Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 28. kapitola

25.05.2011 (07:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2670×

28. KAPITOLA

Bella

„Doufám, že z našeho setkání máš stejně velikou radost, tak jako já, lásko“ zašeptal mi do ucha, o které se otřel a zabořil obličej do mých vlasů.

A snad tohle bylo tím impulsem pro mé strachem paralyzované tělo, aby se začalo bránit. Má mysl už si dokázala přiznat, že toto není jen další noční můra, ve které on zase hraje hlavní roly, ale že to je realita.  Křičela jsem, co mi síly a dech dovolovaly. Snažila jsem se vymanit svoje hrdlo, které tak pevně svíral, kopala jsem kolem sebe, házela sebou. Jeho tělo pevně přišpendlilo to mé k matraci, a přestože jsem věděla, že jeho prostě nemůžu porazit, bojovala jsem dál jako lvice.

Ale čím více jsem se snažila se sebou házet, abych se vymanila z jeho sevření a křičela, docházel mi vzduch, což mě donutilo přestat v mé marné snaze. Stisk jeho ruky na mém hrdle stále nepolevoval. Uhýbala jsem před jeho mrazivým a bezcitným pohledem.  A snažila se potlačit chvění mého těla a slzy, které mě štípaly v očích.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jako kdyby se něco uvnitř mě zlomilo. Asi vědomí toho, že on mě má sice v šachu, ale už mi nemůže ublížit více, než to udělal. Mé tělo se přestalo chvět a slzy byly ty tam.

„Tak na co ještě čekáš? Proč už to neskončíš, když máš tu možnost,“ řekla jsem mu natolik pevným hlasem, co mi mé titěrné zásoby vzduchu dovolovaly. Zpříma jsem se mu dívala do očí, abych mu ukázala, že se ho už nebojím. Chvíli si mě měřil pohledem, povolil stisk na mém hrdle a já hned začala lapat po dechu, ale jeho tělo, které stále spočívalo na tom mém, mě nedovolovalo pořádně se nadechnout.

Zamračil se, nadechoval se, že mi něco poví, když se ozval zvonek u dveří.

„Stačí jedno jediné slovo a skončím to,“ řekl mi, když mi přistála jeho dlaň na mých ústech a tou druhou opět pevně stiskl mé hrdlo. V ten moment se mi chtělo smát. Smát se na celé kolo, protože to, že mi vyhrožoval mojí smrtí, pro mě nic neznamenalo. Znovu se ozvala dvě krátká zazvonění. Kousla jsem ho. Okamžitě ucuknul rukou a já začala křičet, co nejvíce mi to šlo a jeho stisk dovoloval.

„Buď zticha a přestaň sebou házet. Ještě jednou provedeš nějakou hloupost, odneseš to nejen ty, ale i Sam,“ zasyčel mi do obličeje a z jeho očí metaly blesky, když opět jeho dlaň přikryla mé rty. Okamžitě jsem se zklidnila, protože teď už nešlo jen o mě, ale i o Sam. I když jsem mu nemohla věřit, že jí neublíží, ale nemohla jsem přeci riskovat její život. A už vůbec jsem si nepřipouštěla variantu, že by mohla už být klidně mrtvá, protože stále ležela na zemi a nevydala ze sebe ani hlásek.

„Bello?!“ volal na mě Josh a bušil do zavřených dveří. Zavřela jsem oči.

„Ale? Že by nějaký milenec? Nepůjdeme mu spolu otevřít a přivítat ho, co?“ syčel mi do obličeje, jeho dech mi klouzal po tváři a já se s odporem otřásla. Prudce jsem otevřela oči a uviděla jeho obličej, který vzteky celý zbrunátněl. I přes mé omezené možnosti jsem začala rychle vrtět hlavou na znamení nesouhlasu a mé oči ho i prosily.

„Bello?!“ zakřičel na mě zase Josh a hned na to se ozval výstřel. Pevně jsem sevřela víčka k sobě a úpěnlivě Joshe v duchu prosila, aby sem nechodil, aby utekl, co nejrychleji to jde.

„Hm, tak ten to nemá asi moc v hlavě v pořádku, když kvůli takový couře, jako jsi ty, riskuje svůj život. Na toho bych se opravdu moc rád podíval a ty se určitě s ním budeš chtít rozloučit, nebo ne? A pamatuj, jeden jediný špatný pohyb a Sam si to odskáče,“ řekl mi, než se ze mě zvedl a popadl za paži, aby mě vytáhnul na nohy. Jakmile jsem se dostala do vzpřímené polohy, podlomily se mi nohy. Vpádu mi zabránila jeho ruka, která mě pevně svírala za paži a hned opět vytáhla nahoru. Dan se pomalu sehnul k nočnímu stolku, kde ležela pistole, o které jsem nevěděla, ani jak se tam vzala.

Slyšela jsem dusot Joshových nohou, jak vybíhal po schodech nahoru sem, ke mně do pokoje. Dan se narovnal, stoupl si za mě a čekal. Pohledem jsem sklouzla k Sam, která nehybně ležela na zemi, upřeně jsem se zahleděla na její hrudník, který se zvedal a mně se, alespoň zčásti ulevilo, že je ještě naživu.

Dusot Joshových nohou utichl přímo před dveřmi mého pokoje. Danova paže se mi omotala kolem krku a druhá namířila na dveře.

„Joshi, uteč, prosím uteč!“ zoufale jsem vykřikla a cukla sebou. Ještě jsem si stačila všimnout, jak se nepatrně pohnula klika, a zazněl výstřel. Kulka prošla skrz dřevěné dveře. Po ohlušující ráně, kterou vydala pistole, následovala tupá rána dopadu něčeho těžkého na dveře. A mě bylo hned jasné, co způsobilo tu tupou ránu.

„Nééé!“ opět jsem zakřičela a já zase začala bojovat s Danem, ale byl to předem prohraný boj. Na nohou jsem se udržela jen díky jeho paži omotané kolem mého krku a jeho tělu, které se ke mně zezadu tisklo.

„Přestaň, nebo…“ Uslyšela jsem jeho hlas u ucha a uviděla hlaveň pistole namířenou přímo na bezvládné tělo Sam. A já jako na povel ztuhla a z levého oka mi začala vytékat osamocená slza.

„Sedni si na postel a ani se nehni,“ řekl mi, povolil své sevření paže a přistrčil k posteli, kam jsem se dobrovolně sesunula. Po tichu došel ke dveřím a ještě jednou vystřelil. Teprve poté položil pistoli na komodu, kterou začal odsouvat dál od dveří, aby je mohl otevřít.

Potom, co odsunul komodu až ke zdi pokoje. Stoupl si stranou a prudce vzal za kliku. Jen o kousek dál vedle Sam dopadlo Joshovo tělo. Špičkou nohy do něj kopl, a když se nedočkal žádné jeho reakce, sehnul se k němu. Z ruky mu sebral pistoli a obrátil ho na záda. Na hrudi se mu rozlévala rudá skvrna přímo v místě, kde by mělo být srdce, a druhá skvrna se zvětšovala na břiše. K té osamocené slze, jež mi stekla po tváři, se přidaly další. Z očí mi kanuly potoky slz, jež vytvořily hustou clonu pro mé oči, a já tak skoro nic neviděla.

Chtělo se mi křičet…

Chtěla jsem se na něj vrhnout a tlouct do něj…

Chtěla jsem ho uškrtit vlastníma rukama, abych cítila, jak lapá po dechu a pomalu z něho uniká život…

Chtěla jsem mu vyrvat tu pistoli a vystřílet do něj celý zbytek zásobníku…

Chtěla jsem mu prostřelit nohy a ruce, aby se nemohl hýbat a musel tak čekat na chvíli, kdy ho z mé moci vysvobodí smrt…

Chtěla jsem ho týrat, tak dlouho, jak by byl schopný vydržet, abych mu mohla vrátit všechnu tu bolest, co mi způsobil…

Ano, tohle všechno jsem mu chtěla udělat, ale nemohla. Nemohla jsem se ani pohnout. Nemohla jsem nic, krom těch slz, jež mi stékaly po tvářích dolů. Byla jsem proti němu naprosto bezmocná.

„Dělej, zvedej se. Nebudu tu čekat, až se tu objeví nějaký tvůj další milenec, anebo ten tvůj policajtskej tatík,“ štěknul po mně, ale já se nezvedala, ani jsem se nepohnula, či vůbec nějak zareagovala. V tuhle chvíli se mi neskutečně ulevilo, protože jsem měla teď jistotu, že tu Charlie nikde neleží v tratolišti krve. Slyšela jsem, jak jde ke mně. Hrubě mě popadl za paži a trhl se mnou, až mě vytáhl na nohy, které se k mému překvapení nepodlomily.

„Řekl jsem, že jdeme. Takže koukej hejbnout zadkem, nechci tu strávit celou věčnost,“ řekl mi a táhnul mě ke dveřím. Cestou k nim jsem stihla klopýtnout o nohu Sam, ale díky tomu, jak pevně mě držel, nespadla jsem. Naposledy přes hustou clonu slz jsem se na ni podívala a klopýtavě pokračovala dál. Naprosto odevzdaně jsem se nechala vláčet po schodech dolů. A v duchu děkovala všem svatým, že nechal Sam na pokoji. Sice jsem nevěděla, kde je teď Charlie, ale on ji určitě brzo najde a bude v pořádku.

„Nastup si,“ štěknul na mě, když otevřel kufr Joshova auta a já bez jediného protestu udělala to, co po mně chtěl. Vlezla jsem si do kufru, kde jsem se schoulila do klubíčka a pažemi jsem si objala kolena, o která jsem si opřela bradu. Poslední pohled do jeho očí, které bych mu nejraději vyškrábala, a zavřel kufr.

Pevně jsem si tiskla kolena na hruď, abych dokázala zahnat tu bolest a strach, které jsem ve svých útrobách pociťovala. A i když jsem pevně svírala víčka k sobě, nedokázala jsem si z mysli vyhnat ten pohled na Joshovo nehybné tělo, ale hlavně jsem se nemohla zbavit toho obrazu jeho očí, které byly prázdné. Jeho pohled byl prázdný, bez jakékoliv emoce a těch jeho nezbedných jiskřiček, které se v něm nacházely vždy, když se na mě usmál… byl studený a temný jako hluboká studna, která právě vyschla… Jeho duše opustila jeho tělo, které pomalu chladlo a pozbývalo všechno to, co ho činilo tím, čím byl.

„Joshi, je mi to tak líto… Tak moc mě to mrzí… Proč jsi sem jen chodil?… Proč jsi neodešel, dokud jsi ještě mohl…“ šeptala jsem mezi hlasitými vzlyky, které donutilo celé mé tělo se třást.

„Přestaň, tam vzadu hysterčit, potřebuji přemýšlet a ne poslouchat to tvoje kvílení. Okamžitě s tím přestaň nebo…“ zakřičel na mě Dan.

„Nebo co?! Co mi uděláš?! Zbiješ mě, tak jako Lili?! Ano, přesně to uděláš, protože nic jiného ty neumíš!“ zakřičela jsem zpátky na něho. Auto se skřípáním brzd zastavilo, čekala jsem, kdy uslyším, jak vystupuje z auta, ale nic se nedělo. Jen jsem slyšela, jak zhluboka dýchá a něco si pro sebe mumlá.

„Ne, tak jednoduchý to mít nebudeš,“ odpověděl mi a nahlas pustil rádio, ale jeho odpověď už jsem pořádně nevnímala, protože se mi vybavila poslední vzpomínka na moji holčičku, když ještě žila. Choulila se v rohu místnosti a celá se třásla, hlasitě plakala, volala mě, prosila ho, aby mi neubližoval a její oči byly plné čirého děsu…

Nikdy jsem nikoho nenáviděla, tak jako jeho a pochybuji, že by to dokázal někdo trumfnout, protože moje nenávist vůči němu byla tak veliká, že jsem měla neskutečnou chuť ho zabít. Vlastnoručně a pomalu ho zabíjet, abych si mohla vychutnat tu chvíli, kdy naposledy vydechne. Otřásla jsem se, protože i když jsem věděla, jak veliká je moje nenávist vůči němu, vždy ve mně myšlenky na to, že bych ho zabila, ovládl děs, kde se ve mně tyto temné myšlenky berou.

Ale on musí zaplatit za všechno, protože zemřel další nevinný člověk a jen kvůli mně.  Josh s tím neměl nic společného, jen se k tomu prostě nachomýtl. Neměl vůbec žádné právo zabít Lili a ani Joshe a za to musí zaplatit.

Musí zaplatit za všechnu tu bolest a utrpení, co mi způsobil. Musí zmizet z povrchu zemského, aby už nikdy nikomu nemohl ublížit. Nemůžu mu dovolit, aby si beztrestně bral životy druhých…

Sice nevím jak, ale já mu to všechno vrátím. Vrátím mu všechnu tu bolest a utrpení, co mi kdy způsobil, pomstím Lili i Joshe, protože oni si to zaslouží a mají na to plné právo. Ano, možná, ne, možná ne, vím, že pokud se mi to podaří, tak mě vezme sebou, ale to mě netrápí.

Už mu nedopřeju tu radost, kterou vždy má, když vycítí, že má nade mnou převahu. Neuvidí ani jednu jedinou slz. Nebudu se před ním strachy choulit a třást. I kdyby mě mlátil hlava ne hlava, nedopřeju mu to potěšení, aby mě viděl prosící a plazící se před ním na kolenou. Ne, už ne! Musím to vydržet! Od teď budu držet tělo hrdě vzpřímené a stejně tak s hrdě vztyčenou hlavou budu čelit jeho pohledu.

O několik hodin později…

Jasper

Zběsile jsme s Edwardem uháněli vpřed za Alice, která na nás měla čekat kousek od Charlieho domu. Neuhýbali jsme vlevo či vpravo, ale pořád rovně jsme běželi dopředu, aniž bychom řešili ty pahýly zlámaných stromů, které jsme nechávali za sebou. Poznával jsem okolní krajinu, která se rozprostírala kolem dokola Forks.

I když jsme měli letět letadlem společně s Alice, nebylo to možné. Ne v tomto stavu, protože ani Alice nám nemohla zaručit, že bychom se bez jediného problému dostali k Charliemu. Oba dva jsme se nacházeli v nepříčetné zuřivosti, která nás zachvátila hned, jakmile jsme se dozvěděli, že ten bastard dostal Bellu.

Před očima jsem měl rudou clonu, která mi zabraňovala normálně uvažovat, jediné, na co jsem byl schopný myslet, bylo to, co provedu s tím bastardem, jakmile se mi dostane do rukou. Bude litovat, že vůbec někdy se dovolil dotknout Belly, ale na to už bude pozdě… To si měl rozmyslet dřív. Bude prosit o svůj bídný život…

„Víš něco nového?“ zeptal jsem se Alice, jakmile jsem ji spatřil před sebou a vedle ní se postavil Edward.

„Ohledně Belly, nevím nic nového. Stále to samé. Pořád se rozhoduje, co s ní provede. Josh už je v péči, ale stále ještě bojuje o život. Těchto 24 hodin rozhodne o jeho osudu. Sam se už probrala. Ona i Charlie si neustále vyčítají, že ji nedokázali ochránit. Oba dva jsou úplně na dně. Charlie nechal vyhlásit po Belle a Danovi pátrání. V televizi budou od teď každou hodinu ukazovat jejich fotky a popis Joshova auta, se kterým odjeli.“

„Mě nezajímá nějaké pátrání! Kde je Bella? Kam ji veze?“ zeptal jsem se jí zoufale a všimnul si Edwarda, který se sesunul na kolena k zemi a zařval. Zařval tak silně, že se snad i celá zem otřásla. A ta jeho beznaděj, která z něho prýštila kolem, donutila i mě klesnout na kolena.

„Nevím. Je mi líto, Jaspere, ale já to opravdu nevím,“ odpověděla mi zdrceně Alice a přistoupila ke mně, aby mě objala, ale to já nechtěl.

„Jak nevíš? Jak to, že nic nevíš? Musela jsi určitě něco vidět! Musela!“ zakřičel jsem na ni a uhnul před jejím dotekem.

„Jaspere, ale já opravdu nic nevím.  Přísahám, že jsem se celou cestu letadlem a i teď neustále snažila co nejvíce soustředit, aby mi neutekla i ta nejmenší informace z mých vizí, která by mi mohla prozradit, kde teď jsou, ale nejde to. Jede jen po vedlejších silnicích. On vůbec nepřemýšlí, kde by se s ní mohl ukrýt. Prostě jede a jeho rozhodnutí ohledně cesty jsou naprosto bezděčné, že nemám sebemenší šanci něco z toho zachytit, a když ano, tak tam není žádná značka, která by mi mohla nějak pomoci určit jejich polohu. Je mi to líto, ale on se zaobírá jenom tím, co vše s ní udělá. Ty vize jsou naprosto chaotické a děsivé. V jednu chvíli přemýšlí nad tím, jak jí dá šanci, aby se mu mohla za všechno omluvit, ale pak se to zase hned změní a jeho myšlenky se ubírají nad tím, jak by jí mohl co nejdéle trápit za to, jak mu ublížila. Jaspere, on je blázen. Je to naprosto vyšinutý maniak. Je mi to moc líto, ale nevím, jestli se nám ji podaří najít včas,“ říkala mi Alice, když si přede mnou klekala a já se sesunul do její náruče, když slunce vyšlo zpoza kopců před námi.

Bella

Ještě napůl omámená ze spánku, jsem cítila, jak ležím schoulená do klubíčka na tvrdé zemi pokryté jen nějakým koberce. A já si uvědomila, že to nebyl sen, že jsem zavřená v kufru auta. Prudce jsem otevřela oči, skrz okno kufru na mě dopadaly paprsky právě vycházejícího slunce.

V celém autě bylo ticho a stáli jsme někde na místě. Z venku ke mně doléhal šum oceánu. Chtěla jsem se posadit a podívat se, kde je Dan, protože z auta se neozýval žádný zvuk, musel být někde venku, třeba by se mi podařilo nějak mu utéct, ale ještě než jsem stihla zrealizovat svůj nápad a vůbec se posadit v tom stísněném prostoru, před oknem stanul Dan a otevřel kufr.

„Konečná. Vystup si,“ řekl mi a hned mě chytil pevně za paži a jedním škubnutím mě vytáhl z auta. Bolestivě jsem dopadla koleny na štěrkovou cestu, aniž by mi ze rtů utekl nějaký ten bolestivý sten.

„Zvedej se,“ řekl mi a vytahoval mě na nohy. Bolelo to, ale zvládla jsem to bez jediného hlesnutí. Podívala jsem se na kolena, která byla hodně rozedřené a krvavá. Každý krok, který mě nutil udělat, tím, jak mě táhnul k molu, jsem bolestivě pociťovala. Na konci mola stála nádherná jachta, která mi připomínala tu, na které jsme jednou byli s Jasperem, kam mě s Tiff i přes mé protesty vytáhl. A teprve teď mi přišlo na mysl, že Jasper musí určitě šílet strachem a moc dobře jsem věděla, že po mě pátrá, protože Charlie mu to bezpochyby řekl. Jistě kvůli tomu zburcoval celou svou rodinu. Možná, že i Edward mě hledá, ale dokáže mě někdo z nich najít, když budeme někde na širokém oceánu…

27. kapitola x 29. kapitola

Podaří se někomu Bellu najít? Co další má s ní v plánu Dan?

Ani touto kapitolkou jsem vás určitě moc nepotěšila, ale co se dá dělat. Jen doufám, že kvůli tomu na mě nezanevřete a zanecháte mi tu nějaký ten komentík. Děkuji za komentíky u předešlé kapitolky.

p.s. vzhledem k obsahu kapitolky vyhlašuji přísné embargo na mou maličkost, jelikož možnost destrukce mé maličkosti si předňostně zamluvila Werunecka :D

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 28. kapitola: