Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 16. kapitola

13.08.2012 (20:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3786×

Spike

Miluju Las Vegas, běželo mi hlavou, když přede mě barman stavěl sklenku s jakýmsi drinkem.

„To je na účet podniku,“ zamumlal a nesměle přitom střelil pohledem na Randyho. Ten na něj jenom netrpělivě mávnul rukou, ať vypadne.  Nebylo třeba jej pobízet dvakrát, během chvilky už byl opět za barem.

Spokojeně jsem se opřel o opěradlo pohodlné židle – spíše křesla – a pohledem zavadil o čerstvý kousanec na hřbetu ruky. Jed už nepálil, ale jizva mi tam už zůstane. Památka na Nicholase.

„Tak co, Spikeu, nezkusíš štěstí?“ rýpnul si do mě Randy sedící naproti mně s Vanessou na klíně a kývnul směrem k několika automatům u stěn.

„Možná,“ připustil jsem neurčitě. „Já byl odjakživa miláček štěstěny.“

Edel sedící vedle mě se ušklíbla, jako kdyby o tom vážně pochybovala, ale nic neříkala, jenom přiložila ke rtům skleničku z broušeného skla a upila trochu naoranžovělé tekutiny. Zašklebila se a opět sklenici položila na stůl. Ona k pití neměla ani z poloviny tak dobrý vztah jako já.

„Jak bylo u žlutookých?“ zeptala se Vanessa a poslední slovo pronesla nanejvýš pohrdlivě.

Vzal jsem do ruky sklenku a upil trochu toho neznámého drinku, abych si mohl promyslet odpověď. V tom pití bylo jenom minimum alkoholu, byl to džus s něčím.

„Byla to výzva,“ pokrčil jsem rameny. „Zlatoocí jsou docela v pohodě.“

Vanessa s Randym náhle strnuli a jejich pohledy se upřely na něco za mými zády.

„Popravdě preferujeme pojmenování ´vegetariáni´. Je to takový malý vtípek pro ty, co jsou v obraze,“ ozval se zcela klidný a dokonale zdvořilý hlas mého nevlastního bratra.

Prudce jsem se otočil. „Edwarde, co tady vyvádíš?“

Předvedl svůj pokřivený úsměv, ze kterého všechny holky ve škole padaly na zadek, a zvedl ruce na znamení míru. „Snažím se o nemožné.“

Můj tón se s každým slovem blížil k hrdelnímu vrčení. „Řekl jsem to jasně Carlisleovi a tobě to klidně zopakuju – Já se nevrátím.“

Edward zcela klidně přikývl. „Nevadí ti, když to budeš muset zopakovat ještě někomu?“

Trpělivost mi hodně rychle docházela. „Klidně vyrobím i transparent, jenom mi dej fixy a tvrdý papír.“

„Bude stačit, když to řekneš. Čeká před klubem,“ oznámil mi Edward, který byl oproti mně ztělesněním klidu a nekonečného sebeovládání.

„Jasně, až na to, že to asi bude čekat pěkně dlouho, protože já s tebou nikam nepůjdu.“   

Zdálo se, že s tou odpovědí počítal, protože jenom přikývl a vytáhl z kapsy džínů mobil. Stiskl nějaké tlačítko rychlé volby a se zdvořilým „Vteřinku.“ a úsměvem si telefon přiložil k uchu.

„Přijď,“ požádal někoho na druhé straně. „Jo, jak jsi říkala… vzkážu mu to, neboj.“ Spokojeně ukončil hovor.

„Mám ti vyřídit, že jsi hrozný idiot a ona tě za to, že sem musí jít, nenávidí,“ přetlumočil mi. V hlavě mi šrotovalo, když jsem uvažoval nad tím, o koho by se mohlo jednat. Z toho jejich rozhovoru bylo jasné, že je to nejspíš nějaká upírka, která mě nemá v lásce a nebojí se mi to říct přímo… to máme tak dvacet kandidátek.     

Randy s Vanessou byli spíše zvědaví než podezíraví, ostatně Edward byl sám, my byli čtyři. A navíc vyprovokovat rvačku v obrovském přeplněném klubu by byla sebevražda.

Můj milovaný bratříček se najednou otočil a zamával kamsi do davu. Nedávalo mi to smysl - jiný upír by nás přece našel okamžitě…

A vzápětí se z davu vynořila Mel a postavila se napravo od Edwarda, který ji tak trochu ochranitelsky paží poodsunul o krok zpátky a částečně si ji schoval za záda. Pohledem nervózně sjela užaslého Randyho s Vanessou na klíně, trochu déle se zdržela u Edel a potom se podívala na mě. Vzápětí ucukla pohledem, jako kdybych jí dal elektrický šok a nervózně se podívala na Edwarda. Podle toho, jak skoro neznatelně zavrtěl hlavou, spolu beze slov komunikovali.

Chvíle ohromeného ticha skončila a já vyskočil na nohy rychlostí, která hraničila s tou upíří.

„To by blbého nenapadalo! Jak jsi ji mohl přivést sem? Vždyť je to člověk!“ vyštěkl jsem na něj a preventivně se nenadechoval. Mel se přikrčila před mým ostrým tónem, už tak rychle tlukoucí srdce se rozbušilo o to usilovněji. Zato Edward se dál jenom šklebil a já měl neskutečnou chuť s ním prorazit zeď.

Je normální? Zdá se mu v pořádku, když přivede člověka do místnosti, ve které ví, že jsou upíři? Přesněji – není na palici přivést sakra dobře vonícího lidskou holku ke čtyřem upírům pijícím lidskou krev?

I mně se pohled jako první stočil na její krk, kde pod kůži duněl zrychlený pulz. A to jsem měl z přítomných zdaleka to nejlepší sebeovládání. 

„Tak promluvíme si teda venku?“ zeptal se mě Edward a úplně ignoroval nadávky ve všech možných jazycích, kterými jsem jej v mysli zasypával.

Naštvaně jsem chvíli zíral do toho dokonale klidného obličeje a potom se podíval na Mel stojící za ním. Té sice srdce bušilo, jako kdyby si mělo každou chvílí prorazit cestu ven z jejího hrudníku, ale navenek se tvářila klidně.

„Dobře,“ rezignoval jsem potom neochotně a natáhl k ní ruku, abych ji postrčil ke dveřím, ale ona odskočila dozadu, jako kdyby na zemi před ní ležel stočený jedovatý had připravený ji uštknout. Pověsila se Edwardovi na paži a zacouvala za něj.

„Nesahej na mě,“ zasyčela na mě z bezpečné vzdálenosti, zatímco já stál jako opařený tou její bouřlivou reakcí. Bylo to vůbec poprvé za celou tu dobu, co promluvila a už to znělo tak vyděšeně a nenávistivě, že mě z toho zamrazilo.

Edward vyhověl jejímu pohledu jasně říkajícímu Tak tady nestůj a zastaň se mě. „To je v pořádku, Spikeu. Ona umí chodit sama a ke dveřím taky trefí.“ Bylo to o dost diplomatičtější než její výhružka, ale opět jsem měl dojem, jako kdybych dostal facku.

Randy a Vanessa ten výjev před sebou sledovali stále zmateněji, Edel se zvedla z křesla a rozhodně si stoupla vedle mě. „Tak jdeme.“

Edward se lehce zamračil. „Chci mluvit jenom se Spikem, nemusíš u toho asistovat.“

„Ta holka u toho taky bude,“ namítla a sjela Mel povýšeným a lačným pohledem.

Ohrnul jsem rty a odhalil zuby. „Ona není jídlo!“

Edel se zatvářila překvapeně, ale rychle svůj výraz srovnala. „Nic takového jsem neřekla.“

„Nejsem blbý, poznám to.“

Očividně to nechápala. Nechápala, proč bráním člověka. A popravdě? Moje hlava ten náhlý ochranářský instinkt taky moc nebrala. Ale byla to Mel… a jí jsem nechtěl ublížit. A už vůbec jsem nechtěl jen tak nečinně stát a sledovat, jak se jí někdo jiný zakusuje do krku.

„Tak pojď taky,“ svolil jsem a Edel vrhla po Edwardovi napůl vítězný a napůl vražedný pohled… No, to bude zajímavý rozhovor.

„Jdi první,“ pobídl Edward Mel a ta bez námitek zamířila ke dveřím. On šel za ní, připravený ji bránit před Edel držící se pár kroků za ním. I tak ale od něj byla neskonalá blbost spoléhat na to, že on sám ji ochrání před čtyřmi dalšími upíry. Možná spoléhal na to, že bych proti němu nešel, ale spíš byl opravdu tak naivní. Někdo už by mu měl vysvětlit, že každý není tak nechutně dobře vychovaný a slušný za každých okolností jako on.

Zdálo se, že se Mel ulevilo, když jako první vyšla do nočních ulic Vegas a zastavila se na chodníku hned u vchodu před klubem. Ulice byly stále přelidněné, auta svištěla po ulici stejně často a rychle jako za dne a lidé viděli dobře i ve tmě díky obrovským neonovým poutačům a spoustě různobarevných světýlek.

„Bude to stačit tady? Nic stranou tady asi nenajdeme.“ I když to bylo směřované nám všem, mluvila pouze k Edwardovi, u kterého se taky držela, jako kdyby k sobě ti dva byli připoutaní a mohli se od sebe vzdálit jenom metr.

„Nikdo nás poslouchat nebude,“ přikývl Edward a pohled mu zabloudil k jeho stříbrnému Volvu zaparkovanému opodál.

„Vysvětlí mi někdo konečně, co tady dělá ta holka?“ chtěla vědět Edel a podle jejího tónu jí začínala docházet trpělivost.

Mel zlostně zaťala čelist. „Ta holka?“

„Mel,“ sykl varovně Edward. Ona na něj jenom rozzlobeně pohlédla a zjevně mu něco v myšlenkách sdělovala. On zavrtěl hlavou.

„Mě by taky docela zajímalo, proč jsi ji sem přitáhl. Vypadá to, že něco ví. Kolik přesně?“ vyrušil jsem jejich mentální rozhovor.

„Všechno,“ odpověděl prostě Edward a mně málem poklesla čelist. „Ale neřekli jsme jí to. Přišla na to sama. A tohle byl Jasperův nápad,“ objasnil mi ještě, než jsem se stihl na něco zeptat nahlas.

Chvíli bylo ticho, až pak jsem znovu promluvil. „Neměli jste ji do toho zatahovat.“

„Hele, přestaňte mluvit, jako kdybych tady nebyla! Jsem tady, protože chci. Ne proto, že by mě někdo svázal, nacpal do kufru auta a odvezl. A zatím jsem naživu a v pořádku, takže to zas tak žhavé s tím tvým rozhodnutím přidat se k temné straně asi nebude.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevíš, o čem teď mluvíš. Není to tak jednoduchý, jak se ti to zdá.“

„Vážně? Tak mě pouč, Spikeu. Mně totiž přijde, že na tom nic těžkého k pochopení není.“

Edel s Edwardem nás mlčky sledovali a najednou neměli co říct. Podíval jsem se znovu na Mel, která se už nekrčila za Edwardem, ale obešla jej a teď stála před ním. Vlasy se jí u konečků modře leskly díky všem těm barevným blikajícím světýlkům, ruce měla vražené do kapes džínů a s nadzvednutým obočím mě sledovala.

Nechápal jsem, jak na tohle mohla přistoupit. Proč je tady a mluví se mnou, když slyším, jak jí splašeně bije srdce, a stojí skoro dva metry ode mě? Proč si Cullenovi mysleli, že mě nějak ovlivní? A proč mi vadí, že se mě bojí? Vždyť mně může být nějaká lidská holka úplně ukradnutá.    

„Tak vidíš,“ pronesla s nepatrným vítězným úšklebkem do ticha. „Zas tak komplikovaný to nebude, co? Prostě ti to takhle přijde lehčí. Nemusíš si s ničím dělat hlavu, jenom si užíváš kasina, bary a já nevím, co ještě vyvádíš, když zrovna nezabíjíš.“ Jakýkoli náznak úsměvu zmizel při posledním slově a i její výraz ztvrdl.

„Nechápeš to,“ namítl jsem slabě, nehádal jsem se s ní.  

„Zkus mi říct, že to není pravda. Vážně, Spikeu, kolik lidí jsi zabil? Ne za celý život, ale jenom teď. Vážně jsem si myslela, že když už jsi byl s Cullenovými… na tom ale teď už stejně nezáleží.“ Kousla se do rtu a povzdechla si. „Hele, já tohle fakt nedám. Jenom tady žvaním a připadám si jako úplný idiot. Prostě je mi to líto. A připadalo mi fér říct ti ´Čau, tak možná někdy´.“

Jenom jsem ji užasle poslouchal. Znělo to trochu jako monolog nějakého psychopata, ale já měl dojem, že toho chtěla říct o dost víc. Ztrácela se v tom, očividně to měla v hlavě ujasněné, ale nedokázala to teď naráz vysypat. Jako kdybych to neznal. Možná právě proto mě nikdy na žádné duchaplné proslovy neužilo a omezoval jsem se spíš na činy.

„Tak teda čau, možná někdy… Stav se za Esmé, bude z toho mít radost. Chybíš jí a ostatním taky. I když ti by to nahlas v životě neřekli, jde to poznat,“ zakončila svůj proslov a dokonce se na mě pousmála. Pak se ale podívala na Edel a úsměv jí z tváře zmizel.

„Myslím, že řekla všechno potřebné a tys ji dokonce i poslouchal… takže víc už asi udělat nemůžeme. Je to na tobě,“ řekl Edward a znělo to jako rozloučení. „A tebe jsem rád poznal, Edeltraudo,“ dodal se širokým úšklebkem. Edel na něj nevraživě pohlédla, když ji oslovil celým jménem, a výhružně ohrnula rty, ale nezavrčela na něj.

Edward popadl Mel za paži a s kývnutím směrem ke mně oba zmizeli v davu.

Edel se pomalu a zhluboka nadechla. „Myslím, že mi máš co vysvětlovat. A měl bys začít tím lidským pískletem, na které tak zbožně zíráš.“ 

Tato kapitola je pro všechny, kteří komentovali tu minulou a udělali mi neskutečnou radost tím, že trhli rekord (19 komentů jsem u žádné kapitolovky ještě neměla). Děkuju vám, lidi. ;-)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 16. kapitola: