Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako sen - 4.kapitola

04.09.2009 (22:00) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1990×

Pomalým krokem jsem se vydala k domu a přitom přemýšlela, co to mělo znamenat. Otevřené okno??? Jak se tam panebože chce dostat? Vždyť je to nejmíň 3 metry nad zemí. Leda kdyby si přinesl žebřík a musela jsem se zasmát při představě božského Edwarda tahajícího po tmě žebřík do mého pokoje.

Sotva jsem překročila práh, přivítal mě ječák Drucilly: „Isabello, kde se sakra tak dlouho taháš??? Vrátila jsem se s kosmetiky a doma bordel, neuvařeno a jak jsem zjistila, z restaurace si odešla už v deset!!! Cos dělala ty dvě hodiny???“

Dvě hodiny, hrklo ve mně. Absolutně jsem ztratila pojem o čase. Drucilla se na mě výhružně dívala tak jsem začala horečnatě vymýšlet nějakou výmluvu.

„Víš, Drucillo, porouchalo se mi auto. Chvíli trvalo, než se mi ho podařilo opravit.“ Vymáčkla jsem ze sebe a doufala, že to bude znít věrohodně. I když té tupé náně byste namluvily všechno. Problém byl, že moje důvody ji absolutně nezajímaly

„Ale to je tvůj problém, drahoušku,“ prohlásila nechutně sladce a škodolibě, „máš mít uvařeno a uklizeno dopředu. Ale aby sis nemyslela, že jsem na tebe zlá, tak zítra nemusíš do školy, Alespoň jeden den mi nebudeš dělat ostudu svojí hloupostí. Ráno uklidíš, uvaříš mi oběd, posekáš trávník a vysaješ bazén a pak můžeš hned do bistra. To víš bez práce nejsou koláče. Nebudu tě ustavičně živit a nechávat pod svou střechou.“ zasmála se svým ropuším smíchem. "Už teď se těším na naše společně strávené odpoledne" dodala a a nechala mě stát ve dveřích.

Jak já tu ženskou nenávidím, proklínala jsem jí v duchu. Nenávidím. Nenávidím. Z hlouby duše se mi protiví!! Prý bez práce nejsou koláče a nebudu tě živit! Jako kdyby to byla ona kdo z nás dvou po nocích pracuje a vydělává. To si snad ze mě dělá srandu. Ale nahlas sem se neodvážila nic říct, stejně by mi to nepomohlo. Spíš naopak. Tak jsem jen tiše zuřila a odebrala se do svého pokoje.

Brzy však vztek nahradila zvědavost, když jsem se mi vybavila Edwardova slova. V rychlosti jsem tedy provedla večerní hygienu, natáhla na sebe staré šedé tepláky, vytahaný triko a šla k oknu.

Když jsem ho otvírala, připadala jsem si směšně. Čekám snad, že Edward vyšplhá až k mému oknu jako cvičená opice? Představa to byla sice směšná, ale nějak jsem se nedokázala smát. Uvnitř jsem tušila, že skutečně přijde. Lehla jsem si teda do postele a čekala.

Bylo půl jedný. Jedna. Půl druhý. Nic pořád nepřišel. Začínala se mi klížit víčka. Blížila se druhá hodina a to je doba, kdy normálně usínám. A dnešek nebyl výjimkou. Chvíli před druhou mě ospalost přemohla a já usnula.

Vzbudila jsem se ráno kolem půl osmý. Jsi hloupá husa Bello. Opravdu sis myslela, že se tady objeví? A začne ti všechno vysvětlovat?? Začínáš cvokařit, nadávala jsem si v duchu.

S mizernou náladou a pocitem rozmlátit vše kolem jsem se tedy vyhrabala s postele. I když jsem nemusela do školy, Cruella by mě stejně za chvíli vzbudila mobilem ze své ložnice. Aspoň můžu strávit víc času v koupelně.

A opravdu, zavřela jsem se tam skoro na celou hodinu. Proudy horké vody bičovaly mé ztuhlé tělo a já se částečně sebrala a uklidnila. Sotva jsem vylezla ven Cruella už na mě volala – chtěla snídat.

Hodila jsem tedy na sebe první, co mi přišlo pod ruku, a šla do kuchyně.

„Ty teda vypadáš příšerně, měla by si se sebou něco dělat“ popřála mi dobré ráno má matinka, „I když nevím, jestli by ti vůbec něco pomohlo“ dokončila a dál se věnovala prohlížení se v zrcadle. Sama jsem naštěstí nikde neviděla, alespoň jeden problém teď nemusím řešit.

Otevřela jsem lednici a dívala se co tady je. Chtěla jsem jí podstrčit jogurt a müsli, ale to by nesměla Drucilla jen tak mimochodem prohlásit, že chce vajíčka, slaninu a toasty. Super.

Snídani jsem měla hotovou do půl hodiny, Cruella si pochutnávala na své anglické snídani a na mě zbyl jen ten jogurt s müsli. Docházelo nám jídlo, tudíž budu muset skočit ještě nakoupit.

Po snídani, jsem chtěla jít uklízet, ale Drucilla mě zastavila se slovy „napřed bazén, chci se jít koupat.“ Když jsem jí tam pak začala sekat trávník, milostivě mě toho zprostila, že jí tím ruším při opalování. Prý to dodělám večer. To tedy opravdu nevím kdy když v deset končím v práci.

Tak jsem se tedy posunula do domu, kde jsem uklidila, uvařila oběd z posledních zbytků v lednici, popadla klíče a jela nakoupit.

Obchod nebyl daleko, do košíku jsem naházela vše potřebné, zaplatila ze svých posledních peněz a vrátila se domů.

„Tomu říkáš oběd??!!“ Opět milé přivítání.

„ V lednici už toho moc nebylo. Nemohla jsem si moc vybírat“ vysvětlila jsem a zatínala pěsti. Nesměla jsem na ni vyjet. Druhý den s ní doma nezůstanu ani náhodou.

„Tak doufám, že jsi nakoupila něco poživatelného. Mimochodem, hledal tě tu nějaký kluk. Jelikož byl hodně pěkný, tak jsem mu, řekla, že je to omyl. Že tu žádná Bella nebydlí. Určitě tě chtěl jen využít. A věř mi, holčičko, že to pak hodně bolí“ řekla a snažila se nasadit chápající mateřský pohled. Opět však docílila jen toho svého ropušího.

„Tak to ti opravdu děkuju.“ Nezabývala jsem se otázkou, jestli to byl skutečně Edward. Ona by mi stejně neodpověděla. Na to ji znám moc dobře. Místo toho jsem sedla do svého auta a jela do práce. I tady je mi to milejší než doma.

Po cestě mě však myšlenky zaběhly k tomu božskému stvoření, na které jsem se od rána snažila nemyslet. Je možné, že by u nás zvonil opravdu on? Ale proč? Navíc škola mu ještě neskončila. Třeba to byl opravdu omyl, jak tvrdila Cruella. Nevěřila jsem, že to co mi řekl včera v noci je pravda. Milovat mě - taková hloupost. Vzpomněla jsem si také na ten polibek. Ještě teď se mi vzpomínce podlamují kolena. Dál jsem přemýšlela nad rvačkou před naším domem. Nebylo to normální, běhal mi mráz po zádech, když jsem jen pomyslela na Edwardův nepříčetný a rozzuřený pohled. S hlavou mlnou myšlenek jsem zaparkovala a šla ke dveřím bistra.

Jen co jsem je otevřela, hodila na mě Nora naštvaný pohled: „Neměla bys být ve škole?“

„Měla, ale moje milující macecha mě z dneška omluvila“ prohlásila jsem sarkasticky.

„Jo a copak jsi musela dělat tentokrát? Prát, žehlit, vařit a uklízet?“ vybuchla zlostně.

„Tak nějak“ připustila jsem a začala se soukat do růžové uniformy – Cruellinin nápad.

„Nebude trvat dlouho a zakroutím té náně krkem. Mimochodem hledal tě tu ten tvůj přítel“ změnila náhle téma a sledovala mou reakci. Neklamala jsem.

„Edward??“ vyhrkla jsem překotně a tím ji donutila k úšklebku.

„Jestli je Edward nechutně hezkej se zrzavými vlasy a vypracovanou postavou, tak to je on. Proč máš jich snad víc?“dobírala si mě.

„Nemám!!! A navíc Edward není žádnej můj přítel. Jsme jen… jen kamarádi“ odporovala jsem, ale Noře stejně neuteklo zaváhání, když jsem jí vysvětlovala, co vlastně jsme. Popravdě jsem to sama nevěděla. A ani jsem nevěděla, co je zač on.

„To vykládej holubům“ řekla ještě, ale už mi dala pokoj a šla obsluhovat hosty. Já se mezitím opět utápěla ve svých myšlenkách.

Takže to byl Edward. I u nás doma. Toužila jsem ho vidět. Chtěl jsem vysvětlení. Proč to všechno. Chtěla jsem pravdu. Pravdu o něm. Jenže jsem se ani neodvažovala doufat, že se ji opravdu v nejbližší době dozvím

Celý zbytek dne jsem opět byla nepoužitelná. Když jsem konečně vyšla ven z bistra, čekal mě šok. Sál tam v celé své kráse a opíral se o dveře svého auta. Přesně jak to vždy dělával.

Jen co mě uviděl, rychlým krokem se vydal ke mně. Dva metry přede mnou se však, jako včera, zastavil.

„Bello, konečně tě vidím. Proč si nebyla ve škole??? Měl jsem strach, jestli ti ten grázl něco neudělal!!!“ vyhrkl na mě jedním dechem.

Strach??? On se o mě bál?? Panebože já fakt sním. Řvaly moje myšlenky. Nahlas jsem však řekla jen: „Ne, neudělal. Jednoduše jsem nemohla do školy.“

„Proč??“ zněla jeho otázka.

„Nebylo mi dobře“ vymyslela jsem si.

„Lžeš“obvinil mě okamžitě. „Bello, co se děje. Když jsem dnes mluvil s tvojí macechou, řekla mi, že ve vašem domě žádná Bella nebydlí! Otázkám ohledně tvojí rodiny a téhle práce se vyhýbáš. Nechceš mi konečně říct pravdu? Včera jsem to myslel vážně. Miluju tě a záleží mi na tobě!!“

Chtěla jsem mu odseknout, že to on se vyhýbá vysvětlením, ale ta poslední věta mě opět totálně odzbrojila.

„Já… já se ničemu nevyhýbám“ koktala jsem, „řekla bych ti pravdu, jen kdybys včera přišel. I když nevím jak bys to udělal“ řekla jsem už zřetelněji ale o to víc zkroušeně. Nechtěla jsem mu cokoliv vyčítat, cítila jsem jen nesmírnou touhu ho obejmout a políbit.

„Já tam byl, Bello“ ohromil mě odpovědí. „Copak ty sis nevšimla toho dopisu?“ nemohl uvěřit míře mé nevšímavosti.

„Dopis??“ zírala jsem na něj ohromeně. „Jaký dopis?“

„Ten co ti leží doma na stole“ zasmál se. „Přišel jsem trochu pozdě a ty už jsi spala, přišlo mi surové tě budit.“

„Fajn, dejme tomu, že ses tam opravdu dostal, ale můžeš mi říct proboha jak??“  Na obličeji se mu objevil zkroušený výraz a zdálo se mi, že jeho oči trochu ztmavly.

„Nemůžu“ řekl, „tedy teď ještě ne, až na to bude vhodnější čas“ dodal, když viděl, jak se nadechuju k odpovědi.

„Kdy bude čas? Slibuju, že když mi to řekneš, prozradím ti i já pravdu.“

„S tím se počítá“ řekl opět s úsměvem „teď už pojď, zavezu tě domů. „A neodporuj prosím, pojedeme tvým autem.“

„Jak se ale pak dostaneš zpátky??“ nechápala jsem.

„Projdu se“ zasmál se něčemu, co jsem já opět nemohla pochopit. I když, jak jsem včera zjistila, u Edwarda je sotva něco normálních a pochopitelného.

„Hmm, jak chceš.“ Ano byla jsem sobecká. Nechtěla jsem se vzdát jeho blízkosti. Edward mě vzal za ruku a otevřel mi dveře spolujezdce. Sám si sedl za volant a nastartoval. Ani jsem si nevšimla, kdy mi vzal klíčky.

V tichosti jsme dojeli až k nám před dům. Vystoupili jsme a Edward se nepochopitelně zamračil, když viděl, že už jsem taky ven z auta.

„Příště mě prosím nech, abych ti ty dveře otevřel“ vysvětlil.

„Oooo pán je gentleman“ dobírala jsem si ho, „no ale jak chceš.“

V tichosti jsme došli blíž k domu a zastavili se. Chvíli to vypadalo, že opět zůstane stát v bezpečné vzdálenosti ode mě, ale nakonec dva metry zkrátil na jeden. Hmm.

„Slibuji, že dnes večer přijdu dřív“ prohlásil.

„Dnes se vše dozvím??“ zeptala jsem se a nemohla skrýt radost. Nečekala jsem, že to bude tak brzo.

„Doufejme“ řekl, ale jeho pohled byl zamračený. Vlepil mi bleskurychlou pusu na čelo a už podruhé za dva dny mě nechal stát samotnou ve tmě před naším domem….

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako sen - 4.kapitola: