Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 34. kapitola

20.08.2011 (17:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3302×

34. kapitola

Bella

„Bello?“ ozval se zpoza koupelnových dveří Jasperův hlas. Neodpověděla jsem a šla si napustit vanu.

„Bello? Bells? Jestli se okamžitě neozveš, tak ty dveře vyrazím,“ ozvalo se po několika vteřinách. Docela mě překvapilo, že už ty dveře nevyrazil, protože už dvě minuty se tu snaží dostat za mnou.

„Jaspere, opovaž se!“ vykřikla jsem.

„Bells, prosím, odemkni.“

„Ne!“ vykřikla jsem rázně.

„Prosím,“ ozvalo se opět. Jediná má reakce na to byla ta, že jsem vyplázla jazyk na ty zamčené dveře, o kterých jsem moc dobře věděla, že pro něj nejsou žádnou překážkou, ale alespoň trošku způsobovaly ten pocit, že sem za mnou nikdo nemůže.

Zatímco jsem si užívala ten pocit, že konečně chodím sama,… že konečně po týdnu stojím opět na svých nohou a lila si do vany pěnu do koupele s jasmínovou vůni, jsem zcela ignorovala ten prosící hlas, který patřil Jasperovi. Neodpovídala jsem. Nijak jsem na to nereagovala.

Na hladině vody se začala tvořit hustá pěna, a tak jsem odložila flašku s pěnou na kraj vany. Začala jsem si přetahovat tílko přes hlavu, když se ozvala rána, která mi jasně dávala na srozuměnou, že Jasper upustil od svých proseb, které chvílemi spíš připomínaly vyhrožování, a začal jednat.

„Jaspere!“ vykřikla jsem rozhořčeně a stáhla si tílko zase dolů.

„Bello!“ vykřikl stejně rozhořčeně jako já. Naštvaně jsem si založila ruce v bok a měřila jsem si ho pohledem. Jasper mi můj pohled oplácel.

„Můžeš mi říct, proč jsi jako vyrazil ty dveře?!?“ zeptala jsem se ho po chvíli, když tam jen postával a díval se na mě.

„Můžeš mi říct, proč ses tu zamkla a proč jsi mi neřekla, že se chceš jít vykoupat?!?“ Nad jeho otázkou jsem jen protočila oči a polkla to vrčení, které se mi dralo na jazyk. Otočila se zády k němu, abych mohla pokračovat tam, kde jsem přestala.

„Budeš tu stát ještě hodně dlouho?!? Ráda bych se vykoupala a to sama!“ Na to poslední slovíčko sama jsem kladla velký důraz.

„Bells,“ povzdechnul si a já uslyšela jeho kroky směřující ke mně. Ucítila jsem jeho dlaně, které položil na má ramena a pomalu si mě otáčel čelem k němu.

„Podívej se na mě?“ zašeptal, když jsem svůj pohled upírala na ty vyražené dveře přes jeho rameno.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Bells, prosím,“ zaprosil a ukazováčkem a palcem uchopil mou bradu a natočil si můj obličej tak, abych se mu musela podívat do očí.

„Copak to nechápeš?“ zeptal se mě.

„A dokážeš pochopit ty mě?“ odpověděla jsem mu otázkou a on si jen tiše povzdechnul.

„Bells, měla jsi mi říct, že se chceš vykoupat. Pomohl bych ti, co kdyby se ti zase udělalo…“

„Špatně a omdlela jsi jako posledně. Měla bys odpočívat a ne tu běhat po baráku,“ dořekla jsem místo něho větu, kterou slyším pokaždé, když se pokusím o samostatný pohyb.

„Bello, ty mi to vůbec neulehčuješ.“

„Hm, ale to ty mně taky ne, Jaspere. Víš, jak jsem se těšila, že konečně všichni vypadnou z baráku a já budu moci být jeden celý den jen sama… no, dobře úplně sama ne, ale i tak… Doufala jsem totiž, že se tak konečně vyhnu té přehnané péči, kterou mi vy všichni neustále věnujete. Vždyť to už je k zbláznění! Nemůžu si ani sama dojít na záchod. Jediné, co mohu je nechat se neustále obskakovat a ležet. Říkám už opravdu naposledy. Jsem těhotná! Těhotenství není nemohoucnost a ani žádná nemoc. Takže jestli se nezačnete chovat normálně a nepřestanete mě všichni obskakovat, tak se stěhuji a buď tak hodný a vyřiď to i ostatním.“

„Ne, Jaspere, myslím to naprosto smrtelně vážně! A teď bych se ráda sama vykoupala, takže…“ zarazila jsem ho, když jsem si všimnula, že se nadechoval k odpovědi a pohledem mu naznačila, aby opustil koupelnu.

„Dobře, kdyby něco... budu vedle,“ odpověděl mi, aniž by se mi snažil nějak odporovat, což mě celkem překvapilo, ale byla jsem za to ráda.

Rychle jsem vypnula vodu, když jsem zaregistrovala, že vana jé téměř po okraj plná. Rychle jsem ze sebe shodila to oblečení, které mi jako jediné bránilo v tom, abych se mohla ponořit do té nádherné voňavé koupele.

S hlubokým výdechem jsem zajela svým tělem ještě níž, až se i můj obličej dostal pod hladinu, aby tak každičký pór mé pokožky mohl polaskat a dopřát si tu hřejivou náruč mé omamně voňavé oázy klidu. Měla jsem zavřený oči, zadržovala jsem dech, v uších jsem slyšela jen nádherné ticho a moje vlastní srdce. Nebylo to ani snad pět vteřiny, co jsem byla pod vodou a už mě chladné dvě dlaně svíraly za ramena a rychle mě vytáhly nad hladinu.

„Bello, je ti dobře?“ ozvalo se kousek od mého obličeje Japerův hlas. Vztekle jsem si vytřela vodu z očí a probodla ho pohledem.

„Okamžitě, ale opravdu okamžitě zmiz z koupelny, protože jinak….“ dostala jsem skrz zaťatou čelist a ještě jsem to podbarvila vrčením.

„Bello, ale…“

„Žádný ale, prostě jdi!“ řekla jsem mu a on kupodivu pustil moje ramena. Pohledně jsem se opřela zády o vanu a dívala se na něj, jak bez jediného slova odchází z koupelny. Byla jsem ráda, že už nic neříká, protože ve mně to všechno vřelo. Tohle je totiž naprosto neskutečné.

Zavřela jsem oči a raději zhluboka vdechovala tu příjemnou jasmínovou vůni a doufala jsem, že mě trošku uklidní.  Představovala jsem si, že jsem uprostřed nějakého malého opuštěného ostrůvku, kam nevkročila žádná noha.  Žádná Esmé, která by se mě chodila snad každou půl hodinu ptát, na co mám chuť… žádná Alice, která by mi pod nos podstrkovala neustále nějaké časopisy s těhotenskou módou či snad svatební katalog… žádný Carlisle, který by ve mně viděl vědecký objekt, který je nutný co nejlépe probádat…  žádný  Jasper, který s radostí uvítal každou chvíli, kdy byl Edward mimo dosah a on tak mohl rozšířit své pole působnosti, a tak kontrolovat každý můj pohyb místo něho… a hlavně ani žádný Edward, který jakožto otec těch dvou malých zázraků, co ve mně rostly, dbal o mé zdraví….

Ano, dokážu pochopit, že mají o mě obavy… Ale přiznejme si to na rovinu, nejsou jediný, kdo má strach, i já ho mám… Ale to přece neznamená, že se musí kolem mě takhle neustále někdo točit, to mi totiž na klidu moc nepřidá… Ano, vím, že se mi to snaží co nejvíce ulehčit, ale ta jejich přehnaná péče mé osoby mi tedy moc klidu nepřidá! A přestože jsem všem, ale opravdu všem a ne jednou říkala, že to je naprosto neúnosné, jak hlídají každý můj pohyb, nikdo to nechce slyšet…

Rychle jsem se postavila a natáhla se pro osušku, která ležela hned na stoličce vedle vany. Zabalila jsem se do ní a rozhodným krokem se vydala do pokoje. Co nejrychleji jsem se snažila nasoukat do toho oblečení, co jsem si připravila na postel, ještě než jsem se šla koupat, ale díky ještě vlhké pokožce to nešlo zrovna nejlépe.

Zhluboka jsem dýchala a jednou rukou si zasunula neposlušný pramen, co mi spadl do čela. Stála jsem uprostřed šatny s cestovní taškou v ruce, která byla napěchovaná jen tím nejnutnějším oblečením. Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela, co bych ještě tak mohla potřebovat, ale nic mě nenapadlo, krom kosmetických potřeb.

Vyšla jsem ze šatny a teprve teď jsem si uvědomila, že tu nikdy není Jasper. Docela překvapující skutečnost, když ještě před chvíli se ode mě nehnul ani na krok a teď? Ale byla jsem za to ráda a hlavně jsem netoužila nijak pátrat po příčině toho, že mi nestojí za zadkem a nehlídá každý můj pohyb, protože jsem měla tak alespoň možnost si v klidu vzít těch pár věcí, co budu potřebovat. A to nejhorší jsem měla teprve před sebou, protože pochybuji, že by Jasper nezaregistroval můj odchod a to se mu rozhodně líbit nebude, ale to mi je jedno. Prostě musím odsud na chvíli vypadnout, protože ten měsíc byl pro mě hodně namáhavý…

„Bello?“ ozval se za mými zády Edwardův tázavý hlas, když jsem se snažila narvat své kosmetické potřeby do už tak přecpané tašky. Sakra! ulevila jsem si v duchu. Přestala jsem cpát kosmetické potřeby do tašky a pomalu se otočila čelem k němu. Stál mezi dveřmi a opíral se o rám dveří.

„Edwarde,“ zamumlala jsem a podívala se do jeho očí, které měly hodně zvláštní výraz.

„Proč?“

„Proč? Edwarde, je toho na mě moc, já už to nezvládám. Prostě potřebuji na chvíli vypadnout,“ řekla jsem mu. A i když jsem si přála, aby můj hlas zněl trošku, alespoň o trošičku rázněji - nedokázala jsem to. Jak bych mohla, když on se na mě díval, jako kdybych mu teď vrážela dýku do srdce.

„A proč jsi něco neřekla…?“

„Neřekla?!? Já, že jsem nic neřekla?!? Sakra, Edwarde, a co vám tady říkám celou dobu? Několikrát denně nejen tobě, ale všem tady říkám, že nejsem nemohoucí, že si můžu klidně sama dojít pro jídlo, na záchod, vykoupat se, aniž by mě někdo nosil či mi u toho asistoval. Jsem jen těhotná a to neznamená, že se musím cpát jak nějaká husa na výkrmně a jen ležet! “

„Ale vždyť víš, že Carlisle říká, že bys měla hodně odpočívat. A víš, jak to dopadlo posledně, když jsi sama šla na záchod. Bello, já chci pro tebe a naše děti jen to nejlepší.“

„Ano, ale také Carlisle říká, že nějaký ten pohyb by mi neuškodil, ale to ty nechceš slyšet. A to, že jsem omdlela, vždyť to bylo jen jednou a to se někdy v těhotenství stává. Já vím, že chceš pro nás to nejlepší, ale to, že mě doslova a do písmene dusíš tou tvojí přehnanou péči, to nebude asi to pravé ořechové,“ řekla jsem mu a ve mně vřela krev. Pořád stál mezi dveřmi a tvářil se jako zpráskaný pes. Otočila jsem se na patě a do jedné ruky vzala tašku. Nějak jsem neřešila, že není dopnutá a čouhá mi z ní oblečení.

„Bello, nemůžeš nikam jít,“ řekl mi, když se postavil vedle mě a uchopil ucho od tašky, aby mi ho vzal.

„Ale můžu a taky to udělám,“ řekla jsem mu, i když nějaký ten hlásek uvnitř mě mi namlouval, abych to nedělala.

„Bells, pojď, sedni si a rozumně si o tom promluvíme, ano?“ promluvil ke mně tím svým chlácholícím tónem, který mě akorát tak vytočil.

„Ne, já si o tom nechci promluvit. Já se chci hádat. Chci chodit po svých nohách. Chci, abyste mě přestali všichni obskakovat….“ odsekávala jsem jednotlivá slova.

,Bells, ale ty by ses neměla rozčilovat…“

„A dost! Edwarde, už přestaň mi říkat, co bych měla či neměla! Moje hormony se prostě bouří a teď mám chuť se hádat, takže se budu hádat a budu se rozčilovat!“ řekla jsem a vyškubla mu ucho tašky z ruky. Rázně jsem zamířila ke dveřím, kde jsem se zastavila a čekala… Na co jsem čekala? Nevím… protože najednou se uvnitř mě vše sevřelo z pocitu, že bych měla odejít bez něj. I když mě jeho přehnaná péče na jednu stranu dusila, na tu druhou stranu pohledu jsem si ji vychutnávala. Vychutnávala jsem si, jak mě neustále držel ve své náruči a zahrnoval mě svou láskou a polibky… Představa, že bych měla odejít bez něho, mě drtila…

Otočila jsem se a podívala jsem se na něj. Stál na tom samém místě jako zkamenělý a ten jeho pohled…

„Edwarde, prosím,“ zašeptala jsem se staženým hrdlem, aniž bych vlastně věděla, o co prosím. Taška mi vypadla z ruky a já ucítila slzy, které se mi nějak podivně začaly tlačit do očí.

„Copak, lásko?“ zeptal se mě, když mě sevřel v náručí.

„Já nevím. Jsem z toho hrozně zmatená. Mám strach z toho, co bude, jestli to celé zvládnu…  Nesnáším, jak se mi z vteřiny na vteřinu mění pocity a nálady, aniž bych je mohla nějak kontrolovat. Někdy mám chuť vám všem zakroutit krkem a tobě obzvlášť, ale na druhou stranu…“ umlčel mě jeho prst, který lehce spočinul na mých rtech.

„Pšššt… to bude dobré. My to spolu zvládneme,“ řekl mi. A jeho prst byl hned vzápětí nahrazen jeho rty. Jeho sladkými rty, které jako vždy mě dokázaly připravit o všechny myšlenky a nutily mě, abych vnímala jen to s jakou grácii si podmaňují ty mé. Mé rty s naprosto přesností kopírovaly ty jeho… Ruce, které do teď spočívaly podél mého těla, se samovolně rozběhly po jeho těle až do vlasů, kde se zamotaly a přitahovaly si ho ještě blíže… stále o něco blíže… Mé srdce mi začalo zběsile narážet do hrudní kosti…

Zády jsem byla opřená o zárubeň dveří a jeho tělo se tisklo na to mé… Jeho dlaně začaly zkoumavě přejíždět po mém těle… pomalu a přitom nenasytně se otíraly o mou pokožku. I když mé bříško nebylo zase moc veliké, ale teď v tuto chvíli mi překáželo a to hodně…

Jednu nohu jsem přemístila za tu jeho a chodidlem se přitiskla na jeho kotník. Má noha se líně začala sunout výš… A stejně tak jeho pravá dlaň se pomalu přes můj bok přemisťovala níž… Až se setkaly na půli cesty. Pevně sevřel mé stehno a vyhoupnul si ho kolem pasu, ale jeho ruka cestovala dál přes něj až na můj zadeček, který pevně stisknul. Unikl mi slastný sten. Mé rty byly volné, protože ty jeho okupovaly moji čelist a postupně si razily cestu až k mému lalůčku, kterému se začal náležitě věnovat a moje krev se ve mně bouřila díky tomu ještě více…

Zcela automaticky se i má druhá noha mu obmotala kolem pasu. Má záda se odlepila od zárubně dveří. Zatímco jedna jeho dlaň podpírala můj zadeček, ta druhá nemilosrdně sevřela mé tričko a škubla… Při cestě k posteli mě zbavil nejen trička, ale i podprsenky.

Položil mě na postel a já se hned chopila lemu jeho trička, abych mu ho mohla tak přetáhnout přes hlavu a já se mohla pokochat pohledem na jeho nádherně vyrýsovaný hrudník a břicho. Jeho oči byly černé jako onyx a zcela bez studu a nenasytně hltaly moje tělo… Až se zastavily a zpříma se mi zahleděl do očí… Dech se mi vytratil nenávratně pryč… Jeho pohled, byl plný té bezbřehé lásky, ale také touhy, kterou ještě dokreslovaly ty plamínky vášně, jež mu zastíraly jeho oči…

Nemohla jsem už déle vydržet jen tak nečinně ležet a přijímat jen jeho onyxově temný pohled. Se zasténáním jsem si přitáhla jeho rty k sobě… Už jsem nedokázala držet svou vášeň na uzdě a líně si tak jako doposud vychutnávat jeho sladké polibky a dotyky. Upustila jsem třmeny vášně, jež jsem až do této chvíle pevně svírala ve svých rukách a dovolila svému tělu si nenasytně brát to, po čem tolik prahlo…

****

Edward

Zatímco mi Bella spala v náruči, rozhodl jsem se.  Ano, měla pravdu, že jsem nechtěl slyšet její námitky, které měla vůči nejen mojí péči, ale já jsem to rozhodně nemyslel zle. A ani Alice, která mě neustále upozorňovala, že není dobré její námitky jen tak přehlížet, jsem ignoroval. Už několikrát mně Bella nadhodila, proč se nepřestěhujeme do domu, kde bydlela s Jasperem, který teď zeje prázdnotou, ale já to vždy zavrhnul. Ne, že by se mi nelíbilo, kdybychom tam měli soukromí a klid od Emmetta, ale tento dům měl jednu nespornou výhodu. A to tu, že Carlisle byl po ruce, kdyby se cokoliv dělo.

Udělám cokoliv jen, aby byla Bella šťastná a nemohla tak nikdy litovat toho, jak se rozhodla.  Ve chvíli, kdy Alice dostala tu vizi ohledně Belly, jsem právě telefonoval s Jasperem, který mě informoval o tom, jak moc je Bella vytočená. A já byl rád, že k domu to je už kousek. I když jsem přesně nevěděl, co bych měl udělat, abych ji to rozmluvil, aniž bych jí ještě víc naštval. Věděl jsem, že udělám cokoliv, jen aby si to rozmyslela. Ano, možná jsem nemusel být tak podlý a hrát na její city, ale to byla moje jistota. Moc dobře jsem věděl, že ať už prskala sebevíc tak tohle vždy zabíralo stoprocentně.

Ano, má pravdu, že to přeháním s tou péčí o ni, ale já si prostě nemohu pomoci, protože stále se mi v mysli vynořuje ten pohled, jež se mi na její zesláblé tělo naskytl v nemocnici. A také péče o ni mi nedělá sebemenší problém, právě naopak mi to přináší jistý druh uspokojení. Všechno, co dělám, je z té čisté lásky k ní a k těm našim dětem, které ještě stále se ukrývají v jejím lůnu.

Neexistuje nic, co by ve mně dokázalo vyvolat tak silný pocit hrdosti, oddanosti a lásky, jako to, když mohu pozorovat její bříško, které se den ode dne stále víc a víc zakulacuje

33. kapitola x 35. kapitola

Takže další kapitolka za námi... vím, že mi to opět trvalo, ale potřebovala jsem si dořešit nějaké soukromé záležitosti a ještě jsem byla několik dní bez noťase, takže se omlouvám, ale teď by měly kapitolky přibývat mnohem rychleji a hlavně pravidelně. Doufám, že se kapitolka líbila a vy mi tu zanecháte nějaký ten otisk...

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 34. kapitola: