Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 8. kapitola

12.07.2012 (21:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 5086×

Spike

Ona odešla. Prostě se otočila a odkráčela si!

Holky se občas naoko bránily, ale ji už jsem měl slušně zpracovanou. Mělo stačit jediné slovo a mohli jsme už být o patro výš v mém pokoji… nebo pokoji pro hosty, ten byl blíž a ta pohovka byla ostatně stejně pohodlná jako postel. Každopádně neměla jen tak s úsměvem zařadit zpátečku!

„Vy dva se jděte olizovat někam jinam!“ zavrčel jsem na jakési své dva spolužáky namačkané na sebe v rohu.

„Závidíš, nebo co?“ zeptal se mě drze kluk, se kterým jsem chodil na biologii.

V příštím okamžiku už jsem ho od jeho holky odtrhl a strčil jej proti zdi. Musel jsem si připomínat, že je to jenom člověk a musím se proto krotit, ale vařila ve mně krev, takže to šlo těžko. Ten chudák sebou praštil o stěnu a svezl se na zem s očima navrch hlavy. Blondýna přidušeně vyjekla, ale jejímu Romeovi nic nebylo.

„Příště raději drž hubu,“ doporučil jsem mu chladně, popadl ze stolu plnou lahev a rychle zamířil do obýváku. Tam jsem se opřel o zeď a odšrouboval víčko lahve. Nezajímalo mě, co to je, rychle jsem si pořádně lokl.

Tváří mi přelétl třes – bylo to odporné jako cokoli kromě krve. Ale za tu chvíli pohody a úplné ignorace okolí jsem byl ochotný to do sebe lít klidně celou noc. Lidé to měli o tolik lehčí… stačila jim jedna lahev a už nahlas zpívali hymnu nebo viděli dvojmo. Mně jedna flaška nepřiměla ani mrknout.

„Nepotřebuješ společnost?“ Lauren nečekala na odpověď a už stála vedle mě tak blízko, že jsme se skoro dotýkali pažemi. Pohledem jsem krátce zavadil o krátké fialové šaty, které jí sahaly jenom kousek pod zadek… hezké, ocenil jsem to v duchu, ale to bylo vše.

Bylo jenom málo holek, se kterými jsem si nehodlal začít – taky jsem neměl nějak vysoké nároky. Ale Lauren Malloryová se na tenhle krátký seznam dostala a úspěšně se držela na předních příčkách. Nešlo tady o vzhled, protože to byla jasná královna školy, ale o to, že se jednalo o nejsebestřednějšího člověka, s jakým jsem měl tu čest. Pokud měla nějaké kladné vlastnosti, její povrchnost, namyšlenost a neustálé drbání je zcela zastiňovalo. Klasická včelí královna.

„Dnes jsem společník na nic,“ ucedil jsem skrze zaťaté zuby a opět obrátil lahev dnem vzhůru. Už jsem si byl jistý, že se jedná o nějaký druh mého milovaného bourbonu.

„Chceš se opít?“ zajímala se a velmi nenápadně se přisunula ještě o kousek blíž.

„Nevím,“ odvětil jsem krátce a hledal v plné místnosti známé hnědé vlasy. Nemůžu být úplně bez šance, neměl bych tady sedět a opíjet se.

„Hledáš někoho?“

„Jednu holku.“ Doufal jsem, že ji můj absolutní nezájem odradí a přiměje vstát a odejít, ale bylo to přesně naopak.

„Jedna stojí vlevo od tebe,“ sdělila mi.

Nakrčil jsem obočí a podíval se jí přes rameno, jako kdybych čekal, že tam někdo bude stát. „Kde ji vidíš? Možná bys měla s tím chlastem přibrzdit.“

Zaprskala jako kočka a uraženě odkráčela pryč. Sám pro sebe jsem se usmál a napil se z lahve. Můj prázdný žaludek si už na chuť bourbonu začínal zvykat, ale neznamenalo to, že by mi chutnal.

Vyprázdnil jsem celou lahev a nic podobajícího se opilosti se neobjevovalo ani po téměř půl hodině. Být upírem bylo někdy dost blbý.         

Pokračoval jsem v pátrání a zanedlouho ji našel, stála u zdi na protější straně místnosti se sklenkou jakési jantarové tekutiny v ruce a bavila se s Dannym. Ten jí něco živě líčil, rozhazoval u toho rukama, jakoby dostával elektrošoky a společně se nakonec rozesmáli. Přes hudbu jsem neslyšel jednotlivá slova, ale to, jak blízko sebe stáli, naznačovalo, že bych měl zasáhnout.  

„Holčičí rvačka!“ zahulákal kdosi tak hlasitě, že to přehlušilo i na maximum hrající hudbu. Všichni obrátili hlavy směrem ke kuchyni, odkud ten výkřik zazněl a někdo pohotově ztlumil hlasitost na největším reproduktoru. Nepotřeboval jsem své zbystřené smysly, abych pochytil dívčí vřískání a hlasité povzbuzování okolí.

Jako jeden z prvních jsem se prodral davem a na prahu kuchyně zůstal chvíli stát jako opařený. Naskytl se mi jedinečný pohled na ukázkový pravý hák opilé Kelly Moodyové směřovaný přímo do obličeje Lauren. Té hlava zalétla do záklonu, ale rychle se z té rány vzpamatovala, zapletla rivalce ruce do vlasů a prudce škubla.

Ty dvě se praly přímo uprostřed místnosti, přihlížející stáli v kruhu bezpečně daleko od nich a většina si bitku nahrávala na mobil. Divil bych se, kdyby se to video neobjevilo ještě ten den na facebooku.

„Nechte toho!“ Do „ringu“ vstoupila i Mel a jako jediná z přihlížejících se rozhodla ty dvě od sebe dostat. Popadla Lauren za ramena a pokusila se ji odtáhnout od své kamarádky. Ta se prudce ohnala rukou a praštila ji do břicha, až se zapotácela o několik kroků od stále se mydlící dvojice.

„Pomozte mi někdo!“

Nemusel jsem používat své upíří schopnosti, stačilo by tam vejít a jednu z těch dvou odtáhnout, ale já se bavil jako všichni ostatní. A tak jsem tam stál a pobaveně sledoval dění připravený zadržet dech, kdyby začala téct krev.

Najednou Kelly prudce odstrčila Lauren od sebe, ta na vysokých podpatcích zavrávorala a jak padala dozadu, strhla sebou i Mel. V ten okamžik mně i všem ostatním zatrnulo, protože z mého pohledu bylo krásně vidět, jak Mel hlavou třískla o podlahu a následně na ni ještě spadla Lauren.

Rychle jsem odstrčil všechny stojící přede mnou a spolu s několika dalšími se přemístil do centra dění. Většina se vydala zpacifikovat ty dvě bojovnice, já se jako první sklonil k Mel.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se nejistě, když jsem jí pomáhal na nohy. Vypadala otřeseně, jednu ruku si přidržovala na spánku, druhou se mě pevně držela. Sakra, proč jsem je neroztrhl, dokud byl čas?

„Snad,“ sykla a nejistě stála na místě, jako kdyby si nebyla jistá, jestli se udrží na nohou.

„Bolí tě hlava?“

„Šíleně. Máte tady někde led?“ zajímala se.

„Pojď se mnou,“ pobídl jsem ji a odváděl ji ke schodům. Pevně jsem ji držel za předloktí a nedokázal uvěřit tomu neskutečnému štěstí, že nikomu neteče krev. Většina se zajímala právě o Kelly a Lauren, které na sebe stále ještě alespoň slovně dorážely.

„Kam jdeme?“

„Do patra. Je tam pokoj pro hosty. Potřebuješ chvilku pauzu,“ určil jsem a ona se k mému úžasu nějak nebránila.

Před schody se ale zastavila a trochu nejistě si je měřila. Teď už jsem si byl jistý, že má i něco upito, protože když jsem se skláněl, abych jí podtrhnul nohy, cítil jsem jasně vodku. A určitě jí vypila víc než ten jeden lok, kterým se málem zadusila. Zvedl jsem ji do náruče a hravě ji vynesl do patra. Hned na vrcholu schodiště jsem ji opět postavil na nohy a odtáhl ji do pokoje pro hosty. 

„Sedni si, dojdu pro ten led,“ pobídl jsem ji a postrčil k pohovce, která spadala do mého původního plánu. Nebyl jsem sice doktor jako Carlisle, ale věděl jsem, že by bylo nejrozumnější ji naložit do auta a odvézt na vyšetření do nemocnice, jestli nemá otřes mozku. Ale něco takového bych před svým adoptivním otcem nezatajil a o nějakou bezpečnostní přednášku jsem nestál.

Z mrazáku jsem vytáhl tvořítko na led, praštil s ním o dřez a vysypané kostky zabalil do utěrky. Nikdo si mě nevšiml, ale já zaregistroval, že dost lidí odešlo domů. Hudba ale už zase hrála naplno a většina těch, kteří tady zůstali, tancovala.

Rychle jsem zamířil do pokoje pro hosty, kde už na pohovce seděla Mel s hlavou složenou v dlaních. Vzhlédla, když jsem za sebou zabouchl dveře a beze slova se natáhla po obkladu. Přiložila si ho zboku k hlavě a potichu zasténala.

„To byla šlupka,“ okomentovala svůj stav se zvláštním úsměvem.

„To teda jo. Máš tvrdou hlavu,“ přikývl jsem a podřepl si před ni. „Vidíš mě dobře? Nevidíš rozmazaně nebo tak něco?“

„Vidím normálně,“ zavrčela polohlasně. „Jenom jsem se třískla do hlavy. Nic, co by nespravil prášek a chvilka ticha.“

„Dobře.“ Stáhnul jsem se do křesla naproti ní a zůstal tam potichu sedět, kdyby přece jenom její léčebné metody nezabraly.

„Proto jste na Kelly všichni tak hnusní? Protože její táta pije?“ přerušila ticho po chvíli a přitiskla si utěrku k hlavě studenější stranou.

„To je slabý slovo. Ten chlastá první ligu. Každopádně před dvěma roky v opilosti přizabil Laurenina strýce, který se mu náhodou připletl do cesty. Doteď z toho má zdravotní problémy.“

„Tak teď je mi Lauren možná i trochu líto,“ zabručela a konečně se na pohovce narovnala a sundala si utěrku s polorozpuštěným ledem ze spánku. Těsně pod vlasy se jí začala zbarvovat velká modřina, ale jinak už vypadala lépe.

„Mám tam modřinu, že?“ zeptala se mě nešťastně. Překvapilo mě to – kdokoli jiný by vyšiloval a děsil se, že má vnitřní krvácení nebo přinejmenším těžký otřes mozku, ale ji děsila představa malého fialového fleku na kůži. Někteří lidé jsou opravdu zvláštní.

„Jo. Půjdeš dolů?“ zajímal jsem se a vstal.

Energicky přikývla a vyskočila na nohy, ale vzápětí zavrávorala a skoro spadla zpátky na zadek. Rychle jsem ji chytil jednou rukou za paži, druhou kolem pasu a napadlo mě, jestli mám ještě po předchozím odpálkování pokoušet štěstí.      

„Kašlu na to,“ řekla z ničeho nic a rozhodně zavrtěla hlavou.

„Na co?“

„Na ostatní. Na to, co říkají a myslí si. Já se umím rozhodovat sama.“ Myslí mi opět prolétla úvaha, kolik toho už vypila.  Přesně takové filozofické úvahy a rebélie jsem dost dobře znal z vlastních zkušeností. Pokaždé jim předcházelo několik lahví něčeho tvrdšího. 

„Moudré rozhodnutí.“

Překvapeně nadzvedla obočí a podívala se na mě, jako kdyby mi něco úplně základního unikalo. Naklonila hlavu na stranu a dívala se na mě těma svýma světle hnědýma očima jako na blbce.

Poté ale udělala malý krok ke mně a smazala tím jakoukoli vzdálenost mezi námi dvěma. Dech i tep se jí lehce zrychlil, cítil jsem i přes látku to teplo vyzařující z každého milimetru její kůže, cítil jsem i tu její vůni, díky které jsem se musel ovládat jako ještě nikdy… Byla tak lidská.

Napadlo mě, jestli si vůbec uvědomuje, o co si tímhle říká, ale tušil jsem, že moc dobře ví, co dělá.

Sklonil jsem se k ní a zastavil se až kousek od jejího obličeje. Neušlo mi, jak se jí srdce rozbušilo dvakrát rychleji než normálně.

„Praštíš mě, když tě teď políbím?“ zamumlal jsem se rty kousek od těch jejích.

„Praštím tě, pokud to neuděláš.“

Během několika vteřin se jedna moje ruka ocitla zapletená v jejích vlasech, druhá sjela z jejího pasu na zadek a rty jsem okupoval ty její. Ona nezůstávala pozadu, popadla mě za zátylek a vytáhla se na špičky, polibky mi více než ochotně oplácela a druhou rukou se mi poslepu dobývala pod košili.

Z hrudi se mi vydralo zavrčení a na okamžik mě napadlo, že jsem to celé perfektně posral, ale nezdálo se, že by ji to nějak odradilo. Možná to ani nezaregistrovala, ostatně byla dost zaměstnaná spěšným rozepínáním mojí košile.

Zatlačil jsem ji zpět k pohovce, ze které před chvílí tak přeochotně vyskočila.

Tak co říkáte na vývoj situace? 

Překvapeni, nebo jste to tak nějak čekali, když se jedná o Spikea?

Další kapitolu přidám nejdříve 21. 7. - to se vracím z dovolené. K tomu se vztahuje moje prosba - dáte dohromady 10 komentářů? Další kapitolu přidám, i kdyby jich bylo jenom 5, ale pokud se mnou začne padat letadlo, ráda bych myslela na něco pozitivního. Ano, jsem paranoidní, ale já letadlům nevěřím. 

Vaše Danca11  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 8. kapitola: