Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 31. kapitola

01.11.2012 (17:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3376×

Mel

Zmateně jsem otevřela oči a rozespale mžourala do tmy. Nedokázala jsem si uvědomit, co přesně mě vzbudilo, ale už dopředu jsem to proklínala.

S povzdechem jsem se překulila na záda a rukou při tom zavadila o něco, co nemělo na mé posteli co dělat. Něco jako luxusně zpracovaná kůže důvěrně známé černé bundy.

S vědomím, že buď ještě spím, nebo si něco namlouvám, jsem se nadzvedla na loktech a pokusila se v daném místě najít mezi temnými stíny i něco jako lidskou siluetu.

„Spikeu?“

„Kdo jiný, lásko,“ ozvalo se ze tmy kousek ode mě.

„Sakra, víš, kolik je hodin?“ Nebyla jsem podrážděná jenom kvůli tomu, že mě uprostřed noci – sice nejspíš nechtěně, ale to nebyla omluva – vytrhl ze spánku, ale především kvůli dnešního odpoledne… vlastně včerejšího, došlo mi při pohledu na číslice svítící na budíku. To se při každém problému hodlá otočit zády a hupsnout z okna?    

„Nedošlo mi, že už budeš spát. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ skoro se omluvil a přisunul trochu blíže, takže jsem jej konečně bezpečně poznala. V matném světle se jeho světle blond vlasy zdály úplně bílé, stejně tak i kůže. Nemohl mi nepřipomenout poloprůsvitné duchy z nepovedených hororů.

„Připoj slovo ´promiň´ a bude to dokonalé,“ zabručela jsem a znovu klesla do peřin s tím, že dnes se žádné odpouštění konat nebude. 

„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se mě s neuvěřitelnou dávkou překvapení v hlase.

„Už to tak vypadá,“ přisvědčila jsem a rukou jsem si podložila hlavu. „Co tady vlastně děláš? Děje se něco?“ zajímala jsem se o to, co mi mělo přijít na mysl jako první. A taky jsem se na to měla jako první zeptat, místo abych si hrála na ublíženou.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a světlé vlasy se ve tmě znovu zaleskly. „Ale přemýšlel jsem.“

Neochotně jsem se otočila na bok tak abych ležela čelem k němu. „A?“

 „A chci se ti omluvit,“ přiznal polohlasně a naklonil se ke mně blíž. Ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, jak si tu omluvu představuje, a i když to nebyla špatná vize, únava a trocha uraženosti se prodraly na povrch.

Jeho obličej byl už jenom kousek od mého, když jsem se odtáhla trochu dozadu a položila mu prst na rty. „Já opravdu potřebuju spánek.“

S povzdechem se zarazil. „Dobře. Já půjdu.“

Přikývla jsem, ale když se po letmé puse na spánek zvedl z postele a zamířil k oknu, nedokázala jsem se potichu dívat na to, jak odchází.

„Spikeu,“ sykla jsem za ním polohlasně, i když teta touto dobou už musela dávno spát. „Nechtěl bys tady zůstat?“ navrhla jsem nejistě.

Během chvilky seděl opět na okraji postele a svlékal si bundu. Když si zul i boty a lehl si vedle mě, připadalo mi to jako déjà vu. Tentokrát jsem sice neměla teplotu, ale i tak jsem se k němu spokojeně přitulila a hlavu si složila do prohlubně mezi jeho krkem a klíční kostí.

Konečně se na chodbě objevil Carlisle v dlouhém bílém lékařském plášti – osoba, kterou jsem s nervózním popocházením a přešlapováním vyhlížela už téměř čtvrthodinu.

„Mel,“ usmál se na mě a zastrčil si složku s papíry pod paži.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, i když jeho úsměv i chování byly předzvěstí toho, že se nic vážného neděje.

„Ano, jednalo se nejspíše o vedlejší účinky léků, ale je dobře, že jsi ji přivezla. Krevní testy se zdají v pořádku – jsou tam nějaké výkyvy, ale to se v takovém stavu musí očekávat.“

Nekonečně se mi ulevilo – vše bylo v pořádku. Byla jsem nervózní už od okamžiku, kdy mě Spike s vráskami na čele, jak se to snažil pochopit, varoval, že s jejím dechem není něco v pořádku. Když se jí vzápětí z ničeho nic spustila z nosu krev, neváhala jsem a po jejím přiznání, že jí „není nejlíp“, zamířila rovnou do garáže.

„Dobře,“ vydechla jsem úlevně. „Moc vám děkuju. Popravdě mě to docela vylekalo.“

Chlácholivě mě pohladil po paži. „To chápu. A mám dojem, že bys mi konečně mohla začít tykat, nemyslíš?“

„To bych asi mohla,“ souhlasila jsem trochu rozpačitě.

„Teď mě ale omluv, mám práci. Jestli tady chceš počkat, tak v přízemí je bufet. Chápu, že do školy se ti asi nechce,“ navrhl mi.

Přikývla jsem a poslušně zamířila k výtahům. Po cestě jsem z kapsy vylovila mobil a znovu si přečetla stručnou SMS od Spikea.

Zavolej mi, až budeš vědět, že je všechno v pořádku.

Bezděčně jsem se usmála. Poslední dobou mi dokázala náladu zvednout spousta věcí, z nichž většina úzce souvisela s ním. Jeho rebelský úsměv… nějaká ta narážka jakožto povel k dalšímu pošťuchování… cokoli, co naznačovalo, že se o mě opravdu zajímá… a samozřejmě každý sebemenší dotek nebo polibek.

Podle hodin na mobilu byl právě začátek přestávky po druhé hodině, takže mi nic nebránilo přejít k velkému plastovému oknu ve spojovací chodbě mezi dvěma odděleními a najít v rychlé volbě jeho číslo.

Po jediném zazvonění se z druhé strany ozval jeho hlas. „Ahoj, krásko.“

„Nazdar, romantiku,“ oplatila jsem mu rozpustile pozdrav.

„Romantik? Tak teď jsi mě opravdu urazila.“

Zavrtěla jsem hlavou, což bohužel vidět nemohl. „Ale no tak, který kluk drží celou noc v náručí svoji holku a sleduje ji, jak se ve spaní vrtí a žvaní?“

„Dobře, chápu. Jsem prostě dokonalý přítel,“ uzavřel debatu rozhodně a vzápětí přešel k vážnějšímu tématu. „Je Robin v pořádku?“

„Podle Carlislea ano, jenom si ji chtějí ještě ohlídat. Takže tady ještě nějakou tu hodinu zůstanu a vyplením jim bufet.“

„To mě tady chceš nechat napospas celé škole?“ zeptal se mě s hraným strachem. „Víš, jak na mě všichni hledí, když nejsi se mnou?“

„Zkus to přežít.“

„Tobě se to řekne,“ konstatoval kysele.

„Měj se,“ rozloučila jsem se s ním, když kolem mě prošla už asi třetí sestřička a nesouhlasně se na mě podívala, jak se ležérně opírám o zeď a vybavuju se se svým přítelem.

„Ty taky.“

Byla jsem to já, kdo hovor ukončil s vědomím, že na konci by mělo následovat něco jiného. Něco mnohem silnějšího, co jsem se ale neodvážila vytahovat.

Vcelku moudré rozhodnutí, když to on tak necítí, ozvalo se uznale mé rozumné já, které jsem poslední dobou příliš neposlouchala.

Zamířila jsem k výtahům, vmáčkla se do kabiny ke třem korpulentním důchodkyním opírajícím se o hole a v jednom případě i o chodítko, díky kterému jsem skončila natisknutá zády ke dveřím.

V přízemí mi nedělalo problém najít kout s pultem a několika kulatými stolky pro dva, který měl sloužit hladovým pacientům a jejich příbuzným čekajícím na výsledky vyšetření.

Koupila jsem si kávu a sýrový croissant a usedla i se svou dodatečnou snídaní k nejbližšímu stolu. Po pečivu po chvíli zbyl jenom sáček, kafe nešlo vypít tak rychle. Z kelímku se stále kouřilo a nešlo se jej pořádně ani dotknout, tak mi nezbylo nic jiného než sedět a plastovou lžičkou míchat černou tekutinu.

Kolem mě se míhali pacienti i nemocniční personál a já se brzo přestala o dění kolem zajímat. Místo toho jsem pomalu upíjela chladnoucí kávu a pohledem každou chvíli střílela po hodinách. Vzhledem k tomu, jak zoufale pomalým tempem čas ubíhal, brzo jsem začala hledat jiný způsob zábavy.

Vzdálit se z bufetu jsem se ale neodvážila, jednak pro případ, že by mě někdo hledal, jednak ze strachu z nějaké neléčitelné nemoci, kterou bych se při procházce nemocničními chodbami mohla nakazit.

Nakonec jsem skončila sesunutá na židli se sluchátky v uších a pohledem střílejícím mezi špičkami svých tenisek a hodinami visícími na stěně naproti mně.

Po hodině a půl jsem už nevydržela déle nečinně sedět na zadku a zamířila zpět k pokoji, na němž měla být teta na pozorování, abych zjistila, co se tak protáhlo, a případně zkusila běh věcí trochu urychlit.

Už při vstupu do správné chodby jsem si všimla, že něco není v pořádku – motalo se kolem více doktorů a sestřiček, z nichž většina ale odcházela.

Nemohlo se něco stát tetě? Co když se jí udělalo špatně?

Zamířila jsem na konec chodby s tím, že tady byl povyk nejspíš kvůli nějakému jinému pacientovi – moje teta tady přece nebyla jediná. Pravděpodobnost, že by se mohlo stát něco zlého, byla mizivá.

Jsem jenom paranoidní.   

Zůstala jsem stát na prahu pokoje, když se mi naskytl děsivý výjev. Bylo to jako z filmu – místností se míhaly sestřičky i doktoři udílející instrukce.

„Nabít na dvě stě!“ rozkázal jakýsi mužský hlas a o chvíli později se ozvala tlumená rána, jako by něco těžkého dopadlo na matraci.

Stála jsem ve dveřích, neschopná slova nebo pohybu a v šoku zírala na hlouček lidí kolem tetiny postele, kteří mi svými těly zastiňovali výhled.

Ne, ne, ne! Tohle není pravda.    

„Tři sta.“

Tentokrát jedna ze sestřiček ustoupila, takže jsem viděla více – kéž by zůstala na místě! Prošedivělý doktor se sklonil k nehybnému tělu na lůžku a přiložil elektrody k hrudníku. Zaslechla jsem zvláštní zvuk, něco jako zasyčení elektřiny v přístroji a vzápětí se tělo s prudkým škubnutím nadzvedlo a opět dopadlo bezvládně na postel.

Jenom okrajově jsem vnímala, že mě někdo vzal za paži a cosi se mi uklidňujícím hlasem snažil sdělit. Já se nedokázala pohledem odtrhnout od toho, co se mi odehrávalo před očima. Přála jsem si podívat se jinam, nevidět nic z posledních pěti minut, vymazat si to všechno nějak z paměti, ale nedokázala jsem ani jedno.

Ne.

„Slečno! Pojďte!“ zavřískl mi do ucha neznámý ženský hlas a páru rukou se konečně podařilo smýknout se mnou dozadu a přimět mě klopýtnout o krok dozadu. Ocitla jsem se na chodbě a dveře do pokoje se mi zabouchly kousek od obličeje, ale já stále viděla jenom zoufalé pokusy lékařů zase nahodit tetino srdce. 

Vím, není to slušné, ale já se musím pochlubit... JPU se dostalo na 10. místo v Nej povídce října! Je to pro mě hrozně milé překvapení, protože nikdy nějaká vážnější šance, že se tam dostanu, nebyla. Chci proto moc poděkovat všem, kteří pro mě hlasovali a dali mi možnost se tam alespoň jednou dostat.  

A ke kapitole... říkala jsem si, že když už jsem přidala fotky Meliny rodiny a vynechala Robin, měla bych to vynahradit. Zmiňovala jsem se o tom, že je o nějakých deset let mladší než Melina mamka, která taky ještě nění v důchodu, a má blond vlasy, které si ale musela kvůli chemoterapii oholit a teď nosí paruku.

Je mi jasné, že takovýhle zvrat vás asi moc nepotěší... a další události taky ne, ale nebojte, plánuji HE. Jenom ne hned. ;-)   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 31. kapitola: