Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jako obraz v zrcadle - 5. kapitola

26.12.2009 (22:00) • Nikol16 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2953×

5. kapitola

Edward:

Rozhodl jsem se zatnout zuby a být normální. Asi to zní divně, ale pro mne to byl doslova nadlidský úkol. Přistoupil jsem na jejich hru. Když si myslí, že jsem Bellu neviděl, tak jsem Bellu neviděl. Nebudu jim to rozmlouvat a dělat ze sebe ještě většího blázna, než za jakého mě teď mají. Oni, na rozdíl ode mne přeci myšlenky číst neumí, takže si můžu myslet, co chci. Rozhodně jsem Bellu viděl a hodlám ji spatřit ještě dneska!

Po včerejším slunečném dni, který jsem byl nucený strávit doma, celou noc pršelo. A nezměnilo se to, ani když jsme u školy vystoupili z aut. Obloha byla zatažená a od západu se blížila bouřka. Šli jsme svižným krokem směrem ke škole, zatímco kolem nás sprintovaly desítky studentů, jen aby byli co nejrychleji v suchu. Stále jsem se rozhlížel v naději, že ji spatřím, i když jsem si nebyl moc jistý, jestli bych jí v té záplavě pláštěnek a kapucí poznal.

Nedošli jsme ani do poloviny parkoviště, když Alice zaúpěla. Otočil jsem se na ní a spatřil kluka, jak se vesele blíží k nám.

„DEBIL!“ „Nesnáším ho!“ „Co tu zase dělá?“ Míhalo se všem v hlavě a já byl zmatený. Co jim udělal? V obličeji měl široký výraz a oči mu jiskřily. Mohlo mu být tak sedmnáct, možná osmnáct. Vypadal velmi mladě, v obličeji měl chlapecké rysy a vlasy mu trčely na všechny strany. Došel až k nám, mávl rukou na pozdrav a ukázal Rose na boty.

„Víš, proč nosí blondýnky v dešti lodičky?“ Rose ztuhla

„Aby se neutopili.“ Dokončil, obdaroval ji ještě jedním zářivým úsměvem a dál si vykračoval ke škole.

Sledoval jsem, jak Rose cukl levý koutek a oči jí potemněly.

„Ne, Rose! Je tu moc lidí!“ Pípla přemlouvavě Alice.

„Já mu ji omlátím o hlavu!“ Zavrčela a dupla nohou, až v podpadku zapraskalo.

Emmett ji ochranitelsky objal. „Neboj, vrátíme mu to.“

Sledoval jsem, jak všichni upírají nenávistivé pohledy na toho kluka a musel jsem se držet, abych se nerozesmál nahlas. Jak je mohl někdo jako on, takhle vytočit? S úsměvem jsem vešel do školy a ostatní mne otráveně následovali.

***

Dobrá nálada mne však velmi rychle opustila. Celý den jsem pátral mezi studenty, ale ani jednou jedinkrát, jsem ji nespatřil. Zato ten kluk – Jeremy, jak jsem se dozvěděl od vrčící Rose, - ten byl všude. Viděl jsem ho snad každičkou přestávku. Vždycky když nás spatřil, nadšeně nám zamával, což mu všichni oplatili vraženým pohledem.

Zrovna teď stál naproti a zkoumavě si mne prohlížel. Ledově jsem mu pohled opětoval. Nehodlal jsem uhnout pohledem jako první. Po chvilce se zašklebil, jako kdyby ho to přestalo bavit, odtrhl ode mě oči a šel směrem k Rose s Emmettem. Co má zase za lubem? Ano! Co má za lubem? Znejistěl jsem. I když jsem se opravdu soustředil, nedokázal jsem zjistit, na co myslí. Tohle se mi stalo pouze u jedné osoby. Jak je tedy možné, že neslyším jeho myšlenky?! Zamračeně jsem ho pozoroval a stále urputněji se pokoušel dostat se mu do hlavy.

Došel až k Rose, nenápadně jí strčil maličký papírek do sešitu a opět tiše odcupital.

„Tak buď vůbec na nic nemyslel, nebo mu nedokážu číst myšlenky.“ Vysoukal jsem ze sebe a svalil se na lavici.

„Určitě ta první varianta. Divil bych se, kdyby vůbec myslel.“ Pokrčil rameny Emmett a otevřel sešit.

„Rose? Ty se chceš naučit vařit?“ Rozesmál se, když našel uvnitř lístek.

„Cože? Já? Samozřejmě že ne!“ Procedila mezi zuby.

„No, tady máš recept na kakao.“ To už se však smál tak, že mu téměř nebylo rozumět. „Potřebujeme: Sto blondýnek. Jedna míchá a devadesát devět loupe lentilky.“ Rozhýkal se.

„Debile!“ Zavrčela, vytrhla mu papírek z ruky a roztrhala ho na miniaturní kousíčky.

***

Jelikož jsem celý den strávil s naštvanou Rose a vysmátým Emmettem, musel jsem si na někoho normálního počkat až do oběda. Jakmile jsme si sedli, řekl jsem Alici o Jeremym.

„Třeba je to častější, než jsme si mysleli. Teď už víš, že Bella není jediná, komu nemůžeš číst myšlenky.“ Ani ona nevypadala však na to, že se s tím chce nějak zvlášť zabývat.

„Stále si stojím za tím, že je pravděpodobnější, že nemyslel.“ Zašklebil se Emmett.

A dál jsme se nedostali, jelikož Emmett prozradil všem recept na kakao. A řekl to tak potichu, že rozesmál pět okolních stolů. Měli jsme co dělat, abychom udrželi Rose na židli a zachránili tak Emmettovi krk. I když nevím, jestli si to vůbec zasloužil…

Když se trochu uklidnila, pustili jsme ji. Vyběhla naštvaně z jídelny a za chvilku už bylo slyšet startování jeapu. Pneumatiky zakvílely a Rose i s Emmettovým miláčkem byla pryč. Emmettův úsměv náhle zmizel a vystřídalo ho zděšení. Rose byla v návalu vzteku schopná opravdu čehokoliv. Zvlášť, když byla naštvaná na Emmetta.

„Modli se, aby ti nechala aspoň motor.“ Rejpla si Alice s úsměvem.

Emmett strachy vytřeštil oči.

***

Odnesli jsme tácy a vydali se na parkoviště. Před chvilkou přestalo pršet a všude byly obrovské kaluže vody. Z lesů se pomalu začala odpařovat voda a zahalovala je tak do mlžného oparu.

„Musíme pohnout, za pět minut vyleze slunce.“ Sykla Alice a vydala se k autu. Vyrazil jsem za ní, ale v následující vteřině jsem narazil do jejích zad a málem ji smetl na zem.

„Alice co to…“

Ale pak jsem ji spatřil a svět se zastavil. Stála zády ke mně a opírala se o černý Jeap, jako by čekala, až k ní přijdu. Na tento okamžik jsem čekal tak dlouho. Rozhlédl jsem se po ostatních. Všichni jako já, na ni beze slova zírali. Žádný přelud! Moje ledové srdce pookřálo. Jako ve snu jsem udělal první krok, ale ihned jsem se opět zastavil. Alice, která na rozdíl ode mě dokázala logicky uvažovat, mi podsouvala myšlenky, které se mi vůbec nelíbily. Není to ona! Nelíbilo se mi to, ale když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že má pravdu. Dívka, jako by chtěla potvrdit Aličinu teorii, se pootočila naším směrem.

V němém úžasu jsem zíral na její krásnou tvář. Tak známou a přece jinou. Poznával jsem její tvář, její úsměv, oči, zároveň jsem však viděl rozdíly. Její vlasy byly téměř černé, kůže do zlatova opálená a nad pravým obočím měla maličkou pihu.

Mezitím, co jsme na ni všichni mlčky zírali, se kolem nás prohnal Jeremy. Zastavil se metr od ní tak, aby ho neviděla a skočil do nejbližší louže. Voda se rozstříkla okolo a nejvíce zasáhla právě ji. Vypadala, jako kdyby právě vylezla z rybníka.

„Ty jeden…“ Zarazila se, když kolem ní prošel učitel angličtiny.

„Dobrý den.“ Odpověděli oba sborem.

„… hajzle!“ Dopověděla, jakmile zmizel učitel za rohem a smetla na něj vodu, která zůstala na kapotě auta. Jeremy, teď také mokrý od hlavy až k patě se pouze zazubil a naskočil do auta a nastartoval. Dívka v sobě ještě chvilku dusila vztek, pak však otevřela auto a sedla si na místo spolujezdce. Za chvilinku už nám auto zmizelo z dohledu.

„Slunce.“ Hlesla Alice. Musela mě popadnout a doslova odtáhnout k autu, protože jsem nebyl schopen pohybu. Jakmile jsme se všichni naskládali do mého Volva, vylouplo se skrze šedé mraky slunce a ozářilo tak celé parkoviště. Nad školou se vytvořila mlha a vše se zatřpytilo.

Mísily se ve mně dva pocity. Konečně jsem dokázal, že nejsem blázen. Opravdu jsem jí viděl. Všichni ji tentokrát viděli. Ale na druhou stranu… Právě jsem se přesvědčil, že to není Bella. Tahle dívka byla jiná, jinak se oblíkala, mluvila, dokonce se i jinak chovala. Není to ta Bella, kterou jsem znal. Tohle je někdo jiný. Je jako Bellin obraz v zrcadle.

4. kapitola * Shrnutí * 6. kapitola

Autor: Nikol16 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako obraz v zrcadle - 5. kapitola: