Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 19. kapitola

13.01.2011 (09:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2725×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. KAPITOLA

Bella

„Zastav!“ křikla jsem na Tiff, která se lekla a trošku razantněji sešlápla brzdový pedál.

„Bello, co je? Co se stalo?“ podívala se na mě Tiff. Neodpověděla jsem. Zarputile jsem lustrovala okolí, svým pohledem jsem pátrala mezi stromy stojícími podél silnice.

„Bells, jestli nechceš jít do toho domu, tak nemusíš. Můžu tě odvézt do nějaké kavárny či restaurace a já ti přinesu to, co budeš chtít, ano?“ mluvila na mě Tiff, ale já jí stále neodpovídala. Pořád jsem jen hleděla mezi stromy a… ani nevím, co jsem tam hledala, ale někde uvnitř jsem věděla, že se tady muselo něco stát. Něco, co nějak souvisí s mou utajenou minulostí.

„Bells? Anebo to můžu rovnou otočit a jet zpátky na letiště. Oblečení ti můžeme koupit nové,“ promlouvala na mě Tiff opatrně, jako by se bála, abych se tu nesesypala.

„Ne, Tiff, chci tam. To není proto, že bych měla strach tam jít. To ne. Jen mám takový neodbytný pocit z toho místa. To je jedno, jeď dál,“ řekla jsem jí a teprve až teď jsem odtrhla pohled od okolní krajiny a podívala se na ni.

„Jsi si jistá?“

„Ano, jeď dál.“ Tiff to už dál nerozebírala a nastartovala. Přestala jsem pozorovat okolní krajinu, která se míhala za okénkem auta a snažila si vybavit, jak ten dům vypadá. Ještě jsem ho totiž neviděla, protože před odjezdem z nemocnice do rehabilitačního centra jsem tam nebyla. To Charlie mi sbalil věci, které jsem mu nadiktovala.

„Tak jsme tady,“ řekla Tiff, když vypnula motor auta. Otevřela jsem oči a podívala se před sebe. Naproti mně stál dvoupatrový nádherný dům. A já si hned uvědomila, že je to ten dům, jak jsme se s Tiff na něj koukaly na netu a mně se tolik líbil.

„Můžeme?“ zeptala se mě.

„Ano,“ odpověděla jsem jí mírně roztřeseným hlasem. Celou cestu sem jsem svou mysl zaměstnávala svými pokusy o rozpomenutí, jak asi ten dům vypadá, že jsem v sobě dokázala potlačit ten strach z možného setkání s Jasperem. Ale teď, když jsem stála naproti tomu domu, opět mě můj strach dohnal. Bude tu? Nebude tu? Jen tyto dvě otázky se mi honily hlavou.

„Bello, ještě tě pořád můžu někam zavést,…“

„Ne, Tiff. Já to zvládnu,“ odpověděla jsem jí rázně a otevřela dveře. Tiff vystoupila a podala mi berle, pomohla mi vystoupit. Pomalými kroky jsem došla až ke dveřím. Třesoucí rukou jsem uchopila kliku a zkusila otevřít. Bylo zamčeno. Není tu! V ten moment ze mě spadl ten obrovský strach ze setkání, ale zase na druhou stranu mě to bolelo.

„Tiff, v autě je kabelka, mám v ní klíče.“ Tiff se vrátila do auta. Obě berle jsem chytila jednou rukou a opřela se zády o dveře. Druhou ruku jsem zanořila do kabelky a zběsile v ní hrabala, abych našla ty klíče.

„Počkej. Dej sem tu kabelku, já je najdu,“ řekla mi Tiff, která mě pozorovala.

„Díky,“ řekla jsem. Podala jsem jí kabelku a musím říct, že byla o dost úspěšnější než já. Jen, co vnořila ruku do jejích útrob, už držela v ruce klíče. Odemkla a otevřela dveře. Bokem jsem se opírala o zárubeň dveří a dívala se dovnitř. Najednou má rozhodnost byla ta tam a já si přála být někde hodně daleko. Jasper tu sice není, ale může přijít.

„Bello, jestli…“ řekla Tiff a já si uvědomila, že celou dobu tu jen stojím.

„Ne, to je dobrý,“ odpověděla jsem jí a rozpačitě udělala ten první krok dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a k mému nosu se donesla jeho vůně, která se tu nepatrně vznášela ve vzduchu. Nervózně jsem se ohlédla po Tiff. Ta se jen na mě usmála. Nejistě jsem prošla předsíní do obývacího pokoje. Rozhlédla jsem se kolem dokola a doufala, že bych si snad něco málo vybavila. Ano, bylo poznat, že tento pokoj byl zařízený dle mého vkusu, ale přesto pro mě byl cizí. Snad jen ta vůně, která se vznášela ve vzduchu mi byla známá.

„Pomůžu ti z bundy, jo? A nechceš si to tu prohlédnout?“

„Ne, raději bych šla do svého pokoje,“ odpověděla jsem jí.

„Dobře, tvůj pokoj je nahoře. Pomůžu ti do schodů.“

Podívala jsem na schody vedoucí do patra, které se tyčily necelý metr přede mnou a vyloženě se mi vysmívaly do tváře. Pomalu jsem došla k tomu nejspodnějšímu a doufala, snad i prosila, abych z nich zase nespadla. Ucítila jsem malé, teplé Tiffaniny dlaně, které mě pevně sevřely za boky. Vypudila jsem veškeré myšlenky z hlavy a soustředila jsem se na své pohyby, protože moc dobře jsem věděla, že by Tiff nedokázala zabránit mému pádu. I když jsme svou postavou nepatřila mezi nějaké obry, Tiff byla o dost drobnější než já. Pomalu jsem stoupala schod po schod výš. Každý svůj pohyb jsem si nejdříve několikrát rozmyslela, než jsem ho uskutečnila.

Konečně, po několika pro mě dlouhých a vyčerpávající minutách, jsem stanula až na jeho vrcholu. V ten moment jsem si připadala, jako horolezec, který zdolal Mount Everest, což se u mě v přeneseném slova smyslu mohlo říct. Zhluboka jsem dýchala a děkovala, že jsem nespadla. Nalevo se přede mnou objevila chodba s trojími dveřmi.

„Ty první napravo,“ ozvala se zpoza mých zad Tiff.

Nevím, co mi trvalo déle, jestli ty zpropadené schody, anebo ty tři metry, které od nich vedly k mému pokoji. Tiff otevřela dveře. Do nosu mě ihned uhodila jeho aroma, které bylo na tolik intenzivní, že jsem se polekaně rozhlédla kolem, zda-li se tu nenachází jeho majitel. Nebyl tu, ale ta intezivita jeho aroma, které prostupovala snad i tím sebemenším předmětem zde, mi dávala jasně najevo, že neuběhla zase tak dlouhá doba, kdy tu byl naposledy. A přestože jsem se bála setkat se s ním v tváří tvář, zklamání, které mě zasáhlo bylo mnohem větší než v momentě, kdy jsem vstoupila do dveří domu.

Stála jsem na prahu mého pokoje a pohledem pohladila každý předmět v něm. Až se můj pohled zastavil na nočním stolku, na němž stály dvě fotky ve stříbrném rámečku. Na jedno z nich se na mě usmívala moje malá Lili a z toho druhého se na mě smál Jasper držící mě kolem pasu. Oba dva jsme se smáli od ucha k uchu do hledáčku fotoaparátu.

Na den, kdy vznikla tato fotka si pamatuji velice dobře. Bylo to vyfoceno u Charlieho na zahradě, sedm měsíců potom, co jsem poznala Jaspera. A byl to první den, kdy jsem se cítila, že opět žiji, že už nejsem jen tělem bloudícím jen tak po světě, ale že jsem to opět já. Ta stará dobrá Bella, která mi až neuvěřitelně chyběla. Bylo to poprvé, co jsem se od Lili smrti naplno zasmála. Za ten den vzniklo nespočet fotek, ale tahle byla nejhezčí, protože zachycovala můj první upřímný, veselý smích. Do očí se mi tlačily slzy.

„Tiff, prosím, mohla bys mě tu chvíli nechat samotnou?“ zeptala jsem se jí.

„Kdyby něco, budu dole, stačí zavolat, ano?“ odpověděla mi a uslyšela jsem její kroky, které se vzdalovaly.

Pevně jsem svírala berle ve svých dlaních a překonala ten metr, který mě dělil od postele. Sedla jsem si na ni a opřela berle o postel. Natáhla jsem se na postel a snažila dosáhnout na stolek, abych mohla tu fotku uchopit do ruky. Byla jsem daleko. Pomocí rukou jsem si pomohla a přemístila se do středu postele.

„Lili,“ zašeptala jsem a pohladila Liliinu usměvavou tvář na fotce. A pak jsem vzala do rukou tu druhou fotku. Ležela jsem na břiše a fotku s Jasperem jsem si držela kousek před obličejem.

„Jaspere,“ zašeptala jsem a i jeho pohladila po jeho usměvavé tváři. V tuto chvíli mi přišlo, jako kdyby se to fotilo před několika stovkami let.

„Jaspere,… tak moc mi chybíš!… kdybych tak mohla vrátit čas!… kdybych nikdy nevyslovila tu ohavnou lež!… mrzí mě to!… bolí mě to!… Tušila jsem, že jednou nastane doba, kdy se naše cesty rozpojí, ale… doufala jsem a snad si i přála, aby se to nikdy nestalo!... kdybych nikdy nespadla, tak by to třeba bylo jiné…“ promlouvala jsem tiše k jeho smějící se tváři. Po tvářích mi kanuly slzy a z hrdla se prodíraly vzlyky, které otřásaly mým tělem. Stočila jsem se do klubíčka, fotku si přitiskla na prsa, ve snaze přebít tu bolest, která se mi tam usídlila. Zavřela jsem oči a vzpomínala.

Vzpomínala na jeho úsměv… na jeho hlas, kterým mě dokázal konejšit, ale i dodat odvahu… na jeho zlatavý pohled, který dokázal najít i ten nejpatrnější projev nejistoty, či strachu, aniž by bylo zapotřebí jeho daru… na jeho objetí, ve kterém jsem našla své bezpečné a klidné místo na zemi… na všechno to hezké, co jsme s Jasperem prožili. Jedna vzpomínka nahrazovala tu druhou. Byla jsem si vědoma, že si tak akorát sypu sůl do otevřené rány, že zbytečně týrám svou duši, ale pokračovala jsem v tom dál. Snad jsem hledala ve své bolesti nějaké rozhřešení, kterého se mi nedostávalo.

V hlavě se mi rozezněla nádherná klavírní skladba, která svými tóny hladila mé srdce.

„Jé, Bello, to jsi nemusela, ale seš hodná, že mi děláš palačinky k snídani. Ty mám nejraději,“ rozezněl se mi Tiffanin veselý hlas v hlavě. Čímž mě vytočila, jelikož místo toho, abych těsto z naběračky vylila do pánve, jsem se otočila a mrskla ho směrem k Tiff, která to nečekala, a tak to schytala přímo do obličeje. Jasper se pod náporem smíchu zhroutil na kolena. V tu chvíli mi probleskla hlavou super nápad. Vzala jsem mísu s těstem a vylila ji nic netušícímu Jasperovi na hlavu. V ten moment se přestal smát a podíval se na mě pohledem lovce. Z jeho pohledu jsem vyčetla jedno jediné, a to, že mě pomsta nemine.

Slyšela jsem, jak se přes pokoj nese ozvěna smíchu. Mého smíchu. Ty tam byly mé slzy a smutek. Teď jsem se naplno smála a pořád před očima viděla překvapeného Jaspera, kterému odkapávalo těsto z vlasů.

„Bello, stalo se něco?“ zeptala se mě Tiff, která celá udýchaná vpadla do pokoje.

„Ne, Tiff. Nic se neděje. Mělo by?“ odpověděla jsem jí mezi smíchem.

„Ne, jen… no, to je jedno. Tak já půjdu zase dolů, kdyby něco zavolej,“ odpověděla a zase odešla. Když už jsem se přestala smát, snažila jsem se rozpomenout, kdy se toto stalo, protože ta kuchyň, ve které se to odehrálo nebyla ta, co byla v mém domě, Charlie také takovou neměl, a ani Tiff ne. Že by… Ne, ne, to není možné. Pevně jsem semknula víčka a opět si snažila vybavit celou tu scénu z kuchyně. Ale místo ní se objevila nová.

„Tiff, to si nechám udělat,“ řekla jsem jí a prstem ukázala na účes.

„Ne, Bello, to nemůžeš,“ odpověděla mi a její zorničky se rozšířily překvapením.

„A proč ne?“

„Bello, nemůžeš se takhle ostříhat. Neříkám, že by se mi ten sestřih nelíbil, ale podívej se na tvoje nádherný vlasy,“ odpovídala mi a přitom kroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Tiff, změna je život. A já chci konečně žít. Do teď jsem jen přežívala. Nikdy jsem vlastně pořádně nežila. Moje nejhezčí chvíle v životě byly ty, které jsem prožila s mojí Lili, ale ta už tu není a nikdy nebude. Chci začít psát novou knihu mého života, a proto se nechám takhle ostříhat,“ řekla jsem jí.

„Bello, jsem ráda, že chceš začít pořádně žít, ale nešlo by to nějak trošku míň drasticky. Vždyť máš nádherné dlouhé vlasy a bylo by škoda je ostříhat,“ snažila se mě přemluvit. Vtom k nám přišla jedna z kadeřnic.

„Tak proto,“ zašeptala jsem a dotkla se vlasů, které byly teď už o něco málo delší. Opět jsem zavřela oči a doufala, že se objeví snad nějaká vzpomínka, která by mi mohla něco objasnit.

V mé mysli se vynořil pohled na třpytícího se Edwarda, jež seděl na kraji bazénu. Jen okrajově jsem vnímala zář, jež vycházela i od ostatních postav. Moje srdce zase začalo bít mnohem rychleji, než je normální. Edward mě pozoroval s otevřenou pusou. Lehce jsem se jeho reakci pousmála a on mi úsměv oplatil, když se jeho rty roztáhly do toho nádherného úsměvu, musela jsem se zachytit o futra dveří, pod tím jeho úsměvem se mi totiž podlomila kolena.

***

„Víš, že jsem docela hodně všímavá? Doufám, že mi odpovíš pravdu, protože já poznám, když lžeš.“

„Tiff, copak jsem ti někdy lhala? Můžeš mi, prosím, tedy říct, co tě tak zajímá?“ zeptala jsem se jí a podívala se na ni.

„Co cítíš k Edwardovi? To kvůli němu jsi se rozhodla změnit?“ zeptala se mě a tím mi vyrazila dech. A moje srdce reagovalo stejně jako vždy, když někdo vyslovil jeho jméno, či byl v mé blízkosti.

„Nevím,“ odpověděla jsem jí a posadila se.

„Jak nevím?“ zeptala se a sedla si vedle mě.

„Prostě nevím. Jsem z toho zmatená.“

„Z čeho jsi zmatená? Musíš vědět, co cítíš. Tak mi to popiš.“

„Tak dobře. Stačí pouhá zmínka, či jen ho na okamžik spatřit a mé srdce začne bít o něco rychleji. A když se mu zahledím do jeho očí, topím se v nich…, mám pocit, jako kdyby mě ty jeho oči polapily do sítí, ze kterých se nemůžu vymotat. Ten den, co šli s Jasperem hledat toho novorozeného, objala jsem ho, a když se jeho paže omotaly kolem mého těla, cítila jsem se v bezpečí a šťastná jako nikdy. V celém těle jsem cítila příjemné brnění… šimrání, které vycházelo z mého břicha. A dnes u toho bazénu jsem měla neodolatelnou touhu se opět schovat v jeho náruči. Něco podobného jsem cítila u Dana na začátku našeho vztahu, ale tyto pocity jsou mnohem silnější. Ty pocity, které jsem cítila u Dana, byly…jako letní vánek, ale to, co cítím u Edwarda, je… jako silná bouře, která smete vše, co jí stojí v cestě.“

„Bello, ty Edwarda miluješ. On je tou druhou polovičkou, která ti schází,“ řekla mi Tiff.

„Hmmm.“

„Bells, to jediné mi na to řekneš? Hmmm. Vždyť je to víc než jasné. Ty ho miluješ. Proč se nezeptáš na to Jaspera?“

„Tiff, já mám strach,“

„Z čeho máš strach? Z Edwarda?“

„Ne, z Edwarda ne. Mám strach ze sebe samé.“

„Cože? Nechápu,“ ptala se mě.

„Mám strach ze svých pocitů. Někde uvnitř cítím, že je mi mé štěstí na dosah…, nevím, možná je Edward tím pravým, ale já se bojím, že to je jen pouhá iluze, která se jednoho dne změní v horor.“

„Bells, i když nemám dar jako Jasper, tak jedno vím jistě, ty Edwarda miluješ. A ne že možná, on je tím pravým. Zeptej se Jaspera a uvidíš, že i on ti řekne to samé. Podle toho, jak se Edward na tebe dívá, si myslím, že i on tebe miluje. Chápu tvůj strach, je to logické, ale prosím, zkus se od toho strachu odprostit a dovol svému srdci se otevřít…, nech do něj vstoupit lásku,“ říkala mi, když svírala moje ruce v těch svých a svůj pohled upírala do mých očí.

***

„Nebudu zticha! Tak mě zabij! Udělej to! Nic ti nebrání, nebo na to nemáš dost odvahy? Jsem ráda, že já jsem Jasperovým zpříjemněním v jeho existenci. Protože raději budu pouhým jeho zpříjemněním než tou, která mu ublížila a do jeho srdce zasadila ten pocit prázdnoty, když jsi ho podváděla s jinýma. Ano, Jasper tě pořád přesto, co jsi mu provedla miluje, ale dokuď budu žít, tak ti nedovolím mu znovu ublížit. Ty si Jaspera nezasloužíš. Nezasloužíš si jeho bezmeznou lásku… a ani jeho jedinou vzpomínku, ve kterých se každý večer noc co noc k tobě vrací. Jeho srdce jsi rozdrtila na prach a ještě  zašlapala do země,“ křičela jsem na ni. Její stisk povoloval, až můj krk pustila úplně a já se mohla svobodně nadechnout. Zhroutila se vedle mě na postel a stočila se do klubíčka.

„Jsem zrůda. Ublížila jsem Jasperovi, ale já ho miluji. Miluji ho z celého svého srdce. On je mým středem vesmíru. Nikdy jsem se neměla, tak hloupě rozhodnout. Měla jsem vize, ve kterých tě Jasper objímá a vyznává lásku. Sice se mé vize mění podle rozhodnutí,ale ať jsem se rozhodla jakkoliv, pořád byly stejné. Neměnily se. Pořád mi ukazovaly tebe v jeho náruči. Nechtěla jsem jen čekat na ten okamžik, kdy mě Jasper opustí, a proto jsem si najala toho gigola, kterého našel Jasper se mnou v naší posteli, ale já ho nikdy nepodvedla. Nikdy jsem neporušila slib věrnosti, který jsme si dali. Miluji ho,“ její hysterický křik se rozléhal přes celý dům. Její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků, které vycházely z jejího nitra. A já si srovnávala její slova v hlavě.

„Alice, myslíš to vážně? Doopravdy Jaspera miluješ a nikdy jsi ho nepodvedla?“ ptala jsem se jí opatrně a položila ruku na její rameno. Pohlédla mi do očí.

„Miluji ho a nikdy nepřestanu. Bello, prosím, slib mi, že mu neublížíš. Slib mi, že ho budeš milovat, tak jako on miluje tebe. Prosím, slib mi to. Odejdu. Navždy zmizím z jeho života, ale jen když mi slíbíš, že ho uděláš šťastným,“ prosila mě nejen slovy, ale i očima.

„Ne.“

„Bello, prosím. Na ničem mi nezaleží víc, než na jeho štěstí.“

„Ne, Alice. I kdybych udělala cokoliv, tak Jasper nebude nikdy úplně šťastný. To je jen v tvé moci.“

***

Zastavila jsem se nahoře na schodišti, na okamžik jsem přestala i dýchat, abych byla, co nejtišeji a já tak zaslechla nějaká ta slova jejich rozhovoru. Byla jsem příliš daleko na to, abych něco zaslechla. Pomalu jsem položila jednu berli na první schod.

„Opravdu mě miluje, Jaspere?“ donesl se ke mně Edwardův hlas, který radostí a rozčílením zároveň přeskakoval.

„Ano, Bella tě miluje, stejně jako ty ji,“ odpověděl mu Jasper. Zastavilo se mi srdce. Ne, to nemůže být pravda, určitě ještě sním.

„Miluje mě, miluje“ roznesl se Edwardův hlas prosycený radostí, smál se. Chtěla jsem se štípnout do těla, abych se přesvědčila zda sním, či bdím. A to byla chyba. Zapomněla jsem na berle. Jedna mi vypadla z ruky a já celou váhu těla přenesla na tu, která byla o schod níž. Po hlavě jsem se řítila k zemi. Tvrdě jsem narazila hlavou do schodů a přestože jsem věděla, že mám otevřené oči, neviděla jsem nic. Jediné, co jsem viděla, byla neproniknutelná tma, jež začala pohlcovat i mou mysl, ale předtím než ji zcela pohltila, se ke mně donesl výkřik mého jména, který byl plný bolesti a strachu.

Prudce jsem otevřela oči a zalapala po dechu. Některé vzpomínky se mi jen mihly před očima a některé si líně plynuly mou myslí, ale všechny měly stejný dopad na mou mysl. Každá byť i nepodstatná vzpomínka se mi hluboko vryla do mé paměti. A já vím, že tentokrát je to už nezvratné. Každá vzpomínka našla své místo v mém vědomí.

„PROČ!?!“ zakřičela jsem z plna hrdla.

„PROČ!?!“ opět jsem zakřičela, co nejvíce mi mé hlasivky dovolily.

„Bello?.. Bells, co se děje?“ zeptala se mě zadýchaná Tiff.

„Proč?!?“ zeptala jsem se jí.

„Co proč? Co se stalo?“ ptala se mě Tiff, když mě objala.

„Proč teď? Proč to nešlo dřív?“

„Bells, co se stalo. Nerozumím ti.“

„Tiff, proč zrovna teď v tuto chvíli? Proč?...“ ptala jsem se jí, než se mi zlomil hlas. A mé tělo ovládly vzlyky.

„Bells, ty sis vzpomněla, že je to tak. Ach, Bells, nevím, proč až teď,“ odpověděla mi a pevně mě sevřela. Jednou rukou mě tiskla ke svému tělu a tou druhou mě hladila po vlasech. Nic neříkala. Jen lehce se se mnou pohupovala a nepřestávala mě hladit.

Proč to teď šlo?... Proč jsem si nemohla vzpomenout dřív?... Proč jsem k sakru nevěřila Jasperovi?... SAKRA PROČ?!? V hlavě se mi stále dokola vířily jen tyto myšlenky. Mé tělo se pořád otřásalo pod náporem vzlyků. Tiffanino rameno bylo celé mokré od mých slzy, které neměly konce. Byla jsem slabá a vyčerpaná.  Nebránila jsem se a ponořila své tělo do spánku. V koutku své duše jsem doufala, že je toto jen pouhá noční můra, a až se vzbudím bude vše v pořádku.

Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se. Ležela jsem ve svém pokoji. Zahleděla jsem se do krajiny, která se právě probouzela. A doufala a přála si, že to byla jen jedna z mých nočních můr. A přestože jsem zahlédla berle, které byly opřené o postel. Odmítala jsem věřit tomu, že to nebyl jen sen, ale krutá realita.

„Jaspere,“ řekla jsem polohlasně a koukala na dveře, zda se v nich neobjeví Jasperova usměvavá tvář.

„Jaspere,“ pronesla jsem už hlasitěji a nalhávala sama sobě, že je třeba někde venku u domu a neslyší mě.

„Jaspere!“ vykřikla jsem, aby se můj hlas donesl, co nejdál a on měl tak možnost uslyšet, že ho volám. Po chvíli se otevřely dveře, ale místo Jaspera tam stála rozespalá Tiff. A ačkoliv si to Tiff neuvědomovala, její příchod mi vyrval z ruky to stéblo naděje, kterého jsem se zuby nehty držela.

„Jak ti je, Bello,“ ptala se mě Tiff a posadila se vedle mě na postel.

„Jak mi je? Je mi naprosto skvěle. Nikdy jsem se necítila lépe, jsem tak neuvěřitelně šťastná, že se z toho snad zblázním,“ odpověděla jsem jí s velkou dávkou ironie. Tiff, si povzdechla a jednou rukou  mě objala kolem ramen.

„Tiff, promiň. Já nechtěla jsem být taková,“ omluvila jsem se. Od toho rozhovoru s Jasperem jsem se na každého jen utrhovala a mé odpovědi byly plné jen ironie a jízlivosti. Neprávem jsem se vztekala na celý svět. Hledala jsem viníka ve všech, místo toho, abych nejdříve začala u sebe. To z mých úst vyšla ta slova, která zničila vše, co mohla. Já jsem viníkem! Já!

„Včera večer ti volal Josh, tak jsem to zvedla a řekla mu, že spíš a zavoláš mu později. Doufám, že ti to nevadí,“ řekla mi Tiff a jedním okem sledovala mou reakci. Nevím, co přesně bylo tím impulsem, který zapříčinil, že můj čirý vztek se přetavil v odhodlanost. Odhodlanost, která mi nedávala jinou možnost.

„Tiff, to je ono! Kde mám mobil? Nutně potřebuji mobil! Musím mu zavolat!“ řekla jsem a zarazila se. Svůj pohled jsem upřela do Tiffaniny překvapené tváře, která mou reakci nečekala a i možná trošku vyděsila, „Ne, to ty mu musíš zavolat! Tobě to určitě zvedne! Zavoláš mu? Prosím, potřebuji, abys mu zavolala?“

„A komu mám zavolat? Joshovi?“ ptala se mě a zkoumala pohledem, jelikož nemohla uvěřit tomu, co vidí. Ještě před chvílí tu seděla troska bez naděje. A teď?

„Ne, Joshovi ne, ale Jasperovi.“

„No, Bello, ale to nejspíš nepůjde,“ odpověděla tiše.

„Jak nepůjde?“ tentokrát jsem to byla já, kdo byl překvapený.

„No, víš, já bych mu ráda zavolala, ale to nepůjde, protože… Naposledy jsem mluvila s Jasperem před týdnem, ještě než jel na lov. Vlastně od toho vašeho rozhovoru mi už nezavolal. A když jsem mu volala já, tak to nejdřív nebral a teď má vypnutý mobil. Promiň, Bells.“

Sakra! Musí existovat způsob, jak bych si mohla promluvit s Jasperem a omluvit se mu! Vlastně on není jediný, komu se budu muset omlouvat. Musím to vše nějak urovnat! Prostě Musím! Já vím, měla jsem se o to pokusit hned, ale… byla jsem blbá, když jsem mu nevěřila! Ale když ono to je těžký. Už od první chvíle, co jsem se po tom pádu probrala v nemocnici, jsem se ze všeho cítila tak zmatená. Všechny moje pocity a přání se mísily a přebíjely navzájem. Až teprve teď a tady v domě jsem konečně našla svůj vnitřní klid. A i když jsem to tu ze začátku nepoznávala, cítila jsem se tu doma. Věděla jsem, že tohle je můj domov, moje místo kam patřím.

Teprve tady jsem dokázala probořit tu zeď, kterou jsem si kolem sebe postavila. A když se mi vrátily mé vzpomínky, které mě přesvědčily o mé blbosti, ale taky díky nim, my spadly ty černé klapky z očích a já si tak konečně mohla přestat sama sobě lhát.

A proto se musím, alespoň pokusit zachránit, co se dá. Ano, moc dobře vím, že to nebude lehké a oni mi neodpustí, ale nemůžu to vzdát předem a brečet nad rozlitým mlékem. Musím se o to, aspoň pokusit, protože pořád je lepší vědět, že jsem se snažila to nějak zachránit, než žít s vědomím, že jsem pro to neudělala nic. A taky jsem to slíbila Jasperovi. Slíbila jsem, že budu bojovat do posledního dechu, uderu svého srdce o svůj život, o své štěstí.

„Tiff, to nevadí, protože mě napadlo mnohem lepší řešení. Dělej vstávej, jdeme.“ řekla jsem a snažila se dostat z té postele, co nejrychleji to šlo.

„Kam jdeme, vždyť teprve svítá.“

„No, a? Oni přece nespí, ne? A pokuď vím, tak to ty jsi tím ranním ptáčetem, které vyskočí z postele, sotva se rozední a je plné energie,“ řekla jsem jí a rozhlížela jsem se po pokoji, abych našla kalhoty a boty, které mi Tiff musela sundat, když jsem usnula.

„To sice jo. Ale víš, dneska je to u mě naopak. A hlavně je venku šílená zima.“

„Ježiši, Tiffany, neseď a dělej. Podáš mi, prosím ty kalhoty ze židle a boty?“ K mému překvapení Tiff už nic nenamítala a udělala, o co jsem ji žádala.

Jestli mi předtím trvala cesta do mého pokoje pomalu půl hodiny, tak teď jsem seděla v autě během patnácti minut, jen ta chůze dolů ze schodů mi trvala snad deset minut. Cesta dolů z nich mi naháněla ještě větší hrůzu než chůze nahoru, protože se mi v hlavě pořád dokola opakoval můj pád, který byl příčinou toho všeho, co se mi v posledních dvou měsících stalo.

„Bello, napadlo tě, že tam třeba nemusí Jasper s Edwardem být?“ zeptala se mě Tiff, když startovala.

„Budou tam. Vím to. Musí tam být. Kde jinde by, asi tak byly?“

„Ale co když ne?“

„Budou! Určitě tam budou. A když ne oni, tak tam bude někdo jiný, kdo mi řekne, kde jsou.“

„A co když bude dům prázdný? Co když se přestěhovali?“

„Ne, nepřestěhovali se. Někdo tam určitě bude! A už s tím přestaň,“ odpověděla jsem jí rázně a doufala, že už to nebude dále rozebírat.

„A co když…“

„Prostě to vím, že tam někdo bude! Carlisle nemůže jen, tak ze dne na den dát v nemocnici výpověď. A Jasper mi říkal, jak Rosalie nesnáší stěhování. A proč by se asi tak stěhovali někam jinam, když si Jasper myslí, že budu bydlet u tebe. Prosím, už s tím přestaň! Nechápu, proč to musíš tolik rozebírat!“

„Víš, já jen… no, chtěla jsem tě jen upozornit na skutečnost, že už můžou být někde na míle daleko a…“

„Tiff, prosím,“ zaúpěla jsem. A ono to zabralo. Tiff konečně mlčela. Moc dobře, jsem si byla vědoma, že už můžou být někde hodně daleko, ale tyhle myšlenky jsem si nechtěla připouštět, protože tak jsem, jen dusila ten malý plamínek naděje, který  jsem v sobě dokázala vykřesat.

Před odbočkou k jejich domu jsem zavřela oči. Po třech minutách jízdy jsme byly na místě a Tiff vypnula motor.

„Bells, je mi to líto, ale…“ říkala mi Tiff, ale já ji nevnímala, protože jsem koukala do tmavých oken domu. Ani z jednoho okna nevycházel byť i ten nepatrný náznak světla.  Rychle jsem se nahnula k Tiff a zmáčkla klakson. Probouzející krajinou se roznášelo troubení, několik málo ptáků jsem, tím vytrhla ze spánku a oni se rozlétli po okolí.

„Bells, prosím, přestaň troubit,“ řekla mi Tiff, když jsem pořád držela klakson a snažila se mi sundat z něho ruku. Sundala jsem ruku z klaksonu a natáhla se dozadu pro berle.

„Bello, co chceš dělat. Vždyť tam nikdo není!“ křikla na mě Tiff a chytla mě za ruku, když jsem otevírala dveře. Vytrhla jsem se jí. A vystoupila z auta, až jsem se sama podivila, že jsem to dokázala sama. Co nejrychleji jsem mohla, jsem šla ke dveřím. Tiff se mě snažila zastavit. Mluvila na mě. Prosila mě, ale já si jí nevšímala a šla jen vpřed. Jediné, co mě dokázalo zastavit byly dveře. Chytila jsem za kliku a chtěla otevřít, nešlo to. Bylo zamčeno. Jednou rukou jsem bušila na dveře, jako o život. Postupně jsem vykřičela všechna jejich jména, ale v domě bylo stále ticho. Nikdo tam nebyl. Otočila jsem se a opřela zády o dveře, po kterých jsem se svezla pomalu dolů a sedla si na zmrzlou zem. Nevnímala jsem chlad, který se prodíral skrz mé oblečení ze všech stran kolem mě.

„Bello, pojď do auta! Nemůžeš tu tak sedět!“ říkala mi a snažila se mě vytáhnout na nohy, ale protože jsem se jí, nesnažila nijak pomoci, nehnula se mnou.

„Bello! Vstávej! Slyšíš!“ křičela a  lomcovala mou paží.

„Nikam nejdu. Zůstanu tu! Počkám na ně!“

„Copak jsi se dočista zbláznila! Vždyť nevíš, jestli se vrátí! To tu chceš zmrznout!“

„No, a? I kdybych tu měla sedět po zbytek celého života. Já se prostě odsud nehnu, dokavaď někdo z nich nepřijde!“

„Bello,… Bells, prosím, pojď se mnou alespoň do auta. Ano? Tam na ně počkáme společně. Nemůžeš tu sedět,“ prosila mě Tiff a konečně přestala lomcovat mou paží.

„Ne!“ trvala jsem si na svém. Oni musí přijít! Vrátí se! Musí! Opakovala jsem si pořád dokola, čímž jsem přiživovala skomírající plamínek naděje, který seč jen slabě plápolal a jeho světlo bylo oku skoro nepatrné, ale pořád jsem uvnitř sebe cítila teplo, které vydával.

18.kapitola x Shrnutí x 20. kapitola

Tak konečně jste se dočkaly toho kýženého okamžiku a Bella si vzpomněla, ale že mi to trvalo,co? :D

Uvidí Alice Bellu, jak sedí před jejich domem? Řekne o tom Jasperovi? A co Jasper s Edwardem, jak oni se stavějí a koukají na celou situaci?

Tak na tyto otázky vám odpovím v příští kapitolce. :D Tak doufám, že se líbila. A děkuji za komentíky u minulé kapitolky. :DD

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 19. kapitola: