Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 37. kapitola

16.12.2012 (20:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3040×

Mel

Váhavě jsem natáhla ruku ke zvonku a krátce jej stiskla. Prosklenou tabulkou jsem viděla, jak se v chodbě objevila Julie ve volných tmavě zelených šatech, a usmála se, sotva mě uviděla. Nemohla jsem si pomoct a úsměv jí trochu nejistě vrátila.

„Ahoj,“ pozdravila mě vesele, když otevřela dveře a couvla, abych mohla vejít.

„Ahoj. Nejdu nevhod? Taťka říkal, že můžu přijít a podívat se na malou,“ ospravedlňovala jsem svůj vpád nesměle. Ani po těch rocích jsem nevěděla sek Julii chovat.

Ze začátku to bylo prosté – nesnášela jsem ji. Proč bych taky měla mít ráda ženu, která zničila manželství mých rodičů a způsobila, že na sebe ti dva sotva normálně promluvili? Nechtěla jsem za ní a tátou chodit na návštěvy, neměla jsem sebemenší zájem ji poznat.

Ale stalo se tak a já musela neochotně přiznat, že rozhodně není špatná. Chovala se ke mně vždycky mile, neignorovala mě, ale ani se mi nesnažila vnucovat. Jednoduše mě akceptovala a dala mi možnost oblíbit si ji, jak to jen v rámci možností šlo. 

„Jistěže ne. Bill je nahoře a malá se před chvílí vzbudila,“ uvedla mě do obrazu s upřímným úsměvem.

„Jak pokračuje s knížkou?“ zajímala jsem se, když jsem si zouvala boty a vklouzla do měkkých tmavě zelených nazouváků, které mi Julie ochotně podala.

„Dolaďují s Georgem poslední detaily ohledně té autogramiády. Zdejší knihovna je tak trochu v rekonstrukci, takže se to muselo odsunout. Prasklo jim potrubí a během dvou hodin si uvnitř stihli udělat slušné brouzdaliště.“

„Asi nebyl nadšený,“ nadhodila jsem při představě toho, co další komplikace s vydáním třetího dílu jeho detektivní série musela s tátou udělat.

„Byl dost naštvaný,“ připustila Julie. „Prohlašoval, že se na to celé může vykašlat, ale ještě ten večer zase seděl u počítače a málem zničil klávesnici, jak psal pokračování.“

„To zní jako on,“ usoudila jsem, když se v patře ozvaly kroky a potom po schodišti sešel předmět naší debaty – můj otec.

„Mel, ahoj,“ pozdravil mě trochu zaraženě a rukou si projel tmavě blond vlasy. Dovedla jsem si představit, že stejné gesto musel dnes dělat už několikrát, protože jinak by mu vlasy netrčely do všech stran a neodporovaly tak gravitačním zákonům. 

„Ahoj,“ oplatila jsem pozdrav a vzápětí zavládla chvíle trapného ticha. My dva jsme si už pěkně dlouho neměli co říct. Jakmile jsem potvrdila, že ve škole nemám problémy, a na oplátku se dozvěděla, jak pokračuje on ve psaní, obvykle to byl konec konverzace. Někdy nedošlo ani na to.

„Chceš se podívat na Stephanii?“ vyplnila Julie nepříjemné a napjaté mlčení mezi námi dvěma.

„Určitě,“ přitakala jsem a vděčně se za ní vydala do světlého obývacího pokoje, kterému teď nově dominovala dřevěná dětská postýlka, ve které měl ten malý človíček spoustu hraček, se kterými si zatím sice nehrál, ale i tak jej jimi všichni příbuzní zahrnovali.

„Spí,“ informovala mě Julie potichu a na obličeji se jí usadil zjihlý výraz, když se dívala do postýlky na malou Steph v světle růžových dupačkách, jak ve spaní klidně oddechuje a občas trhne malou ručkou.

„Je krásná,“ vydechla jsem a skoro s vědeckým zájmem ji sledovala. Nikdy jsem malé děti neměla ráda, dokonce ani neplánovala, kolik jich jednou budu mít a jaká jména jim dám.

Ale toto miminko bylo prostě výjimka. Moje malá sestřička – tu jsem přece nemohla nemít ráda a nerozplývat se nad ní. Malá, roztomilá, nevinná a nádherná.   

Na mých plánech se tím nic nezměnilo… pořád jsem nesnila o princi na bílém koni, se kterým budu mít obrovskou a romantickou svatbu, dům někde na pláži a děti. Já pořád ještě doufala v budoucnost s drzým sexy upírem s motorkou, která byla ale asi stejně reálná jako první možnost.

„Je,“ přisvědčila Julie okouzleně a vytrhla mě tím z úvah.

Když jsem se o dvě hodiny později vracela domů, byla už tma. Vteřinku jsem si pohrávala s myšlenkou, že zavolám mámě, ať mě vyzvedne, ale to jsem zavrhla a vydala se domů po svých.

Při tom mě opět napadlo, že nemít auto je v dnešní době hodně nepraktická věc. Máma mi sice nabídla, že můžu mít tetin prastarý Ford, ale to jsem odmítla. Tentokrát ne kvůli bolestivým vzpomínkám, ale spíše kvůli tomu, že to auto opravdu patřilo na vrakoviště. Vážně jsem pochybovala o tom, že o náhradní díly z takové rachotiny by někdo stál a máma mi brzo dala za pravdu.

A sehnat ojeté auto za rozumnou cenu se mi zatím nedařilo, i když jsem pátrala už několik dní v místních novinách i na internetu. Zatím to vypadalo tak, že budu i dál cestovat na zadním sedadle Ianova BMW z první poloviny desátých let, což teda nebyl nejlepší způsob dopravy.

Kráčela jsem ztemnělým městem a nakonec se rozhodla střihnout to přes jednu ze čtvrtí s horší pověstí. Projít několik temných a špinavých uliček se mi nezdálo jako nějaká tragédie, když mi to mohlo ušetřit skoro deset minut.

Že to nebyl zase tak dobrý nápad, jsem si uvědomila, když jsem zaregistrovala, že je tam živěji než jindy. Už bylo trochu pozdě se otočit, tak jsem se odhodlala a i přes několik zvídavých pohledů se vydala přímo skrz úzkými uličkami, do nichž ústily zadní vchody do okolních barů a klubů, kam jsem nikdy nezavítala a ani po tom netoužila.

Taška, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, se mi najednou zdála strašně těžká a uvažovala jsem, kolik z lidí postávajících u cihlových zdí přemýšlí nad tím, kolik peněz uvnitř mám. Všichni mi připadali, že by byli schopní mi ji vytrhnout a zmizet v některém z přilehlých domů.

Skoro jsem nadskočila, když se ozval hluboký hlas, který bezpochyby volal na mě.

„Hej, krásko!“

Nejrozumnější by bylo neotáčet se a ignorovat ho, ale já tak nějak automaticky vrhla pohled přes rameno na skupinu kluků asi v mém věku postávající u stěny. Snad každý z nich měl v ruce lahev, několika z nich se leskl v obličeji piercing, dva nebo tři kouřili něco, co na obyčejné cigarety nevypadalo… představovali přesně to, čeho se rodiče děsili, že se stane z jejich milovaných dětí.

Rychle jsem odvrátila pohled a ignorovala jejich hromadný záchvat smíchu. S pohledem upřeným před sebe jsem – snad nenápadně – přidala do kroku.

Bože, ať mi dají pokoj, a já slibuju, že do žádné takové uličky nevlezu, ani kdybych za to měla mít zaplaceno, kála jsem se v duchu.

„Hej! Ne, počkej!“ zavolal na mě zase ten samý ze skupiny. „No tak, holka!“

Teď už jsem si byla jistá, že si to nenamlouvám – ten blbec se za mnou fakt rozběhl. Zřetelně jsem slyšela, jak se ke mně blíží, a to už jsem nemohla ignorovat.

Neochotně jsem se otočila a zjistila, že je bohužel blíž, než jsem tušila. Dál jsem pozpátku kráčela, abych mezi námi dvěma udržela alespoň ty dva metry.

Byl dost vysoký, s krátkými tmavě hnědými vlasy a tunely v uších.   

„Co je?“ zeptala jsem se a musela si gratulovat. Když už nic jiného, tak jsem se alespoň ve Forks naučila obstojně lhát a předstírat. Takže i teď jsem alespoň nezněla, jako kdybych měla srdce až v krku.

Zvedl poloprázdnou lahev jakési vodky a zašermoval si s ní před obličejem v jasné nabídce. „No tak, zůstaň s náma chvilku.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Díky, ale ne.“

Zbytek jeho kumpánů nás zvědavě sledoval a já až teď zaregistrovala, že jsou mezi nimi i dvě holky tisknoucí se každá ke svému klukovi – ne, že by to pro mě byl důvod, proč se k nim připojit. Ale jednu z nich jsem znala, protože bydlela s rodiči přímo naproti nám.

Milá a hezká holka, kterou jsem ale moc dobře neznala. Když jsem ji teď viděla opilecky se lísat k neznámému klukovi, nestíhala jsem žasnout.

Je jí šestnáct, proboha, blesklo mi hlavou znechuceně. 

Otočila jsem se na podpatku a s nervozitou čekala, jestli se mě pokusí zastavit. Měla jsem plán – sice dost slabý, ale pořád to bylo řešení situace. Vysmeknout se mu, potlačit svoji pýchu a dát se na bezhlavý úprk. Byla jsem ochotná rozšířit to o kopnutí do rozkroku, což bylo to jediné ze sebeobrany, co jsem ovládala, a věděla, že to bude fungovat, pokud se trefím.

„Počk-,“ začal, sotva jsem udělala první krok, ale naráz zmlkl.

„Malá praktická rada do života – když někdo řekne ´ne´, znamená to, že máš zavřít hubu a odkráčet,“ ozval se mi za zády známý hlas protahující výhružně každé slovo.

Zarazila jsem se na místě a prudce se otočila. Těžko říct, jestli jsem byla v ten okamžik bez sebe štěstím nebo naštvaná kvůli toho dlouhého čekání – každopádně jsem nedokázala uvěřit tomu, že tady opravdu je. Že stojí necelý metr ode mě a objevil se ve chvíli, kdy jsem potřebovala tak trochu zachránit.

Stál ke mně sice zády, otočený k tomu otravovi, ale nějaká halucinace byla vyloučená – zase tak kreativní, abych dala dohromady tak přesvědčivý obraz, jsem přece jen nebyla.

„Uklidni se,“ bránil se brunet a i přes Spikeovu postavu stojící mezi ním a mnou, jsem viděla, jak zvedl ruce v uklidňujícím gestu.

Nepotřebovala jsem mu vidět do obličeje, aby mi bylo jasné, že se na něj povýšeně ušklíbnul. „Já jsem úplně v klidu, ale věř mi, že naštvaného bys mě vidět nechtěl.“       

Pletla jsem se – ta jeho „přátelská“ rada nebyla ani trochu děsivá v porovnání s temným tónem, jakým na něj zavrčel tohle.

Ten kluk to zřejmě viděl stejně, protože udělal několik kroků zpět a potom se definitivně otočil a vydal zpátky k ostatním. Z tónu mého bodyguarda bylo jasné, že delší diskuze by nedopadla dobře.    

Sotva byl v dostatečné vzdálenosti, Spike se ke mně konečně otočil čelem. A já měla poprvé v životě pocit, že se mi snad podlomí kolena.

Zatracené upíří kouzlo! 

Jak už jsem psala v perexu, je to strašné klišé. Ale já si nemohla pomoct. :D

Můžu poprosit o 15 komentů?

A taky odpověď na otázku, z jakého pohledu má být blížící se epilog? 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 37. kapitola: