Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak ty mně, tak já tobě - 3. kapitola

01.08.2010 (10:30) • ivka777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1842×

A vstoupil ředitel! No, tak to jsem vážně nečekala. Všichni jsme se postavili a na ředitelův pokyn zase posadili.

„Třído, rád bych vám oznámil, že s vámi na tuto hodinu začne chodit nový student. Ocenil bych, kdybyste se k němu chovali slušně a vstřícně. Za chvíli by se měl dostavit.“ Jenom co to dořekl, tak někdo zaklepal. Pak se rozlétly dveře do třídy a vstoupil ten kluk s bronzovými vlasy. OMG. Myslím si, že to se mnou každou chvíli třepne o zem. Svatá prostato, to musí přijít zrovna on? Co jsem komu udělala?

„Á, pane Cullene. Zrovna jsem o vás mluvil. Představte se třídě, a pak si můžete sednout vedle slečny Macreadyové.“ Ne, to je zlý sen. I když… Pár holek si ve třídě vzdychlo, když si rukou projel vlasy. Já jsem si nevzdychla jako ony. Já si vzdychla v duchu.

Za ředitelem práskly dveře a na nás se obrátil ten Cullen.

„No, takže jmenuji se Edward Cullen a přistěhoval jsem se z Aljašky. Je mi 17 let a mám 4 adoptované sourozence. Já sám jsem také adoptovaný,“ zakončil svůj proslov.

„Děkujeme, pane Cullene. Nyní si můžete jít sednout,“ a ukázal na místo vedla mě.

Pane bože, jde ke mně. Klid Bells. Nebudu z něj mít přece infarkt. Budu ho prostě ignorovat. Vedle mě zaskřípala židle a já se tam ani nekoukla.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Měl nádherný sametový hlas.

„Nazdar,“ pořád jsem se na něj nedívala.

„Jsem Edward… a ty jsi…?“ ptal se.

„Hm. No, to jsem zaregistrovala… jsem Bella,“ odpověděla jsem znuděně bez pohledu na něj.

„Krásné jméno,“ nic víc, nic míň neřekl.

Zbytek hodiny už jsme spolu nepromluvili. Ale pořád jsem po něm musela pokukovat. Párkrát se naše oči střetly, ale já hned uhnula pohledem. Když zazvonilo, rychle jsem si zabalila věci a omylem jsem se dotkal rukou té jeho. V tu chvíli jako by mezi námi přeletěly jiskry vzrušení. Rychle jsem rukou ucukla a vyletěla ze třídy.

Co je to s tebou, Bells? Ptala jsem se sama sebe. Ještě teď jsem ho na prstech cítila. Byl to úžasný pocit.  Jako… kdybych se vznášela. Pane bože, nemysli na něj!

Další hodinu mám trigonometrii. Fuj. Hodina byla celkem fajn… No, ale nebudu vám lhát, Byla to hrozná nuda. To už by byla větší sranda poslouchat Evu a Vaška. Nedělám si srandu.

Zbytek školy utekl celkem rychle. Teď už jenom na oběd a… pane bože, na obědě budou i Cullenovi. Á, cítím žertík. Někdy mi to tak myslí. Jak já to jenom dělám? Ale asi bych vám to měla vysvětlit. Hrozně ráda si z někoho dělám srandu. Ať už jde o nevinný žertík nebo o zákeřný žert. Cullenům udělám asi něco mezi. Ani málo, ani moc.

Přišla jsem do jídelny a sedla si k našemu stolu, kde už seděl zbytek mojí party. Poprosila jsem je, aby mi pohlídali věci a šla jsem do kuchyně. Naštěstí Cullenovi v jídelně zatím nebyli. Naše stará kuchařka si v pracovní době vždycky ráda upeče nějaké koláčky. Jenom tak pro zábavu, ale má hroznou radost, když někomu chutnají. Ty koláčky budou moje zbraň.

„Dobrý den, paní kuchařko. Mohla bych si vzít 5 vašich výborných koláčků? Samozřejmě jestli vám to nebude vadit,“ mazala jsem jí med kolem huby. Mile se na mě usmála.

„A na co je potřebujete, slečno Macreadyová?“ ptala se mě ochotně.

„Byla bych ráda, aby se koláčky použily jako přivítání našich nových spolužáku. Vaše koláčky jsou totiž výborné a my se tak sblížíme s našimi novými spolužáky, když jim je nabídneme.“ Párkrát jsem zamrkala, jako nejnevinnější holčička na  světě.

„Ale samozřejmě drahoušku, že si je můžeš vzít,“ podala mi daný počet koláčků v krabici.

„Mockrát děkuji, paní kuchařko. Bude jim určitě chutnat,“ děkovala jsem jí.

V ruce jsem nesla koláčky a vstoupila s nimi znovu do jídelny. Cullenovi si zrovna sedali k prázdnému stolu na konci místnosti. Výborné načasování.

Zamířila jsem k našemu stolu a mrkla na ně. Hned pochopili, že něco chystám. Vylezla jsem si na náš stůl a na celou jídelnu jsem zakřičela, že prosím o pozornost. V jídelně zavládlo ticho.

„Děkuju. Chtěla bych na naší škole přivítat naše nové studenty. Jako dar na uvítanou jim chci věnovat, za nás za všechny, výborné koláčky sponzorované naší paní kuchařkou. Byla bych ráda, kdyby si je před námi snědli jako znamení, že náš dar přijímají. Děkuji za pozornost.“ Jídelnou se rozezněl obrovský potlesk. Já jsem zamířila s partou některých holek za zády ke stolu Cullenů. Všichni z nich na mě koukali vražedně. No jo no. Jednou jste upíři, tak trpte. Když jsem k nim došla, Edward promluvil.

„Moc vám děkujeme za dárek, ale jsme hodně přejedění z oběda,“ vymlouval se a jeho sourozenci jen přikyvovali. Koukla jsem na jejich plné táce a spustila znovu.

„Ale vždyť jste se jídla ani nedotkly. Musíte ochutnat nebo se urazím, že jste odmítli dárek na uvítanou,“ hrála jsem dotčenou. Všichni z nich si povzdechli a Edward mi řekl.

„Tak nám to dej. Mockrát děkujeme,“

„Věděla jsem, že budete rádi. No, tak jezte. Jsou ještě teplé z trouby,“ usmála jsem se na ně.

Rozbalili je a první se do nich zakousl ten blonďák s jizvami. Zbytek se zakousl po něm. No, bylo mi jich celkem líto. Na jejich místě bych být nechtěla, kdybych byla upír. Když dojedli, měli výraz, že budou každou chvíli zvracet.

„Doufám, že vám chutnalo. No, tak zase někdy,“ usmála jsem se na ně a udělala čelem vzad. Když jsem ale byla asi 10 metrů od jejich stolu, uslyšela jsem jak Edward šeptá ostatním, že tohle mi vrátí a že se mám na co těšit. Normální člověk by to už na tu dálku neslyšel, ale já ano. Jsem přeci poloupír. V každém případě to bude zajímavý školní rok. 

Autor: ivka777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak ty mně, tak já tobě - 3. kapitola: