Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 5. kapitola

25.05.2010 (20:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4622×

Nemohla jsem si připadat hůř. Pryč byla Voletra, Španělsko, teplo i on. Přede mnou se tyčil monumentální dům. Tři patra, čtyři garáže, velká zahrada a samozřejmě les. Přímo za domem. Z druhé strany skály a výhled na jezero. Dokonalá, nedobytná pevnost. Jenže i přesto to nebyl domov. Prozatím ne. Představila jsem si svou vězeňskou celu. Kdesi v útrobách ztraceného hradu ve finském lese.

„Neboj se, vybereš si pokoj sama. Určitě to nebude cela, toho se bát vážně nemusíš,“ tišil mě Edward

Když jsem vešla do domu, první pohled padl na velké dominantní schodiště.

Po jeho levici kuchyně, po pravici obývák a kdesi za ním – jídelna, koupelna. Možná. Nějak moc jsem to nezkoumala.

První patro mě už začalo zajímat víc. Čtyři velké pokoje. U každého soukromá koupelna. To už se docela podobalo Volteře. Velká okna, prosklené zdi, balkony.

Druhé patro přesně kopírovalo to první. Třetí patro byl ráj. Bylo to podkroví. Kvůli trámům a zkosené střeše se vešla jen jedna místnost s koupelnou.

Střešní okna, malý balkonek, jaký býval v italských domcích.

Zamilovala jsem se.

„Myslel jsem si to,“ culil se Edward.

Bella se jen usmívala. Bylo od nich hezké, že šli se mnou. Máma s tátou se drželi tiše za nimi.

Nikdy jsem nepochopila jejich přístup. Místy jsem mívala pocit, že mou mámou je Bella a ne Renesmee.

Proč?

„Necháme tě zabydlit se. Přijď potom dolů, ano?“ vybídl mě Edward a odvedl Bellu pryč. Než stihl táta následovat mé prarodiče, přibouchl mu Edward dveře před nosem.

Zůstala jsem tam s nimi.

Táta se rozhlížel po pokoji a máma se jen culila.

„Víš už, jak pokoj zařídíš?“ vyhrkl nervózně táta.

„No, přemýšlela jsem nad něčím tematickým, co třeba Turecko v jejich zotročování?“ rýpla jsem si. Máma jen protočila oči a táta nevěděl kam s rukama.

„Rory, co to vymýšlíš? Proč otroci? Co tím chceš říct?“ šeptala máma.

„Nechci tu být. Asi. Možná – já nevím.“

„Pomůžu ti pověsit nebesa, jestli chceš,“ nabídl se táta a máma si jen povzdechla. Nakonec to vzdala a odešla. Táta mě překvapil. Vžil se do role a nechal se unášet se mnou na vlnách fantazií.

Když jsme večer skončili, sešli jsme do „katakomb“ a dali si večeři.

Mluvili jsme o mém doupátku tak rozvášněně, až to začalo zajímat Rose s Alice.

„Páni,“ vydechly obě, když uviděly o půl hodiny později naše dílo. Táta se nadouval pýchou a já v podstatě též.

„Palmy,“ vydechla Rose.

„Koberce?“ spekulovala Alice. Potěšilo ji nadšené kývnutí Rose. Já se naopak zděsila. Jejich rozhovor směřoval k nejhoršímu scénáři, který se po jejich radostném výkřiku změnil v realitu.

„Nákupy!“ vyjekly a já, máma i Bella jsme se dekovaly z pokoje.

Pánové se mohli potrhat smíchy do chvíle, než s nimi obě domluvily odpolední program ve městě.

Nákupy druhého dne dopadly více méně podle očekávání. Já s Bellou a mamkou jsme jen stály v kabinkách a poslušně se navlékaly do oblečení od tetiček.

Po třech hodinách nás konečně propustily a nechaly si odnést tašky do aut. Prozíravě jsme jely dvěma auty. Kluky to čekalo odpoledne.

Zatím, co byli oni pryč, učila jsem se s maminkou a Bells nový životopis rodiny.

„Zopakuj to,“ vybídla mě máma.

„Rodiče cestují, jsme tu s tetou. Babička je Bella, děda je Edward, ty jsi táta a táta je Nessie,“ brblala jsem unavená a zmátožená.

„Vypadám, jako táta?“ bránila se máma.

„Ne, proč?“ nechápala jsem.

„Nessie, nechme ji už. Očividně teď neví, co říká. Je už z toho mimo,“ přerušila nás Bella.

„Zítra nastupujeme,“ oponovala jí maminka.

„No a?“ povytáhla obočí Bells.

„Mami, mne jste taky nutili,“ nepřestávala Bellu přesvědčovat mamka.

„A stejně sis to nepamatovala,“ vzala jí vítr z plachet.

Vyhrála a já si mohla zalézt s Fidem do doupátka. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad zítřkem.

Určitě to zkazím. Prořeknu se. Něco plácnu, nebo dokonce – sebou plácnu. Ostuda!

Co kdybych byla němá příbuzná? To bych toho nemusela tolik zkazit. Určitě si na mě budou ukazovat prstem.

Brr!

Otřásla jsem se a nadskočila. Oči jsem měla navrch hlavy.

„Promiň, to jsem nechtěla,“ omlouvala se Rose, sklánějíc se nad mou postelí.

„Co se děje?“

„Pomalu vstávej, dole máš snídani,“ usmála se.

„Snídani? Co?“ Byla jsem mimo. Musela jsem usnout a prospat zbytek volného dne. Byla jsem rozlámaná a možná ještě víc vyděšená než včera.

Osprchovala jsem se a zabalená v županu jsem sešla do kuchyně. Máma s tátou měli na tváři stejně nerudný výraz jako já. Bella s Edwardem se opírali o kuchyňskou linku a tiše se jim smáli.

„Dobré ráno?“ uvítal mě Edward.

„Když to říkáš,“ odsekla jsem. „Omlouvám se, dobré ráno,“ opravila jsem se.

Táta jen střelil rozzuřeným pohledem kolem sebe a mamka se usmála. Natáhla jsem ruku po toastu s marmeládou, který mi však pod prsty zmizel.

„Oblékat, nebo přijdeme hned první den pozdě,“ křičela Rose.

Alice mě tlačila do pokoje.

„Tohle, tohle a ještě tohle. Ne, počkat, tohle bude lepší,“ švitořila, když mi vyndávala ze skříně věci.

Naházela mi je na postel a zmizela.

Červený slabý rolák a přes něj další svetr v béžové barvě do půli stehen. Černé džíny a vysoké kozačky na malém podpatku.

„Chceš mě zabít?“ vyhrkla jsem hlasitě a věděla, že mě Alice uslyší.

Jenže tím to celé jen začalo.

Jakmile jsem o půl hodiny později sledovala z auta novou školou, měla jsem chuť utéct.

„Tak vylez,“ přemlouval mě táta.

„No, nejdu!“ odporovala jsem poněkolikáté.

„Vylez,“ sykl už vztekle. Lidé se otáčeli a moje rodina se začínala cítit divně.

„Zlato, bude lepší, když vylezeš, pokud na nás nechceš moc upozorňovat,“ vybídla mě stále ještě s úsměvem Rose.

„Jděte beze mě,“ navrhla jsem, jenže to už mě z auta vytáhly dvě silné, horké paže.

„No, a pak že to nepůjde,“ smál se Emmett. Táta mě jediným pohledem umlčel a naše kroky se stočily k budově.

Bella láskyplně objímala Edwarda, který kolem sebe vrhal umučené, vražedné a nenávistné pohledy podle toho, kdo kolem nás prošel. I táta se k mámě měl víc než doma. Možná chtěl dát světu najevo, že patří k sobě. Stejně jako Rose s Emmettem a Jasper s Alice. Jen já šla sama. Pryč byla rodinná láska. Prostě jsem tam byla jen já.

Prohlížela jsem si obrazy na zdech chodby. Zarámované trofeje školy, diplomy, ohodnocení, nebo práce studentů.

Jeden obraz mě zaujal víc než ostatní. Spíš to byla fotografie. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči.

Černobílá s barevným kvítkem v koutě. Ležel na silnici. Alespoň jsem si to myslela. Vypadalo to tak. Fotka působila smutně a přesto nadějně. Zkoumala jsem každý detail. Pukliny v chodníku, jednotlivé lístky kvítku.

Jen jsem nedokázala kvítek pojmenovat. Byl mi natolik známý, jen jsem z šoku nad tou krásou zapomněla vše. Jméno, rodinu, místo - kde jsem, název rostliny z fotografie.

Hledala jsem nějaký popis, nebo autora, ale nikde nic nebylo.

„Chtěl bych tě vyfotit,“ ozvalo se za mými zády. Leknutím jsem nabourala do zdi, když jsem se otáčela. Stál tam kluk. Měl rovné, hnědé vlasy k ramenům, rty do tvaru splasklého srdíčka a velké, hnědé oči. Byl vyšší, než já. Usmíval se do chvíle, než si prohlédl mou tvář. Zhluboka se nadechl, sáhl do batohu a vytáhl malou tašku.

„Nehýbej se,“ špitl a cvakl s fotoaparátem. Nestihla jsem se rozkoukat, když se blesk objevil znovu.

„Co to děláš,“ nesl se vzduchem rozzuřený hlas. Rychlým krokem se k nám blížil táta.

„Jen si ji chci vyfotit, klid, kámo.“

„Nech ji být,“ sykl táta.

„Tat…“ zarazila jsem se v čas.

„Jakeu klid. Nevyšiluj. Ten kluk ji jen fotí,“ krotila ho Bella.

„Nebude ji fotit,“ syčel táta.

„Nevěděl jsem, že s ní chodíš, vážně ne. Myslel jsem, že máš tamtu,“ hodil hlavou kluk směrem k mamince.

„Co ty se staráš?“ vyjel po něm táta.

„Edwarde,“ prosila ho o pomoc Bella.

„Taavetti ji jen fotil, Jacobe. Odcházíme,“ řekl rázně a přidal k tomu vysvětlující výraz.

„My se známe?“ vyhrkl kluk.

„Ne, proč?“ odsekl Edward. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Byl vzteklý, odměřený a nepřístupný.

„Znáš moje jméno.“

„Máš ho na batohu, fotografe,“ vydechl Edward a protočil panenky, jako kdyby to bylo nad slunce jasnější.

„Jo, no jo. Zapomněl jsem.“

„Rád jsem pomohl,“ ušklíbl se Edward a měl se k odchodu. Táta po mně střelil pohledem a šel za dědou.

„Omlouvám se,“ špitla jsem. Bylo mi docela trapně za mou rodinu. Taavetti tam stál, díval se za námi a měl pusu dokořán. Nejspíš byl z jejich jednání stejně překvapený jako já.

„Co to mělo znamenat?“ vyhrkla jsem na ně u oběda.

Rose vybrala stůl co nejdál od ostatních lidí.

„To je hra, Rory. Musíme se tak chovat,“ vysvětloval Jasper, který vycítil mé rozpoložení.

„Nezájem, ten kluk byl milý.“

„Jo, to byl,“ culil se Edward. Zalapala jsem po dechu.

„Vždyť si ho tam znemožnil, dědo,“ hlas mi skočil o oktávu.

„Pšt!“ okřikla mě máma.

Nepšti mě furt! Ječela jsem v duchu na mámu.

„Ehm,“ odkašlal si Edward. Vztekle jsem na něj vyplázla jazyk.

Finsko se mi přestávalo líbit stejně, jako celá má rodina. Nepoznávala jsem je. Co to dělají?

„Rory, nechceme nikomu ublížit, je to pro jejich dobro, chápeš to už?“ šeptal dál.

Zuřivě jsem upila vodu a vstala.

„Kam se řítíš?“ vyhrkl táta.

Do p…

„Rory, už dost,“ sykl Edward a přerušil tím můj vnitřní výlev.

Už mě nebaví být pod drobnohledem.

Jen kývl a já mohla odejít z jídelny. Měla jsem před sebou volnou hodinu, kterou jsem se rozhodla strávit na lavičkách u školy. Švihla jsem batohem pod stolek a stočila se na jednu z laviček. Od pusy mi stoupala pára.

Celou dobu, co jsem byla ve Finsku, jsem neměla moc času na to, abych přemýšlela o všem, co se stalo, nebo dokonce stane. Utekla jsem před problémy, jenže tím se nevyřešily.

„Můžu?“ špitl vedle mě hlas.

„Jo, klidně,“ vydechla jsem. Bylo mi jedno, jestli si Edward sedne, nebo ne. Stejně by dělal, co sám uzná za vhodné. Neměla jsem ani energii se na něj podívat po tom výstupu ráno. „Proč si na něj byl takový?“ neubránila jsem se otázce. Dlužil mi odpověď. Měla jsem právo vědět, v čem spočívá ta jejich zrůdná hra.

„Já se ho jen zeptal, odkud se známe, omlouvám se,“ odpověděl mi. Znejistěla jsem a konečně jsem otočila hlavu.

Vedle mě neseděl děda, ale Taavetti.

„Ou, ehm – já… no, spletla jsem se, máš stejný hlas, jako můj dě… sně nevrlý bratr,“ vybruslila jsem. Taavetti se na mě usmíval, v ruce svíral fotoaparát.

„Jste si podobní, vážně.“

„No, to ti tedy dík,“ vyhrkla jsem.

„Ne, to nemělo být nic ve zlém, vážně ne. Jen máte podobné vlasy. I ta malá, co randí s tím indiánem je ti podobná. Ostatně i ten indián ti je trochu podobný.“

„Hezky se v tom motáš,“ smála jsem se.

„Jo, to jo,“ culil se. „Myslíš, že bych si tě mohl ještě vyfotit?“

„Někdy jindy, jo? Blíží se sem rozzuřený vlk,“ sykla jsem a hodila hlavou směrem k rozběsněnému tátovi, který div neběžel k nám.

„Docela se ho bojím, věříš?“ zasmál se Taavetti.

„Buď rád, že neznáš jeho druhou stránku,“ rozesmála jsem se já.

„Nedáš si pokoj, co?“ vrčel táta.

„Kde je napsáno, že s ní nesmím mluvit?“ bránil se Taavetti.

„Stačí, že jsem to řekl, ne?“

„Sorry, ale nestačí. Nejsi její táta, tak se zklidni, kámo,“ odbyl ho Taavetti.

Mohla jsem vidět na tvářích přihlížející rodinné skupinky pobavené výrazy a přísahala bych, že slyším Emmettův smích. Táta jen vytřeštil oči a začal se třást.

„Ups, klid!“ zasahovala jsem.

„No, promiň, ale tvůj příbuzný to fakt přehání. Chová se, jak kdybys byla porcelánová. Ať tě nechá dýchat, ne?“

„Taavetti, raději bychom to neměli víc vyhrocovat, buď tak hodný. Musíme jít,“ vymlouvala jsem se.

„Co ta fotka?“ křičel za mnou.

„Žádná fotka,“ vrčel táta.

„Tebe jsem se neptal cápku,“ sykl Taavetti a bylo zle. Táta se vytrhl z mého sevření, které bylo slabé, a skočil po něm. V tu chvíli se do jejich pře přimotal Emmett s Jasperem.

„Edwarde, dělej něco?“ prosila jsem ho.

„Já mu fandím, to stačí, ne?“ krčil rameny a Bella jen protočila panenky.

„Komu fandíš?“ rýpla si Rose.

„No jistě, že Jacobovi,“ plácl se do čela.

„Dědo!“ osopila jsem se.

„No, promiň. Ten kluk se mi nelíbí,“ vrčel děda.

„Mně ale jo,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, co říkám.

Alice, Rose, Edward i Bella s mámou na mně zůstali viset pohledy. Za mými zády ustal boj. Nejspíš to slyšeli i oni.

„Dědo?“ zamumlal přidušeně Taavetti.

Ups…

Mé shrnutí

Jahodové nebe - 4. kapitola

Jahodové nebe - 6. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 5. kapitola: