Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako sen - 3.kapitola

02.09.2009 (13:30) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1934×

Další dny ve škole probíhal v podobném duchu. Cullenovi se opravdu bavili jen se mnou. Zjistila jsem, že s Alice mám ještě i dějepis a dokonce na základy společenských věd si ke mně přisedl Emmet.

Musím uznat, že s ním byla opravdu velká sranda. Byl to člověk, který si absolutně z ničeho nic nedělal a všechno dokázal převést v žert. Na hodiny s ním jsem se těšila skoro tak jako na hodiny s Edwardem.

No a Edward se mě zatím snažil co nejvíc poznat. Zajímal se o všechno možné, od mého stylu hudby přes oblíbené jídlo až po oblíbenou barvu. Jednou se zeptal i na mé rodiče, ale když uviděl mé slzy v očích, dál se nevyptával a místo toho si mě přitáhl k sobě a objal. Nebyla jsem připravená o nich mluvit. Prozatím.

Po škole mě vždy doprovázel do bistra a večer na mě čekával, abychom spolu mohli strávit dalších pár minut, než nasednu do Broučka a pojedu směr domov. Jednou ho dokonce napadlo, že mě všude bude vozit svým Volvem. To jsem však radikálně odmítla, protože kdyby se o něm dozvěděla Cruella, byla by schopna zakázat mi i chodit do školy.

Propadla jsem mu. Beznadějně jsem mu propadla. Jeho zlatým očím a božskému úsměvu, při kterém se mi vždy rozběhlo srdce příšernou rychlostí a zčervenala jsem jako rajče. On na moji reakci reagoval ještě větším úsměvem a někdy jsem měla dojem, že mu v očích objevil nějaký velmi vřelý cit. I když to jsem si spíš namlouvala. Nedávala jsem si naděje, že by ON ke mně mohl cítit to co já k němu. Každopádně jsem byla absolutně zamilovaná do Edwarda Cullena.

Další, který mi z jeho rodiny přirostl k srdci, byla Alice. Ta holka byla věčnej živel. Co ob den mě tahala na nákupy. Já ji však musela vždy smutně odmítnout. Drucilla by mě za to byla schopna stáhnout z kůže. Párkrát se Alice i zeptala, proč nemůžu, ale moje pokývání hlavou ze strany na stranu a smutný výraz ji donutil přestat. Jen se pro sebe zamračila a zamumlala něco, čemu jsem nerozuměla.

Byly tu však i další věci, kterých jsem si všimla. Nikdy jsem ho a ani nikoho z rodiny neviděla jíst a ani pít. Pak tu byla ta neskutečná bledost a stejná barva očí. Pořád se mi na tyhle mé otázky nedostávalo odpovědí. Pokoušela jsem se na to zeptat Edwarda, ale ten se těmhle odpovědím vyhýbal. Dokázal vždy odvést řeč jinam.

Pak tu byl další problém. Uplynuly už 2 týdny od mého rozhovoru se Samem a já pořád nedokázala zjistit o Rose nic bližšího. Popravdě jsem se nesnažila. Ne že bych na Samuela zapomněla, to ani nešlo, když se mi vždy připomněl nějakým tím vražedným pohledem. Byla jsem z něho sice vyděšená, ale ani to mě nedokázalo dokopat k vyzvídání. A už vůbec ne k prozrazení nějakých informací.

Bylo mi jasné, že mají nějaké tajemství. A já s nimi cítila jakousi solidaritu, takže bych svému prašivému bratru neprozradila ani sebemenší detail i kdyby mi hrozil smrtí. Ještě týden mám od něj pokoj, pak se uvidí co dál.

„Haló Bello, mluvím s tebou“ vytrhla mě z mých myšlenkových pochodů Nora. „Co se to s tebou posledních pár dní děje? Připadáš mi jiná“ řekla a upřela na mě svůj zkoumavý pohled.

„To se ti jen zdá, Noro“ uklidňovala jsem ji.

„Velký kulový se mi zdá, mám oči. Je v tom ten pohlednej chlapec, kterej na tebe čekává po skončení práce?“ zeptala se a zaškubalo jí v koutcích. Nemělo smysl odporovat. Jejím ostřížím očím opravdu nic neunikne.

„Možná trochu“ kapitulovala jsem.

„Jak se jmenuje a kde si se s ním seznámila?“ vyzvídala dál a já v duchu zaúpěla. Naštěstí přišli noví hosté a Nora byla nucena jít obsluhovat. Po zbytek večera se na mě významně tvářila, já se jí však snažila vyhýbat.

Když jsem v deset večer opouštěla bistro, Edwardovo auto už stálo na parkovišti a jeho majitel se opíral o kapotu. Když mě uviděl, usmál se a šel mi naproti.

„Ahoj“ pozdravil „tak jak to dnes šlo?“

„Dneska jsem měla fofr, měli jsme nečekaně hodně návštěvníků“ přiznala jsem.

Zamračil se a řekl: „Pořád ti říkám, aby si tolik nepracovala. Měla by sis víc užívat života.“

„Kdyby to bylo tak jednoduché“ prohlásila jsem smutně. Nikdy jsem mu neřekla, proč tohle všechno vůbec dělám. Pořád ještě neměl ani ponětí o mé rodinné situaci.

„Promiň, nechci, aby si byla smutná“ omlouval se hned, radši mě chytil za ruku a vedl na jednu lavičku poblíž, kam vždy chodíme.

Chvíli jsme tam tak seděli a užívali si přítomnosti toho druhého. Opřela jsem se mu o rameno a sledovala večerní nebe. Dnes byly dokonce vidět hvězdy.

„Miluji tě, Bello. Miloval jsem tě od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl“ pronesl do ticha a já málem dostala srdeční kolaps, „jen jsem chtěl, abys to věděla“ přiznal a podíval se mi do očí.

Teď už jsem dokázala identifikovat ten cit, který se tam posledních pár dní objevoval. Byla to láska. Neskutečně hluboká a silná láska. Věděla jsem, že to samé vidí i on v těch mých.„Taky tě miluji…“

Edward si mě přitáhl k sobě a zrušil poslední centimetry, které nás od sebe dělily, a přitiskl své rty na mé. V tom okamžiku ve mně všechno vybuchlo, existoval jen on a já. Nechala jsem se unášet prudkým přívalem emocí, které zmítaly mým tělem. Co nejvíc jsem se na něj namáčkla a zajela mu rukou do vlasů. V tom okamžiku se však Edward odtáhl.

„Omlouvám se“ řekl tiše a já si všimla, že jeho oči změnily na chvíli barvu ze zlaté na černou.

„Nemáš se za co omlouvat“ ujistila jsem ho.

„Měla bys jet domů, už je hodně hodin“ prohlásil a na tváři se mu objevil zachmuřený výraz.

„Edwarde?? Co jsem udělala špatně?“ zeptala jsem se. Jindy jsme tu sedívali dvakrát tak déle a teď najednou mě chce jen tak vyhodit?

„Ne, ty za to nemůžeš. Dnes si mi udělala neskutečnou radost“ vymlouval se. Hned na to vstal, chytil mě za ruku a odváděl k mému autu.

„Hmm“ zabručela jsem, ale poslušně nastoupila a nastartovala motor. Edward mě ještě na rozloučenou krátce políbil, pak se však rychle otočil a ztratil se ve tmě.

Když jsem parkovala na příjezdové cestě u nás doma, překvapil mě Sam, který se vynořil z nedalekého stínu. Hrubě mě uchopil a zatáhl za dům, kde nás nikdo neměl šanci uvidět.

„Tak mluv!! Co jsi o ní zjistila!“ začal.

„Pusť mě, dal si mi tři týdny, mám ještě čas“ zkoušela jsem se mu vykroutit. Moje snaha však byla naprosto marná. S jeho silou jsem se nemohla rovnat.

„Tak jsem si to prostě rozmyslel, řekni mi, co víš“ byl čím dál tím agresivnější. I přes to, že jsem měla strach, že mi něco udělá, jsem dokázala myslet na jediné – na Edwardovu tvář.

A možná to mě donutilo odpovědět: „Nebudu ti nic zjišťovat o Rosalie ani o nikom jiným z jejich rodiny!“ Sekundu na to mi na tvář dopadla obrovská facka. A po ní hned druhá.

„Co, že jsi to řekla??“ zeptal se s přimhouřenýma očima. „Co, že jsi to řekla??“ opakoval a teď už u toho řval. Začal se napřahovat k další ráně. Když v tom ho něco chytlo za ruku a odhodilo několik metrů ode mě.

Ne něco ale někdo. Edward stál kousek ode mě s očima rozšířenýma zlostí, černýma jako uhel. Mezitím se Sam zvedl a chtěl se začít v Edwardem prát. Ten mu však hbitě podkopl nohy tak se opět svalil na zem.

„Necháš Bellu na pokoji, jestli se jen rozhodneš něco jí udělat, tak se to dozvím, věř mi“ zavrčel výhružně, „nemám sebemenší problém tě přeprat, jak vidíš“ dodal. Samuel se jen zvedl a rychle se vrátil zpět do domu. Pak se Edward otočil a podíval se.

Jeho výraz se změnil. Zlost vystřídala obezřetnost a smutek. Víc než na dva metry se ke mně však nepřiblížil.

„Jak?“ zeptala jsem se jen.

„Co jak?“ děla, že neví, o čem mluvím. Jeho oči však říkaly něco jiného.

„Jak si to věděl? Jak si se sem tak rychle dostal?“ rozvinula jsem tedy svoji otázku.

„Sledoval jsem tě“

„Tak kde máš auto?“ začínala mi docházet trpělivost. „Edwarde, nejsem hloupá.“

„Tak co si tedy myslíš, že se stalo?“ zeptal se teď už podrážděně.

„Já nevím! Rozloučila jsem se s tebou 10 kilometrů odsud a ty si se sem dostal skoro stejně tak rychle jako já a to bez auta!!! Zadruhé by si vůbec neměl vědět, kde bydlím a zatřetí mi přijde jako docela velká náhoda, že ses tu objevil zrovna, když mě napadl Sam!!“ začínala jsem být taky podrážděná. „Mohl by si mi konečně říct pravdu? A myslím tím všechno“

Díval se na mě, ale neodpovídal. Jen mě propaloval tím svým pohledem a na jeho obličej se objevil frustrovaný výraz, jako pokaždé, když jsme řešili něco důležitého.

„Nebudeme to řešit tady“ pronesl tiše po nekonečně dlouhé době. „Běž dovnitř a než půjdeš spát, nech otevřené okno, přijdu za tebou“ pokračoval, pak se otočil a zmizel ve stínu.

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako sen - 3.kapitola: