Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 31. kapitola

10.06.2011 (21:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3210×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Takže jak dobře víš, tak Bella je těhotná,…“ řekl mi a odmlčel se.

„Ano, a?“

„Hm, jak to říct. No, asi ti to bude připadat, že to není možné, ale všechny výsledky mi to potvrzují. Ty děti, které Bella čeká, jsou tvoje,“ odpověděl mi a konečně si přestal chránit myšlenky, takže konečně jsem měl možnost se dozvědět, co všechno zjistil, ale moje mysl nějak nechtěla spolupracovat.

„A?“ zeptal jsem se ho nechápavě a stále čekal na nějaké jiné vysvětlení.

„I když záleží na Belle, jak se rozhodne, ale doufám, že ti mohu gratulovat k tomu, že budeš otcem. Dvojnásobným otcem,“ řekl a mně se podlomila kolena, a kdyby mě nezachytil, jistě bych spadnul.

„Cože?!?“ zeptal jsem ho, jako kdybych nerozuměl tomu, co mi tu celou dobu říká. Můj mozek prostě a jednoduše vypověděl službu a stále nechtěl přijmout ten fakt, který mi právě řekl.

31. KAPITOLA

Edward

„Jsi v pořádku, Edwarde?“ zeptal se mě, když mě usazoval do židle, protože moje tělo stále podpíral a bylo celé ztuhlé.

„Mohl bys mi to ještě jednou zopakovat, ale prosím, snaž se nějak kontrolovat myšlenky, protože to nějak nestíhám,“ odpověděl jsem mu.

„Dobře. Bella je těhotná, bude mít dvojčátka a ty jsi jejich otec. Takže podle všech těch krevních výsledků a ultrazvuku, můžu s naprostou jistotou říct, že ty děti nejsou obyčejné, ale jsou to poloupíři.“

„Jak se to stalo? Vždyť to není možné,“ odpověděl jsem mu.

„To máš tak. Žena má v děloze vajíčka, a když…“

„To jsem nemyslel! Jak je možné, že ty děti čeká se mnou a že to jsou poloupíři? Vždyť jsem nikdy nic o tom neslyšel, že by něco takového bylo možné. A upíři nemohou mít děti.“

„Když jsem ještě byl ve Volteře a pročítal jsem tam knihy v Arově soukromé knihovně, našel jsem v jedné knížce zmínku o tom, že se narodila bytost, která byla z poloviny člověkem a z té druhé upírem. To dítě odnosila lidská žena, ale při porodu zemřela. Ptal jsem se Ara na, to protože mě to opravdu zajímalo, ale on mi nedokázal nic říct, protože prý sám o tom nic víc neví, než tam bylo napsáno. A přiznal se, že se pokoušel sám zplodit dítě s lidskou ženou, ale to prý není možné, jelikož ji pokaždé při styku zabil. Nedokázal ovládnout svou žízeň a sílu. Takže jsme si mysleli, že to není možné, ale ty výsledky, co mi vyšly, mi ukazují, že je to možné. Proto si myslím, že muž upír může mít děti, ale žena ne, jelikož její tělo není schopno poskytnout vše, co by to dítě by potřebovalo ke svému vývoji.“

„Takže já budu otcem. Bella čeká moje děti,“ řekl jsem polohlasně, protože jsem se chtěl ujistit, že je to pravda. To co mi tu právě před chvíli říkal, jsem tak nějak ani nevnímal, protože můj mozek začal se mnou pomalu spolupracovat a upínal se jen k jediné myšlence, že budu mít děti.

V hlavě se mi rozběhla naprosto nádherná představa o tom, jaké to bude, až je budeme společně s Bellou pozorovat, jak postupně rostou.

„Carlisle, říkal jsi, že ta žena při porodu zemřela. Co když se to stane i Belle, vždyť nemůžeme mít jistotu, jak to bude celé probíhat a…“

„Počkej, Edwarde, sice máš pravdu, že přesně nevíme, jak toto těhotenství bude probíhat. S jistotou můžu jen říci, že je zrychlené, protože když uvážím, že je to teprve měsíc, co jste… Ale velikosti placenty odpovídají třetímu měsíci, takže bych řekl, že to nebude trvat klasických devět měsíců, ale jen tři…“

„Carlisle, takže prakticky nic nevíš. Takže se mi nemůžeš nijak zaručit, že to těhotenství Belle nějak neublíží. A jak je možné, že jsi v její krvi našel upíří jed?“ zeptal jsem se ho, protože mi mozek začal spolupracovat a já si začal uvědomovat všechny ty rizika, která by se mohla objevit.

„Edwarde, nemůžu ti dát žádnou záruku, že Bellu to těhotenství nijak neohrozí na životě, ale to by ti nedal žádný doktor, i kdyby čekala obyčejné lidské dítě. Každé těhotenství má svá rizika.  A ten jed? Domnívám se, že to placenta ho vylučuje do jejího těla, čímž ho přizpůsobuje k tomu, aby byla schopna donosit a přežít porod těch dětí. A musím také říct, že to jen díky tomu jedu, i když je to jen nepatrné množství, dokázala přežít bez něj by už dávno zemřela, protože by určitě měla nějaké vnitřní zranění. Její tělo se stává odolnějším a dokáže se rychleji léčit.“

„Takže se mi tu snažíš říct, že se pomalu bude měnit v upíra?“ zeptal jsem se ho, i když jeho mysl mi na tuto otázku odpovídala jasně.

„Ano. Myslím, že ano. Nejspíš se množství jedu v její krvi bude postupně zvyšovat, jak se plody budou postupně vyvíjet.“

„Ze začátku jsem si myslel, že to těhotenství je dobré, že to pomůže Belle překonat všechno to, co si teď prožila. Ale to jsem ještě netušil, že to jsou i moje děti a hlavně, že se díky tomu, změní v upíra. Vždyť ona nikdy upír být nechtěla, tak jak jí to mám říct?“ zeptal jsem se ho a doufal, že mi dá nějakou radu.

„Ano, máš pravdu, že nechtěla být upírem, ale teď je to naprosto jiná situace. Mám ji to tedy říct já?“ nabídl se mi.

„Ne, já jí to řeknu sám, i když netuším jak, ale musím jí to říct já. Asi bude lepší, když se zase vrátím k Belle,“ řekl jsem, když jsem vstával ze židle.

O několik hodin později…

Bella stále spala a já se neustále nechával unášet představami, jaké to asi bude. V duchu jsem si plánoval, jak ji požádám o ruku a jak ji budu s dětmi nápomocný, ale otázkou zůstává, jestli o to Bella vůbec stojí. Jestli se její city vůči mně nezměnily.

To, že jsem se dozvěděl, že čeká se mnou děti, mě nejen opravdu šokovalo, ale udělalo mě to nesmírně šťastným, protože jen díky ní získám to, o čem jsem si myslel, že nikdy mít nebudu. Rodinu. Ano, já už sice mám rodinu, ale to není totéž. Protože teď mám naději, že budu mít své vlastní děti. Narodí se dvě malé osůbky, ve kterých bude kolovat i moje DNA s určitou částí mé povahy a podoby.

Nevěřil bych, že je to vůbec možné, ale i díky tomu má láska k ní ještě více vzrostla. A mě nezbývá nic jiného než doufat, že ona bude stejně šťastná jako já, a že mi dovolí, abych se o ně postaral. Charlie před chvíli odešel a já jsem tu zůstal s Bellou sám. Děsím se toho okamžiku, kdy se probudí, protože jsem stále nepřišel na to, jak jí to mám říct.

Když mi Carlisle řekl, že je Bella těhotná, myslel jsem si, že by ji to mohlo pomoci k tomu, aby překonala všechny ty negativní pocity, které v sobě, poté co s ní Dan dělal, musí  mít, ale teď už jsem si nebyl jistý. Jak bude reagovat na to, že z ní bude upír?

Carlisle má možná pravdu v tom, že teď je to jiná situace, ale jak jí mám říct, že se z ní postupně stává to, co nechtěla nikdy být. Ale je tu možnost, která by mohla její proměnu zastavit. Potrat.

Už jen samotná představa toho, že bych měl ty dva malé drobečky, co v ní rostou a já slyším její srdíčka, násilně vyrvat z jejího lůna mě bolí a zdrcuje. Rozhodnutí o tom, jestli bude otcem či nikoliv mi nenáleží. A jestli se rozhodne pro potrat, nebudu jí to nijak vyčítat či ji od toho odrazovat anebo jí v tom bránit. Tato volba náleží jen a jen Belle. A já musím být tím, kdo ji podpoří, ať už se rozhodne jakkoliv.

Bell

Ležela jsem se zavřenýma očima a bála se je otevřít. Měla jsem strach, že až je otevřu, opět se ocitnu v chatě. Bála jsem se, že jsem si Edwarda a Carlisle, jen nějak vysnila.

„Bello?“ promluvil ke mně Edwardův hlas kousek nad mým obličej a ucítila jsem, jak se dotkl mé ruky. Pomalu jsem otevřela oči. V pokoji byla tma a jen slabé světlo vycházelo ode dveří.

„Edwarde,“ vydechla jsem radostně, protože to opravdu znamenalo, že mě našel.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě.

„Už je mi dobře,“ odpověděla jsem mu a vůbec jsem přitom nelhala. Už mě tak nebolelo celé tělo, jen jsem si připadala ještě trochu unavená.

„Nemáš bolesti? Opravdu se cítíš dobře?“

„Nic mi není, jen jsem ještě trochu unavená. Co je se Sam? A co Josh?“ zeptala jsem se a vybavil se mi ten pohled do Joshových prázdných očí.

„Sam je v pořádku, nic jí není. Měla jen otřes mozku. A Josh leží na jednotce intenzivní péče, ale měli by ho už brzo přeřadit na normální pokoj,“ odpověděl mi.

„On žije?!?“ vyhrkla jsem.

„Ano. Charlie ho našel na poslední chvíli, i když ze začátku nebylo zcela jasné, jestli to přežije, zvládnul to. A každý den mu je lépe.“ Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, mělo přímo zázračný účinek na mé svědomí a duši, protože dokázalo rozdrtit ten kámen, který se mi tam usadil, když jsem pohlédla do Joshových prázdných očí.  Jeho slova mi přinesla velikou úlevu, protože už jsem si nemusela dávat za vinu Joshovu smrt, protože on žije.

Chtěla jsem mu říct, jak moc se mi ulevilo. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli bych ho nemohla vidět, abych se mohla na vlastní oči přesvědčit. Chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, které snad i byly důležité. Chtěla, ale nemohla, protože na jazyk se mi dostavila i jiná otázka, jejíž slova mě svrběla na jazyku, ale já se bála ji vyslovit. Bála jsem se toho, co by mi na ni mohl odpovědět. Chtěla jsem vědět, co se stalo s ním. S tím, jehož jméno jsem nedokázala, ani ve své mysli vyslovit. Už jen pouhá myšlenka na něj, mi rozproudila krev v žilách a mé srdce sprintovalo kupředu a zároveň se svíralo strachy. Oči mě začaly nepříjemně pálit.

„Bello, opravdu bude v pořádku. Nemusíš si o něj dělat starosti,“ řekl mi Edward, který si to celé mylně vyložil. Jeho dlaň lehce sevřela mé prsty.

Díval se na mě a oba dva jsme mlčeli, snad čekal nějakou mou odpověď, že jsem jeho slova vzala na vědomí, nevím. Pozorně studoval mou tvář a já se pod jeho pohledem cítila nesvá. Ošila jsem se.

„Bello, nejspíš bych měl zajít pro Carlislea, aby se na tebe podíval, ale nejdřív bych ti chtěl něco říct,“ řekl mi vážným hlasem, který jsem u něj neznala. Cítila jsem, jak mi naskočila husí kůže po celém těle.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem. A zakázala jsem si ty zbloudilé myšlenky, které se mi do mysli vkradly a jejichž obsah se mi vůbec nezamlouval.

„Nic se nestalo, tedy stalo, ale…“ pouze řekl a odmlčel se.

„Je něco s Jasperem nebo Charliem?“

„Ne, nic jim není. Oba dva jsou v pořádku. Všichni jsou v pořádku. Jen…“

„Tak co se stalo? Co mi chceš říct?“ zeptala jsem se ho, když byl stále ticho a jen neustále pozoroval mou tvář.

„Bello, jsi těhotná,“ vyhrkl najednou a já… Co já?!? Nic!… V hlavě dokonalý vzduchoprázdno… Oči doširoka rozevřené… Srdce se zadrhlo a odmlčelo… Dech mi uvízl někde v půli cesty…

„Panebože, Bells, dýchej,“ slyšela jsem Edwardův hlas a nějak se snažila pochopit smysl toho, co mi právě řekl, protože moje mysl se nenacházela ve stavu, kdy by mohla něco pochopit či se snad od ní dala očekávat nějaká spolupráce anebo odezva.

„Bello, prosím tě nadechni se! Řekni něco!“ řekl mi a lehce začal třást mým tělem.

„Co?!?“ vypadlo ze mě, když jsem se konečně nadechla a tím zahnala to nepříjemné pálení v plicích, které jsem si tím způsobila.

„Jsi těh…“

„Ne, to nemůže být pravda. Já nemůžu být těhotná, protože… Já nevím, proč, ale prostě to nemůže být pravda. To nejde. Ne, to není pravda,“ opakovala jsem stále dokola jako nějaký robot.

„Bells, prosím, uklidni se,“ řekl mi Edward a přitáhnul si mé třesoucí tělo do náruče a sundal mi z prstu ten kolíček, který jsem tam měla a díky, kterému ten přístroj za mnou tolik vyváděl.

„Edwarde,… řekni mi,… prosím, že to není pravda. Řekni mi,… prosím,… že je to jen nějaký špatný vtip,“ prosila jsem ho vzlykající do jeho košile na hrudi.

„Bells, proč by to nešlo?“

„Já nemůžu mít dítě. To nejde, protože… copak to nechápeš? On mě nikdy nenechá na pokoji. Nikdy mi nedovolí žít normální život. Vždycky, když jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím, že to špatné je za mnou, se vrátil. On se opět pro mě vrátí a zase…“ chrlila jsem  na něj rychle všechna ta slova do té chvíle, než se mi zlomil hlas. Mírně se ode mě odtáhnul. Ucítila jsem dotyk jeho prstu pod mou bradou a pozvednul ji. Hřbetem dlaně setřel slzy, které mi stékaly po tvářích.

„Bells, on už ti nikdy neublíží. Nemůže ti ublížit, protože je mrtvý! Nikdo už ti nikdy neublíží, protože já to nikomu nedovolím,“ říkal mi a jeho slova měla naprosto nádherný účinek na mou duši, která právě teď se vznášela někde hodně vysoko v oblacích, protože se cítila volná. Už nebyla svázána tou nejistotou, kterou jsem do této chvíle uvnitř sebe cítila. Byla jsem volná… Volná jako pták, kterému právě narostla ta ustřižené křídla… Konečně jsem se mohla volně nadechnout... Už jsem nemusela stále těkat pohledem ke dveřím, kde jsem očekávala, že by se mohl každou chvíli objevit.

„Děkuji!“ řekla jsem a věděla jsem, že on moc dobře ví, zač mu děkuji. Sice to neřekl, ale já věděla , že on byl tím, kdo prokázal tomuto světu neskonalou službu, když ho sprovodil ze světa.  A já si uvědomila, že to není jen jediný důvod mých díků.

„Já budu mít miminko,“ vydechla jsem radostně, protože teprve teď jsem si to konečně dokázala přiznat bez toho strachu a nejistoty, která do této chvíle ve mně byla.  Až nyní jsem si dovolila a začala vychutnávat ten blažený pocit, který mě zaplavil. Pohledem jsem sjela ke svému bříšku, kam jsem si přitiskla ruku. Pod prsty jsem cítila, že už lehce vystupuje.

„Dvě,“ odpověděl mi.

„Dvě?“ řekla jsem překvapeně a pozvedla k němu pohled. Okouzleně jsem se vpíjela do jeho zlatého pohledu. A nemohla jsem uvěřit tomu, že zrovna mě potkalo takové štěstí.

„Ano, dvě. Čekáš dvojvaječná dvojčata.“

„Dvojčata,“ zopakovala jsem po něm to poslední slovo. A před očima mi vytanul obraz dvou malinkatých, nádherných, roztomilých miminek, které se na mě nádherně usmívala. Někde v pozadí mé mysli jsem si uvědomila, že jedno z těch miminek má přesnou podobu mé Lili. Mělo naprosto stejný úsměv jako ona… Měla tytéž dolíčky v tvářičkách a na bradičce jako ona… Mělo její blankytně modré oči, které po mně šibalsky pomrkávaly… Mělo její nádherné zlatavě blonďaté vlásky, které se jí kadeřily kolem jejího andělského obličejíčku…

A díky této představě se má mysl probrala a spadla z toho nadýchaného růžového obláčku, kam se před chvíli odebrala. Oči se mi zalily slzami.

„Co se děje?“ zeptal se mě Edward, který si všimnul mé změny.

„Já mám strach. Bojím se, že nedokážu být dobrou mámou. Bojím se, že se objeví někdo jiný, kdo mě o ně připraví. Já…“

„Bells, nemusíš mít strach. Nedovolím nikomu, aby tobě nebo těm drobečkům, co v sobě nosíš, někdo ublížil! Přísahám! Postarám se o vás. Pomůžu ti se vším, co bude třeba. A ty budeš tou nejlepší mámou na světě. Nikdo by nemohl být lepší mámou než ty.“ Konejšivě mě svíral ve své ledové náruči a lehce se mnou pohupoval.

V mysli se naprosto chaoticky měnily myšlenky. Jedna ta pozitivní, kterou vzápětí pronásledovala nějaká ta negativní. Přetahovaly se o vítězství a mé pocity, které se také s každou tou myšlenkou rychle střídaly. V hlavě jsem měla dokonalý chaos, který se mi nedařilo nijak upořádat. Nijak na sebe navzájem nenavazovaly, až mi na mysl přišla otázka, na kterou jsem se měla zeptat hned, jak jsem se dozvěděla, že jsem těhotná.

„Edwarde, jsou v pořádku? Není jim nic? Co říkal doktor?“ vyhrkla jsem rychle. Jeho tělo se zastavilo v půli pohybu a ztuhlo. Polevil ve svém objetí a podíval se mi do očí, které byly opět tak vážné, jako předtím než mi řekl, že jsem těhotná.

„Nic jim není. Díky tomu, že jsou z poloviny tvořeny mou upírskou podstatou, jsou mnohem odolnější než obyčejné lidské plody. A proto také se rychleji vyvíjejí. Carlisle odhaduje, že by celé těhotenství mělo trvat tři měsíce, což znamená, že ještě dva měsíce bys měla být těhotná, než porodíš. A tvé tělo…“

„Co mé tělo?“

„Mění se,“ odpověděl mi.

„Jak se mění?“ zeptala jsem se ho, protože jsem nechápala, co tím chtěl říct. Vždyť je přeci jasné, že se mění. Musí se měnit, aby bylo schopné nosit v sobě ty dva malé drobečky, ne?

„Bello, když ti Carlisle dělal rozbory krve, tak v ní našel stopy upířího jedu. To on je tou příčinou, že se tvé tělo dokáže rychleji regenerovat. A postupem času, jak se budou plody vyvíjet, se hladina jedu v tvé krvi bude zvyšovat, což znamená, že se z tebe postupně bude stávat upír.“

30. kapitola x 32. kapitola

V příští kapitolce se dočtete, jak Bella přijala ten fakt, že se z ní pomalu stává upír. A řekne jí Edward, že mám ještě možnost to celé zastavit? Pokud ano, jak se asi rozhodne Bella a jakým způsobem bude reagovat???

Doufám, že se kapitolka líbila. Moc děkuji za komenty u předešlé kapitolky :D

eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 31. kapitola: