Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... - 13. kapitola

16.10.2010 (07:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2977×

13. kapitola

Bella

Dnes to bylo nejhezčí probuzení do nového dne za celý můj život. Ne, za celý ne, to nejhezčí bylo to, když jsem se probudila a vedle své hlavy jsem poprvé od porodu spatřila v postýlce klidně oddechovat mou Lili. Ale to dnešní probuzení bylo hned za ním. Do pokoje pronikaly skrz balkónové dveře jemné paprsky slunce a z nitra domu se díky pootevřeným dveřím ke mně nesl ten nádherný sametový hlas, jehož majitel mě navštívil během mého snění a řekl mi ta dvě nejkrásnější slova na světě.

Ještě teď si dokážu přesně vybavit, jak se jeho ledové prsty dotýkají mé tváře a jak palcem přejel po mých rtech. V mém těle se vzedmula vlna touhy. A když jeho hlas propůjčil k tomu, aby mému srdci pomohl se vznést vysoko do oblak, mé tělo se zalykalo láskou k němu. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by někdo dokázal vyslovit ta dvě pouhá slova s takovou láskou, něhou a oddaností zároveň. Jeho chladný dech laskal mou tvář, toužila jsem, aby překonal tu krátkou vzdálenost, a já tak mohla ochutnat jeho rty. Má touha byla vyslyšena, a i když se jen lehce otřel o mé rty těmi svými, i tak to ve mně vyvolalo bouři. Pod touto vzpomínkou na můj sen jsem se zachvěla a já zatoužila alespoň na kratičký okamžik opět ochutnat jeho rty, abych se mohla přesvědčit, jestli chutnají stejně, tak jako v mém snu. I teď slyším, jak jeho hlas laskal mé srdce těmi dvěma pouhými slovy, pro která bych šla světa kraj.

„Sakra, Bello, vzpamatuj se! Byl to jen sen,“ okřikla jsem se a zatřepala hlavou. Ano, byl to jen sen, ale překrásný. Tak moc bych si přála, aby to byla skutečnost, ale to mé přání je nereálné, protože jak by mohl někdo tak dokonalý a nádherný milovat zrovna mě. Jsem jen pouhá lidská bytost, jež tu je jen proto, aby si mohl osud zkrátit svoji dlouhou chvíli na své pouti po zemi. Jsem jen hračkou, kterou pevně svírá osud ve svých rukách.

Nejen touha spatřit jeho dokonalou tvář, ale i zvědavost mi nedala. A já se natáhla po berlích, snažila jsem se, abych byla co nejvíce potichu. Zajímalo mě, o čem to Edward s Jasperem mluví, protože i když mé srdce zběsile tlouklo už od prvního momentu, kdy se mi vybavovaly ty jednotlivé chvíle mého snu, ani jeden z nich mě nepřišel zkontrolovat, zda jsem v pořádku. Takže museli být do rozhovoru hodně zabráni, když si toho nevšimli.

Zastavila jsem se nahoře na schodišti, na okamžik jsem přestala i dýchat, abych byla co nejtišeji, a já tak zaslechla nějaká ta slova jejich rozhovoru. Byla jsem příliš daleko na to, abych něco zaslechla. Pomalu jsem položila jednu berli na první schod.

„Opravdu mě miluje, Jaspere?“ donesl se ke mně Edwardův hlas, který radostí a rozčílením zároveň přeskakoval.

„Ano, Bella tě miluje, stejně jako ty ji,“ odpověděl mu Jasper. Zastavilo se mi srdce. Ne, to nemůže být pravda, určitě ještě sním.

„Miluje mě, miluje,“ roznesl se Edwardův hlas prosycený radostí, smál se. Chtěla jsem se štípnout do těla, abych se přesvědčila zda sním, či bdím. A to byla chyba. Zapomněla jsem na berle. Jedna mi vypadla z ruky a já celou váhu těla přenesla na tu, která byla o schod níž. Po hlavě jsem se řítila k zemi. Tvrdě jsem narazila hlavou do schodů a přestože jsem věděla, že mám otevřené oči, neviděla jsem nic. Jediné, co jsem viděla, byla neproniknutelná tma, jež začala pohlcovat i mou mysl, ale předtím než ji zcela pohltila, se ke mně donesl výkřik mého jména, který byl plný bolesti a strachu.

Edward

Pozoroval jsem Bellinu tvář, na které se zračil nepatrný úsměv. Byla nádherná. Dokázal bych ji pozorovat noc co noc po zbytek mé věčnosti. Poslouchal jsem rytmus jejího srdce, který pro mě byl tou nejkrásnější skladbou na světě. Nikdo by nedokázal napsat lepší. Její srdce se z ničeho nic dalo na zběsilý útěk a i její dech už nebyl tak klidný. Lekl jsem se.

„Edwarde.“ To bylo jediné slovo, kterému jsem porozuměl. A přesto toto jedno slovo mi dokázalo způsobit závrať. Po chvíli se její dech i tep zklidnil. A já snil svůj sen. Sen o naší společné budoucnosti.

Když do pokoje začaly pronikat první sluneční paprsky, vstal jsem a zamířil do kuchyně, abych jí připravil snídani. Přemýšlel jsem, co bych jí mohl udělat dobrého, jelikož jsem netušil, co má nejraději. Nakonec jsem se rozhodl jak pro sladkou, tak i slanou snídani. Naštěstí, že v rohu linky je polička s kuchařkami, kde jsem začal hledat recept na palačinky. Z mého listování kuchařkou mě vyrušil Jasper, který právě vešel do kuchyně.

„Edwarde, doufám, že nechceš vařit?“ ptal se mě s obavami.

„Chci, je na tom něco špatného?“ odpověděl jsem mu otázkou.

„No, já jen, aby to Bella přežila ve zdraví,“ řekl Jasper a vzal mi kuchařku zpod rukou.

„Počkej, neber mi ji, anebo mi můžeš pomoct.“

Aniž bych Jasperovi řekl, co mám v plánu připravit Belle k snídani, začal na linku pokládat různé potraviny, dle kterých jsem usoudil, že to bude vaječná omeleta.

„Ale já chtěl udělat i palačinky,“ ohradil jsem se. A tak na linku přibyly další suroviny, ale tentokrát na palačinky.

„Co Bella? Zlobí se na mě hodně?“ ptal se mě Jasper.

„Bella ještě spí. Ze začátku byla docela naštvaná, ale myslím si, že ji to přešlo. Mrzí ji, že jste na sebe křičeli,“ řekl jsem Jasperovi, kterému se ulevilo.

„Jaspere, chtěl bych se zeptat. Včera večer se mě Bella ptala, proč jsem tak vystartoval po Alice. Přemýšlel jsem, co jí mám říct, ale než jsem jí stihl odpovědět, usnula. Zajímalo by mě, jaké city ke mně cítí, protože mám strach, že když jí řeknu pravdu, tak to pokazím.“

„Edwarde, Belliny city se za posledních pár dnů vůči tobě zcela změnily. Nevím, jestli si to uvědomuje, ale já z ní cítím lásku. Velkou lásku. Miluje tě,“ odpověděl mi Jasper. Mé tělo bylo spalováno plameny nevědomosti, které dokázal Jasper v jediné vteřině uhasit. Jeho slova ve mně dokázala uhasit tu beznaděj, kterou jsem cítil, jelikož jsem nevěděl, jestli i taková bytost, jejíž podstatou je krvelačná zrůda lačnící jen po jediném, má právo a naději, že se jednou najde někdo, kdo by mě i přes tu mou podstatu mohl milovat. Přestože moje srdce už je několik desítek let mrtvé a tiché, oživlo. Měl jsem pocit, jako kdyby opět začalo bít. Bít pro Bellu.

„Opravdu mě miluje, Jaspere?“ ptal jsem se ho, a jak jsem se zalykal štěstím, přeskakoval mi hlas.

„Ano, Bella tě miluje, stejně jako ty ji,“ odpověděl mi Jasper, který se pod náporem mých pocitů musel posadit.

„Miluje mě, miluje,“ vykřikl jsem radostí a začal se smát. Nevím, jak dlouho jsem se smál, než se ozval dopad něčeho kovového na schody, který byl v zápětí následován tupým nárazem. V hlavě se mi objevila Bellina tvář.

S Jasperem jsme se vyřítili z kuchyně a přes jídelnu do obýváku. Na prahu obýváku jsem se musel zastavit, protože jsem ucítil krev. Netvor, kterého jsem potlačoval ve svém nitru, se dral na povrch. Našeptával mi líbezná slůvka o chuti té krve, jejíž sladká vůně mi rozpoutala žár v hrdle. Bojoval jsem proti tomu netvorovi.

„Bello,“ ozval se Jasperův výkřik plný bolesti a strachu, který mě vytrhl z transu. Jasperův výkřik mě donutil si uvědomit, že ten netvor mi našeptával, abych zabil dívku, kterou neskutečně miluji. A já opět toho netvora zatlačil hluboko do svého nitra. Přiskočil jsem k Jasperovi, který se skláněl nad Belliným bezvládným tělem, její srdce pomalu utichalo a po obličeji jí stékal pramínek krve. V první okamžik jsem čekal, že se opět probudí netvor ve mně, ale ten pohled na ni byl pro mě tak zdrcují a bolestný, že jsem dokázal v tuto chvíli cítit jen strach. Strach o její život.

„Zavolej Carlisleovi,“ křikl na mě Jasper, ale přesto jsem pořád stál a díval se na Bellu. Nebyl jsem schopný žádného pohybu. Strach naprosto ochromil mé tělo.

„Sakra, Edwarde, co tu tak stojíš! Zavolej hned Carlisleovi!“ křičel na mě a tím mé tělo uvedl do pohybu. Během jedné vteřiny jsem vytočil Carlislea.

„Carlilsle, musíš hned přijet. Bella spadla ze schodů. Na čele má tržnou ránu, ztěžka dýchá a její srdce nepravidelně bije,“ vyhrkl jsem ze sebe během zlomku vteřiny, aniž bych pustil Carlislea ke slovu.

„Hlavně s ní nehýbejte. Už jsem na cestě a volám do nemocnice, aby poslali sanitu,“ odpověděl mi a zavěsil.

„Bello, vydrž za chvíli tu bude Carlisle a pomůže ti,“ opakoval Belle pořád dokola Jasper, který klečel vedle ní a držel ji za levou ruku. I já si klekl vedle jejího těla, pozoroval jsem její tvář, která byla bledá. Její tvář byla klidná, vypadala jako by spala, ale věděl jsem, že to je jen pouhá iluze.

„Bello, lásko, prosím, bojuj. Teď nesmíš odejít. Teď ne. Nesmíš mě opustit, aniž bych ti nemohl říct, jak moc tě miluji. Slyšíš mě, miluji tě. Prosím, bojuj. Neopouštěj mě,“ říkal jsem, zatímco jsem svůj obličej zabořil do jejích vlasů. Plnými doušky jsem vdechoval její vůni.

Během té doby, co jsme mohli jen čekat, jsem si uvědomil, jak málo stačí k tomu, aby se moje euforie změnila v agonii. Ještě před dvěma minutami jsem se nechal opájet euforií z mého vědomí, že mě Bella miluje. Dokonce jsem uvěřil, že i já mám právo najít svou druhou polovinu, která by mě doplňovala tak jako ostatní. Stačila jedna pouhá vteřina, která to dokázala změnit. Ještě před chvílí se mé srdce vznášelo někde vysoko nad zemí a teď… Je pohřbeno několik metrů pod zemí. Propadlo se, když jsem spatřil Bellino nehybné tělo. Moje srdce se propadlo do samotného pekla, jehož plameny ho hladově pohltily. Bezcitně pustošily mé srdce a jediné, co mi po těch ničivých plamenech zbylo, je bolest… beznaděj… a úzkost.

Tak moc bych chtěl s těmi plameny bojovat, ale to mi není souzeno. Jejich dravost a síla je neúnosná. Stačil pouhý zlomek vteřiny a ony mé srdce spálily na prach. Její srdce čím dál více utichalo a já se propadal hlouběji a hlouběji do mé agonie, když…

„Jaspere, musíme ji přeměnit,“ řekl jsem Jasperovi a podíval se mu do očí.

„Ne,“ odpověděl mi tvrdě a přitom kroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

„Cože? Jaspere, ty si neuvědomuješ, že to nepřežije. Její srdce to už nevydrží. Zemře. Musíme ji přeměnit. Já ji nenechám odejít. Ne teď, když vím, že mě miluje,“ řekl jsem pevným hlasem. Byl jsem rozhodnutý, že ji přeměním.

„Ne, Edwarde, Bella si to nepřeje. A já ti to nedovolím,“ odpověděl mi a zakryl svým tělem to její.

„Jaspere, ale já se tě neptám na souhlas. Prostě to udělám, ať se ti to líbí, nebo ne. Jak můžeš vědět, že si to nepřeje? Uhni,“ vrčel jsem na něj.

„Řekla mi to, i když tomu je půl roku, ale ona si nepřeje věčný život. Věří, že se jednou setká s Lili. Slíbil jsem jí, že ji nepřeměním proti její vůli. Dal jsem jí na to své čestné slovo. Takže ne,“ vrčel na mě Jasper.

„Jaspere, uhni, nechci ti ublížit, ale já ji prostě musím přeměnit. Nedovolím jí odejít,“ zavrčel jsem na něj a chystal se, že ho klidně i násilím odtrhnu od Belly.

„Dost, přestaňte, Bella to přežije, sice nebude moct chodit na nějaký čas a chvíli si nebude něco pamatovat, ale přežije,“ křikla na nás Alice, která se právě postavila mezi mě a Jaspera.

„Opravdu, Alice?“ ptal jsem se jí.

„Ano, ale to si nesmíte skočit po krku,“ řekla a sjížděla nás káravým pohledem. A v ten moment dorazil Carlisle, který se hned sklonil k Belle a v hlavě se mu objevoval výčet všech vyšetření, která musí Bella podstoupit, aby zjistil, jak velkou škodu napáchal její pád ze schodů.

Bella

Najednou se v té neproniknutelné tmě objevil slabý paprsek světla. Jasné světlo, které mě zvalo k sobě. Vztáhla jsem k němu ruku. Dotýkala jsem se ho jen konečky prstů, hřálo a zvětšovalo se. Už to nebyl pouhý paprsek, který laskal mé prsty, ale objímal celé mé tělo, které už navážilo tunu, ale bylo lehké jako peříčko. Moje tělo bylo unášeno neznámo kam. Záře byla čím dál jasnější. Oslepovala mě, a tak jsem zavřela oči.

„Maminko,“ ozval se nad mojí hlavou hlas, který bych poznala i mezi miliony jinými. Pomalu jsem otevřela oči. Uviděla jsem Lili, jak se sklání nade mnou. Ve tvářích měla dolíčky a v jejích očích jsem opět uviděla ty šibalské plamínky. Smála se.

„Lili,“ zašeptala jsem, jelikož jsem se bála, aby se mi nevytratila. A rychle jsem ji strhla do své náruče. Zaslechla jsem kroky, které se pomalu přibližovaly. Otočila jsem se, abych se podívala komu patří, a přitom pevně svírala Lili ve své náruči. Za mými zády stála moje babička s dědou, kteří zemřeli už před několika lety. Přestože jsem je neviděla několik let, pořád vypadali stejně. Na tvářích měli široké úsměvy.

„Babi, dědo,“ vykřikla jsem a i s Lili v mé náruči jsem vyskočila, abych je mohla obejmout.

„Babi, kde to jsem? Jsem v nebi?“ zeptala jsem se jí po chvíli a rozhlížela se kolem. Za nimi byly velké dřevěné dveře se zlatým rámem a zlatou klikou. Za mnou bylo dlouhé schodiště, které se ztrácelo v té neproniknutelné tmě, jež ještě před chvílí pohlcovala mé tělo.

„Ne, nejsi v nebi. Jsi na rozhraní mezi nebem a zemí,“ odpověděla mi.

„Ale proč?“ zeptala jsem se.

„Co si pamatuješ jako poslední vzpomínku?“

„Padala jsem ze schodů. Jsem mrtvá?“

„Ne, nejsi, tvoje duše se sice odpoutala od těla, ale tvé srdce pořád slabě bije.“

„Tak proč jsem tady?“

„To nevím, holčičko, ale jedno vím jistě, ještě není tvůj čas,“ odpověděla mi babička.

„A kdy bude můj čas?“

„To záleží na tvém rozhodnutí. Možná se tu sejdeme přesně o rok později, anebo nikdy,“ odpověděla mi, ale její odpovědi jsem nerozuměla.

„Na jakém rozhodnutí záleží. A jak to, že se možná nikdy nesejdeme?“

„To ti nemůžu říct, ale ty sama to jistě brzo pochopíš,“ řekla mi a pohladila mě po tváři. Ucítila jsem, jak něco hřeje moje záda. Ohlédla jsem se za sebe a opět tu byla ta jasná záře, která začala zase pohlcovat moje tělo. Ještě pevněji jsem sevřela Lili ve své náruči.

„Nechci se vrátit. Chci tu zůstat.“

„Ještě nenastal tvůj čas, holčičko,“ řekla mi.

„Chci tu zůstat. Nechci zase přijít o Lili, potřebuje mě,“ řekla jsem a mé tělo se zase začalo postupně nořit do tmy.

„Musíš se vrátit. Nikdy o Lili nepřijdeš, navždy bude v tvém srdci. Lili je tu dobře, jsme tu s ní. Nemusíš se o ni bát. Bojuj za své štěstí. Milujeme tě,“ říkal mi děda.

„Maminko, miluji tě,“ uslyšela jsem Lilin hlas, který byl už hodně daleko ode mě.

„Taky vás miluji!“ vykřikla jsem zoufale a doufala, že mě slyšeli.

Jasper

Kdyby Alice nepřišla, nedopadlo by to dobře, protože bychom si opravdu s Edwardem skočili po krku. Chápal jsem Edwarda, proč chce Bellu přeměnit, ale já to nemohl dovolit. Dal jsem jí své čestné slovo. Slíbil jsem jí, že ji nepřeměním, i když by to znamenalo, že zemře. Ta představa mě bolela, ale kdybych dovolil ji přeměnit, nemohl bych se už nikdy Belle podívat s čistým svědomím do očí. Byl jsem vychován v době, kdy, když muž dal své čestné slovo, nešlo to už změnit, či porušit. Bylo to jako slovo Boží… jako zákon, který se nedá porušit.

A i když mě Alice několikrát ujistila, že to opravdu přežije, přesto jsem celou tu dobu, co ji operovali, chodil nervózně před dveřmi vedoucími na operační sál. Zbytek mé rodiny seděl na židlích a bez jediného pohybu čekali na Carlislea, až skončí. Snažil jsem se nevnímat pocity ostatních, ale nešlo to. Moje obava o Bellu byla několikrát znásobena obavami od mé rodiny. Edward odevzdaně seděl s hlavou v dlaních, bylo na něm poznat, že se soustřeďuje na Carlisleovy myšlenky. Byly to neskutečně dlouhé hodiny beznaděje. Mezitím jsem musel, taky zavolat Tiff a Charliemu, ty hovory nebyly pro mě zrovna lehké.

A teď pozoruji Bellinu tvář, která už není tak bledá. Pokojem se rozléhá pípání, které přesně určuje její tepovou frekvenci, a do nosu je vedena hadička, která jí dodává kyslík. Spí. Klidně oddechuje. Její srdce už bije pravidelně. A mně nezbývá zase nic jiného, než čekat. Čekat, až se probere… a zda se naplní Alicina vize, že si nebude pamatovat poslední tři měsíce. Carlisle mi potvrdil, že je to možné. Díky tomu pádu se totiž uhodila hodně do hlavy, zlomila si dvě žebra, která tlačila na plíce, a proto tak těžce předtím dýchala, ale hlavně si poranila páteř, takže bude muset hodně rehabilitovat, aby se mohla zase postavit na nohy. Věřím, že Bella se z toho brzy dostane, je silná.

Nejen podle monitoru, který hlídal její tep, jsem poznal, že se probouzí, jelikož její srdce se rozběhlo rychleji. Pozoroval jsem její tvář. Její víčka se nejdříve nepatrně zachvěla a pomalu se otevírala.

„Bello,“ vydechl jsem úlevně.

„Jaspere,“ zašeptala Bella a očima si prohlížela místnost, když se pohledem zasekla na Edwardovi, který seděl na židli po její pravé straně. Její srdce se dalo na zběsilý útěk.

„Bello, ššš, je to dobrý, jsem tu u tebe. Nemusíš se bát,“ snažil jsem se ji uklidnit nejen svými slovy, ale i svým darem. Její tepová frekvence se vrátila do normálu.

„Kde to jsem? A kdo je on?“ ptala se mě zmateně a pořád šeptala.

„Jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu. To je Edward, můj bratr, ty si ho nepamatuješ?“ ptal jsem se jí opatrně, abych ji nerozrušil.

„Ne, nepamatuji. Měla bych? Co se mi stalo?“ ptala se.

12. kapitola x Shrnutí x 14. kapitola

Tak doufám, že se vám i tato kapitolka líbila a vy mi tu zanecháte svůj otisk. Moc mě těší vaše komentík, které mě nutí i k zamyšlení. Takže moc děkuji za ty předchozí.

vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... - 13. kapitola: