Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 17. kapitola

17.08.2012 (19:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3670×

Mel

„Fakt si připadám jako debil. Měl jsi mě zarazit, když jsem se v tom začala plácat,“ vyčítala jsem Edwardovi a mračila se na palubní desku.

„Zvládla jsi to dobře. Prostě jsi řekla, co si myslíš. Spike o tom ještě bude dlouho přemýšlet, tím jsem si jistý.“

„I tak mi přijde, že jsem tam byla úplně na nic,“ povzdechla jsem si a opřela se o vyhřáté sedadlo. Edward zapnul topení, takže mi bylo fajn a docela dobře se dalo ignorovat, že jede skoro dvoustovkou.

„Mel,“ oslovil mě veledůležitě Edward a já k němu opět otočila hlavu. „Spikeovi na tobě záleží. Nechce si to sám připustit, ale jakýmsi způsobem tě má rád. A já vím, že ani on tobě není úplně lhostejný. Pokud měl někdo šanci přesvědčit jej, aby se vrátil, byla jsi to ty.“

„Není pravda, že by mi na něm taky záleželo. Nechci, aby umírali lidé.“

Zasmál se a mě ten krásný zvuk na chvíli úplně unesl. „Nezkoušej lhát telepatovi.“

„Nenutím tě, abys mi četl myšlenky. Vlastně mi to docela vadí,“ přiznala jsem a zamračila se. Představa, že nemám soukromí ani ve vlastní hlavě, byla opravdu krutá. Všechno, co mě napadlo, každá vzpomínka, která mi probleskla myslí… o to všechno jsem se dělila s ním.  

„Já vím. Promiň, jenom jsem zvědavý. Vy dva mě fascinujete… oba úplně stejně paličatí a ochotní se vrhat do úplně malicherných hádek.“

„Nejsem paličatá. Ani se nevrhám do hádek. A s ním mám společné jenom to, že oba žijeme na stejné planetě!“ vyvracela jsem okamžitě jeho slova. Jak může plácat takové blbosti? Já a mít něco společného se Spikem… absurdní myšlenka. 

„Já vím, že se na něho zlobíš a máš právo, ale zkus mu dát šanci. Není tak špatný, jak by se mohlo zdát. Jako člověk byl strašný romantik,“ namítl Edward a já se na něj podívala, jako kdybych pochybovala o jeho duševním zdraví. Spike a romantika… ten ví maximálně, jaké i se tam píše.    

Současně mi ale na mysl vytanula jeho blonďatá společnice a musím se přiznat, že mě zamrazilo. Když jsem se od Edwarda ve škole dozvěděla její celé jméno, vyprskla jsem smíchy. Byla to trochu hloupá reakce na několik století staré, dlouhé a jazyk lámající jméno.

Při setkání s ní jsem na úsměv neměla ale ani pomyšlení. Děsilo mě, jak si mě skoro až hladově měřila přimhouřenýma očima, jak o mně mluvila, jako kdybych nebyla živá bytost. A ze všeho nejvíc se mi do paměti vryly ty její krvavě rudé oči. Spike s nimi taky vypadal děsivě, ale ta ženská přímo smrtonosně.   

„Přestaň mluvit o Spikeovi. Raději mi vymysli nějakou výmluvu pro tetu. Já nejsem zrovna ten typ, co by hned po škole zmizel a vrátil se po půlnoci bez jediné esemesky. Kdybych jí řekla, že jsem byla ve Vegas, klepla by ji pepka.“

Jako na všechno, i na tohle měl Edward odpověď. „Alice ti zajistí neprůstřelné alibi. Jenom řekni, že jsi jí pomáhala s přípravou maturiťáku a jely jste nakoupit nějaké dekorace.“

„Už ti někdo řekl, že jsi génius?“ zeptala jsem se jej skoro s nábožnou úctou, když jsem rychle psala tetě krátkou SMS. Do Forks nám pořád zbýval pěkný kus cesty a ten vzkaz by mi mohl přinést bod k dobru.

„Pár lidí ano,“ přisvědčil s pokřiveným úsměvem, ze kterého se Belle podlamovala kolena. Objektivně řečeno, zas tak omračující to nebylo. Edwardovi zjevně moje poslední myšlenka neunikla, protože se křenil čím dál tím víc.  

Zprávu jsem odeslala a mobil putoval do kapsy. Pohodlně jsme se uvelebila v sedadle a zavřela oči. Únava se na mě podepisovala a tiché předení motoru a lehké pohupování mě uspalo lépe než rána do hlavy.

Zdálo se mi, že se procházím nočním Las Vegas. Ta hra blikajících světel byla skoro až magická, nedokázala jsem od té nádhery odtrhnout oči. Bary, hotely, kasina, restaurace… kam jenom jít nejdřív?  

A vzápětí se z ničeho nic rozpršelo. A nebyl to žádný letní deštík, ale liják, který mě zmáčel do poslední nitky, přilepil mi mokré a studené oblečení ke kůži a vlasy k hlavě a krku. Klasická forksská ledová sprcha.

S cuknutím jsem se probudila a zmateně zamrkala. Interiér auta nic neosvětlovalo, ale díky světlům zvenku jsem poznala Edwardovu postavu za volantem.

„Zvláštní sen,“ promluvil do ticha, během kterého jsem se rovnala a dlouze zívala.

„Celkem nudný. Většinou skáču po střechách a před něčím utíkám. Jsem tak trochu jako Spiderman, lozím po lešení, šplhám po stěnách a tak,“ vyprávěla jsem a potom se zarazila. Co to melu? Proč tady popisuju upírovi své sny? „Kde jsme?“ změnila jsem rychle téma.

„Ve Forks. Právě jsme minulu uvítací ceduli.“

Pohled mi padl na čas na palubní desce. Pět minut po jedné.

„Teta mě zabije,“ konstatovala jsem sklesle, když elegantně zastavil před naším domem.

„Už spí, neslyším pořádně její myšlenky,“ uklidnil mě Edward a podal mi můj batoh ze zadního sedadla.

„Díky. A dobrou noc,“ rozloučila jsem se s ním a neohrabaně se vypotácela z auta na chodník před tetiným domkem.

„Dobrou noc.“ Motor opět naskočil a stříbrné auto během okamžiku zmizelo ve tmě.

Přešlápla jsem na místě a poté kymácivým krokem zamířila ke vchodovým dveřím. Měla jsem ztuhlé celé tělo, svaly za krkem mě bolely a přesvědčovaly mě, ať příště nikde necourám a spím pouze ve své posteli.

Vstoupila jsem do potemnělé předsíně a ulevilo se mi, že u schodů nečeká teta v temně červeném županu s rukama založenýma na prsou a neústupným výrazem.

Potichu jsem se chtěla proplížit do svého pokoje, ale všimla jsem si, že z kuchyně vychází tlumené světlo. To teta nechala otevřenou ledničku?

Zamířila jsem teda do kuchyně a nejistě se přidržovala zdi, abych náhodou nezakopla o práh nebo třeba o vlastní nohy. Kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, že jsem na plech.

Ve dveřích jsem zjistila, že dveře lednice jsou opravdu dokořán a na stole stála otevřená krabice jahodového džusu. To mě zarazilo – já jsem často nechávala věci všude možně po domě, ale teta? Ta vždycky všechno pečlivě uklidila na své místo. Její smysl pro pořádek chvílemi hraničil s posedlostí.

Udělala jsem několik kroků a vzápětí se mi naskytl děsivý výjev – přede dveřmi lednice na zemi nehybně ležela teta zkroucená do podivné polohy se zavřenýma očima.

Krk se mi stáhl tak, že jsem mohla sotva dýchat, a šok mě přišpendlil na místo. Pohledem jsem těkala mezi nehybným tělem své tety, rozbitou skleničkou poblíž její pravé ruky a zaskočeně třeštila oči.

Po několika nekonečně dlouhých vteřinách jsem naráz padla na kolena a rychle popadla tetu za ramena.

„Teto,“ oslovila jsem ji nepřirozeně vysokým hlasem a zatřásla s ní. Žádná reakce, hlava jí bezvládně klinkala ze strany na stranu, víčka se ani nepohnula. „Teto!“ zařvala jsem panicky a pevně jí sevřela ochablá ramena.

Rozhlédla jsem se po místnosti, hledala jsem nějakou pomoc. Neodkázala jsem ze své strachem ochromené mysli vydolovat ani základy první pomoci, netušila jsem, co dělat.

Pohled mi padl na telefon na stolku mezi halou a kuchyní. Vystřelila jsem na nohy a jako neřízená střela se k němu vrhla. Hned pod ním bylo na papírku úhledně napsané číslo na jediného člověka, který mi teď mohl pomoct.          

Roztřesený prsty jsem vyťukala číslo, ale hned při druhé číslici se přemáčkla. Třískla jsem se sluchátkem zpět a vzápětí jej rychle zvedla, abych mohla začít znovu. Druhý pokus byl naštěstí úspěšný a telefon začal zvonit.

„U telefonu Carlisle Cullen, jak vám můžu pomoct?“ ozval se z druhé strany jeho sametový hlas.

„Carlisle,“ vyhrkla jsem. „Tady Mel. Jde o tetu.“ Hlas se mi na posledním slově zlomil a já se naplno rozvzlykala.

„Co se děje? Je při vědomí?“ Carlisle rychle pochopil, že sama mu nic nedokážu říct, tak se začal ptát.

„Ne. Zkoušela jsem ji probrat, ale nešlo to,“ zakňourala jsem plačky.

„Jsem na cestě. Budu u tebe do dvou minut. Zjisti, jestli má tep,“ přikázal a já roztřeseně položila sluchátko telefonu na stůl a znovu si dřepla k tetě.

Prsty jsem přiložila na místo, kde jsem tušila krční tepnu a pokoušela se zachytit sebemenší tlak prozrazující, že jí ještě bije srdce a rozhání krev po těle. Několikrát jsem se vzrůstající panikou přehmátla, než jsem kousek pod čelistí narazila na slabý a nepravidelný pulz.

S úlevným vydechnutím jsem se natáhla po sluchátku. „Ano, má tep,“ oznámila jsem prostě. 

„Do půl minuty jsem u vás,“ ujistil mě Carlisle a vzápětí ukončil hovor.

„Prosím tě, vydrž to,“ zašeptala jsem k tetě a posadila se na zem vedle ní. Něco mi říkalo, ať s ní raději nehýbu, i když jsem měla chuť si ji přitáhnout k sobě a obejmout. Vzala jsem ji teda alespoň za ruku a pevně ji stiskla.

Přála jsem si, abych jí mohla nějak pomoct. Udělala bych úplně všechno, jenom aby výměnou za to otevřela oči a ujistila mě, že ji nic nebolí a je v pořádku. Úvahy na to, jestli netrpí šílenými bolestmi, mi vehnaly nové slzy do očí.

Neměla jsem nikam jezdit. Dnešek mi jenom ukázal, že Spike je jiný než Cullenovi. Jeho o něčem přesvědčovat bylo úplně zbytečné. Místo toho jsem mohla být tady a pomoct tetě, když to opravdu potřebovala.       

„Mel.“

Ve dveřích se objevil Carlisle a během vteřiny klečel u tety a mě odstrčil opatrně stranou. Zůstala jsem klečet na zemi opodál, zatímco on ji bleskově vyšetřoval. Pohyboval se tak rychle, že mi jeho ruce splývaly do bílých šmouh, a já byla v ten okamžik přesvědčená, že nikdo jiný pro ni nemůže udělat víc než on.   

„Musím ji vzít do nemocnice, udělat nějaké testy. Nevíš, jak dlouho tady ležela?“ obrátil se na mě, když ji zvedl do náruče, jako kdyby nic nevážila a zamířil ke dveřím.

Kousla jsem se do rtu a zavrtěla hlavou. „Nevím, byla jsem s Edwardem ve Vegas. Vrátila jsem se před chvílí.“

„Dobře. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale zůstaň tady. Jakmile budu vědě něco více, ozvu se ti, ano?“

„Ale, já-“

„Mel. Prosím.“

Stísněně jsem pohlédla na tetinu drobnou postavu schoulenou v jeho náruči a s velkým přemáháním jsem přikývla. „Dobře.“  

Dnes budou moje řeči na závěr trochu delší, ale sami jste si to zavinili, když jste se rozhodli mě tak šokovat a opět prolomit rekord.

Niki, Natysss, Ceola, Noon, Jess, Nel, sasanka, Angie, MM, Alča, annie, Rena16, sima, NessieCullenBlack, Naťule, týna, Cora, nessie92, lenka, lili, Péťa... patří vám moje díky a tato kapitola.  

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 17. kapitola: