Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jasper a Alice 3.část

22.04.2009 (13:43) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2251×

3.POVAHA
Philadelphii nepřestával zužovat déšť. Ulice byly mokré a věčně nosily kabát tvořený z desítek deštníků a pláštěnek. Druhý den po tom, co jsem našla Jaspera, jsem usoudila, že by bylo rozumné zajít na lov. Mé vize byly čisté a naprosto jasně mi říkaly, že žádný zvrat v rozhodnutích námi hledané rodiny se nechystá. Jasperovi oči byly úplně tmavé a nedokázal se soustředit tak, jak jsem to vyžadovala. Byl nepozorný, když jsem mu popisovala místa, která jsem začala vídávat-místa z doby, kdy jsem se jasně rozhodla, koho chci najít. Lov byl tedy naprosto nevyhnutelný. Když jsem se chystala, zdál být se hodně rozrušený. Nešli jsme totiž lovit do města.

Chodil sem a tam po bytě, což mě znervózňovalo-nebyla jsem zvyklá na společnost jakéhokoli druhu. Cítila jsem nutkavou potřebu jeho počínání zastavit. Nebyla jsem zběhlá v uklidňování, ale zkusit jsem to mohla. "Neměj strach. Jakmile by se mělo něco zvrtnout, budu tam, okamžitě to uvidím a zastavím tě." Snažila jsem se, seč jsem mohla, zatímco jsem přecházela místnost z jednoho rohu do druhého za účelem vzít si můj oblíbený kabát. Jakmile jsem to dořekla, mě ale něco velmi rychle zachytilo za paži. Najednou se nenacházel na opačném konci pokoje, než jsem byla já, ale bleskově se dostal ke mě. Podařilo se mu mě zastavit. "Ne." Artikuloval. "Jestli se mi do cesty při lovu připlete člověk, nesnaž se mě zastavit." Nechápavě jsem na něj zírala, zatímco mi pevně svíral levou paži. Nevěděla jsem, jak to myslí. Jediné co mě napadlo, bylo to, že se nechce za žádnou cenu vzdát lidské krve, jestli narazí na osamocenou oběť. Díval se mi do očí. Pomalu jsem se v nich ztrácela. Nedávalo to smysl. ,,Proč?" Zeptala jsem se nakonec, protože jsem moc dobře věděla, že takhle tvrdý oříšek nerozlousknu. Jeho stisk byl teď ještě pevnější. Přitáhl si mě kousek blíž. Teď se musel dívat dolů, aby mohl udržovat oční kontakt. ,,Nechci ti ublížit." Řekl a sklonil hlavu ještě níž, abych na něj neviděla. Marně. Uvědomila jsem si, o co šlo. Bál se že chuť lidské krve pro něj bude až moc lákavá a že jeho prudká povaha mě donutí zaplatit vysokou cenu v marném pokusu ho zastavit. Nechtěl mi ublížit. Neměl ani potuchy o tom, že nepotřebuji, aby se o mě někdo bál. "To se nestane, protože jakmile se rozhodneš zaútočit, budu tam a budu to všechno vědět ve stejnou chvíli jako ty." Mými slovy jsem ho donutila znovu se mi podívat do očí. "Moje rozhodnutí bývají v těch chvílích poměrně rychlá." Jeho hlas byl smutný, prosebný. Vadilo mi, že ho trápí věci, které by ho správně ani trápit neměly. "Když to situace vyžaduje, umím opravdu rychle reagovat." Pousmála jsem se, abych ulehčila atmosféru. Nepomohlo to. "Prosím" Vypouštěl důrazně z úst, zatímco uvolňoval sevření, kterým mě až do teď držel. "Jen mě poslechni, ano?" Spustila jsem ruku zpátky k tělu. Pořád jsem cítila jeho pevný stisk. Byl silnější než já z častého selhávání jeho vůle. Byl vycvičený k boji. K zabíjení. Nebyl zvyklý krotit svou prudkou povahu, přesto se dokázal chovat, jako dokonalý gentleman. Mohl by mě snadno zabít, kdybych neznala každý jeho pohyb ještě dřív, než se ho stihl uskutečnit. Skutečně jsem to takhle dokázala. S veškerým mým soustředěním na jednu jedinou osobu jsem mohla vidět, i kdy se rozhodne prohrábnout si vlasy. Tohle mi ale většinou bylo k ničemu a někdy to bylo opravdu obtížné, zvláště když jsem tu osobu neznala dost dobře. Byla jsem si ale naprosto jistá, že když mi půjde o tohle, dovedu to. I přes jeho zbytečné obavy jsem přikývla. To ho uklidnilo. Vzala jsem svůj kabát a oblékla ho, abych nevypadala v dešti nápadně. Dělala jsem všechny ty nutné věci k tomu, abych se neprozradila naprosto automaticky. On to dělat nemusel. Od včerejší noci neodložil jediný kus svého oblečení. Znovu mě vzal z ruku-tentokrát jemněji a vyrazili jsme ven.

Když jsme byli z dohledu zvědavých kolemjdoucích, bylo možné zrychlit a po chvíli jsme byly v lesích. Snažila jsem se ho táhnout hluboko, ale i přes mé snažení se mohlo stát, že tu bude nějaký nešťastný zbloudilý člověk. Předem jsem věděla, že kdyby se něco takového stalo, okamžitě zasáhnu. Když jsem usoudila, že místo kde se nacházíme je vhodné k lovu, zastavila jsem. Zavětřili jsme skupinu srn. Bylo jich asi pět. Podívala jsem se na Jaspera. Jeho obličej byl zmučený. Snažila jsem se představit ty vystrašené scénáře v jeho hlavě, ale raději jsem toho nechala. Nemusela jsem si totiž namáhat hlavu v přemítání, jak moc mu vadí představa, že se mu to dnes vymkne-stačilo se mu podívat do očí. Možná to sám nevěděl, ale měl to tam vepsané. Jasper pomalu souhlasně přikývl. Tím lov začal.

Rozběhla jsem se na jih za vůní zvěře. Ovládla mě žízeň a cítila jsem silný oheň v hrdle, nesoustředila jsem se na nic jiného než na to jak ten oheň co nejrychleji uhasit. Zůstávala jsem žíznivá moc dlouho. To nebylo dobré. Jasper se mnou držel krok a byl to on, kdo se jako první zakousl do hrdla jedné srny. Donutilo mě to na chvíli zastavit. Obdivovala jsem, že mu nedělá problém zůstat čistý. Já jsem se ještě nenaučila řádně lovit. Nikdy jsem neviděla jiné upíry v akci takhle naživo. Něco mi poskytly mé vize, ale ty naproti Jasperově dokonalému počínání opravdu za nic nestály. Mohla jsem ho obdivovat při lovu, ale moje žízeň mi to razantně odmítala uskutečnit. Vrhla jsem se tedy po jedné z vystrašených srn a snažila se uhasit oheň. Horká krev působila na moje rozpálené hrdlo velice uklidňujícím způsobem. Po skolení tří srn, jsem měla konečně dost a pálení se utlumilo. Jasper se zdál být poměrně spokojený a čišela z něj hrdost. Nikomu se nic nestalo. Jediné, co mě trochu mrzelo bylo to, že to odnesl můj kabát. Nebyl dobrý nápad ho brát sebou. Byl značně potrhaný a mírně potřísněný od krve. Povzdechla jsem si a hodila ho do křoví. S Jasperem jsme se pomalu vraceli zpět. Nebylo kam spěchat. Jediné místo kam jsme se mohli vrátit byl hotelový pokoj, ve kterém jsme byli nuceni strávit přinejmenším pár dalších týdnů, takže jsme si chtěli trochu užít přírody. Shodli jsme se na tom, že to vezmeme oklikou a pomaleji. Neběželi jsme, spíš jsme šli rychlou chůzí a povídali o našich dalších krocích.

Bylo důležité vymyslet, co bude dál. Neměli jsme žádné vodítko, nic, co by nás posunulo byť jen o jediný krůček vpřed. Museli jsme se rozhodnout, jestli bude výhodnější vyčkávat, nebo prostě hledat i když nevíme co a kde. "U mě to bezcílné hledání fungovalo. Třeba budeme mít štěstí znova." Jasperovi se zdálo lepší hledat, nejspíš měl pravdu- narazil na mě aniž by měl tušení, že jsem cíl. Otočila jsem s úsměvem hlavu a chtěla se podívat jeho směrem, ale vyrušila mě znepokojující vize. Nelíbil se mi její konec, ale to už jsem slyšela Jasperovo silné vrčení. Jeho tělo bylo napnuté. Chystal se vpřed. Donesla se ke mně vůně, která ho tolik vyburcovala. Někdo byl daleko od cesty. Byl to člověk, a co hůř zřejmě byl zraněný a voněl až moc lákavě. Podívala jsem se na Jaspera, který byl skálopevně rozhodnutý, že si ho vezme. Jediné co jsem v tu chvíli věděla s naprostou přesností bylo to, že ať už to byl kdokoliv byl ve špatný čas na špatném místě.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jasper a Alice 3.část: