Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Bella Cullenovi? - 3. kapitola

10.07.2011 (14:45) • RosalieLove • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3856×

3.Kapitola

Bella:

Hned, jak jsem se omluvila Edwardovi, že musím jít, jsem se zvedla a šla směrem k autu. Jasper už na mě čekal. Nasedli jsme a mohli jsme vyjet. Sedla jsem si a celou cestu domů jsem přemýšlela, jak se asi mají ve Volteře. Jestli chudák Alec musí chodit s Jane na nákupy, když tam nejsem já. A co Aro, stýská se mu po nás? Jak mi všichni chybí, budeme tam muset zajet. Ještě chvíli jsem přemýšlela nad naším domovem, než jsem si všimla, že stojíme a Jazz vystupuje. Chtěla jsem se okoupat, tak jsem zaběhla do skříně pro tílko a kalhoty s mikčou a šla jsem se okoupat. Kapky mi stékaly po mé kůži. Bylo to takové uklidňující. Úplně jsem se uvolnila, když jsem se rozhodla, že už je čas vylézt, tak jsem vylezla a oblékla se. Koukla jsem se do zrcadla a zhodnotila jsem se. No, vypadám docela dobře, přidáme řasenku, lehce oční stíny a rtěnku. Povídala jsem si v duchu.

„Hotovo,“ řekla jsem nahlas. Ještě chvíli jsem se dívala do zrcadla a rozešla jsem se dolů, Jazz koukal na zápas.

„Ahoj Bells, už jsem si myslel, že jsi se utopila.“ Jasně, já se můžu utopit, vtipné!
„Čau Jazzi, moc vtipné, jak jsi se měl ve škole, a co holky?“ Jakmile jsem se ho zeptala na holky, nějak se zasekl.
„No ták, vyklop to, která se ti líbí.“ Že by si konečně někoho vyhlídl? To by bylo super.

„Žádná, Bello, a ve škole jsem se měl dobře,“ odpověděl mi naštvaným tónem. Chtěla jsem to vědět, tak jsem mu vlezla do hlavy a hledala jsem zmínku o ní. A jé, Jazz se zamiloval do shopaholického elfa, teda do Alice. No co, to nevadí, teď bude mít na nákupy Jazze a ne mě. Chvíli jsem zkoumala jeho mysl, když jsem narazila na jednu zajímavou. Bello, už zase mi lezeš do hlavy? Nevinně jsem se usmála a vylezla jsem mu z hlavy.
„Jazzi, to je bezva.“ Skočila jsem mu kolem krku. Byla jsem šťastná, že někoho miluje.
„Už si jí to řekl? A co ona na to? Řekneme jim pravdu a budeme šťastná rodinka.“ Mlela jsem jedno přes druhé, než mě zastavil Jazz.
„Bells, ne, neřekl jsem jí to a nemám to v plánu.“ Blbec, můj bratr je blbec, po kom to asi má?! Vždyť jí to musí říct.
„Ale proč? Víš jaká by to byla paráda?“ Byl by šťastný, řekli by jsme jim to, byli by to...
„Bello, prostě ne, teď ještě ne, aspoň chvíli počkej.“ Jen počkej Jazzi, já se jí zeptám. A to hned zítra! Já to tak nenechám!
„Tak dobře. Jazzi, půjdeme na lov?“ Na to mi jen kývl a vyšli jsme.

Každý si šel po svém, za dvě hodiny jsme měli sraz na té hezké louce. Ulovila jsem pumu a dvě srnky. Když jsem se jim zakousla a začala sát tu hasící tekutinu, tak se mi náramně ulevilo, byl to úžasný pocit. Měla jsem dost, tak jsem si šla sednout na louku. Chytla mě praštěná nálada a já jsme začala po té louce běhat, skákat, řvát atd. Cítila jsem se jako blázen, kdyby mě někdo viděl, určitě by mě nechal zavřít do blázince. Řvaní bylo úlevné, dostávala jsem ze sebe zlobu, smutek a další špatné pocity.
Když mě to omrzelo, tak jsem si sedla a zaposlouchala jsem se do zvuků kolem mě. Slyšela jsem ptáky, jak zpívají, jejich hlas byl jako symfonie, jako několik zvonečků, každý hlas byl zároveň stejný, ale zase úplně jiný než ostatní. Vítr si hrál s listím, které šustělo. Z blízka šel slyšet tlukot srdce, mnoho srdcí. Kus ode mně bylo stádo, asi srnců a srnek. Jaký mají svobodný a klidný život, než přijde nějaký dravec, který je zabije, například my, upíři vegetariáni. Dále, jsem slyšela lehoučký běh, upíří. Počítala jsem s tím, že je to Jazz... Postavila jsem se, najednou jsem ucítila tvrdý náraz a asi po sekundě, jsem se ocitla na zemi. Začala jsem kopat a sundávala toho blba, co mě přilehl. Najednou jsem uslyšela hodně povědomý smích. Byl to Felix, pohltila mě nesmírná radost, že je tu. Byla jsem tak šťastná, ale musel ze mně slézt.
„Felixi! Slez ze mě!“ Když se přestal smát, tak ze mě slezl. Já jsem si stoupla a dala mu ránu do ramene. Zatvářil se uraženě, proto jsem ho obejmula a spolu jsme se začali smát. Za sebou jsem uslyšela pohyb, otočila jsem se a zamnou stáli oni: Jane, Alec a Demetri. Měla jsem ještě větší radost než předtím, bylo to, jako by mě zasáhla vlna přímo u srdce, jako by se Jazzova schopnost stonásobila, ale Jazz to nebyl. Bylo to kvůli mé milované rodině. Už jsem to nevydržela a nejrychleji, jak jsem mohla, jsem se rozběhla směrem k mé rodině. Skočila jsem Jane do náruče a náležitě jsem si to užívala, byl to nádherný pocit mít je zase zpátky, tolik mi chyběli. Jak jsem se pustila Jane, skočila jsem do náruče Alecovi a Demovi. Ani ne po minutě přiběhl Jasper, který když si všiml Aleca a spol., začal se usmívat od ucha k uchu, rozběhl se k nám a se všemi se přivítal. Zase jsem se cítila jako doma, mezi svou rodinou. Rozhodla jsem se, že je domů nepustím. Dlouho chvíli jsme si povídali a smáli jsme se, ale za chvíli museli odejít, byli na misi. Jak odcházeli, polil mě pocit smutku a ztráty, Jazz to vycítil a chlácholivě mě objal. Jane se zastavila a přiběhla za mnou.
„Jo, a Bello, nachystejte nám pokoje, Aro nám dovolil, že za vámi můžeme přijet na několik dní.“
V duchu jsem skákala radostí nad tím, že je budu mít zase u sebe. S Jazzem jsme si dali závody až domů. Jazz samozřejmě vyhrál a náležitě si to užíval svým rýpáním do mě. Okoupala jsem se a šla spát. Zdál se mi nádherný sen. Seděla jsem s Edwardem na louce, objímali jsme se a povídali si. Edward se ke mně naklonil a chtěl mě políbit, když jsem uslyšela: „Vstávej.“ A ucítila jsem mokro. Zapištěla jsem a vyletěla do sedu. Vedle postele stál Jazz s kýblem vody a snažil se nesmát. Ten blbec mě polil! Bože, to bylo studený. Kdybych byla člověk, dostala bych z toho infarkt.

„Jazzi, ty jsi ale hňup.“ Chtěla jsem ho přiškrtit.
„Promiň Bello, ale ty jsi se nechtěla vzbudit a usmívala jsi se jak měsíček na hnoji, trochu jsem se bál.“ Tak on se bál? To není možný, toto nemůže být můj bratr.
Teď se rozesmál naplno. Vzala jsem kýbl a šla ho napustit. Ale jak jsem šla do pokoje, tak mi to ujelo, na tom mokrým, a já jsem sebou i s tím kýblem řízla o zem. Podívala jsem se na Jazze, kterej byl taky mokrej a začali jsme se smát.
Vlezla jsem do koupelny, vysušila jsem si vlasy a šla jsem. Dneska jsem řídila já a náležitě jsem si to užívala. Jela jsem děsivou rychlostí. Zajížděla jsem na parkoviště a zaparkovala jsem smykem. Chvíli jsme s Jazzem seděli v autě a ještě pořád jsme se bavili dneškem. Zazvonilo, tak jsem se rozloučili a vydali se na hodiny. Měla jsem matiku, jaké štěstí.
Přišla jsem do třídy a vedle sebe jsem uslyšela Alice.

„Ahoj Izi.“ Otočila jsem se k ní a nasadila úsměv přes celý obličej.
„Ahoj Alice, napadlo mě, jestli nechceš jet teda na ty nákupy? A jestli by ti to nevadilo, mohli bychom jet samy?!“
„Bože, Izi, jasně, že s tebou pojedu na nákupy a klidně můžeme samy, když chceš!“ Tak myslím, že to vyšlo!
Celou hodinu Alice něco mlela o nákupech, ale já jsem přemýšlela, jak navážu naši konverzaci. Když zazvonilo, rozloučila jsem se s Alice se slovy tak později, a šla jsem na další hodinu.
Byla nuda, tak mě napadlo, že si z někoho vystřelím a budou to Cullenovi a bráška. Pomalu jsem se jim dostávala do hlavy, a když jsem tam byla začala jsem s vtipem. Jakmile jsem ho dořekla, tak jsem dostala záchvat smíchu. No, to se mi moc nepovedlo. Učitel mě poslal k řediteli, se slovy, ať se jdu smát s panem ředitelem. Vyšla jsem ze dveří a kolem mě byli všichni Cullenovi, ale Jazz nikde, asi už je proti mně imunní. Všichni se na mně překvapeně podívali a já jsem se jen ušklíbla. Za chvíli jsem uslyšela Jazze, jak nadává. Zaposlouchala jsem se, když už byl blíže.
„Já ju za tohle jednou zabiju, jen počkej, Bello, to tě bude mrzet.“ A sakra, fakt řekl moje jméno? Nenápadně jsem se podívala po osobách se mnou na chodbě. Alice se jenom usmívala, zato Edward, ten měl vyvalené oči a díval se tam, kde slyšel mluvit Jazze, pak se najednou podíval na mě, v jeho obličeji šlo vidět něco jako: tak to si vyřídíme, anebo kdo to sakra je? Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
Dělala jsem, že nic neslyším a šla jsem k ředitelně. Za mnou se přiřadila Alice a ptala se mě, proč jdu k řediteli.
A moje hlavička zase něco vykoumala.
„Alice, jak víš, že jdu k řediteli? Já jsem nic takového neříkala!“ Alice se na mě divně podívala a řekla:
„No, protože jdeš tím směrem, takže jsem tipla, že jdeš tam, kam my.“ Šikovná jsi, Bello! Taková blbá otázka, to máš určitě po Jazzovi.
Došli jsme k řediteli, Jazz už tam byl a jak si mě všiml, začal vraždit pohledem, ale pak uviděl všechny Cullenovy a začaly mu cukat koutky. Slova se ujal Edward a začal vysvětlovat, co se stalo. Ředitel se ho zeptal, jestli máme spolu hodinu a Edward odpověděl, že ano. A já jsem chtěla říct ne! Chvíli jsme se bavili s ředitelem, byla to nuda, spíš jsem se zabývala Edwardovou dokonalostí. Jeho bronzové vlasy se pod světlem třpytily - sice ne tak, jako upíři na slunci, ale on byl tisíckrát krásnější. Jeho úsměv, jeho dokonalé rty a ty oči... Byl nádherný, opravdu úžasný. Několikrát mě načapal, že se na něj dívám. Vždy se na mě usmál tím jeho pokřiveným úsměvem, že kdybych neseděla, šla bych do kolen. Trapas! Pak nás ředitel propustil a my jsme šli na oběd. 

Na obědě se začal Jazz smát mému nepovedenému vtípku a já jsem ho silou bouchla do zad, až zajel pod stůl.
Všichni se na mně otočili, tak jsem jim řekla:
„Jake moc hltal a začal se dusit, tak jsem mu pomohla.“ Od Cullenovic stolu se ozýval smích.
Přišla jsem k jejich stolu a trefila jsem Emmetta stejnou silou jako Jazze. Rosalie se na mě usmála a ostatní vykulili oči. No, možná jsem to trochu přepískla. Co když jim teď dojde, že jsem to opravdu já. Touhle myšlenkou jsem se zabývala až do té doby, než mě zastavila Alice, že jedeme na nákupy. Řekla jsem to Jazzovi, ten se na mě podezřívavě podíval, usmála jsem se na něho a vyšla jsem za Alice.

Autor: RosalieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Bella Cullenovi? - 3. kapitola: