Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jared Black Cullen - Válečná sekera zakopána

13.05.2010 (09:15) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1947×

Válečná sekera zakopána

Reneesme Cullen

Jacob byl z toho jména nadšen, vůbec netušil, že bych chtěla jméno obou rodin.

„No jistě,“ řekla jsem mu jen. „Musíme nějak tyhle dvě rodiny spřátelit, ne?!“ Moc se na to netvářil, ale raději nic neříkal.

Byla jsem ráda, že je tady se mnou a to malé taky. Užívali jsme si společné chvíle a já dostala chuť na krev, na čerstvou zvířecí krev i když lidská by určitě byla lepší, ale nikdy jsem jí neokusila.

„Zlato, můžeme se jít projít? Začínám mít hlad.“ Podíval se na mě a v jeho očích jsem viděla strach, strach o mě, jestli vůbec dokážu jít. Tak jsem mu ještě jednou důrazně připomněla, že nejsem nemocná a aby mi podal nějaké oblečení. Došla jsem si zatím do sprchy, ta teplá voda mi dělala dobře. Za chvilku se otevřely dveře a v nich stál Jacob a svíral v ruce hromádku čistého oblečení. Koukal na mě jak na zjevení.

„Co se zase děje?“ Pomalu ke mně přišel a pohladil mě po tváři.

„Ty seš prostě nádherná... a takhle ještě více než nádherná.“ Jeho ruku jsem přidržela na mém líčku a druhou jsem položila opět na břicho.

„A co tohle?“ Zeptala jsem se.

„To ti na kráse neubírá, ba naopak.“

Přitáhla jsem si ho blíž. Ve sprchovym koutě sice nebylo moc místa a já teď s tim malym byla trošku širší, ale Jacob se sem vešel, sice tak tak, ale vešel. Vyděšeně se na mě podíval, ale nic neříkal.

„Potřebuju tě,“ zašeptala jsem mu do ucha. Chvilku jen tak nehybně stál, ale pak jeho touha přemohla vše a on se na mě nenasytně vrhl. Nevadilo mu, že si umokří úplně všechno. Začal mě silně líbat a jeho vášeň se stupňovala. Ani já jsem nezůstávala pozadu. Více jsem se na něj přitiskla a užívala si jeho přítomnosti. Znovu nastala ta chvíle, kdy nám začal docházet kyslík. Hlasitě jsem zasténala, neubráníce se té touze.

„No tak, děcka. Nechcete snad rušit, starý upíry v jejich domě, ne?!“

Sakra. Okamžitě jsme přestali a snažili se nabrat trošku vzduchu do plic.

„Strýček Emmet,“ informovala jsem potichu Jacoba, ten se tiše zasmál a dodal: „Hlavně, že on může kdykoliv a kdekoliv, ale my... ne!“

„Já tě slyšel ty mladý psisko! Okamžitě dej ty tvoje tlapy od mý neteře a vezmi jí radši na lov. Tam si dělejte co chcete.“ Ten taky slyší všechno.

To už jsme se oba smáli nahlas. Jacob mě osušil ručníkem, já se oblékla a vyrazili jsme radši do lesů. Když jsme scházeli do obýváku, Emmet na mě mrknul a neubránil se posměšnému úšklebku a další narážce. „Copak pejsku, trošku si zmoknul, co?!“ Musela jsem se pousmát. Jake měl mokrý i boty a zanechával za sebou ťápance.

„Nech si ty narážky, přerostlej upíre!“ Nenechal se Jacob odbýt. Ale strýček měl asi dnes rejpavou, takže mu to bylo úplně jedno.

„Jen abych tě nezašlápl, ty zmoklý štěně!“ Tuhle narážku už jsem slyšela zpovzdálí a Jake už se k tomu raději ani nevyjadřoval.

Šli jsme pomalým krokem, ale v okamžiku kdy jsme došli na kraj lesa, Jacob mi utekl a zpátky už se vracel jako hafan. Zbožňovala jsem, když jsme spolu mohli komunikovat tímhle způsobem. Milovala jsem jeho srst a i když jsem nevěděla co si myslí, jeho oči vše prozradily.

Přiběhl ke mně a čenich přitiskl k bříšku, chvilku jsme jen tak stály a potom se posunul tak, aby jakože malého slyšel. Prcek se ve mně začal pomalu pohybovat, reagoval na Jakea velmi pozitivně. Ani jsem se nenadála a přiběhli další ze smečky. Nejblíže se zastavila Leah, jako pozdrav mě šťouchla čumákem do levého stehna a čekala co udělám. Pohladila jsem jí, mezi prsty mi proplouvala její srst zbarvená do šedo-bíla. Docela by mě zajímalo, jakou srst bude mít Jared. Kousek opodál stál Seth s Paulem, neodvážíce se přiblížit. Leah se nebála, pořád se kolem mě točila a vrtěla ocasem. Mě jejich přítomnost nevadila, ba naopak, bylo mi hrozně příjemně, ale pořád jsem byla hladová a tak jsem mé přátele mírně odstrčila a vyrazila na lov. Rozběhla jsem se, bylo to tak snadné i s bříškem se dalo tak rychle utíkat, že mě skoro Jacob nedoběhl. Najednou jsem zhltla čtyři laně, ještě jako bonus jsem si dala pátou, trošku menší.

„Jak ti je?“ zeptal se mě Jake, když jsme míjeli zurčící potůček.

„Skvěle.“ Nelhala jsem, opravdu jsem se cítila dobře. Užívala jsem si čerstvého vzduchu a pozorovala svými vynikajícími smysly přírodu. Slunce svítilo a dodávalo energii rozkvétajícím stromům a rostlinkám. Louka která byla před námi mi připomínala paletu těch nejpestřejších barev, vytvořenou akorát pro Da Vinciho, který by jimi mohl namalovat další Mona Lisu. Bylo jaro, příroda začínala od znova, ostatně jako každý rok. První zeleň, první květy, namlouvání živočichů. Všude švitořily různé druhy ptactva, ale i podzemní tvorové nezůstaly pozadu. Před několika dny jsme poblíž stvořili další život. Bylo taky tak krásně, ale neuvědomovala jsem si to tolik, jako dnes.

„Dobře. Myslíš že bys dnes večer zvládla posedět s Billym, s ostatnímy ze smečky a s tvojí rodinou?“ Zastavila jsem se, překvapená větou, kterou Jake vyslovil.

„S mojí rodinou? Jako vlkodlaci a upíři dohromady?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Co se tady dělo, když já jsem snila o našem maličkým?

„Ano, domluvil jsem se dnes s Bellou, že se sejdem na hranici území. Potřebujeme si pár věcí ujasnit a Billy by vám měl říct o legendě, kterou mi včera vyprávěl. Je to důležité, ale jestli se na to necítíš, zůstaneme doma a já ti jí můžu převyprávět osobně.“

Tak to zase ne. Sice jsem se bála co vyvede taťka, když bude muset být mezi několika vlkodlaky a vůbec, nebyla jsem nadšená se spojením těchto dvou rodin, ale sama jsem dnes Jacobovi řekla, že Jared bude spojením obou rodin a že někde se začít musí.

„Určitě půjdu taky. Musí na ně někdo dohlížet, kdyby si náhodou chtěli skočit po krku,“ zavtipkovala jsem.

„Dobře, domluvím to u smečky na desátou hodinu. Můžeš to říct doma?“ Jak směšně to znělo – doma. Souhlasila jsem. Už jsme byli skoro u našeho domu. Jacob se zastavil, letmo mě políbil, rozloučil se se mnou a vmžiku se přeměnil, nedbajíce na své oblečení.

„Miluju Tě,“ zavolala jsem za ním, on na oplátku štěknul zpět.

Když jsem přišla domů, rodina byla pohromadě. Vychutnávali si klidnou atmosféru. První kdo si mě všiml byl táta a hned potom samozřejmě mamka. Ale jako první se ozval můj milovaný strýček Emmett.

„Kdes nechala štěňátko, princezno?“

„Vtipné.“ Ani jsem se nesnažila o odpověď, protože vím že by pak následovala smršť vtipných poznámek, které by asi můj táta nesnesl.

„On tě nechal jít samotnou v takovémhle stavu?“ A nemýlila jsem se.

„Ano nechal, protože nejsem nemocná, ale jen těhotná! To je rozdíl tati.“ Zopakovala jsem mu ten fakt a mírně zvýšila hlas, protože mě už unavovalo poslouchat tyhle starostlivý blbosti. Popravdě bála jsem se dnešního večera, zatím vše nasvědčovalo blížícím se problémům, ale já byla rozhodnutá, že za každou cenu se pokusím tyhle dva znepřátelené druhy dát dohromady, alespoň trošičku.

„Můžeme se všichni přesídlit do jídelny? Ráda bych se s vámi na něčem domluvila.“ Nebylo pochyb, že mě někdo neuslyší, v domu s upíry se nikdy nic neutajilo, ostatně jako dnes dopoledne. Všichni se okamžitě začli přesunovat k velkému jídelnímu stolu, který tady sloužil, skoro jako vše, jen jako kulisa. Posadila jsem se vedle maminky. Po pravé straně, v čele seděl můj otec a po jeho pravici teta Rosalie se strýčkem, vedle něhož usedla babička Esme. Na protější straně, taktéž v čele se šlechetně posadil i můj dědeček. Vedle maminky se posadili strýček Jasper a moje nejoblíbenější teta a přítelkyně Alice. Byli jsme kompletní. Mohla jsem začít.

„Chtěla jsem vám sdělit dvě nové věci. Jedna se týká toho uzlíčka štěstí, který si klidně pochrupuje v mém břiše," pohladila jsem stále se zvětšující bříško. "a druhá.. vlastně taky. Začnu asi tím lepším. Ještě když jsem spala, se mnou to malé navázalo kontakt. Sdělilo mi že je velmi šťastné a že nikomu nechce ublížit, hlavně mě ne. Nevím jak, ale povedlo se mu to, nemluvilo, jen já jsem vytušila všechny ty slova, jakoby mi to někdo našeptával.“

Všimla jsem si, že se dědeček zarazil, asi tento jev ještě nezaznamenal. Teta Alice se zavrtěla na židli, ale bylo zřejmé, že jí to těší. Maminka se nepatrně usmála a ještě babičce se na tváři objevil úsměv, ostatní členové neprojevili žádné city. U táty mě to trošku zamrzelo, ale co můžu tak brzy čekat, že?! Pokračovala jsem.

„A teď ta druhá věc. Dnes večer bych potřebovala, kdybyste mě všichni doprovodili na hranici Quilletské rezervace. Billy by nám rád sdělil jednu legendu, která nám může pomoci vyřešit otázku, jak s tím malým tvorečkem v mém těle zacházet. Chtěla bych, abychom tam byli všichni. A když říkám všichni..“ Na chvilku jsem se odmlčela, abych stihla postřehnout všechny obličeje, zda-li se na nich nevytvořila nějaká vráska nechuti, nebo náznak přívětivosti. Zatím nic. „..tak tím myslím všichni. I Quillety.“ Všichni seděli, nehnutě, jako sochy na výstavě. Čekala jsem nějakou odezvu ale nic se nedělo. Pak mě ale taťka překvapil.

„Já myslím, že bychom tam měli jít. Je to pro blaho Ness.“ To bylo vše. Držel si stále svůj neutrální výraz, ale mě potěšilo, že s tim souhlasil.

„Souhlasím s tebou, Edwarde,“ prohlásil dědeček a mírně se na mě usmál.

„No když to řekne hlava rodiny a navíc skoro dvojitá, tak se budeme muset přizpůsobit. Ale nečekejte ode mne, že se k těm psiskám budu lísat. Poslechnu si pohádku o nebezpečném poloupírku a jdu spát.“ Všichni se zasmáli strýčkovo pokusu o odlehčení nálady a bylo vše domluveno. Ani jsem netušila že to bude tak lehké.

„Dobře tedy, v deset hodin máme být na hranici. A doufám, že vše proběhne bez problémů.“ Zavadila jsem náhodou pohledem o tátu.

„Můžeš se na nás spolehnout, Reneesme.“ Zvedla jsem se od stolu, jak nejrychleji to šlo a skočila tátovi kolem krku. Jakoby se vytratily všechny ty pochybnosti o něm. Byl to můj táta, který se pro mě snažil udělat cokoliv, i se sejít s jeho úhlavními nepřáteli a s jeho skoro zetěm.

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jared Black Cullen - Válečná sekera zakopána: