Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jak převychovat upíra 11. kapitola

28.07.2012 (07:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3575×

Mel

„Počkej.“ Jeho ruka mě chytila za paži a přiměla mě sednout si zpátky. Prudce jsem mu svoji ruku vysmekla a neochotně se na něj podívala. Čeká, že mu poděkuju? No, možná bych měla… ne, já vůči němu nemusím absolutně nic!

„Ve čtvrtek máme zápas. Přijď, jestli budeš mít čas.“

Nevím, jak jsem se v ten okamžik tvářila, ale inteligence z mého výrazu určitě nevyzařovala, protože Spikeovi začaly cukat koutky.

Zavrtěla jsem hlavou a vystoupila z auta. „Já tvoje myšlenkové pochody prostě nestíhám. Nazdar.“  

Zabouchla jsem za sebou dveře a skrčila se pod přívalem ledové vody. Motor tmavého auta se s vrčením probudil k životu a já i přes něj jasně zaslechla Spikeovo: „Měj se, lásko!“

„Zabít tě by bylo málo,“ zasyčela jsem potichu, když auto vystřelilo jako kulka z pistole a s hrozným pištěním pneumatik zmizelo za rohem.

„Zabij mě, prosím,“ zasténala jsem a přijala nabízenou ruku. Danny mě musel de facto vytáhnout na nohy, po tom tvrdém střetu s podlahou mě úplně přešla chuť ve hře pokračovat. Kdybych se nebála, že o mě někdo v zápalu hry zakopne, asi bych se ani neobtěžovala zvedat. Mohla jsem si gratulovat, že díky mému pohotovému zákroku smeč vysokého blonďáka neznamenal bod pro cizí tým, ale měla jsem dojem, že mi ta rána vyrazila plíce z těla.

„V pořádku?“ zeptal se mě starostlivě Danny a prohlížel si mě, jako kdyby čekal, že se znovu skácím na podlahu. 

„Snad jo,“ přikývla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a vzdálil se o několik kroků doprava, na své místo. Podání bylo na Jessice a po ostrém zapískání trenéra míč jen tak tak přelétl síť. Lauren hrající za druhý tým prolétl mezi nataženýma rukama a spadl na zem.

Sledovala jsem Dannyho, jak si prohrábl neposlušné černé vlasy a zvedl vítězně zaťatou pěst. Náladu mu nekazil ani fakt, že jsme prohrávali 12:4.

Trenér Clapp zamířil na hřiště a začal cosi horečně vysvětlovat cizímu mužstvu, takže jsme měli alespoň chvíli na oddych. Okamžitě jsem toho využila ke kontrole pravého loktu, který mi stále ještě pulzoval bolestí. Zdálo se ale, že kromě modřiny na něm žádné vážnější následky můj zákrok a následný pád nezanechal.

Pohled se mi stočil na Spikea, který znuděně házel míč proti stěně a neomylně jej opět chytal. Nemohla jsem si pomoct – i když jsem si snad každou minutu opakovala, že je to hrozný hajzl a už se s ním nebudu bavit a raději do sebe nechám uhodit blesk, než abych se vezla domů jeho autem, nedokázala jsem se na něj při každé příležitosti po očku nedívat. Jako kdyby na něm bylo něco, co automaticky znovu a znovu přitahovalo můj pohled. Něco jako magnet.  

„Mel?“ Danny mě vyrušil z mých myšlenkových pochodů.

„Hm?“ Doufala jsem, že se mě na nic neptal, protože jsem opravdu netušila, jak mu vysvětlit, že jsem byla duchem úplně mimo. 

„Mike a Jess chtějí jít zítra večer do kina a mě přizvali taky. Víš, nechci jim dělat křena, tak mě napadlo, jestli bys s námi taky nešla. Fakt bych si tam s nimi připadal jako úplný idiot, takhle bych se alespoň měl s kým bavit a nerušil ty dva.“ Díval se na mě pohledem ztraceného štěněte a já si poprvé uvědomila, jak hezký vlastně je. A taky roztomilý, když na mě prosebně koukal velkýma tmavýma očima.

„Půjdu ráda,“ usmála jsem se na něj.

„Fakt?“ zeptal se mě překvapeně. „Tak to je super, pokud ti teda nevadí horory.“

„Miluju je,“ ujistila jsem jej. Sice jsem po nich většinou nemohla spát, ale stejně jsem si stahovala do počítače další a další a okrádala se tím o spánek. Ty dvě hodiny, které jsem proseděla s pohledem přikovaným k monitoru notebooku a nervózně žmoulala v dlaních lem deky, mi za to stály.  

Danny se na mě široce zazubil. „Tak já tě vyzvednu v sedm.“

Prásk!

Nestihla jsem si ani uvědomit, co se děje, a Danny už padal na zem s bolestným zařváním.

„Au! Do hajzlu!“ 

„Danny, co se stalo?“ Odpověď jsem ale znala sama, protože mi v hlavě secvakl jeho pád a míč kutálející se po zemi blízko něj.

„Stalo se ti něco?“ strachovala jsem se a klekla si k němu. Zvedal se do sedu a třesoucí se levou ruku si držel pravačkou na hrudi.

„Je zlomená. Slyšel jsem to křupnout,“ odpověděl mi nepřirozeně vysokým hlasem. Při jeho slovech mi naskočila husí kůže. Zlomenina. Au.

„Pojď,“ vybídla jsem jej a pomohla mu vstát. Podpírala jsem jej za loket zdravé ruky a zřetelně slyšela, jak mezi zuby drtí nadávky a bolestné stížnosti.

„Kdo hodil tím míčem?“ chtěl vědět trenér Clapp a já znala odpověď dřív, než se stihl dotyčný hrdě přihlásit. 

„Já,“ přiznal se Spike a z jeho hlasu neznělo nic jako vina. Celá třída obrátila naráz pozornost od Dannyho úrazu k němu. Na tvářích několika holek se mihlo i cosi jako obdiv. Já si přála mít sílu na to, abych mu mohla tu ránu oplatit. Nikdy jsem neměla nějaké násilnické choutky, samu sebe jsem považovala za docela tolerantního člověka vyhýbajícímu se sporům, ale v ten okamžik bych mu vrazila s širokým úsměvem na tváři.

„Pane Cullene, po vyučování se dostavíte do ředitelny. A vy, slečno, odveďte pana Willise na ošetřovnu.“

Současně jsme všichni tři přikývli a my dva opustili tělocvičnu.

„Bolí to hodně?“ zeptala jsem se Dannyho celkem zbytečně, sotva jsme vyšli na chodbu.

„Ani ne,“ odporoval Danny, ale nebyl nějak dobrý lhář. Stačilo si dát dohromady to, jak si držel zraněnou ruku u těla, bolestné záškuby v obličeji, pot na čele a odpověď byla na světě.

„Ty máš s Cullenem nějaký problém?“

Zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Hrajeme spolu v týmu, sedáváme u jednoho stolu… nechápu, co to vyváděl. Vždyť viděl, že mluvím s tebou, nemohl čekat, že to chytím.“

„Něco takového se ani nedalo chytit,“ zavrčela jsem. Byla jsem si jistá, že to udělal schválně. Viděla jsem ten jeho arogantní výraz, když se skoro chlubil tím, že to on Dannyho přizabil. Viděla jsem to a teď ve mně vařila krev.

Nakonec na ošetřovnu dovedl Danny mě. Přece jenom jsem to tu ještě tak neznala a lékaře jsem – bohudík – ještě nepotřebovala. Já mu alespoň otevírala dveře a připadala si díky tomu alespoň trochu užitečná. Rozloučila jsem se s ním u dveří, kde si jej vzala do péče mateřsky vypadající postarší žena, a skoro se rozběhla na opačnou stranu školy.

Stihla jsem udělat jenom několik kroků a už zvonilo. Zrychlila jsem do klusu a vzápětí se vykašlala na důstojné chování a rozeběhla jsem se chodbou, jak nejrychleji jsem dokázala.  

Přiřítila jsem se zpět do areálu tělocvičny pozdě, většina lidí už odcházela na další hodinu a prostory už zely prázdnotou. Spike mezi odcházejícími ale nebyl, tak jsem si dělala nepatrnou naději, že bych ho ještě mohla někde odchytit.

Netušila jsem, co přesně mám v plánu, nebo jestli nějaký vůbec mám. Vřelo to ve mně, doslova jsem pěnila vzteky. Nechápala jsem, proč to udělal, ale jedno jsem věděla jistě – nebyla to náhoda. Kdyby to bylo nechtěně, dokázala bych to pochopit, ale představa, že po Dannym mrštil ten míč a chtěl mu ublížit, mě vytáčela k nepříčetnosti.     

Zastavila jsem se před dveřmi do chlapecké šatny a na chvíli zaváhala. Uvnitř bylo absolutní ticho, tak jsem se odvážila stisknout kliku a otevřít dveře.

Na první pohled byla místnost prázdná a já už chtěla jít zpět na chodbu a pokračovat v pátrání, ale potom jsem si všimla vysoké a naprosto nehybné postavy stojící v rohu.

„Spletla sis dveře?“ zajímal se Spike ironicky a stáhl si triko na tělocvik, jako kdybych tam vůbec nebyla.

„Ne,“ odsekla jsem krátce a snažila se vzpomenout si, proč jsem sem přišla. Šlo to hodně těžko, když mě se zvednutým obočím sledoval sexy kluk oblečený jenom v džínách a čekal na vysvětlení.

No tak, Mel! napomínala jsem se, přestaň na něho zírat a už něco řekni, proboha!   

„Udělalas to schválně.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ujela mi ruka,“ ušklíbnul se a ten jeho arogantní tón mi z hlavy vyhnal veškeré úvahy nad tím, že vypadá líp než kdejaký hollywoodský herec ve vyretušovaném photoshootu.

„Udělals to schválně,“ zopakovala jsem tvrdohlavě, jako kdybych se snažila to Spikeovi vnutit.

„Nějak zvlášť bystrý postřeh,“ okomentoval to jízlivě a stále se neměl k oblečení trička, což ale bylo v ten okamžik vedlejší. Nechápala jsem, jak se tak rychle mohla vrátit moje bojovná nálada.      

„Proč jsi to udělal? To ses prostě nudil a řekl sis, že aspoň bude sranda, když někoho přizabiješ, nebo co?“

„Myslím, že není tak blbý, aby nepochopil, za co to bylo. A tobě po tom nic není, to je mezi námi dvěma.“

„Omyl,“ opravila jsem jej. „Varuju tě, pokud se na Dannyho ještě jednou třeba jenom křivě podíváš, už to bude osobní i pro mě.“ 

Přimhouřil oči a naklonil hlavu na stranu. „Proč ho tak bráníš?“

„Co je ti do toho?“ prskla jsem podrážděně a vyhnula se tím otřepaným fázím o přátelství a mém až moc silném ochranářském sklonu, který z mého pokoje v Seattlu dělal něco jako útulek pro všechna ta nebohá nalezená zvířátka, kterým jsem potom hledala nový domov. Sice jsem díky tomu přišla o několik kusů oblečení, které jsem nechala neopatrně v dosahu nenechavých tlam a pacek, ale stejně jsem se nepoučila a jednou dvakrát do roka přinesla pod bundou nového nalezence.

Překročil lavičku a udělal několik kroků ke mně. Zpozorněla jsem a propalovala ho varovným pohledem.

„Proč?“ zeptal se mě znovu, ale nevypadalo to, jako kdyby ho to zajímalo. Ptal se mě spíš, jako kdyby to potřeboval vědět. Ve filmech se tak ptávali civilisté, jaký drát na bombě mají přestřihnout, aby přežili. 

A vzápětí mě napadlo nové a šílené vysvětlení – žárlil. Vysvětlovalo by to, proč tak nečekaně vyjel po Dannym, který se se mnou jenom bavil, proč na mě teď tak naléhá, jako kdyby chtěl slyšet, že s Dannym chodím.

Ale nedávalo to smysl – byl to Spike. Spike, který mi každým slovem dával najevo, jak na mě kašle. Spike, který neměl důvod žárlit na Dannyho, když to byl on, kdo se mnou spal.

I tak jsem se ale rozhodla to říct nahlas. I když to nebude pravda, jeho obrovskému egu se něco takového nebude poslouchat nejlépe.

„Žárlíš,“ pronesla jsem suverénně místo odpovědi.

Reakce byla ještě bouřlivější, než jsem čekala. Mužská ješitnost zapracovala. Pevně zaťal ruce do pěstí, svaly na předloktí a pažích mu vystoupily a zřetelně jsem viděla, jak se mu napnula čelist. Jeho obličej jsem viděla z profilu, jak obrátil hlavu, ale dokázala jsem si představit ten naštvaný výraz.  

„Žárlíš,“ opakovala jsem a užívala si ten pocit, že mám aspoň pro jednou na vrch. Vzápětí se pohnul neuvěřitelně rychle a stál u mě tak blízko, že se nedalo mluvit o něčem jako osobním prostoru. Nezáleželo ale na tom, jak blízko byl, mě odzbrojil ten jeho pohled.

Jeho oči se najednou zdály podstatně tmavší, nebyla v nich ani stopa po teplé zlatavě hnědé, byly úplně černé. V ten okamžik jsem měla dojem, jako kdybych si podepsala rozsudek smrti. Tvářil se, jako kdyby byl odhodlaný mě zabít.

Instinktivně jsem škobrtla o krok zpátky a bokem se praštila o kliku dveří. On ale můj pohyb pružně napodobil, takže jsem si nějak nepomohla, naopak se rukama opřel o dveře a já díky tomu neměla kam uhnout.

Pod tíhou jeho zlostného pohledu jsem jenom nasucho polkla a zavřela pusu.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jak převychovat upíra 11. kapitola: