Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jaspere, díky... 11. kapitola

01.10.2010 (20:15) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3018×

11. KAPITOLA

Jasper

Jakmile jsme dojeli na místo, kde jsme se měli rozdělit a jít lovit, všiml jsem si, že nemám signál. Několikrát během lovu jsem zkontroloval mobil, zda nenaskočila alespoň jedna čárka, abych mohl Belle poslat zprávu, ale bohužel ani ta jedna čárka se neobjevila.

Minule jsem si lov užíval a vychutnával ty chvíle, kdy jsem si mohl dovolit, vypustit na povrch mou podstatu, kterou jsem věznil v ocelových okovech mé duše, ale dnes to nešlo. Nedokázal jsem se odpoutat od strachu, který mě zaplnil do poslední buňky v mém těle. Měl jsem strach a výčitky svědomí, že jsem nechal Bellu samotnou. A to, že jsem neměl signál, mi na klidu moc nepřidalo.

Nechtělo se mi čekat na Rose s Emmettem,  kteří už určitě neloví, ale uspokojují touhy svého těla po tom druhém. Takže jsme vyjeli s Edwardem napřed. Konečně po hodině jízdy, kdy jsme směřovali domů, se mi v ruce rozvibroval mobil. Přišlo mi několik sms zpráv a všechny byly do Belly. Aniž  bych se zdržoval s jejich čtením, vytočil jsem její číslo.

„Bello, promiň, že ses mi nemohla dovolat, ale byl jsem mimo signál,“ řekl jsem jí, jakmile to po několikátém zazvonění zvedla. Pár vteřin jsem čekal na odpověď, která se mi nedostávala.

„Bello, jsi tam? Stalo se ti něco?“ ptal jsem se jí a hrdlo a srdce se mi sevřelo strachy, protože se mi neozývala.

„Jaspere, tady…“ Alice? Co tam dělá Alice? Co když…, ne, nemohl jsem na to ani pomyslet.

„Alice, co je s Bellou? Jestli jsi jí ublížila, tak…“ vrčel jsem do telefonu, když mě přerušila.

„Přestaň na mě vrčet, Jaspere! Bella je teď na chvíli mimo, ale během chvíle se probudí. Měla jsem vizi, ve které ji napadl upír, pomohla jsem jí. Takže promiň, že jsem tvé milence zachránila život. Počkám, až se probudí a pak odcházím,“ vrčela na mě Alice do telefonu, a než jsem jí stihl nějak odpovědět, ukončila hovor.

„Jaspere, co se děje? Proč je tam s Bellou Alice?“ ptal se mě Edward, jehož hlas byl naplněný úzkostí.

„Proč se mě ptáš, když jsi to musel slyšet,“ odsekl jsem mu. A zkoušel jsem se dovolat Belle, ale její mobil byl vypnutý. Vztekle jsem tím svým hodil někam do prostoru auta za námi.

„Ano, máš pravdu, slyšel jsem to, ale nerozumím tomu. Jaký upír? Myslíš, že to byl ten novorozený?“

„Nevím, ale je to možné. Neměl jsem jet s vámi na ten lov. Měl jsem tam být s ní a ochránit ji. Jestli zemře, bude to jen má vina, nikdy si to neodpustím,“ zašeptal jsem zlomeným hlasem a hlavu si složil do dlaní. Edward se už na nic nevyptával.

Pořád dokola se mi v mysli objevoval rozhovor s Alice. Z jejího hlasu čišela nenávist a odpor a to nejen k mé osobě, ale i k Belle. Pomohla jí, ale kdo ví, jestli Bella nemá nějaká krvácející zranění… I když Alice abstinuje lidské krvi mnohem déle než já, ale co když se neovládne a… Co když se nechá ovládnout svou nenávistí a… Ne, nemysli na to, Jaspere! Okřikl jsem se. Edward držel plynový pedál až u podlahy, ale mně pořád přišlo, že jedeme moc pomalu.

„Sakra, Edwarde, to nemůžeš jet rychleji!“ vztekle jsem na něj zakřičel.

„Jestli sis nevšiml, jedu, co nejrychleji to jde,“ odpověděl mi stejnou mincí.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe tak vylítnout, ale…“ řekl jsem mu teď už smířlivěji a konec věty nechal vyznít do prázdna.

„To je dobrý. Chápu tě. I já mám o ni strach. V mé mysli se odvíjejí spousty scénářů, jak by to mohlo celé dopadnout, kdyby se Alice neudržela. A věř mi, že jejich konce nejsou zrovna nejšťastnější,“ odpověděl mi.

Ano, nebyl jsem jediný, kdo má strach o Bellu, i Edward se o ni bál. A moje obavy o Bellin život byly ještě přiživovány těmi Edwardovými.

Edward

Blížili jsme se k městu. A já se modlil a prosil Boha, aby byla Bella v pořádku. Prosil jsem ho, aby si ji nebral k sobě…, aby mi dal šanci, říct jí, co k ní cítím…, aby mi dovolil, ji udělat šťastnou a milovat ji tak, jak si zaslouží. Ne, teď mi ji ještě nemůže vzít. Už jen ta myšlenka, že až přijedeme, najdeme už jen chladné Bellino tělo, ze kterého vyprchal všechen život, mě ničila. Silná lana strachu svírala moje srdce a drtila ho s každou vteřinou mé nevědomosti o jejím bezpečí.

Její život byl dost plný bolesti, teď si ji Bůh nemůže zavolat k sobě. Ne teď, když má šanci poznat i tu krásnější a šťastnější tvář života.V momentě, kdy jsem ji spatřil, i já začal věřit, že mám duši. Protože kdybych ji neměl a byl jen tím netvorem, pochybuji, že bych mohl někoho tolik milovat. Bella se během jednoho nepostřehnutelného okamžiku stala smyslem mé existence. Byla mým sluncem, které prozářilo tu šeď mých dnů…, záchranným kruhem, kterého se s nadějí každý topící chytá.

Jasper

Edward dupnul na brzdu a my zastavili na štěrkové cestě před domem. Moje tělo zaplavila vlna panického strachu, který mě ochromil a doslova přikoval k sedadlu spolujezdce. Edward na nic nečekal a vběhl do domu. A já pořád seděl v autě a snažil jsem se přimět své mrtvé údy k pohybu. Každá buňka mi vypověděla službu, protože jsem se bál toho, co uvidím..., že její tělo bude bledostí a i teplotou připomínat to mé, mrtvé…, že už nikdy nespatřím v těch jejích čokoládových očích plápolat šibalské plamínky… a neuslyším její hřejivý a zvonivý smích.

Při těchto myšlenkách se moje tělo probudilo k životu. Během zlomku vteřiny jsem stál ve vchodových dveří do domu. Zastavil jsem se a poslouchal. Uslyšel jsem její bijící srdce, které uhánělo jako splašené a cítil vlnu nesmírného štěstí a lásky, která vycházela z pokoje nade mnou. Což znamenalo jednu jedinou věc. Bella je naživu.

Mé nohy se samovolně rozpohybovaly a směřovaly do jejího pokoje. Nevnímal jsem své okolí, protože mé smysly byly ponořeny do rytmu staccata, které vydávalo Bellino srdce. Ve dveřích jejího pokoje jsem tvrdě do něčeho narazil. Nečekal jsem to a upadl na zem. Zmateně jsem se rozhlédl po překážce, která stála ve dveřích. Byl to Edward, který nevěřícně zíral s otevřenou pusou do pokoje. Rychle jsem se postavil, abych viděl příčinu toho, co ho tak rozhodilo.

Pohled, jež se mi naskytl, mě málem opět srazil k zemi. Teď už jsme oba dva stáli ve dveřích a zírali do pokoje na postel, kde byla Bella se širokým úsměvem na rtech a naproti ní seděla Alice, která se také usmívala.

Edward

„Bello,“ vykřikl jsem a drtil ji ve svém objetí poté, co jsem se vzpamatoval z pohledu, který se mi naskytl. Bella usykla bolestí. Rychle jsem ji pustil ze své náruče, ale moje tělo a mysl dychtila po teple její pokožky. Měl jsem neskutečnou potřebu se jí dotýkat, a tak jsem ve svých dlaních sevřel Belliny drobné ruce.

„Promiň, moc se omlouvám. Bolí tě něco?“ ptal jsem se jí.

„Ne, to je v pořádku, jen mám trošku naražená záda,“ odpověděla mi a usmála se na mě. Mé srdce se vznášelo na oblaku lásky a štěstí, protože tu sedí, její dlaně svírám v těch svých a ještě se na mě tak nádherně směje.

„Zavolám Carlisleovi, aby se na tebe přijel podívat.“

„Ne, to není nutné. Mně opravdu nic není, jen mě trošku bolí záda a noha.“

„Bello, Carlisle tě musí prohlédnout, co kdybys měla nějaká skrytá zranění,“ odpověděl jsem jí hlasem, ze kterého nejspíš pochopila, že se nenechám odbýt, protože si nešlo nevšimnout fialového otisku něčích rukou na jejím krku.

„Jaspere,“ promluvil jsem na něj. Pořád stál ve dveřích a svým pohledem těkal mezi Bellou a Alicí. To, že tu našel Alici s Bellou, aniž by se jí Alice snažila nějak ublížit a místo toho se usmívala, ho rozhodilo mnohem víc než mě. Jeho myšlenky byly naprosto zmatené. Neochotně jsem pustil Belliny dlaně a šel k Jasperovi.

„Jaspere,“ řekl jsem mu, když jsem ho chytil za ramena a trochu s ním zatřepal, aby se probral z toho šoku.

„Jo, jo, děje se něco?“ ptal se zmateně.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, proč bych neměl,“ odpověděl mi a přiskočil k Belle, aby ji objal. Ona opět bolestně usykla. A Jasper se jí, jako já, omlouval a ptal, co ji bolí. Rychle jsem zavolal Carlisleovi a poprosil ho, aby se tu zastavil a aby prohlédnul Bellu, která sice vypadala, že je v pořádku, ale chtěl jsem mít jistotu.

„Alice, chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem na tebe vrčel do toho telefonu. Moc ti děkuji, že jsi Bellu zachránila,“ říkal Jasper Alici, které se v hlavě mihla myšlenka na to, jak svírala Bellin krk. Alice po mně okamžitě střelila pohledem plným studu.

„To jsi neudělala?“ vrčel jsem jí do obličeje, když jsem ji tvrdě přirazil ke zdi a já byl tentokrát tím, kdo svíral něčí krk.

„Edwarde, co se děje? Okamžitě ji pusť,“ říkal mi Jasper, který stál hned za mými zády.

„Co se děje? Tady Alice málem Bellu uškrtila. To se děje. Nejdřív jí pomohla, i když hodně dlouho si pohrávala s myšlenkou, že se nic nestane, když jí nepomůže. A nakonec ji chtěla zabít,“ odpověděl jsem mu, ale svůj pohled pořád upíral do Aliciných očí. Řekl jsem mu vše, co jsem stihl zachytit z jejích myšlenek.

„Alice, je to pravda?“ ptal se Jasper. Neodpověděla a svůj pohled upřela do země.

„Edwarde, pusť ji. Okamžitě ji pusť,“ řekla mi Bella, která se stěží dopajdala vedle Alice.

„Bello, ty to nechápeš? Ona tě chtěla zabít,“ odpověděl jsem a podíval se do jejích očích. Její pohled mě nehřál a netopil, tak jako vždy, tentokrát byl chladný. Ten její pohled mě bolel.

„Edwarde, moc dobře si to uvědomuji, ale to je jenom naše věc. My jsme si to s Alice vyříkaly a já jí odpustila, takže ji pusť,“ odpověděla mi a i z jejího hlasu byl cítit stejný chlad jako z jejího pohledu.

„Ale...“ chtěl jsem něco namítnout.

„Žádné ale. Přečetl sis v Alicině mysli, co tomu předcházelo?“

„Ne, ale to stejně nemůže změnit fakt, že ti chtěla ublížit,“ odpověděl jsem jí a pořád svíral Alicin krk.

„A co když jsem chtěla, aby to udělala? Pusť ji a odejdi,“ řekla mi, pomalu jsem svou ruku svěsil podél těla, otočil se a vyběhl ze dveří. Nechal jsem auto stát před domem a utíkal. Utíkal jsem před jejím chladným pohledem…, před jejími slovy, která mě bolela. Opravdu chtěla zemřít?

Jasper

Z celé této situace jsem byl zmatený, hodně zmatený. Nejdřív najdu Bellu, jak si tu jen klidně sedí s Alice a smějí se jako dvě kamarádky. A pak se dozvím, že chtěla Bellu zabít.

„Alice, prosím, odejdi,“ řekl jsem jí. Nevěděl jsem, co mám dělat.

„Jaspere, prosím, nech…“ tiše šeptala Alice.

„Ne, Alice, prosím, jdi,“ řekl jsem jí. Nechtěl jsem slyšet žádné její omluvy. Alice si smutně povzdechla. Objala Bellu, rozloučila se s ní a odešla. Vzal jsem Bellu do náruče a odnesl do postele.

„Můžeš mi říct, proč jsi ji poslal pryč a nenechal ji ti to vysvětlit,“ ptala se mě naštvaně Bella. Cože? Bella, která Alice nenáviděla za to, co mi udělala, se jí zastala.

„Bello, nerozumím ti. Alici jsi vždy nenáviděla a teď s ní soucítíš. Ano, sice ti pomohla, ale to nemění nic na tom, že tě chtěla potom zabít,“ odpověděl jsem jí vztekle.

„Jaspere, nevíš, co ji k tomu vedlo. Co když jsem to chtěla? Na to jsi nepomyslel, co? Když svírala můj krk a já lapala po dechu. Nebála jsem se smrti. Určitým způsobem jsem si ji přála, protože to by bylo mé vysvobození z mého ubohého života. S Alicí jsme si vše vyříkaly a vysvětlily a myslím si, že i ty by sis s ní měl promluvit.“

„Ne, nevěřím tomu, že jsi to chtěla. Možná dřív sis přála zemřít, ale teď ne. Znám tě,  Bello. Ty už nejsi tou troskou, jakou jsi byla. Tvá chuť žít sálá z tebe na kilometry daleko.“

„Jaspere, ale já si to opravdu svým způsobem přála,“ zašeptala potichu a svůj zrak upírala na své dlaně, které měla položené v klíně.

„Proč, se jí zastáváš, když víš, jak moc mi ublížila?“

„Jaspere, já se jí nezastávám. Jo, možná trochu, ale měl by sis s ní promluvit. A dovolit jí, aby ti to vysvětlila.“

„Co by mi měla vysvětlit? To, že mě nikdy nemilovala a jen se přetvařovala, tak dokonale, že jsem to ani díky svému daru nepoznal?“ řekl jsem a prudce se postavil.

„Alice tě miluje. Nech si…“

„Tak když mě tak moc miluje, proč porušila slib věrnosti? Proč dovolila jinému muži, aby se dotýkal jejího těla? Nemiluje mě. Vím to. Ty sis to možná s Alice vyříkala, ale já si s ní nemám, co říct!“ křičel jsem na ni.

„Jaspere, nekřič na mě! Nelži! Moc dobře vím, že sám sobě lžeš, protože si až moc dobře uvědomuješ, že její láska k tobě není jen přetvářka. A když si nechceš nechat si to vysvětlit, tak se klidně dál utápěj v té své bolesti. A teď jdi pryč z mého pokoje, jsem unavená a ráda bych si lehla. Byla bych ráda, kdybys mě dnes nechal v noci samotnou.“

„Bello,…“ chtěl jsem se jí omluvit, ale ona mi to nedovolila.

„Ne, jdi. Chci být sama,“ odpověděla mi bez jakékoliv emoce. Odešel jsem, jak si přála. Dnes to bylo poprvé, co jsme na sebe křičeli. A to jen kvůli Alice. Nejdřív mi rozdrtila srdce a teď se kvůli ní hádám i s Bellou.

10. kapitola x Shrnutí x 12. kapitola

Moc děkuji za vaše komentáře k předešlé kapitolce. Doufám, že se vám i tato kapitolka líbila a já vás nezklamala. A co Jasper??? Nechá si to vysvětlit???

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jaspere, díky... 11. kapitola: