Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 7. kapitola

29.12.2009 (20:45) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3551×

7. kapitola

Edward:

Když jsem uslyšel jeho myšlenky, zkameněl jsem. To přeci… jak jsem na něj mohl zapomenout? Obrátil jsem se a spatřil Jacoba. Hnal se k nám a z očí mu sršel hněv. Jeho myšlenky byly zmatené, byla to jedna obrovská změť nadávek a nenávisti, které směřovaly samozřejmě nejvíc na mě.

„Co tu k čertu děláte?!“ Rozkřikl se. Celý se třásl hněvem a tvář měl staženou bolestí.

„Okamžitě odjeďte! Vypadněte!“ Křičel rozčileně a jeho tělo se třáslo čím dál tím víc.

„Jacobe.“ Na víc jsem se nezmohl. Nečekal jsem, že ho potkám. Jeho myšlenky se pomalu začaly obracet na Bellu. Spousta vzpomínek na období, kdy jsem ji opustil. Viděl jsem ji. Zničenou, smutnou, bezmocnou. Samotnou.

„Jak se sakra opovažuješ se sem vůbec vracet?! Jak se opovažuješ, po tom, co jsi jí udělal?! Seš jenom zatracenej hajzl! Ty…“ Zbytek už jsem slyšel pouze v jeho myšlenkách.

Jeho oblečení se rozlétlo okolo a vzápětí jsem ležel pod jeho obrovským tělem. Cítil jsem, jak mi drápy přejel po paži. Snažil jsem se ho od sebe odstrčit tak, abych mu neublížil, než jsem se však na cokoliv zmohl, najednou ze mě zmizel. Rychle jsem se postavil a spatřil Jaspera s Emmettem, jak ho svírají v neúprosném sevření.

Jacobovy myšlenky se opět vrátily do doby po mém odchodu. Stále na mě čekala, odmítala odejít z města. Odmítala všechny okolo sebe a uzavírala se do svého světa. Po čase se to začalo lepšit. Jacob jí pomohl vymotat se ze tmy a znovu ji přivedl do reality.

„Pusťte ho.“ Zašeptal jsem a stále hleděl do jeho očí. Věděl jsem, že mu vděčím za hodně. Postaral se mi o Bellu. On, na rozdíl ode mě ji neopustil.

Příběh pokračoval. Střídaly se obrazy Belly, jak smutně hledí do dálky a Belly, která je s Jacobem. Ta druhá Bella se zdála být šťastná, byla však stále protkaná minulostí. Viděl jsem Jacoba, stále odmítaného, zas a zas zraňovaného. A viděl jsem Bellu, jak se tím trápí.

Pak se to změnilo. Asi dva roky po mém odchodu Bella ustoupila. Viděl jsem obraz nádherné svatby. Bella se zdála být šťastná, nedala na sobě znát žádné známky smutku, ale přeci, když jsem jí pohlédl do očí, byl tam stín smutku. Viděl jsem šťastného Jacoba, jak ji objímá, jak ji líbá na rty. Miloval ji.

„Tak už ho pusťte sakra!“ Rozkřikl jsem se. To já bych měl být držen. Já jsem ten netvor, co jí ublížil. Ne on. Nejraději bych si teď kleknul na kolena a prosil ho, ať mě zabije. Ať roztrhá tu zrůdu, co jí tak ublížila.

Jacob se vyprostil ze sevření, udělal krok ke mně a hluboce zavrčel. Stál jsem před ním, odhodlaný se nebránit, až mě napadne. On však místo toho pouze sklonil hlavu a poslal mi poslední vzpomínku. Bellu, neuvěřitelně šťastnou, v ruce s pozitivním těhotenským testem. Viděl jsem to štěstí v jejích očích, celá jen zářila. Pak najednou vzpomínka zmizela a vystřídal ji pohled na auto, převrácené na střechu a zaklíněné mezi stromy. Zatnul jsem pěsti. Viděl jsem Jacoba, jak ji z něj vytáhl, odvezl ji do nemocnice. Viděl jsem Bellu, celou pochroumanou, zadržující slzy bolesti. Ležela na lůžku, mělce dýchala a hladila si obrovské břicho. A pak jsem uviděl doktora se smutnou tváří, jak k němu přichází. „Je mi to líto. Nepřežila. Povedlo se nám však zachránit děti. Máte krásná dvojčátka.“

Tady vzpomínky skončily. Jacobovy oči se zalily slzami. Pak se otočil a rozběhl pryč do lesa.

Všechno kolem mě zčernalo. Cítil jsem, jak padám do trávy a z hrudi se mi ozývají hlasité vzlyky. Zničil jsem všechno, všechno, co jsem mohl. Zničil jsem jí život. Zničil jsem život Jacobovi. Připravil jsem ty děti o matku. Zalykal jsem se v nenávisti. Nenáviděl jsem sám sebe za to, co jsem udělal.

Cítil jsem, jak mne Alice objala. Její dotyk však nedokázal utišit můj smutek a nenávist. Věděl jsem, že všichni čekají na to, co jim řeknu. Nadechl jsem se a snažil se přemoci vzlyky.

„Zemřela,“ vydal jsem ze sebe s námahou. „Zemřela tři roky po našem odchodu.“ Víc jsem ze sebe nedokázal dostat.

Bylo to nemožné, ale po těch slovech jsem se cítil ještě hůř. Než jsem to vyslovil, mohl jsem ještě doufat, že je to jenom zlý sen, ale teď už to bylo opravdové. Bylo to něco, co už nešlo vzít zpátky.

Odstrčil jsem Alici a rozběhl jsem se do lesa. Nedokázal jsem unést svůj pocit viny, natož ještě myšlenky všech ostatních. Běžel jsem bezmyšlenkovitě. Prostě dál a dál. Rovně, kam mě nohy nesly. Bylo mi jedno, kam běžím. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Potřeboval jsem být sám a co nejdál od ostatních. Nechtěl jsem, aby mne utěšovali. A už vůbec ne, aby mi říkali, že já za to nemůžu, protože to nebyla pravda.

Když jsem se zastavil, bylo mi úplně jedno, kde jsem. Svalil jsem se do trávy a zavřel oči. Chtěl jsem utéct od reality, probudit se ze zlého snu. Rukama jsem trhal mech a zarážel nehty hluboko do vlhké hlíny.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, kolik se vystřídalo dní a nocí. Možná žádná, možná jich byla spousta. Znovu jsem upadl do stavu, kdy jsem nevnímal vůbec nic. Nevnímal jsem okolí, nevnímal jsem sám sebe. Byl jsem jako kámen. Bezcitný a chladný. Prostě jsem ležel a všechno mi bylo jedno. Nikdo mne nehledal a já jim za to byl vděčný. Neměl jsem sílu vstát a vrátit se domů. Neměl jsem sílu žít.

Zabil jsem ji. Z hrudníku se mi vydral další vzlyk. Zabil jsem dívku, kterou jsem tolik miloval. Jak jsem s tím měl teď žít? S pocitem, že zemřela jenom kvůli mně? Jak rád bych ji znovu objal ve svém náručí. Jak rád bych ji znovu políbil. Udělal bych cokoliv, jenom aby byla opět na živu. Položil bych za ní vlastní život. A místo toho je teď ona mrtvá a já stále na živu.

Ze západu začal foukat vítr a já měl pocit, jako kdybych ji znovu cítil. Jako kdyby ležela vedle mě. Urputně jsem tisknul oční víčka k sobě a odmítal je otevřít. Odmítal jsem se probudit z této představy, možná halucinace, či snu. Cítil jsem okolo sebe její omamnou vůni a vpíjel se do ní. Téměř jsem cítil, jak leží vedle mě a jak mě pozoruje. Bylo to, jako tenkrát na louce. Cítil jsem, jak svými jemnými prsty přejela po mé chladné pokožce. Cítil jsem, jak z jejího těla sálá teplo. Slyšel jsem, jak dýchá. Snažil jsem se udržet ten pocit co nejdéle. Jestli sním, tak se nechci už nikdy probudit. Jestli jsem zemřel, tak jsem v nebi a už nechci nikdy žít. Copak se ale upír může dostat do nebe? Jiná možnost mě však nenapadala. Ona se do pekla totiž dostat nemohla.

Znovu jsem ucítil její dotek. Tentokrát na zápěstí. A pak jsem uslyšel i její hlas. Hlas anděla.

„Sakra, nemůžu najít puls!“

V tu chvíli jsem procitl. Puls u mě budou hledat těžko. Otevřel jsem oči a zamžoural nad sebe. Viděl jsem pouze černo, pak mé oči zaostřily a já uviděl její nádherný obličej.

„Jsem v nebi.“ Šeptl jsem.

„To těžko. Kdybys byl v nebi, určitě by tam nebyla moje ségra.“ ozval se známý hlas.

„Sklapni Jeremy!“ Sykl anděl nade mnou. „Jsi v pořádku?“

Nadechl jsem se a cítil, jak mnou projela její vůně. Udeřila mne plnou silou a mě začalo v krku nesnesitelně pálit. Byla tak blízko… Když viděla, že neodpovídám, nahnula se ještě blíž. „Slyšíš mě?“ Její vlasy mne pohladily po tváři. Ačkoliv jsem nedýchal, její vůně mne celého lapila. Nedokázal jsem to ovládnout. Když už jsem myslel, že po ní skočím, ozval se další hlas.

„Je v pohodě, on tu často jenom tak leží a odpočívá.“ Alice. Moje záchrana.

Cítil jsem, jak se dívka ode mne odklonila a stoupla si. Využil jsem nového přísunu čerstvého vzduchu, nadechl jsem se a postavil se na nohy. Alice mne probodla pohledem. ,Co se sakra stalo? Najednou celá tvoje budoucnost zčernala a pak už jsem tě viděla pouze s rudým očima, jak se vracíš domů!´ Křičela na mně v myšlenkách a opatrně sledovala moje žízní ztmavlé oči. Pokynul jsem jí, že jsem v pořádku. Teď už jo. Ještě chvilku mně pozorovala a pak se otočila na ty dva.

„Já jsem Alice.“ Natáhla k dívce ruku a vykouzlila na tváři oslnivý úsměv. „A tohle je Edward.“ Pokynula hlavou směrem ke mně. Pokusil jsem se o něco jako úsměv.

„Já Bella.“ Usmála se a moje kamenné srdce se znovu dalo do pohybu.

„A moje nepovedené dvojče Jeremyho už jistě znáte.“

Ráda bych zjistila, kolik lidí vůbec tuto povídku čte, takže, můžete mi každý zanechat alespoň smajlíka? Děkuju :)

6. kapitola * Shrnutí * 8. kapitola

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 7. kapitola: