Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra Epilog

11.01.2013 (22:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3892×

Mel

Věděla jsem, že to bude těžké. Že to bude zatraceně těžké a já budu téměř jistě uvažovat o vycouvání z toho celého. Že je ještě příliš brzo a já na něco takového i přes několikaměsíční tréninky nejsem připravená.

Ale toto zdaleka předčilo moje obavy. Oproti tichu panujícímu v Cullenovic domě uprostřed lesa byl šum na školním parkovišti pro moje citlivé uši šílené. Mysl mi létala od jednoho vjemu k druhému, oči přeskakovaly ze studenta na studenta a já nevěděla, na co se soustředit první.

A to jsem byla teprve v autě, kdy ke mně doléhaly pouze hovory stovky lidí postávajících v okolí. Opravdu jsem netušila, co se bude dít, až vystoupím a uslyším tep i dech každičkého člověka na parkovišti – a že jich bylo kolem stovky.

„Mám to otočit?“ zeptal se mě potichu Spike, když viděl moji reakci na tu masu teplých, voňavých lidí promenádujících se v nebezpečné blízkosti.

Zavrtěla jsem zuřivě hlavou. „Jenom mi dej chvilku, ať se můžu soustředit,“ zamumlala jsem a zavřela pevně oči.

„Ze začátku to všechno bude na tvoje smysly obrovský nával. Zvuky, pachy lidí a samozřejmě vůně krve. To všechno tě bude rozptylovat, bude tě to nutit k instinktivnímu chování. Bude to hodně těžké,“ líčil mi Carlisle a jeho zlatý pohled byl soucitný, když mě sledoval, jak jej pozorně poslouchám.

„Ale v té době už nebudu novorozená,“ namítla jsem a už se nepozastavovala nad zvukem svého hlasu jako prvních několik dnů při každém slově. Alespoň nějaký pokrok.

„Nebudeš,“ přisvědčil Carlisle. „Ale bude to jenom o něco málo lehčí. S pohybem mezi lidmi mají problémy i daleko starší upíři. Takové věci se učí celé roky, někdy i desetiletí.“

„Ty ses to naučil. Pracuješ v nemocnici, kde teče krev každý den,“ namítla jsem a potlačila suchou bolest v krku, když jsem se zmiňovala o krvi. O karmínové, teplé a sladké tekutině, kterou si vyžadovala každá buňka mého nového, nezničitelného těla.

Nepatrně se pousmál. „Mám pevnou vůli.“

„To já taky,“ zasyčela jsem, protože to vyznělo, jako kdyby si to snad nemyslel.

V tom okamžiku mi na rameni přistála Spikeova ruka a já se okamžitě při tom gestu stáhla.

„Carlisle to tak nemyslel, lásko. Ale on je o více než tři sta let starší než ty,“ připomněl mi a vzápětí se posadil vedle mě na područku křesla, přičemž mi jednou rukou chlácholivě přejel po zádech. Nad tím jeho přístupem krotitele divé zvěře jsem se už nepozastavovala – když se mu líbí být pro jednou tím, kdo moralizuje, tak prosím, ať si tu výměnu rolí užívá.

„Promiň, Carlisle.“ Tuto větu jsem poslední dva měsíce opakovala do zbláznění. Ještě nenastal den, kdy by mi v ruce nezůstala klika nebo rovnou celé dveře a kdy by mě nějaká hloupost nevytočila natolik, že jsem vrčela na všechny kolem, v horším případě demonstrovala svou novorozeneckou sílu přímo na členech své rodiny.

Bohudíky se jim většinou povedlo vytušit, kdy zaútočím, a jediným prostým pohybem mě od sebe odstrčili nebo prostě uskočili stranou a nechali Jaspera či Spikea, ať mě na chvíli znehybní a dají možnost mému zmatenému a nesoustředěnému mozku možnost si srovnat priority a během několika vteřin se dostat zase do normálu.

Bohužel jen většinou… k nekonečné radosti Spikea a Jaspera jsem se jednou dost ošklivě poprala s Emmettem, který díky mě okusil (prý ale ne poprvé) bolest při odtržení ruky v lokti a také vytržení chomáče vlasů.

Já se zase ujistila o Rosalině bezmezné lásce k tomu svalnatému provokatérovi, když předvedla kop z otočky, za který by si určitě vysloužila pochvalu od samotného Chucka Norisse, a obrovskou silou mě poslala přímo do nešťastně blízko stojícího javoru, jež jsem přerazila napůl a několika dalších stromů, které to ale odnesly pouze několika zlomenými větvemi.

Ty další spory nebyly tak závažné, především díky Jaspera stojícího mi neustále za zády, který dokázal zasáhnout jak složitými chvaty, které mě pokaždé srazily na zem, než jsem si uvědomila, co vyvádí, tak i svým darem.

„Nevadí,“ ujistil mě okamžitě Carlisle. „Podstatně je soustředění. Jakmile dokážeš začít uvažovat racionálně, polovina problému se tím vyřeší.“

Racionální uvažování a polovina problému je pryč… hezké, ale pořád tady je jedna zpropadená polovina! zuřila jsem v duchu nad nedostatečnými radami svého upířího něco-jako-otce.

Odvážila jsem se odlepit od sebe víčka a znovu pohledem přelétla celé parkoviště. Asi se budu muset řídit Spikeovou radou „Nedýchej, zbytečně nemluv a pokus se po nikom neskočit“.  

Momentálně to bylo snáze proveditelné než složité psychické čáry s vlastní myslí.

„Jdeme,“ prohlásila jsem odhodlaně a natáhla se po klice dveří.

„Moc rychlé,“ utrousil koutkem úst Spike a směšně pomalu vystoupil. V okamžiku, kdy otevřel dveře, jsem do plic nabrala co nejvíce vzduchu a dál už nedýchala.

Pokusila jsem se co nejvěrněji napodobit rychlost, jakou se pohyboval, a vystoupila z auta. Rameny jsem začala lehce pohybovat v naučeném rytmu, který měl lidi stojící blízko u mě přesvědčit o tom, že dýchám.      

Dobrý, zatím je to v pořádku, uklidňovala jsem sama sebe a snažila se ignorovat instinktivní potřebu nadechnout se i pálení v krku, ke kterému stačila blízkost tolika lidí vyzařujících kolem sebe teplo. Cítila jsem, jak se mi to teplo otírá o citlivou kůži a podkopává mé snahy o soustředění.

Spikeova paže se mi obtočila kolem pasu a já mu děkovala za to, že mě alespoň trochu rozptýlil.

Spike

„Zvládla jsem to,“ zopakovala potřetí Mel a z jejího výrazu bylo jasné, že je na sebe náležitě hrdá.  

Nepopíral jsem to, i když byla pravda, že její obavy byly zbytečné – už před dvěma měsíci se nechala vytáhnout Alicí do nákupního centra v San Diegu, kde strávila celé dvě hodiny bez větších problémů. Od jejich návratu mi bylo jasné, že tohle musí zvládnout, ale přesvědčit o tom i ji, to bylo něco jiného. Jenom přimět ji, aby se nadechla i uvnitř školy byl nadupírský úkol a taky velká zkouška mých přesvědčovacích schopností, které uspěly na jedničku.  

Potom už to šlo docela hladce – sice jsem s ní nebyl na všechny předměty, ale před přestávkou na oběd jsem ji našel, jak se u skříněk baví s drobnou blondýnou a vysokou tmavovláskou. Pozorný pozorovatel by zaznamenal, že je napjatá a ostražitá, ale ostatním se prostě jevila jako holka, která tady je první den a snaží se jít s davem a nevyčnívat. V jejím případě to bylo těžké – na škole nebyla žádná holka, která by byla z poloviny tak nádherná jako ona.  

„Co je s tebou?“

Nadzvedl jsem obočí a odbočil z hlavní cesty. „Co by se mnou mělo být?“

„Něco určitě. Žádná ironická poznámka, dokonce ani úšklebek… popravdě mě začínáš děsit,“ objasnila mi a zkoumavě se na mě zadívala, jako kdyby doufala, že mi začne číst myšlenky.

Natáhl jsem ruku a pohladil ji lehce po spánku. „Nemusíš se bát, mých poznámek a ksichtů se jen tak nezbavíš, lásko.“  

Nestihl jsem zareagovat, když její ruka vystřelila, prsty se sevřely kolem zápěstí a znemožnily mi jakýkoli pohyb. Její výraz se změnil na vážný.

„Co se děje? A neříkej, že ne – snažíš se mě rozptylovat,“ obvinila mě.

Zavrtěl jsem hlavou a lehce vykroutil ruku z jejího sevření. „Nic se neděje, jenom si nemůžu pomoct, abych se nedíval a nesahal na nejúžasnější osobu na světě, po které dnes slintala celá mužská část školy včetně toho osmdesátiletého dědka na vrátnici.“

Její výraz trochu zjihl. „Alespoň vidíš, jaké to bylo ve Forks, když z tebe všechny holky padaly na zadek.“

„Kromě Moodyové. Ta byla imunní.“

Když jsem viděl, jak se zatvářila při zmínce o svojí lidské kamarádce, zalitoval jsem, že jsem nemlčel. Nikdy jsem si nějak zvlášť nebral servítky a ani teď jsem si plně neuvědomil, že moje nevinná poznámka může pro Mel být jako facka. Ironické, jak lidské chyby jsem stále dělal.

Kelly Moodyová patřila do šuplíku se zakázanými tématy, stejně tak Robin, Melina máma a zbytek rodiny, o kterou přišla proměnou. Sice sama souhlasila s tím, že fingovaná nehoda bude to nejlepší řešení pro všechny, ale bylo to pro ni těžké a bolestivé rozhodnutí. Myslel jsem, že nešťastnější než po smrti své tety už nemůže být, a to byl velký omyl.

Ten večer strávila zamknutá v našem pokoji, a i když bylo uvnitř ticho jako v kryptě, bylo mi jasné, že poprvé na vlastní kůži vyzkoušela upíří pláč bez slz.

Pokusil jsem se ji rozptýlit z žalostné nálady, do které jsem ji nechtě dostal. „Každopádně bys mě měla přestat podezírat, jinak to otočím a žádné překvapení se konat nebude.“

Zabralo to. Mel na mě podezíravě pohlédla. „Překvapení?“

„Věc, kterou člověk číslo jedna potají připraví pro člověka číslo dva, aby mu udělal radost, a potom to na něj nějakým způsobem vybalí a čeká nadšení ze strany toho prvního.“ 

Protočila oči. „Já vím, co je překvapení. Jenom jsem si až doteď nevšimla, že bys byl romantik.“

„Nejsem, ale jednou taky můžu udělat výjimku, ne?“ Pořád se na mě dívala značně skepticky. „Trochu důvěry, prosím.“

Povzdechla si a konečně obrátila pohled k vozovce, kterou já sledoval jenom periferním viděním, protože moje reflexy dokázaly zabránit třeba jenom škrábnutí na černém laku toho krásného nového auta. To se dalo brát jako souhlas.

Z úzké cesty vedoucí z města jsem po nějakých dvou minutách odbočil na širokou polní cestu vedoucí k našemu novému domu, který si Esmé zcela přetvořila podle svých představ. A tak trochu i mých, když jsem ji téměř na koleno uprosil, ať vybere co nejrovnější příjezdovou cestu, kterou nebudou lemovat žádné lesy kapradin pleskajících mokrými listy o dveře i okénka přijíždějících aut. Pochopitelně jsem myslel především na své auto a hlavně motorku, ale když se to Esmé podalo ve smyslu, že za to budou vděční všichni, ochotně se přizpůsobila.   

Pohodlně jsem zaparkoval na štěrkem vysypaném vjezdu kousek od schodů na verandu a vypnul motor.

Že jsem byl hodně naivní, když jsem čekal, že se mi během dvou vteřin vrhne kolem krku, mi došlo, když jsem viděl, jak střílí očima mezi domem a mnou, respektive mým tajemným úsměvem.

„Takže… dojeli jsme domů. Páni, vážně jsem v šoku,“ okomentovala to po několika desetinách vteřiny ironicky. Znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, že ten sarkasmus je jenom manévr, kterým se snažila zakrýt svoji bezradnost. Moje upírka nesnášela, když něco nevěděla, nebo hůře, nechápala.

„Poslouchej,“ napověděl jsem jí a snažil se skrýt úsměv, když jsem sledoval, jak ji to frustruje.

Naštěstí mě bez ptaní poslechla a zaposlouchala se. Téměř okamžitě jí vylétlo obočí nahoru. „Kde je Alice a Jazz? A Edward s Bellou?“

Nevinně jsem se uculil. „Hodně daleko. A jen tak se nevrátí."

„Ty jsi je vyhnal?“ chtěla vědět.

Kdy se konečně dočkám nějakého nadšení nebo obdivu?    

„Nejsou slepice, abych je vyháněl. Jenom jsem trochu intrikoval, přesvědčoval a manipuloval, abych je dostal na opačnou stranu Států.“ Zdálo se, že tohle vysvětlení jí stačilo.

O kousek se ke mně naklonila a já si užíval pohled na to, jak jí zlatavé oči začínají tmavnout, jak rychle pochopila, co jsem svým brilantním plánem získal. „Všechny?“

„Všechny,“ potvrdil jsem. „A na skoro celý víkend.“

Teď už mez námi byly jenom milimetry, nosy jsme se skoro dotýkali. Ta blízkost se skoro nedala snášet, ale já nehodlal být ten, kdo to skončí jako první.   

„Chápu to dobře, že máme dům jenom pro sebe?“

„Chápeš to dokonale, lásko,“ zasykl jsem tlumeně a rychle se pokusil ji políbit, ale šikovně uhnula, aniž by porušila ten minimální prostor mezi námi. Někde v hrudi mi vibrovalo temné vrčení a byl jsem si jistý, že moje oči už musí zářit tu nejtmavší černou.

„Lásko? Ty si s tím nedáš pokoj, že?“ zeptala se mě škádlivě a zajela mi rukou do vlasů.

„Nedám,“ přisvědčil jsem a přitáhl si ji těsně k sobě. „A taky už tě nikdy nepustím,“ slíbil jsem jí a rty přejel po krku až ke rtům.

V očích jí zajiskřilo. „To doufám."       

Vím, není stylové přidávat poslední díl se zpožděním, ale bohužel, u mě to jinak snad ani nejde. Kdo mě zná, chápe. :) Taky bych se ani měla omluvit za to, že dokážu docela dobře napsat skoro cokoliv mě napadne - kromě konců. Ty se píší nejhůře, tak doufám, že se mi tento alespoň trochu povedl a nezní jako z nějakého slaďáku.

Epilog jsem nakonec psala z obou pohledů, jak chtěla většina, a úmyslně jsem vynechala novorozenecké období a Melino "probuzení se". Tahle povídka je především o vztahu těch dvou v době, kdy je ona ještě člověk, a já bych to nerada měnila upírstvím, které by vydalo na dalších 40 kapitol. 

Menší statistika:

1. Zatím se jedná o moji nejdelší kapitolovku - 39 kapitol + prolog s epilogem, což číní něco přes 71 000 slov a 130 stran ve Wordu.

2. Rovněž je to moje nejkomentovanější povídka - u 34. kapitoly jste zanechali úžasných 28 (!) komantářů. Celkem jste mi zatím zanechali 582 komentářů (snad jsem to do mobilu nenaťukala špatně, v takovém případě se moc omlouvám), což je číslo, ze kterého mi spadla brada až někam na podlahu. 

Takže na závěr vám chci pět set osmdesát dvakrát poděkovat za úžasné komentáře, hezká slova a smajlíky, protože bez nich bych se k psaní tohoto proslovu nikdy nedostala.

Vaše Danča11 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra Epilog: