Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako sen - 2.kapitola

31.08.2009 (10:30) • Kristeen27 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1579×

Na parkovišti stál červený kabriolet značky BMW, nádherné stříbrné Volvo a Samuelovo černé Audi. Tolik drahých a rychlých aut po hromadě jsem v životě neviděla.  Začala jsem uvažovat, komu by tak mohly ostatní dvě auta patřit. Že by si Sam s sebou dotáhl i své zbohatlé kamarádíčky? Pochybuju, že by některý z nich šel do tak malého města dobrovolně.

Než jsem však mohla své myšlenky dál rozvinout, zazvonilo. „A sakra“ zaklela jsem si sama pro sebe a sprintovala do školy.

Štěstí při mně dnes nestálo a do třídy, kde jsem měla angličtinu, jsem dorazila až po učiteli. „Omlouvám se, pane Greene“ pronesla jsem svoji omluvu a zčervenala při tom jako rajče.

„Doufám, že se to nebude opakovat, slečno Swanová“ řekl učitel a pokynul mně, ať si jdu sednout.

Zamířila jsem do své lavice, kterou jsem měla sama pro sebe. Většinou jsem sedávala sama. Moc kamarádů, se kterými bych mohla sedět, jsem neměla. Tedy popravdě neměla jsem žádné. Mezi prácí, péčí o dům a Cruellinými rozmary bych na ně stejně neměla čas.

Proto mě překvapilo, že místo vedle mě je obsazené. A vůbec ne někým obyčejným. Seděl tam nekrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Trochu delší bronzové vlasy měl ledabyle rozcuchané, pod šedou košilí se mu rýsovaly vypracované svaly a na nohách měl dokonale padnoucí tmavé kalhoty. Nejvíc mě však uhranuly jeho oči. Zvláštní odstín hnědé, řekla bych až zlatohnědé. Dokonale jsem se v nich ztratila. Naštěstí jsem se vzpamatovala a zapadla do lavice.

„Ahoj, jsem Edward Cullen“ představil se mi a omráčil mě svým dokonalým úsměvem. Byla jsem šokovaná, že někdo jako on se baví s někým, jako jsem já.

„Isabella Swanová, ale říkej mi jen Bella, prosím“ odpověděla jsem mu a radši dál mlčela. Za sebou jsem zaslechla nenávistné usyknutí. Věděla jsem, od koho pochází. Za námi seděla nejkrásnější holka ze školy Jessica Stanleyová. Mohlo mě napadnout, že si na Edwarda dělá zálusk. Bylo to zvláštní, ale to její usyknutí mě dokázalo vyburcovat k další konverzaci.

„Jak ses dostal do takového malého městečka jako je Forks?“ zeptala jsem se a doufala, že to nebude vypadat jako výslech

Jen se usmál a odpověděl: „Přistěhoval jsem se sem společně s mými sourozenci a adoptivními rodiči. Carlisle – to je můj otec – přijal místo ve zdejší nemocnici“

Byla jsem potěšená jeho ochotou konverzovat. „Takže ta dokonalá auta venku před školou jsou vaše?“ zeptala jsem se.

„Tak ty sis všimla“ odpověděl a usmál se božským pokřiveným úsměvem, při kterém se mé srdce rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Jeho úsměv se ještě více prohloubil. A já se přistihla, jak očarovaně zírám na jeho tvář. Panebože, Bello, co se to s tebou děje?

„Neříkej mi, že sis myslel, že by si jich vůbec někdo mohl nevšimnout!!“ pokračovala jsem v našem rozhovoru a divila se, jak snadno to jde. Tohle normálně nedělám. Nebavím se s krásnými kluky. Respektive krásní kluci se normálně nebaví se mnou.

„Je to okázalé, že?“ prohodil a opět se usmál.

„To tedy“ přitakala jsem a neměla jsem tím na mysli jen ty auta. Poprvé za hodinu jsem se zadívala na učitele a zděsila se, když jsem viděla, kolik poznámek mezitím napsal na tabuli.

„Asi bych se měla chvíli věnovat probírané látce, i když se mi s tebou dobře povídá“ dostala sem ze sebe. Tohle fakt nejsem já. Jediné co se mi podobalo, bylo červenání se při každé větě jako rajče. Jinak jsem se absolutně nepoznávala. Člověk by věřil, že se při práci v bistru otrkám, ale opak byl pravdou.

„Chápu, i já bych měl koneckonců dávat pozor“ zasmál se a já nabyla dojmu, že mi něco uniká, „alespoň první den“ dodal.

S těmi slovy jsme se začali věnovat učiteli. Asi po pěti minutách se ozval zvonek a já překvapeně zjistila, že už je konec hodiny.

„Tak tedy, Bello, rád jsem tě poznal“ pronesl Edward „doufám, že se ještě uvidíme“

„Taky mě těšilo“ řekla jsem, usmála se a zčervenala.

„Tak se tedy zatím měj“ řekl, otočil se a pomalu odcházel. Chvíli jsem se za ním dívala a zpozorovala Jessicu, jak za ním běží. Co mě však překvapilo, byla Edwardova reakce. I přes její snahu o seznámení ji dokonale ji ignoroval. Nechápala jsem to. Proč se ani neotočí po nejhezčí holce ze školy a ke mně, takové trosce, je tak milý??

Nemohla jsem nad tím dál přemýšlet, protože opět zazvonilo a přijít dvakrát za sebou pozdě do hodiny jsem opravdu nechtěla. Tentokrát jsem to stihla. Tahle hodina se ale neskutečně vlekla. S radostí jsem po nekonečně dlouhé době uvítala zvonění a přemístila se na další hodinu – zeměpis, který znamenal zkoušení.

Posadila jsem se do lavice a opakovala si látku, když mi dnes spadla brada potřetí. Do třídy ladným krokem vešla, skoro vtančila, krásná drobná dívka s nakrátko ostříhanými černými vlasy, rozčepýřenými všemi směry. Nemohla jsem si pomoct, ale připomínala mi elfku. Na sobě měla úzké černé roury, které zvýraznily její hubenou postavu, k tomu sytě zelenou košili s nařasenými rukávy a černou upnutou vestičku. Na nohou měla stejně zelené boty na podpatku. A světe div se, sedla si přímo vedle mě.

„Ahoj, jsem Alice, ty musíš být Bella“ začala a já se na ni překvapeně podívala. „Můj bratr Edward se o tobě zmiňoval“ pronesla jen tak mimochodem. No jistě mohlo mě napadnout, že to bude Edwardova sestra.

„Ano jsem Bella. Promiň, mohlo mě napadnout, že jsi Edwardova sestra. Jen mě překvapuje, že se ti o mě zmínil“ potvrdila jsem jí, „ráda tě poznávám“ dodala jsem. Nechápala jsem to. Absolutně jsem dnešní den nepobírala. Co se to se mnou děje? A co se děje kolem mě?

Usmála se na mě skoro tak krásným úsměvem jako její bratr. Než však stačila něco říct, vyvolal mě učitel ke slíbenému zkoušení. „Držím ti palce, vím, že to zvládneš“ popřála mi jen. Jak mi mohla tolik věřit? Vždyť mě zná sotva 5 minut.

I přesto však Alice měla pravdu. Zkoušení nebylo tak strašné, učitel mě nijak nedusil a po několika minutách mě pustil si sednout dokonce s jedničkou. Po hodině jsem se rozloučila s Alice a vydala se na oběd. Sedla jsem si sama ke stolu, kde obyčejně sedávám a zkoumala, jestli dnešní jídlo bude vůbec k jídlu. V tom celá jídelna ztichla.

Překvapeně jsem zvedla hlavu a dnes už poněkolikáté zůstala ohromeně zírat. Do jídelny právě přišlo 5 andělů.

Nejprve šla mě již známá Alice a vedla se za ruku s blonďatým chlapcem. I on byl až neskutečně krásný s vypracovanou postavou a dokonale padnoucí bílou košilí a šedými kalhoty.

Za nimi kráčela úchvatná bohyně s blonďatými vlasy, které se jí vlnily do půlky zad. Podobně jako Alice měla na sobě úzké modré rifle, boty na podpatku jen nahoře měla volný bílý top, který odhaloval její ramena a zvýrazňoval dokonalé ženské tvary. Kráčela vedle ohromného svalnatého tmavovlasého chlapce v bílém tričku a šedých džínách, který působil děsivě ale zároveň přitažlivě. Jeho ruka spočívala ochranitelsky na rameni krásné blondýnky.

No a nakonec šel Edward. Absolutně nejkrásnější a nejdokonalejší. Jak jsem si všimla, jako jediný ze své rodiny neměl partnerku. Což ve mně vyvolalo zcela nečekané pocity radosti.

Když jsem je tak všechny pozorovala, uvědomila jsem si, že jako ten tmavovlasý působí všichni. Každý z nich, dokonce i jemná malá Alice, působil bázlivě, přesto však i neskutečně přitažlivě.

Když Edward procházel kolem mého stolu, krásně se na mě usmál. Na mě. Už jen čekám, kdy se z toho snu probudím. Několik dívek mě probodlo nenávistným pohledem, já však sledovala mého nevlastního bratra Samuela, jak doslova svléká očima neznámou blondýnku. A rozhodně nebyl sám.

Po obědě jsem se přesunula na svoji poslední hodinu a to biologii. Opět jsem zapadla do lavice a opakovala si látku na test, když se vedle mě odsunula židle a na ni se pohodlně usadil Edward.

„Tak jak vidím, netrvalo dlouho a opět mám tu čest sedět vedle tebe“ prohodil s úsměvem.

„Doufám, že tě Alice moc neotravovala“ pokračoval „říkala mi, že i ona má s tebou společnou hodinu.“

„Vidím, že si říkáte opravdu všechno. Mimochodem nejen vaše auta jsou okázalá, řekla bych, že všechno společné s vámi je okázalé, včetně vás samých“ pronesla jsem opět s ruměncem ve tváři. Právě jsem mu složila lichotku, to určitě nejsem já, nechápu, kde se ve mně bere ta odvaha, jako by na mě celá jeho rodina měla zvláštní vliv.

„Ano Rosalie vždy dokáže vzbudit velkou pozornost.“ Uchechtl se

„Rosalie? To je ta krásná blondýnka, předpokládám.“ Jak jinak když druhou sestru už znám

„Ano to je ona. A chodí s Emmetem s tím svalovcem a Alice zase s Jasprem.“ Dokončil představování své rodiny. Fakt, že spolu všichni chodí, jsem přešla mlčením. Nic mi do toho není. Edwardovi oči mě však probodávaly, jako by na nějaký komentář opravdu čekal.

„Copak nezeptáš se, jak je možné, že se spolu všichni mí sourozenci chodí?“zeptal se nakonec s menším úšklebkem.

„Nic mi do toho není“ zamumlala jsem.

„Ano, nikomu do toho nic není, přesto je to opět tématem číslo jedna“ zamračil se.

„No nediv se, něco takového vždycky vyvolá žhavé diskuze. Všichni jsou stejně jako ty adoptovaní, že?“ neudržela jsem se a pronesla nahlas svoji domněnku.

„Tak to si pravděpodobně jediná, komu to dneska došlo, bez toho aniž by mu to někdo řekl“ a zase mi věnoval jeden ze svých nádherných úsměvů.

Naši debatu však přerušil učitel, který vešel do třídy a rozdal testy.

„Pane Cullene, dnes vás z testu ještě omluvím, ale v nejbližší době si ho budete muset dopsat.“

„Děkuji, ale přesto bych si ho chtěl napsat hned teď. Na minulé škole mi biologie celkem šla, tak bych chtěl vědět, jak jsem na tom se svými znalostmi tady.“ Učitel na něj chvíli nechápavě hleděl, ale pak se vzpamatoval a podal mu test.

„Jsi blázen“ stačila jsem mu ještě říct, „psát dobrovolně test v den svého nástupu na novou školu.“

Edward se jen pobaveně zasmál, jako bych řekla kdoví jaký vtip a věnoval se vyplňování otázek. Tak jsem svůj zrak taky stočila na papír a snažila se vybavit to, co jsem si včera večer tloukla do hlavy.

Že bych z mého výsledku byla kdoví jak odvázaná, to se říct nedalo, ale na druhou stranu horší než za tři to rozhodně nebude. Překvapil mě Edward. Psal celou hodinu, bez zaváhání, bez cvakání tužkou jak jsem to dělala vždy já. Dokonce na něm nebylo vůbec vidět že přemýšlí. Když jsem pak nakoukla do jeho testu, vypadalo to, že odpověděl úplně na všechno. Asi mu biologie fakt šla.

Po hodině jsme vyšli společně na parkoviště, rozloučili se, on se přidal ke svým sourozencům a já zamířila ke svému Broučku.

Celý zbytek dne jsem o něm přemýšlela. V práci jsem musela být absolutně nepoužitelná, protože jsem se myšlenkami toulala u Edwarda a jeho sourozenců.

Ta neskutečná krása, ta do očí bijící bledost, ta nezvyklá barva očí, kterou, jak jsem si všimla, měla v očích i Alice. Všichni jsou si tak neskutečně podobní ale zároveň absolutně odlišní.

Bylo deset, když jsem se konečně dostala domů. Zamířila jsem rovnou do kuchyně, kde na mě samozřejmě čekalo neumyté nádobí, tak jsem ho rychle spláchla a chtěla se odklidit do pokoje.

Cestu mi však zastoupil můj nevlastní bratr.

„Bello, ty se znáš s těma Cullenovýma?“ zeptal se jen tak mimochodem, ale bylo na něm vidět, jak se na odpověď přímo třepe.

„Neznám se s nima, viděla jsem je dnes poprvé stejně jako ty.“

„Tak jak to, že jsi jediná osoba, se kterou se normálně baví? Nezdá se mi, že by na tobě bylo něco zvláštního ale i přesto jsem tě viděl s jedním z nich na parkovišti“ obvinil mě.

„Jo to je Edward, mám s ním angličtinu a biologii“ představila jsem ho a ignorovala jeho urážku, naopak jsem si přisadila: „A s Alice mám pro změnu zeměpis.“ Viděla jsem, jak se v Samových očích objevil vztek. A jak horečnatě přemýšlí, proč si vybrali zrovna mě. Což popravdě byla otázka, na kterou ani já neznala odpověď. Alespoň prozatím.

„Alice?“ zeptal se Sam. Jeho zjevný zájem o Cullenovi, dokonce potlačil jeho odpor ke konverzaci se mnou. „To je ta blondýna?“ Aha takže odtud vítr vane, zřejmě jsem podcenila jeho choutky.

„Ne, Alice je ta malá, blondýnka se jmenuje Rosalie“ doplnila jsem. Chtěl jsem mu říct ještě jména dalších členů, ale cítila jsem se při tom divně. Něco mi říkalo, že oni sami chtějí, aby se o nich mluvilo a vědělo co nejméně.

„Když dovolíš, šla bych do svého pokoje“ řekla jsem a chtěla ho obejít. Zuřivost, která se mu v tu chvíli objevila v očích, mě docela vyděsila. Chytil mě za loket zacloumal se mnou.

„Nebudeš odcházet, když jsem s tebou ještě neskončil, je ti to jasný. Zjistíš o té Rosalie co nejvíc. Všechny detaily, slabosti, prostě absolutně všechno, rozumíš??“ zašeptal výhružně a zesílil stisk. Ráno tam budu mít modřinu, problesklo mi hlavou. „A nesnaž se mě nijak podfouknout, nemám sebemenší problém zajít dál, a nezůstat jen u neškodného vyhrožování.“

„Proč se o ni tak zajímáš?“ chtěla jsem vědět

„Do toho ti nic není. Dávám ti na to tři týdny. A jestli někomu cekneš o tomhle rozhovoru, tak si mě nepřej“ a s těmi slovy mě pustil, hodil na mě poslední pohrdavý pohled a nechal mě stát u schodů.

Bello, Bello, do jakého průšvihu ses to zase dostala. Neměla jsem absolutní tušení jak se z tohohle vymotat.

Autor: Kristeen27 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako sen - 2.kapitola: