Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 25. kapitola

14.05.2011 (07:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2385×

Edit: Článek neprošel korekcí!

25. KAPITOLA

Bella

„Konečně,“ pronesla jsem polohlasně, když jsem uslyšela, jak s bouchnutím se zavřely domovní dveře za Tiff s Matthewem a Charliem, který je vezl na letiště. A zhluboka si oddechla, že jsem unikla Tiff a jejímu pohledu, kterým mě celou dobu propalovala a hlídala na každém kroku, přičemž pečlivě studovala každé moje gesto.  Vybavil se mi náš rozhovor, hned ten první den, co přijeli.

„Bello, co se s tebou děje?“ uhodila na mě Tiff, jakmile jsme osaměli v pokoji, zatímco Matthew probíral něco s Charliem.

„Nic, co by. Jsem v pohodě.“

„Ne, Bello, nejsi. Tohle nejsi ty! Mluvila jsem s Jasperem, takže moc dobře vím, co se stalo mezi tebou a Edwardem.“

„Sakra, že vás stále baví se bavit s Jasperem o mně za mými zády!“ cedila jsem naštvaně skrz zuby a přitom se kontrolovala, abych mluvila potichu, jelikož jsem neměla nejmenší zájem, aby každý věděl o naší výměně názorů.

„Jasper mi volal, protože věděl, že sem přijedu. Poprosil mě, abych na tebe dohlídla. Má o tebe starost a není jediný, kdo se o tebe bojí.“

„Já nepotřebuji žádnou chůvu! Nepotřebuji, aby na mě někdo dohlížel, dokážu se o sebe postarat sama,“ odpověděla jsem jí a udělala krok, že půjdu dolů k ostatním, protože tento rozhovor mířil přesně tam, kam jsem nechtěla.

„Ne, teď rozhodně nikam nepůjdeš! Podívej se na sebe! Zamysli se nad sebou! Tohle nejsi ty! Kdyby tě Jasper viděl, vůbec by se mu to nelíbilo a mně se to taky nelíbí!“

„O co ti jde? Co je špatného na tom, že prostě si užívám rodiny a Vánoc?“

„Všechno je na tom špatně. Všechno! Ty nemáš ráda Vánoce! Bells, já moc dobře vím, jak moc ti musel Edward ublížit. Vím, co pro tebe znamenal. Dokážu si představit, jak moc tě to bolí. Není správné, že to všechno v sobě dusíš. Není to správné a ty to moc dobře víš. Je to nepřirozený.“

„Nevíš, jaké to je! To mi věř. A ani nikdy nepoznáš, protože Matthew by tě nikdy neopustil a nenechal jen vzkaz, ve kterém by ti sice řekl, že tě miluje, ale on si tě nezaslouží. Taky si mohl vymyslet lepší výmluvu. Vždyť to je ta nejhorší a nejtrapnější výmluva na světě,“ řekla jsem roztřeseným hlasem a v očích se mi leskly slzy.

„Bells, nebraň se tomu! Dovol svým pocitům vyplout na povrch, protože tak je to správné. Jsem tu s tebou, nejsi na to sama,“ mluvila ke mně dál vemlouvaným hlasem a pomalu se ke mně přibližovala.

„Ne, Tiff, nikdo mi s tím nemůže pomoct. Jsem v pohodě a já si chci užít Vánoce se svou rodinou. Klidně zavolej Jasperovi a řekni mu to, ale mě je fajn a tak to taky zůstane,“ odpověděla jsem jí a silou vůle potlačila všechno to, co jsem nechtěla cítit a myslet na to.

„Bells, prosím to nemůžeš! Vždyť se tím ničíš! Otevři oči a přiznej si pravdu, že tohle nejsi ty!“

Ano, Tiff, měla jsi pravdu, že tohle opravdu nejsem já, ale to ti nikdy nepřiznám. Tobě se to radí, když nevíš, jaké to je. Máš Matthewa, který tě miluje stejně jako ty jeho. Jste spolu šťastný a tak to i zůstane. Oproti mně jsi nevýslovně „bohatá“ osoba, protože ty máš vše a já nemám nic.

Pokaždé jsem dostala jen malou ochutnávku toho, jaké to je být šťastná a milovaná. Nic mi nezůstalo, vlastně jediné, co mi zůstalo, jsou vzpomínky na ty prchavé okamžiky štěstí a lásky. Vzpomínky, které jen víc a víc ničí moji duši, moje srdce.  S každou vzpomínkou, která se mi v mysli vybaví, je to jako kdyby se mi do srdce znovu a znovu zabodnul nůž, jež se neustále otáčí kolem své osy, aby se nikdy ta rána nezacelila. Byla jsem hloupá a naivní, že jsem přesto všechno doufala, že snad jednou…

Ani si neumíš představit, jak moc se mi chtělo křičet, když jsem kolem sebe viděla všechnu tu lásku a veselí, které se z vás šířilo kolem. Tak moc se mi chtělo křičet, abych vykřičela všechnu tu bolest a žal, co v srdci mám. Umíš si představit, jak mi bylo, když jsem viděla Bradovi a Abigailiny děti, jak září, když rozbalovaly dárky.  Ale nebyly to jejich zářící tvářičky, co jsem měla před očima, byla to Lili. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby tu byla. V uších mi zněl její radostný smích…

Umíš si představit, jak mi bylo, když jsem viděla vás všechny, jak se neustále dotýkáte toho druhého, či jak jste si vyměňovaly něžná slůvka a pohledy, jež byly plné lásky. V duchu jsem si představovala, jestli by to bylo stejné, kdyby tu se mnou byl Edward.

Musela jsem hluboko v sobě uzamknout všechnu tu beznaděj a žal, protože jinak bych tu ležela v slzách do klubíčka stočená. Zaživa bych se pohřbila ve svojí bezmocnosti nad svým údělem. Ano, vím, je tu Jasper, který by mi víc než ochotně pomohl snášet mou bolest, ale nemohu a ani nechci ho neustále otravovat. Má Alice a já nemám právo si ho nějak uzurpovat. Má právo na svůj život a do té doby, kdy ho k sobě budu volat, pokaždé když se otevřou mé rány v duši, nebude moci svobodně žít. Jsem jen břemeno, o kterém vím, že ho nijak netíží, ale nemám právo se mu nadále motat do života a snad i ohrožovat jeho štěstí. Ano, Alice plně respektuje můj vztah, co s Jasperem máme, ale jak dlouho? Jak dlouho jí nebude vadit, když místo toho, aby byl s ní, se neustále navrací ke mně, jen protože je ze mě jen troska, která neumí žít a sama se s tím vším vyrovnat.

Je spousta lidí, kteří zažili větší hrůzy v životě než já. Ano, někteří se už nedokázali vzpamatovat, ale je spousta lidí, co to dokázali. Co se vzepřeli svému osudu a teď žijí. Tak proč bych to nedokázala i já? A proto do té doby, než budu schopná unést tu tíhu svých pocitů, jsem je uzamkla a raději přešla na autopilota. Každé mé gesto či pohyb vykonává mé tělo zcela automaticky a má mysl nevnímá, co se kolem děje, je zastřená šedou mlhou,  skrz kterou se nedostanou ven žádné mé pocity. Má mysl je vzduchoprázdná, tak je to lepší a o dost snazší.

Někde jsem četla, že „Pravda je nejhledanějším masovým vrahem.“ A věř nebo ne, je to tak, protože pravda zabíjí. Víš, jak náročná je byť i jedna vteřina, kdy si dovolím přiznat, jak moc ve svém nitru trpím. Edward bylo tou poslední kapkou k tomu, aby pohár přetekl. Na světě není nic těžšího, než si přiznat pravdu. A to takovou, která se mi nelíbí, protože ze mě už nezbylo nic, vůbec nic… Mé tělo je jen schránka, jež má v sobě ukryté srdce. Srdce, které trpí a krvácí… Srdce, které nežije... Mé srdce je jen nádobou, která v sobě udržuje všechnu tu bolest. Už není ničím jiným, jen nádobou plnou žalu a utrpení.

Já vím, že mě nechápeš a asi nikdy nepochopíš, ale jsem ráda, že jsi nic neřekla Jasperovi. Ano, chtěla jsi, ale neudělala jsi to, protože jsem tě dokázala zahnat do kouta. Sice jsi ze mě vymámila slib, že se u tebe co nejdřív zastavím a nějaký čas tam zůstanu. I když jsem předtím měla původně v plánu k tobě jet, teď už se mi tam vůbec nechce, protože vím, že ty mě nenecháš vydechnout a budeš na mě neustále útočit. A Josh je dobrá výmluva, proč jsem nemohla odletět s tebou. Není jen výmluvou, ale také mým prostředkem, kdy budu moci na chvíli zapomenout a volně dýchat…

„Bello?“ uslyšela jsem  Sam, jak na mě promlouvá a něčí dlaně, jež mě pohladily po tváři. Ucukla jsem, protože jsem se lekla.

„Promiň, nechtěla jsem tě polekat, ale klepala jsem, a protože jsi mě neslyšela, tak jsem šla dál. Je tu Josh.“

„Jo, díky, prosím řekni mu, ať chvíli počká. Hned jsem dole.“

„Bells, ty jsi plakala? Co se děje? Poslední dobou jsi nějaká jiná?“ zeptala se mě Sam, když jsem k ní zvedla pohled. Vůbec jsem si neuvědomila, že budu mít rudý oči, od toho jak jsem neustále bojovala sama se sebou, abych se nerozplakala, protože jsem věděla, že jakmile jednou začnu, nebudu moci přestat. A to jsem nechtěla.

„Nic se neděje. Jen jsem si na chvíli zdřímla, tak je mám teď z toho zarudlí,“ řekla jsem jí a hned jsem věděla, že tohle byla chabá výmluva.

„Mám tedy říct Joshuovi, že jsi unavená a že ti není dobře?“ zeptala se a pořád mi přitom studovala moji tvář.

„Ne, ne, to je v pořádku. Já si jen opláchnu obličej, převléknu a jsem hned dole,“ odpověděla jsem jí a začala jsem se hrabat z postele.

„Bello?“ oslovila mě, když se zastavila u dveří z mého pokoje.

„Ano.“

„Víš, že kdybys potřebovala s někým promluvit, tak že můžeš za mnou kdykoliv přijít. Víš, že jsem tu pro tebe vždy, když budeš potřebovat.“

„Ano, vím.“

„To je dobře. Tak já tedy řeknu Joshuovi, aby chvíli vydržel,“ řekla a vyšla z mého pokoje.

Po půl hodině snažení jsem vypadala docela jako člověk, takže jsem vyšla z pokoje a zamířila do obýváku, kde na mě čekal Josh a Sam z něho tahala pořád nějaké rozumy.

„Ahoj,“ řekla jsem mezi dveřmi a Josh vstal, aby mě mohl obejmout.

„Ahoj.“

„Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo.“

„Nic se neděje. Sam říkala, že jsi spala, jestli nechceš nebo jsi unavená můžeme to nechat na někdy jindy,“ zeptal se mě.

„Ne, to je v pořádku. Moc jsem se na tebe těšila,“ řekla jsem mu a usmála se.

„Já taky. Napadlo mě, že bychom si mohli někam zajít na jídlo a pak se uvidí, třeba bychom mohli pak ještě zajít do kina, jestli budeš chtít.“

„Dobře, tak jdeme?“ zeptala jsem se ho. Pak jsme se rozloučili se Sam a šli k jeho autu.

„Víš, co je zvláštní?“ zeptal se mě, když jsme se rozjeli.

„Ne, co?“

„No, na to kolik jsme toho spolu namluvili, jsem vůbec netušil, že Charlie bydlí ve Forks. Ani nevíš, jak jsem byl překvapený, když jsem na tebe narazil v Port Angeles.“

„Jo, to máš pravdu. Taky jsem netušila, že tvoje máma bydlí v Port Angeles a už vůbec by mě nenapadlo, že bych tu mohla na tebe narazit. Doufám, že to bylo příjemné překvapení?“ trošku jsem ho popíchla.

„Jiné ani nemohlo být. Víš, jak mi chyběla moje oblíbená nejtvrdohlavější pacientka, kterou jsem kdy poznal,“ řekl mi a usmál se na mě.

„Hm, a já si myslela, že jsi sis konečně oddechnul, když ses mě zbavil,“ odpověděla jsem mu.

„Právě naopak,“ odpověděl mi s úsměvem a podíval se na mě přesně tím pohledem, po kterém jsem tak moc toužila, ale neměli to být ty jeho modré hluboké tůně, které mi ten pohled darovaly, ale měly mít ten nádherný odstín tekutého zlata.

„Ne, Joshi, prosím, tohle mi nedělej,“ úpěla jsem v duchu a rychle vyhrkla tu nejhorší možnou otázku, jako jsem mohla. „Jaké byly Vánoce?“

Naštěstí jsme od tématu Vánoce rychle odbočili a dál mluvili o všem možným, ale zároveň o ničem. Bylo mi dobře, protože teď jsem žila. Mohla jsem volně dýchat. Bylo až podivující, jaký vliv měla na mě Joshuova přítomnost. S ním jsem, alespoň na chvíli dokázala zapomenout a být zase žijící bytostí a ne troskou. On ve mně probouzel tu Bellu, která se umí i smát a nepřipouští si své trápení. Byl pro mě něco jako Jasper. A ač jsem si přála zastavit čas, abych si mohla vychutnat tu svobodu, kterou jsem s ním nabila, ale čas se zastavit nedá.

„Joshi, díky za krásný večer. Opravdu jsem si ho užila,“ řekla jsem mu, když jsem se chystala vystoupit z jeho auta a jít domů.

„Jsem moc rád, že sis ho užila tak jako já. Mám až do 10. ledna volno, tak kdyby si chtěla, mohli bychom něco zase podniknout,“ zeptal se mě a zase na mě upíral ten svůj pohled.

„Moc ráda,“ odpověděla jsem mu, přestože jsem moc dobře věděla, že bych ho měla odmítnout, anebo alespoň se pokusit uvést věci na pravou míru. Měla bych mu vysvětlit, že v něm nevidím nic jiného než kamaráda, ale nemůžu. Nemůžu to udělat, protože mám strach, že mě pak zavrhne. Jsem prachsprostý sobec!

„Tak já ti zítra zavolám a domluvíme se, ano?“

„Dobře, tak zatím ahoj,“ řekla jsem, letmo políbila na tvář a snažila se vystoupit, aniž bych si nezlomila nohu na tom náledí.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl mi a hned vystoupil, aby mi pomohl.

„Díky a ahoj,“ řekla jsem u dveří u domu a odemkla.

„Ahoj,“ uslyšela jsem jeho hlas, když jsem vstupovala do domu, ale neohlédla se.

Edward

V hlavě mi vířily stále dokola vzpomínky na Bellu. A ač mé srdce zemřelo před celým stoletím, teď umíralo zase, ale tentokrát to bylo horší. Protože předtím jen mé srdce utichlo a stal se z něj jen kus ledového kamene, tak jako z mého těla. Ale teď… Teď jsem ho násilím donutil utichnout, když mu Bella vdechla život. Teď už z něj nebyl nějaký kus ledového kamene, ale jen prach. Celé mé tělo se chvělo od touhy se rozběhnout za ní a sevřít ji v náruči.

Každá buňka v mém těle vřela a toužila po její přítomnosti. Už jen pouhá myšlenka na to, že bych se za ní rozběhl, rozvířila v mém těle uragán. Nacházel jsem se v takovém zoufalství, že kdybych ji mohl vidět byť na pomíjivý okamžik a velkou vzdálenost, byl bych šťastný. Už dál nesnesu, žít a nemoci vidět její tvář. A právě v ten moment padlo mé rozhodnutí. Aniž bych s konečnou platností rozhodl, už mé tělo nesedělo bez jediného pohybu na zemi, ale běželo, jako kdyby to mělo být to poslední, co ve své existenci udělá. Ještě nikdy jsem neběžel rychleji. Vědomí, že bych ji mohl spatřit z dálky, pohánělo mé nohy, které se zběsile komíhaly ve vzduchu a sotva se dotýkaly země.

Když jsem předtím utíkal sám před sebou a má mysl nebyla ve stavu, kdy by dokázala vnímat cestu kolem, protože se mi stále v hlavě vybavoval pohled na její sametově hebkou pleť, kterou jsem jí zničil, proto pro mě teď bylo překvapující, že mé nohy si až moc dobře pamatovaly cestu domů.

Celou cestu zpátky jsem si představoval, co asi tak dělá. Tak moc jsem se těšil, až ji uvidím, i když ona mě ne, ale alespoň ji budu moci být nablízku. Mé nohy se zastavily po několika hodinovém běhu, přímo na louce, protože jsem si uvědomil, že nevím, jak se k ní přiblížit, aniž by to zaregistroval někdo z rodiny, tedy přesněji řečeno Jasper, který mě musí nenávidět, za to co jsem jí udělal.  Přemýšlel jsem, jak to udělat, když…

Jasper

„Alice, co jsi viděla?“ ptal jsem se jí.

„Nic, to nic nebylo,“ odpověděla mi a já jsem vycítil, že mi lže.

„Neříkej mi, že to nic nebylo, když vím, že mi lžeš. Co to bylo?“ příkře jsem se jí zeptal, protože jsem dostal strach o Bellu.

„Dobře, řeknu ti to, ale ty mi nejdřív musíš slíbit, že neuděláš žádnou hloupost,“ prosila mě Alice.

„Slibuji,“ vyhrkl jsem.

„Slibuješ tedy, že ať už ti řeknu cokoliv o mé vizi, nikomu nic neuděláš, i kdybys byl sebevíc rozčílený. Slib mi to.“

„Dobře, slibuji, že nikomu nic neudělám, ať už mi povíš cokoliv,“ odpověděl jsem jí rychle, jen abych se dozvěděl, cože to viděla.

„Tak dobře. Ta vize se týkala Edwarda,“ řekla a odmlčela se, jelikož čekala na mou reakci. Už jen to jméno stačilo k tomu, aby uvnitř mého těla vybuchl granát.

„Kde je? Musíš mi říct, kde je, protože ho normálně roztrhám na kousky…“

„Neslíbil jsi mi teď něco náhodou?“ zeptal a se mě Alice a přísně si mě měřila.

„Ano, máš pravdu, omlouvám se,“ dokázal jsem ze sebe dostat skrz zuby. A teď jsem si uvědomil, jakou hloupost jsem udělal, když jsem jí ten slib dal, aniž bych si to pořádně rozmyslel.

„Právě teď se vrací domu, chce se jen z dálky ujistit, že je Bella v pořádku.“

„Za jak dlouho se vrátí?“

„Nevím, kdyby se nezastavil na té louce, tak by to mohlo být tak za pět hodin, ale jestli se tam zastaví, tak to může trvat déle. Jaspere, nemůžeš mu nic udělat, slíbil jsi mi to. A hlavně už takhle trpí, musíš se pokusit pochopit…“

„Cože, Alice? Já že ho mám pochopit a to jako proč?

„Jaspere, znáš ho. Moc dobře víš, jak si to určitě vyčítá a jak moc se tím trápí, tak proč mu to dělat ještě snazší. On za to nemůže, kdybych ho nedonutila…“

„Ne, Alice, už jsme o tom nespočetněkrát mluvili. Není to tvoje chyba. Já mu nevyčítám ty modřiny, dobře možná ze začátku, když jsem Bellu uviděl, ale to není tím hlavním, co mu vyčítám, tím je jeho odchod.“

„Ale on si myslel, že ten odchod je správný, že ji tím ochrání před sám sebou. A ani na to nemysli, že půjdeš za ním sám!“ vykřikla na mě Alice.

„Ale já musím!“ oponoval jsem jí.

„Ne, nemusíš, nenechám tě tam jít samotného.“

Edward

„Nezapomeň na svůj slib,“ uslyšel jsem za zády Alice. Otočil jsem se a uviděl Alice s Jasperem, jak vstoupili na louku.

„Kde je?“ vyhrkl jsem první otázku, jež mi přišla na mysl, a snažil se nevnímat Jasperovi pocity, ze kterých bylo jasný, že by se mi nejraději vrhnul po krku.

„Není tu,“ řekl Jasper se zaťatými zuby. Viděl jsem jak moc má napjatou čelist.

„Kde je? Musím ji vidět?“

„Není tu,“ dostalo se mi té samé odpovědi od Jaspera, a i když jsem se snažil vypátrat v jeho či Alicině mysli, nezjistil jsem nic. Chránili si své myšlenky a mysleli na naprosto pro mě nepodstatné věci.

„Alice, prosím, řekni mi to. Musím ji vidět, jinak zešílím,“ prosil jsem zlomeným hlasem.

„Bella odletěla za Charliem, už je to několik dní,“ odpověděla mi a přistoupila ke mně.

„Proč jsi mu to řekla, Alice?“ zasyčel na ni Jasper.

„Jaspere, copak to nevidíš? Necítíš, jak moc trpí?“

„Není sám, kdo trpí. A Bella trpí víc.“

„Je v pořádku? Jak jí je?“ ptal jsem se Alice, protože jsem věděl, že od Jaspera se nic nedovím.

„Ty se ptáš, jestli je v pořádku? Samozřejmě, že je v pořádku, když ty jsi zbaběle utekl, jak by jí mělo asi tak být, co myslíš?“ ptal se mě Jasper s velkou dávkou ironie.

„Sakra, Jaspere, já nechtěl, ale musel jsem. Copak to nechápeš? To jsi neviděl její tělo, jak vypadalo, když jsem se na ní vrhnul? Musel jsem odejít, protože bych nesnesl její pohled, který by byl mnou jen opovrhoval. Neunesl bych, kdyby se na mě dívala jako netvora, čímž sice jsem, ale ten pohled od ní bych nesnesl,“ šeptal jsem zlomeně.

„Ne, ty nic nechápeš, Edwarde. Jak můžeš vědět, že by tebou opovrhovala? Jak můžeš vědět, že by v tobě viděla netvora, když jsi zbaběle utekl?“

„Co jiného by si měla myslet? Máš pravdu, jsem zbabělec, ale…  Jaspere, jak by ti asi bylo, když bys  ublížil Alice? Dokázal by ses jí pak podívat do očí, když by si věděl, že tě bude nenávidět… Přísahám, že jsem jí nechtěl ublížit, ale neovládl jsem se. Věděl jsem, že je to pro ni životu nebezpečné, ale nedokázal jsem přestat. Nešlo to.“

„Já bych neutekl. Já ne!“

„Prosím, řekni mi, jestli je v pořádku?“ zeptal jsem se ho, ale on neodpovídal a proto jsem se obrátil na Alice.

„Alice, prosím, řekni mi, jak jí je, anebo si přestaň chránit myšlenky,“ naléhavě jsem ji prosil a upíral na ni zrak.

„Ne, Jaspere, nedělej to! To nemůžeš!“ křikla na něj Alice.

„Proč ne? Vždyť on chce, abychom si přestali chránit myšlenky,“ odpověděl jí.

„Jaspere, ne!“

„Chceš vědět jak jí je? Tak poslouchej, myslím si, že ti mé vzpomínky budou jasnější než slova,“ řekl mi a v ten moment jeho myšlenky na mě křičely a zaplavily mou mysl.

„Cítíš jak moc je zmatená, když se probudila a ty tam nejsi? Vnímáš její bolest, když si přečetla ten vzkaz od tebe?“

„Ježíši,“ řekl jsem a zalapal po dechu. Nemohl jsem stát. Mé nohy mě zradily a podlomily se. Klečel jsem a viděl v Jasperových vzpomínkách Belly tvář.  Tvář, která se ji vůbec nepodobala. Měla zarudlé oči a kolem nich tmavé kruhy, celý její obličej byl stažený do bolestivé grimasy, z které bylo patrné, jak moc trpí.

„Cítíš, jak moc po tobě přesto všechno toužila a milovala tě?“ zeptal se mě. A mě se před očima objevila Belly zasněná tvář s úsměvem na tváři, přičemž lehce přejížděla konečky prstů po modřinách na své paži. Už jsem nevydržel ani vzpřímeně klečet bezvládně jsem se zhroutil do trávy.

„Jaspere, dost to už stačí!“ vykřikla Alice na Jaspera a vrhla se ke mně.

„Cítíš, její naděje a jak věřila, že se vrátíš? Vidíš, jak na tebe marně čeká a stále doufá?“

„Prosím, už dost,“ zašeptal jsem i pro upíra sotva slyšitelně, protože tohle už jsem nemohl unést. Právě teď v tuto chvíli a na tomto místě jsem se díky Jasperovým myšlenkám dostal do pekla.  A jestli jsem se předtím nenáviděl, tak teď… Můžu se vůbec ještě víc nenávidět?

„Okamžitě s tím přestaň!“ opět se ozvala Alice, která mě vískala ve vlasech.

„Cítíš tu beznaděj, kterou cítila, když ses nevracel? Vnímáš tu nepatrnou naději, kterou si přesto všechno v sobě uchovávala, když jsem se s ní loučil na letišti?“

„Jaspere, přestaň! Okamžitě s tím přestaň! Slíbil jsi mi, že mu neublížíš! Slyšíš! Už dost!“ křičela na něj Alice.

„Promiň, Alice, vím, že jsem ti to slíbil. Omlouvám se ti,“ řekl Jasper a odešel. Konečně na mě přestala jeho mysl křičet, ale co to bylo platné, když to bravurně zvládala ta má.

„Alice, jak jsem jen mohl…“ zašeptal jsem a mé tělo se začalo otřásat pod silou vzlyků, jež z mého nitra unikaly.

„Ššš, bude to dobré, uvidíš,“ stále mi opakovala konejšivým hlasem Alice a přitom mě neustále jednou rukou vískala ve vlasech, zatímco jsem jí druhou dlaň drtil ve svém sevření.

24. kapitola x 26. kapitola

Mno, tak další kapitolka za námi. :D Rozhovor mezi Edwardem a Jasperem neprobíhal zrovna nejlépe, co? Ale copak se mu můžeme divit? No, nemůžeme. Jestli jsem byla na Edwarda moc krutá, tak se omlouvám, ale nějak mi to nedalo, prostě si ty moje prsty psaly, co chtěly, aniž by na mě braly ohledy. :D

Když mi bude, alespoň trošku důvěřovat, tak uvidíte, že se všechno (tedy doufám, že si mé prsty opět nepostaví hlavu :D) urovná. A konečně to dostává ten správný spád. :D Tak doufám, že se vám kapitolka líbila a vy mě neukamenujete za ten rozhovor s Jasperem, ale copak to šlo napsat jinak? :D

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 25. kapitola: