdne.“ Neodpověděla jsem mu, protože jsem měla plnou pusu. Radostně jsem přikývla.

„A napadlo mě, že bych zavolal Esmé a pozval je na odpoledne k nám. Rád bych ti představil i zbytek rodiny, teda jestli ti to nevadí.“

„Samozřejmě, že můžou přijít. Ráda je poznám,“ odpověděla jsem mu a doufala, že s nimi nepřijde i Alice, tu bych nerozdýchala, ale pochybuji, že by se tu ukázala. Jasper byl mou odpovědí potěšen. Po snídani se mě zeptal, co bych si přála dopoledne dělat.

Poprosila jsem Jaspera, aby mě nechal chvíli samotnou. Chtěla jsem psát. Potřebovala jsem se zbavit té bolesti, kterou jsem v srdci měla. Díky tomu incidentu v klubu jsem si znovu vzpomněla na ty nemilosrdné chvíle, které jsem si prožila.

„Kdyby si něco potřebovala, jsem tu dole. Stačí zavolat a já jsem hned u tebe,“ řekl mi a odešel do obýváku se dívat na televizi.

Zamířila jsem k sobě do pokoje, kde jsem si vzala blok a tužku. Lehla jsem si na terasu do lehátka a nechala svou mysl volně plynout. Zavřela jsem oči. Opět jsem viděla Lilin obličej, ve kterém byl vepsaný strach a bolest. Má ruka sama od sebe začala neslyšně klouzat po papíře, kde se objevovaly první verše.

Jen díky tobě jsem poznala,

ten cit, který jsem nikdy neznala.

Dal jsi mi smysl mého žití,

ale mé štěstí trvalé nesmělo býti.

Stačil okamžik pouhý

a tvůj pohled na lásku skoupý.

Vzal jsi mi dceru

a v srdci udělal díru o velikosti kráteru.

V mém srdci tak vznikla pustá planina

a můj život strhla lavina.

A za to, že jsi mě o mé štěstí připravil,

jsi mou duši do běla rozžhavil.

Za to, že jsi mé duši a srdci ublížil

a k tomu ohavnému činu jsi se snížil.

Za své činy budeš pykat

a hořkost svého života polykat.

Proto slyš má slova,

slyš můj soud.

Ke kříži tě přiváži

a tvé oči černou páskou zaváži.

Ruce tvé ke kříži přibiji

a s tvou krví si s tebou připiji.

Nohy tvé kolíky probiji

a tím tvé šance na život zabiji.

Smrt už tě má ve své moci,

už ti není pomoci.

Tvůj konec se pomalu blíží

a oči tvé se klíží.

Nakonec ti lebku olovem provrtám

a poslední polibek na cestu do pekla dám.

Tělo tvé v zemi hnije

a déšť ze země všechnu tu špínu smyje.

Jen kus kamene po tobě zbyl,

na který někdo tvé jméno vryl.

Položila jsem tužku s blokem. Nemohla jsem dál už psát. Začala jsem plakat. Ty slzy ze mě odplavovaly bolest, kterou jsem v srdci měla. Jasper byl během vteřiny u mě a objímal mě. Nic neříkal. Pevně mě držel ve své náruči. Nic jiného pro mě dělat nemohl.

Jen díky Jasperovi, jsem se dokázala s tou bolestí vyrovnat. I psaní básní mi pomáhalo. Pokaždé, když jsem něco napsala, jsem měla pocit, že jsem tu bolest přenesla na papír a tam zůstala. Vlastně i díky tomu jsem se dokázala znova postavit na nohy. Byla pro mě úleva, když jsem mohla své pocity přenést na papír. Jen tímto způsobem jsem dokázala, ze sebe dostat tu bolest a nenávist, kterou jsem ve svém srdci měla.

Netuším, jak dlouho jsme tam tak seděli ani to, kdy mi došly slzy, když se domem rozezněl zvonek.

„To je má rodina. Řeknu jim, aby přišli jindy, že se na to necítíš. Počkej tu chvíli, hned jsem zpátky,“ řekl mi Jasper a pouštěl mě ze své náruče.

„Ne, Jaspere, už jsem v pořádku. Chci je poznat. Jdi za tím dolů. Opláchnu si obličej a hned tam přijdu.“

„Bello, nemyslím si, že je nejvhodnější doba na návštěvu.“

„Jaspere, prosím, věř mi. Už jsem v pořádku. Chci poznat i zbytek tvé rodiny. Tak jdi otevřit a já hned přijdu.“

Jasper mě ještě políbil do vlasů a s těžkým srdcem šel otevřít. Byla jsem ráda, že přišli. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky. Nechtěla jsem se zase utápět ve své bolesti. Musím jít dál, i když to bolí, musím být silná.

Vstala jsem a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla. Oči jsem měla celé opuchlé a červené od pláče. Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej. Moc to sice nepomohlo, ale víc jsem s tím udělat nemohla.

Zamířila jsem do obýváku, kde už na mě čekali. Slyšela jsem Jaspera, jak varoval Emmetta, aby se choval slušně. Jakmile jsem vešla do obýváku, tak se všechny pohledy stočily ke mně. Jasper okamžitě vstal a stoupnul si vedle mě. Chytil mě kolem ramen.

„Bello, opravdu jsi si jistá, jestli chceš můžeme to nechat na jindy,“ ptal se mě. V jeho hlase bylo slyšet, že má o mě starost.

„Jaspere, jsem v pořádku. Znáš mě a víš, že psaní a slzy mi vždy pomůžou. A jsem ráda, že přišli, aspoň přijdu na jiné myšlenky,“ odpověděla jsem mu a usmála se na něj.

Povzdechl si a šel se mnou ke gauči.

„Takže Esmé a Carlilea znáš. Tohle je Emmett, ale toho už jsi včera viděla. Toto je moje sestra Rosalie a Emmettova manželka,“ řekl a ukázal na nádhernou blonďatou upírku. Nikdy jsem neviděla nikoho krásnějšího než je ona. Její krása mi vyrazila dech.

„Těší mě, Bello, že tě poznávám. A doufám, že si budeme rozumět,“ řekla mi a podala mi ruku.

„Taky mě těší, Rosalie. Jasper mi nikdy neřekl, že jsi tak krásná. Sice jsem tě už viděla v tom klubu, ale nějak jsem si nevšimla,“ odpověděla jsem jí. Opravdu jsem si v tom klubu nevšimla, jak moc je krásná, protože svoji pozornost jsem soustředila na Alici.

„No, a to je můj bratr Edward,“ řekl a ukázal na Edwarda. Můj pohled spočinul na Edwardovi, usmíval se na mě. Jeho vlasy měly bronzový nádech a byly ležérně rozcuchané. Rysy jeho obličeje byly stejně ostré, tak jako Jasperovy, a přes tričko se rýsovaly jeho svaly, které sice nebyly tak veliké jako Emmettovy, ale k němu naprosto seděly. Podívala jsem se mu do očí a začala jsem se utápět v jeho pohledu, ve kterém se zračila bolest.

„Rád tě poznávám, Bello,“ pronesl směrem ke mně. Jeho hlas laskal moje srdce. Nikdy jsem neslyšela krásnější.

„Taky tě ráda poznávám, Edwarde,“ odpověděla jsem mu. Jasper ho asi musel upozornit, protože mi nepodal ruku, ale já si v tuto chvíli přála, aby mi ji podal. Toužila jsem se ho dotknout, ale zároveň jsem se toho bála. Moje pocity byly rozpolcené.

„Bello, myslím si, že bys  měla něco sníst. Od rána jsi nic nejedla,“ z dálky se ke mně nesl Jasperův hlas. Uhnula jsem pohledem a podívala na Jaspera. Neodpověděla jsem mu. Přikývla jsem na znamení souhlasu a šla do jídelny, kde byla připravená polévka a boloňské špagety. Přišla za mnou Esmé s Rosalie.

„Bello, jestli se necítíš dobře, můžeme přijít jindy,“ říkala mi Esmé a dívala se na mě starostlivým pohledem.

„Esmé, to je v pořádku. Opravdu už se cítím líp. Já vím, že vypadám hrozně, ale doopravdy jsem ráda, že jste přišli.“

Esmé s Rosalie byly se mnou v jídelně. Pozorovali mě, jak jím. Naštěstí jsem už byla zvyklá od Jaspera. Po chvíli se Esmé osmělila a zeptala se mě.

„Bello, před chvílí si říkala Jasperovi, že ti pomáhá psaní. Mohla bych si to přečíst?“

„Ano, píši si básničky. Píši podle nálady. Některé jsou veselé a v některých se vypisuji ze své bolesti. Nejsou nic moc. Určitě by se ti nelíbily.“

„To nevadí, ale ráda bych si je přečetla, když mi to dovolíš.“

„Dobře, tak pojďte ke mně do pokoje.“ Vstala jsem od stolu. Umyla jsem talíře a šli jsem do pokoje. Podala jsem Esmé můj blok. Esmé začala číst a Rosalie ji nakukovala přes rameno. Přesně jsem poznala, co si právě čtou. Chvíli  úsměv na tváři a chvíli  obličeje stažené do bolestné grimasy. Když to dočetly, položila Esmé můj blok na stůl. Přišla ke mně a objala mě. Začala vzlykat a Rosalie s ní.

Neuběhla snad ani vteřina, když do pokoje vběhl Jasper, Emmett, Edward a Carlisle.

„Esmé, drahoušku, co se ti stalo,“ ptal se Carlisle Esmé a přitáhnul si ji do své náruče.

„Carlisle, nic se nestalo. Jen jsem si přečetla Belliny básničky a prostě mě to dostalo. Jsou tak nádherné a plné bolesti,“ odpověděla mu a vzlykala mu do ramene. Jasper vyslal uklidňující vlnu, která prostoupila celým pokojem a Esmé s Rosalie přestaly vzlykat.

Alice

Seděla jsem v hotelovém pokoji. Utápěla se ve své bolesti ze samoty a přemýšlela, co budu dělat dál, když přišla vize. Mou mysl zaplnila jen jedna jediná otázka. Proč i Edward?

4. kapitola x Shrnutí x 6. kapitola

Tak, MaZ(lí)ku, tvé prosby byly vyslyšeny a ty se už konečně dočkáš, Tiff. Doufám, že jsem tě s tím potěšila. Doufám, že jsem vás tou básničkou neodradila v dalším čtením. Snaha byla a to se doufám cení, nebo ne?

Tuto kapitolku věnuji všem těm, kteří mi tu zanechávají komentíky. Opravdu jsem moc ráda, že se vám moje povídka líbí a je pořád oni zájem. Prosím, neukamenujte mě za ten konec, ale prostě mi to nedalo.

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 5. kapitola: