Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jahodové nebe - 21. kapitola

15.06.2010 (08:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4948×

V následujících třech týdnech, které zbývaly do mého odjezdu z Finska, jsem měla čas přemýšlet nad spoustou věcí.

První z nich bylo Alice prořeknutí. Co myslela tím, že jsem prvorozená? Bylo vážně možné, že je maminka těhotná? Co by to znamenalo pro mě? Pro ně? Pro to dítě? Proč jsem to ještě nevěděla? Je hubená, takže by to nemohlo být tak dlouho. Možná si tím ještě není jistá, nebo měla jen teta předtuchu. Jenže ona nemohla vidět vlčí dítě, nebo ano? Co když by bylo, jako já? Nebo – nedej bože – jako táta?

Tím jsem se dostala ke svému druhému problému. To, že se mi pokusil zabít přítele, mě dostalo na kolena a udělala jsem spoustu špatných rozhodnutí. Nedobrovolně jsem vykopala jeho hrob a prohlásila jej prozatím za nezvěstného. Po tom incidentu se doma neukázal dva dny. Máma jen vysedávala s telefonem v ruce a neustále spolu něco řešili. Když nebrečela, rozčilovala se. Když se nečertila, přemlouvala. Mě, jeho, nás.

„Rory, táta to přehnal, ale promluv si s ním. Jdi za ním, prosím,“ žádala mě den, co den.

„Nejdu, pro mě neexistuje,“ vrčela jsem.

„Je to tvůj táta,“ vzlykala pokaždé a já s jejím pláčem v uších chodila spát. Možná proto jsem vypadala hůř a hůř. Když se potom veličenstvo vrátilo domů, padla mu máma kolem krku, porval se s Emmettem i Edwardem, kvůli depresivnímu rozpoložení rodiny, když odešel a zkoušel to urovnat se mnou.

Divila jsem se, že mě neposílají do nemocnice, jestli nemám spavou nemoc. Pokaždé, když jsem ho slyšela, nebo viděla, semkla jsem víčka a předstírala spánek.

Přeci jsem mu to nemohla odpustit jen tak!

To, co řekl, co udělal. Byl schopný jít přes mrtvoly, když něco chtěl. Jenže říkat Taavettimu o otisku…

Což byl můj třetí problém.

Naštěstí si na to nevzpomněl za celé tři týdny, jenže jsme před sebou měli půl roku. Musela jsem nejprve mluvit se Sethem, který se mi stal stínem. Volal každý večer ve stejnou hodinu. S ním jsem se dostávala opět do klidu a pohody. Jemu jsem si mohla vylévat srdce a věděla jsem, že to nepoví. Bylo sice pravdou, že o tom věděla celá smečka, ale táta do ní už nepatřil. Sam byl od té dobroty a vydal alfa rozkaz o tajemství.

S Taavettim jsem trávila veškerý svůj volný čas. Byl roztomilý s tou dlahou, kterou mu měli sundat den před odjezdem.

Táta mi málem zničil celou budoucnost.

Blížil se den D, kdy se mělo odjet. V pátek jsme se shromáždili v tělocvičně a profesoři nás seznámili s tím, co se bude dít.

„Poletíme pár hodin, to vám může být jedno. Na letištích budou čekat vozy s vašimi novými rodiči. Prosím, choďte jeden po druhém sem ke mně a berte si své instrukce, ano?“ vybídla nás starší profesorka, kterou jsem měla na matematiku. Saara stála vedle ní a přitrouble se culila na mě i na Taavettiho.

Když jsem přistoupila k malému stolku, dala mi do ruky lístek se jmény mé nové rodiny a podrobný popis neděle, kdy se mělo odjet. Podepsala jsem jí, že jsem byla se vším seznámena a souhlasím.

Souhlasím? No, když to říkají…

Vyšla jsem z tělocvičny a teprve u skříňky jsem si prohlédla lísteček se jménem své rodiny.

Rodina Danteova…

Svraštila jsem obočí. To nezní moc americky, pomyslela jsem si. Zastrčila jsem lístek do učebnice biologie a vyrazila na parkoviště, kde jsem se měla sejít s rodinou.

„Tak co?“ vyzvídala Bella.

„Nic, jen nám říkali o té neděli. Mám už jméno rodiny, kde budu bydlet.“ Děda se přitom zamračil.

„Dante?“ špitl podezřele.

„Znáš je?“ vyhrkla jsem.

„Je mi to povědomé. Měl bych to znát. Vím to, ale odkud?“ přemítal.

Jeho úvahy trvaly až domů. Neustále to jméno opakoval, jenže si pořád nedokázal vzpomenout, odkud jej zná.

„Jak bylo?“ vyhrkl táta ve dveřích s úsměvem. Ten den s mámou nejeli. Prý mají něco k vyřízení. Potlačila jsem škleb a protáhla se kolem něj do domu.

„Neznáš Dante?“ zajímal se Edward.

„To je ten Christo, ne?“ brblal táta a já nedokázala potlačit protočení očí.

„To byl Monte,“ sykla jsem a řítila se do pokoje.

Dnešek byl posledním dnem, kdy jsem mohla řešit své tři oříšky.

Rozhodla jsem se, že začnu s tím, který byl nejblíže. Máma.

Když jsem měla úkoly a přípravu do školy hotovou – i když zbytečně – seběhla jsem do jámy lvové.

Mámu jsem našla u klavíru s dědou. Brnkali cosi nového a neuvěřitelně se bavili. Mámu jsem dlouho neviděla takhle spokojenou. Byla, jako sluníčko. Možná bych měla svůj dotaz odložit, než bude mít opět svou normální náladu. Edward se po mně otočil a zavrtěl hlavou.

„Ness, půjdu se podívat za maminkou,“ špitl a políbil ji. Tohle byl krásný vztah otce s dcerou. Ne ten, který jsem měla já.

Máma se zvedla od klavíru, když mě uviděla ve dveřích, zarazila se.

„Děje se něco?“ vyzvídala.

„Jsi těhotná?“ vyhrkla jsem vztekle. Naštvalo mě, že hned musí něco být, abych si s ní šla popovídat.

„Kdo ti to řekl?“ vydechla šokovaně.

„Není to jedno? Jen se tě ptám.“

„Ano, jsem. Budeš mít sourozence,“ usmála se. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Proč si mi to neřekla?“

„Chtěla jsem počkat, až budu mít jistotu.“

„Máš ji?“

„Už ano.“

„Pche…“ odfrkla jsem si.

„Pche?“

„Jo, pche… Už to víš, tak proč si váhala?“

„Protože nevím, jestli zvládnu ještě jedno,“ špitla.

„Ty už jsi nějaké zvládla?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si mohla váhu slov uvědomit. Trhla sebou. „Omlouvám se,“ vzdychla jsem.

„Rory, pojď si ke mně sednout. Nejspíš bychom si měly už konečně promluvit,“ vybídla mě. „Vím, že ti Alice řekla, jak to bylo. Mrzí mě, že jsem to neudělala já. Je mi líto, že jsem selhala. Moc jsem si tě přála, vážně. Jenže když jsem potom viděla Bellu s Edwardem, jak se o tebe starají. Dobře se starají… Bylo mi ještě hůř. Věděla jsem, že spolu nikdy nebudeme mít ten správný vztah, kdy za mnou přijdeš s nějakým problémem, nebo si jen tak popovídat. Napadlo mě, že bude lepší, když ti mámu bude dělat Bella,“ šeptala.

„Skvělé. Takže si rozhodla za mě a vůbec si mi nedala šanci si vybrat, ano?“

„Bylo to pro tvoje dobro.“
„Ne, nebylo.“

„Teď už to vím i já.“

„Mami, ještě máme čas. Ještě je šance. Až se vrátím, bude to lepší. Budeš mít brášku a tomu to vynahradíš i za mě. Nevzdávej to,“ prosila jsem ji.

„Myslíš, že to bude kluk?“ usmála se.

„Jistě, že bude. Kdo jiný by měl tátovi rozbít čumák?“ smála jsem se.

„Mluvil někdo o mě?“ ozvalo se za mými zády.

„Ne, Jacobe. Nemluvil,“ sykla jsem.

„Rory, pořád se zlobíš?“ vyzvídal táta.

„Mami, půjdu si lehnout, ano? Ráno brzy vstávám, musím se jít podívat na Taavettiho. Mají mu sundávat dlahu,“ vysvětlovala jsem a odešla.

Tátu vyřídím jindy. Třeba zítra. Nebo pozítří… Nebo až se vrátím.

Telefon můj krok zrychlil. Vyběhla jsem do pokoje a natáhla se pro mobil.

„Jo,“ křikla jsem do telefonu.

„Au,“ zaskučel Seth.

„Když au, tak au, ale ve Finsku se říká spíš čau,“ smála jsem se.

„Písmenko č zaniklo ve tvém řevu, Sněhurko,“ skučel.

„Hele, nebyla to náhodou ještě nedávno Sněhulka?“

„Byla, ale potom jsem zjistil, že to je nějaký medvěd s velkým zadkem, co umí čarovat. Tak je lepší holka s mateřskou školkou, než mluvící brumla, ne?“

„Holka se školkou?“

„Trpaslíci, Rory…“ ujasnil mi.

„Ty jsi trpaslík,“ sykla jsem rozzuřená sama na sebe, že jsem jeho školku nepochopila a nechala se nachytat.

„No dovol! Jsem velký!“

„Jo, to jsi. Teď jen záleží, co jsi velký…“

„Vlk,“ doplnil ihned.

„Spíš vlčík,“ rýpla jsem.

„Jsem druhý nejvyšší, náhodou,“ bránil se.

„Náhodou?“

„Hej, ty máš náladu,“ sykl.

„To dělá Jacob,“ vrčela jsem.

„Tvůj pohřešovaný táta?“ smál se.

„Chtěla jsem si popovídat s mámou, jenže on se tam přisr…“

„Rory!“ okřikl mě dřív, než jsem dořekla „al“. „Tobě to vážně prospěje. Těším se na to slíbené kafe. Co Taav?“ zeptal se.

„Zítra mu sundají dlahu. Něco podnikneme, než odtud zmizíme.“

„Chci ho poznat,“ prosil.

„Chci letět do vesmíru,“ smála jsem se.

„Měl bych poznat svou konkurenci v lásce.“ Zpozorněla jsem.

„Prosím?“

Na druhém konci bylo ticho. Jen tichý dech přenášený mikrofonem ve sluchátku mi říkal, že tam stále někdo je.

„Sněhurko, promiň, ale musím jít. Je tu menší problém. Uvidíme se v pondělí, ahoj,“ vychrlil a telefon ohluchl.

V pondělí? Jak to myslel?

Mé shrnnutí

Jahodové nebe - 20. kapitola

Jahodové nebe - 22. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jahodové nebe - 21. kapitola: