Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako sen - 5.kapitola

07.09.2009 (14:30) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2382×

„Isabello!!“ ozvalo se, když jsem vstoupila do dveří. Opravdu by si už mohla vymyslet něco jiného. Začíná se silně opakovat. „Ten trávník není posekanej!“

„Promiň, Crue…“ řekla jsem, ale včas se zarazila „..Drucillo, udělám to zítra po škole.“ A na nic nečekala a zavřela se u sebe v pokoji. Nevím, jestli bych dnes snesla její řeči. V mysli jsem měla v tuto chvíli jen jediné – Edwarda.

V pokoji jsem se rovnou vrhla ke stolu a skutečně. Dopis tam byl, přímo na učebnici francouzštiny, tedy na absolutně viditelném místě, ve světle modré elegantní obálce. To je další známka, že cvokařím. Nebo že jsem zamilovaná našeptával mi můj vnitřní hlásek. Nebo obojí zasmála jsem se v duchu.

Třesoucí rukou jsem uchopila obálku, otevřela a začetla se do dokonalého rukopisu bez jakékoliv chyby:

Milá Bello,

omlouvám se, že jsem nepřišel dřív, ale zdržela mě Alice. Vidím, že už spíš tak tě nechci budit. Jsi tak nádherná, když pravidelně a klidně oddechuješ, nebo když občas roztomile zamumláš slůvka ze spaní. Popravdě řečeno ty jsi nádherná pořád. Jsi jako anděl co sestoupil z nebes, jako hvězda na zemi. Nikdy jsem nepoznal nikoho, jako jsi ty. Takovou neskutečně čistou osobu, ty ses snad zrodila z křišťálu. Spi sladce, drahá Bello, mé světlo v temnotě.

Miluji tě!

Edward

Zírala jsem na ty slova jako u vytržení. Četla jsem si je pořád dokola dalších deset minut a pořád nemohla uvěřit, že jsou skutečně adresována mě. První, co mi vytanulo v mysli, když jsem konečně pochopila plný význam celého dopisu, bylo: Panebože, já mluvím ze spaní. Doufám, že jsem nevypustila něco nepřijatelného!

O sekundu později však mou mysl zaplnily jiné myšlenky a pocity. Radost, neskutečné štěstí, prozření. Díky tomuto vyznání lásky jsem pochopila jednu důležitou věc. Sice nevím, co je Edward zač, ale vím jedno -  nikdy ho nepřestanu milovat. Budu s ním v dobrém i špatném. Nezáleží mi na tom, že to s největší pravděpodobností ani není člověk. Záleží jen na jediném. Na lásce k němu.

S pocitem neskutečného vnitřního klidu a duševní pohody jsem se odebrala do sprchy. Nikdy mi nebylo tak dobře. Tahle chvíle byla jen moje, nic mi ji nemohlo zkazit. Ani nenáviděná macecha, ani fakt, že nejsem absolutně připravená na zítra do školy, mě absolutně nevzrušovaly. Poprvé v životě jsem byla, jak se říká, splachovací. Z mé tváře ani na sekundu nezmizel úsměv.

Po večerní hygieně jsem došla k oknu a otevřela ho dokořán. Nadechla jsem se čerstvého nočního vzduchu a zaposlouchala se do ticha, které bylo přerušené jen občasným projížděním aut na nedaleké silnici.

Vnitřní pocit mi říkal, že tentokrát opravdu přijde. Nevím jak, ale byla jsem si tím na sto procent jistá. Žádné známky nervozity, nedočkavosti, jen jistota a klid. Zalezla jsem do postele a vzala do ruky knížku. Tak dlouho jsem nic nečetla, až mi to začínalo vadit. Začetla jsem se do románu Quo Vadis od polského autora Henryka Sienkiewicze. Nutno říci, že je to skutečně bravurné čtení.

Byla jsem tak pohroužená do děje, že jsem málem vyletěla z kůže, když se ozvalo tiché zakašlání.

„Panebože!!! Edwarde, tohle mi nedělej! Pokud mi nechceš přivodit infarkt!!“ křičela jsem a chytla se za srdce kvůli zdůraznění svých slov. Jak jsem později zjistila, nebylo to gesto vůbec potřeba. Edward věděl líp než já, jak reaguje mé srdce.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat“ prohlásil zkroušeně. Bylo na něm vidět, že ho to skutečně mrzí.

„V pořádku, bylo to nutné. Nedovedu si představit, jak by si mě na sebe mohl upozornit bez způsobení srdeční zástavy“ zasmála jsem se, už opět s nabitým klidem.

„Co čteš?“ zeptal se a vytrhl mi knížku z ruky. „Quo Vadis neboli Kam Kráčíš?“ zvedl udiveně hlavu.

„Jsem na klasiku“ vysvětlila se a začervenala, „četl jsi to?“

„Samozřejmě, knihy a hudba jsou moje vášeň a takovouhle světově proslulou jsem samozřejmě nemohl vynechat.“ Na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval: „ Popravdě k mým vášním přibyla v poslední době ještě jedna, ty. Jestli tedy dovolíš, abych tě tak nazýval.“ A s těmito slovy na mě upřel svůj zkoumavý pohled a opět mě uvěznil ve svých očích barvy tekutého zlata.

Chvíli jsme mlčeli. Nechtěla jsem přerušit tu krásnou chvíli opětným vyptáváním, ale nebylo zbytí: „Je dnes ten správný čas na odhalení tajemství?“

Edward si povzdechl, ale jeho odpověď mě překvapila. „Bohužel je.“

„Jsem jiného názoru. Pro mě to není bohužel ale bohudík“ usmála jsem se. „Chtěla bych ti ale napřed něco říct. Pochopila jsem, že nejsi normální, že nejsi člověk. Ale díky tvému dopisu jsem si uvědomila, že mi na tom nezáleží“ odmlčela jsem se a s nelibostí sledovala jeho čím dál tím zamračenější obličej. Nechtěla jsem, aby mě přerušoval, proto jsem rychle pokračovala.

„Edwarde, já jsem se do tebe nenapravitelně zamilovala. Budu s tebou přes všechny překážky, a půjdu za tebou kamkoliv“ dokončila jsem svoje vyznání.

„Nevíš, o čem mluvíš“ skoro mě okřikl. V očích se mu však zračila něha.

„Tak mi to objasni, prosím“

Další chvíli bylo ticho. Seděli jsme u mě na posteli a měřili si jeden druhého. Edwardův obličej střídal jeden výraz za druhým. Nerozhodnost, bolest, láska, opět nerozhodnost. To vše jsem mu vyčetla z těch jeho nádherných očí.

Nakonec ale přece jen promluvil. „Bello, musíš pochopit, že tohle tajemství se týká celé mé rodiny. V okamžiku, kdy se stane i tvým, budeš v neustálém nebezpečí. Nikdy to nepůjde vzít zpátky, jsi si jistá, že to tak chceš?“

„Ano, chci“ zněla moje okamžitá odpověď.

„Jsi neuvěřitelná, já ti tady tvrdím, jak je to nebezpečné a ty ani na setinu vteřiny nezaváháš“

„Jo to jsem já“ ušklíbla jsem se.

„Tak tedy, jistě ti došlo, že…že nejsem obyčejný člověk“ hledal Edward těžko slova vysvětlení.

„Prostě to na mě vybal na rovinu, bude to tak lepší pro nás oba“ chtěla jsem mu to ulehčit. Podíval se na mě, jakoby zvažoval pravdivost mého tvrzení. Nakonec si povzdechl.

„Já i celá moje rodina jsme upíři.“ A bylo to venku. Viděla jsem, jak Edward analyzuje každý můj výraz, každý můj pohyb. Ale já ten fakt vstřebávala překvapivě dobře. Neměla jsem strach, jen mě to překvapilo. Čekala jsem spíš schopnosti způsobené kryptonem ala Superman nebo radioaktivními pavouky ala Spiderman, hrabě Drákula či Blade mi při těch úvahách vůbec na mysl nepřišel. Byla jsem ráda, že to vím. A ohledně mé bezpečnosti? S Edwardem jsem se cítila víc v bezpečí než kdykoli jindy za celý můj život. Uvědomila jsem si, že bych asi měla něco říct.

„Díky bohu, Drákulu jsem měla vždycky radši než třeba Petera Parka o Clarku Kentu ani nemluvě“ zasmála jsem se. Edward se na mě podíval jako na absolutního blázna.

„To je vše co mi k tomu řekneš??“

„No vlastně by mě zajímalo pár věcí“ řekla jsem a absolutně ignorovala jeho nechápavý a mírně naštvaný výraz. „Co česnek?

„Konečně! Aspoň začínáš přemýšlet, co by mě mohlo zneškodnit. Musím tě však zklamat, česnek na mě absolutně nepůsobí“

„Tak to není, jen mě zajímá, jak moc se fámy o upírech shodují se skutečnosti. Co svěcené voda nebo kůly do srdce?

„Nechápu tě, čekal jsem šok. Že když ti to řeknu, utečeš s křikem nebo tomu nebudeš věřit. Ale ty jsi zatím v absolutním klidu. Bello, ty snad nemáš žádný pud sebezáchovy. Jsem upír proboha, živím se krví!“ skoro na mě řval.

„Nebojím se tě!“ opakovala jsem „Tak co ty kůly a voda??“ Edward opět jen nechápavě zakroutil hlavou.

„Nic z toho, není lehké mě zabít.“

„A co rakve? Sluneční světlo?“

„Rakve“ zasmál se po dlouhé době,“ já nespím, Bello“ vysvětlil mi důvod jeho pobavení. „A pokud jde o slunce, nespálí mě na popel, ale také se na něm nemůžeme jen tak volně pohybovat. Bude lepší, když ti to ukážu, pokud se však ráno konečně nevzpamatuješ a neuvědomíš si, jakému nebezpečí se v mé přítomnosti vystavuješ. V což pořád částečně doufám. Aspoň jednu normální reakci bys předvedla“ dokončil opět zamračeně.

„Ty nespíš?? Nikdy?“ to mě překvapilo. Jeho varování o nebezpečí jsem opět ignorovala.

„Ne nikdy. Proboha Bello, tak se konečně zeptej na tu nejzákladnější otázku!!“ začínal ztrácet trpělivost.

„A to je která?“ hrála jsem nevědomou. Jeho pohled však způsobil, že jsem s tím přestala. „Edwarde, mě nezáleží na tom, čím se živíš.“

„Nezáleží?? Tobě nezáleží na tom, že bych ti teď mohl bleskově vysát všechnu krev? Tobě nezáleží na tom, že by si byla během sekundy mrtva??“

„Ne, nezáleží. Vím, že mi neublížíš“ špitla jsem a snažila se, ať to zní co nejpřesvědčivěji. Při té představě mě však opravdu zamrazilo. To ale Edward nemusí vědět.

„Opravu žádný pud sebezáchovy“ brblal si Edward sám pro sebe a v očích měl pořád ten nevěřící pohled. Nakonec však začal vysvětlovat: „Jediným důvodem, proč můžeme chodit mezi lidi a být v jejich blízkosti je fakt, že jsme se vzdali lidské krve. Celá má rodina se živí pouze zvířecí. Proto ty zlaté oči. Kdybychom se nesnažili popírat v sobě upíří podstatu, měli bychom je krvavě rudé. Zdokonalujeme naše sebeovládání už hodně dlouho.“

„Kolik ti je? Chci říct, jak dlouho už si na světě?“

„Narodil jsem se roku 1901 v Chicagu. Upírem jsem se stal o sedmnáct let později.“

„Jak se to stalo. Jak se člověk stane upírem?“ další otázka co mě velmi zajímala. Tentokrát mě však Edward zklamal.

„Už je pozdě měla by si spát. Zítra máme školu. A navíc informací ses za jeden večer dozvěděla až moc“ utnul moje vyzvídání. Ać nerada, musela jsem s ním souhlasit. Bylo už kolem 3 hodiny ráno. A já už pociťovala nesmírnou únavu. Měla jsem však ještě jedno přání.

„Edwarde?“ začala jsem opatrně, „zůstaneš tu se mnou přes noc?“ poprosila sila jsem a odsunula se na posteli na bok.

„Opravdu chceš, abych tu zůstal??“ zeptal se se zjihlým výrazem.

„Ano, chci.“ Opět blesková odpověď.

Edward tedy došel ke skříni, odkud vytáhl pořádně tlustou deku a zabalil mě do ní. „To aby ti nebyla zima. Moje tělesná teplota není zas tak vysoká“ vysvětlil, když si všiml mého nechápavého výrazu. Aha no to mě mohlo napadnout.

Edward si lehl opatrně vedle mě, ale dával pozor, aby se mě ani milimetrem své kůže nedotkl. Začínala jsem upadat do sladkého spánku.

„Miluji tě, Edwarde“ zašeptala jsem. Má láska mě jen pohladila na tváři a přitiskla pusu na čelo.

„Quo vadis, Bello?“ Kam kráčíme oba?“ To byla jeho poslední slova, která jsem slyšela před upadnutím do hlubokého spánku…

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako sen - 5.kapitola: