Seznamte se s Rory..., zvláštním dítkem zvláštních rodičů, Renesmee a Jacoba. Její osud se ubírá prapodivně točitou cestou a mnohdy zakopne o kámen nebo o drn plevele. Přes to všechno věří, že i ona jednou uvidí jahodově zbarvené nebe z náruče své lásky. 10. kapitola - Slunce, česnek, polibek
04.06.2010 (20:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4973×
Ono se řekne – po stopách ledního medvěda, jenže kudy? Taavetti mě táhl s potutelným úšklebkem kamsi do pryč a já jen mlčky kráčela za ním. Můj telefon tiše spal v batohu a já doufala, že přežiju nejen tohle dobrodružství, ale i návrat. Bylo víc než jasné, že jakmile mě táta vyhmátne, bude zle. Hodně zle, jenže tím jsem si nehodlala kazit výlet.
Taavetti celou cestu radostně vyprávěl o tom jeho „vlkovi“ a já se jen pokoušela nesmát. Byl tím tolik pohlcen a nadšen. Kdyby jen věděl, že jsem to já. Na chvíli jsem si dovolila zvážit, jak by reagoval.
„Je tam i sauna.“ Zachytila jsem jeho nové téma ve chvíli, kdy se na mě otáčel s očekáváním nějaké reakce.
„Sauna?“
„No jo, bude se ti tam líbit. Konečně se prohřeješ, jsi neustále ledová jak upír,“ smál se.
„Říká se smrt,“ sykla jsem nervózně. Byl až moc blízko pravdě.
„To je sice možný, ale ty jsi upír.“
„Vtipný,“ panikařila jsem.
„Ne, vážně. Trošku se o to zajímám, ale ty se mi budeš smát,“ obracel směr hovoru.
„Nebudu,“ vydechla jsem plná očekávání přicházejících hrůz.
„No, když jsem tě viděl poprvé – nesměj se!“ okřikl mě, když se mi začaly třást koutky úst.
„Já se nesměju,“ bránila jsem se.
„Když jsem tě viděl poprvé,“ zopakoval, „řekl jsem si – oni vážně existují!“ zasmál se. To už mi vtipné nepřišlo. Nejspíš proto byl děda tak hodně odměřený. Taavetti byl pravdě blíž, než jsem si myslela.
„Ale?“
„No, když sem potom vyvolal ten film, tak trochu jsem doufal, že na té fotce nebudeš a mně se potvrdí, co jsem si myslel,“ zesmutněl. Chudáček naivní, kdyby jen věděl, že to, co četl, jsou jen báchorky pro malé děti.
„Omlouvám se, že jsem tě zklamala,“ špitla jsem a pořád jsem se ovládala, abych se nerozesmála.
„Stejně si to pořád myslím, víš? Trochu jsem v tom šťoural a zjistil jsem, že existuje spousta legend. Některé nejsou tak staré, jen pár let. Nemyslíš, že je to zvláštní?“ Měla jsem z něj tachykardii a nejspíš i chvilkovou zástavu. Legendy staré pár let?
„Co je v těch legendách, Taave?“ vyhrkla jsem.
„No mluví se o Itálii a o kolébce upírů. Prý je to někde ve Volteře, nebo kde. Chci tam zajet, pojedeš se mnou?“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.
„Blázne, jsou to jen povídačky,“ rozmlouvala jsem mu to.
„Máš ráda česnečku?“
„Ne, fuj, proč?“ zašklebila jsem se. Taavetti přimhouřil podezíravě oči.
„Co sluníčko?“
„Nejsme přátelé. Mám po něm ehm… vyrážku?“ zkusila jsem jedinou výmluvu, která mě napadla.
„Voní ti to?“ Zamračila jsem se. Taavetti si strhl malý strup na kloubech prstů a strčil mi ruku pod nos.
„Zešílel si? Co to je?“ ječela jsem.
„Test?“ panikařil.
„Test – čeho?“
„Tebe?“
„Nebuď směšný. Nevidíš, že je den? Copak upíři chodí ven ve dne? Nemají spát v rakvích?“
„Třeba jsi jiný druh?“
„Jo? Jaký?“
„Třeba jsi křížená, co já vím?“
Zírala jsem na něj s pusou dokořán, když se začal smát. Očividně se bavil. Já však ne. Trnula jsem hrůzou.
„Hele támhle to je, pojď,“ vybídl mě a zamířil mezi stromy k malé stříšce trčící mezi nimi. Víc z toho vidět zatím nebylo.
Byl to malý roubený srub s přístřeškem, ve kterém nejspíš byla již zmiňovaná sauna.
„Pokoj, koupelna, ložnice, kuchyně,“ vyjmenovával, když procházel jednotlivými pokoji.
Jakmile jsem se usadila do křesla u malého krbu, venku se změnilo počasí. Těsně vedle mé nohy se rozzářil paprsek čistého horského slunce.
Brr! Pomyslela jsem si a odtáhla se.
„Hele sluníčko!“ radoval se. „Jdeme? Ukážu ti rokli,“ vyhrkl.
„Jsem utahaná, nejdu,“ sykla jsem. Přeci po mně nemohl chtít, abych šla na sluníčko? Lekl by se mě.
„Odnesu tě,“ smál se.
„Ne.“
„Neboj, nosil jsem v lese těžké klády, tebe zvládnu,“ ujišťoval mě a natáhl ruce.
„Taave, já nechci,“ zavrčela jsem vztekle. Konečně se zarazil. Sledoval mou zuřící tvář a mně došlo, že tiše vrčím.
„Tys vrčela?“ vydechl.
„Ne,“ bránila jsem se.
„Jo, vrčela. Jak si to udělala?“
„Nevrčela jsem. Lidi nevrčí.“
„Tys vrčela.“
„Nevrčela!“
„Jo jo.“
„Nechceš ještě kousnout, abys měl kompletní halucinaci?“ sykla jsem.
„Jsi jedovatá?“ špitl a myslel to smrtelně vážně.
„Chceš to zkusit?“ K mému šoku natáhl ruku a čekal.
„Štveš mě!“ křikla jsem a vstala.
„Rory, co jsi zač?“ vydechl.
„Prosím?“
„Kdo jsi? Nesnášíš česnek…“
„To nemyslíš vážně! Ty snad máš rád česnečku?“ vyjekla jsem a doufala, že řekne – Ne.
„To nemám, ale…“
„Tak to jsi upír?“ Ulevilo se mi.
„Nejsem, vidíš ne?“
„Nápodobně,“ sykla jsem.
„Stejně ti nevěřím,“ špitl spíš sám pro sebe, ale moje wolpirské uši to dokonale slyšely. Mlčela jsem. Preventivně. „Máš hlad?“ změnil téma a zmizel v kuchyni. Potvora sluníčko se mi otřelo o ruku a místností probleskla duha.
Ups! Uskočila jsem.
Pohledem jsem střelila ke kuchyni. Taavetti tam s něčím praštil. Nemohl to k mému štěstí vidět.
Když jsme se najedli, konečně jsem souhlasila s procházkou. Taavetti si na krk pověsil zrcadlovku a s úsměvem mě opět vedl. K mému vnitřnímu uspokojení zakopával víc, než já. Slunce se právě ukládalo k spánku, když mě vyfotil.
„Máš vlasy stejné, jako ten západ sluníčka,“ culil se nervózně. „Jahodové,“ dodal tiše.
„Ou, ehm – děkuju,“ vzdychla jsem nejistě. Nevěděla jsem, jak se na takové věci odpovídá. Nikdy jsem je neslyšela.
„Není ti zima?“
„Ne, není,“ ujišťovala jsem ho. Bylo vtipné, že by mi měla být zima. Lesem se ještě několikrát prozářil blesk fotoaparátu, než jsme se za tmy vrátili do srubu.
„Společná postel?“ vyhrkla jsem, když se uveleboval.
„Vadí? Neboj, nechrápu,“ mrkl na mě. To bylo poslední, čeho jsem se bála.
„Dobře,“ řekla jsem a pokoušela se, aby se mi netřásl hlas. Lehla jsem si na úplný kraj a zírala do stropu. Když jsem asi podesáté spočítala letokruhy na stropě, dovolila jsem si otočit hlavu.
„Spíš?“ špitla jsem.
„Jo,“ zamručel.
Ve stejnou chvilku se na střeše ozval divný zvuk.
„Taave, tam někdo je,“ vyhrkla jsem tiše.
„To… ou… ku… y,“ zamručel do polštáře. Svraštila jsem obočí.
„Kundy?“ vyjekla jsem.
„Jo,“ mumlal.
„Na střeše jsou kundy?“
„Ku..y!“ mručel do polštáře.
„Co?“ Taavetti se nadzdvihl na lokty.
„Kuny! Zvířata! Kuny! Ne tamto! Spi, Rory,“ vzdychl a praštil sebou zpět do polštářů.
„Dělají bordel.“
„Hm.“
„Nemůžu spát.“
„Hm!“
„Ty jo?“
„Ne,“ vrčel.
„Proč ne?“
„Protože pořád meleš. Spi, Polárko, dobrou noc,“ škemral.
„Jé, ty si mi řekl - Polárko?“ rozplývala jsem se.
„Ne.“
„Jo, řekl,“ skučela jsem. „Ještě jednou to řekni.“
„Dobrou noc,“ zamumlal.
„To nemyslím.“
„Spi.“
„To taky ne.“
„Rory!“ okřikl mě vztekle a opět se nadzdvihl, aby mi viděl do tváře.
„No jo,“ sykla jsem, nafoukla tvář a zavřela vztekle oči. Co si o sobě myslí? Takhle hnusnej! Stačí, že je na mě takový táta.
Pche!
Něco vlhkého se mi přitisklo na tvář. Trhla jsem sebou ve chvíli, kdy se Taavetti hroutil zpět do polštářů.
„Dal si mi…“
„Ne!“ přerušil mě.
Držela jsem si tvář a byla si jistá, že mi dal pusu.
„Jo, dal,“ vzdychla jsem. Taavetti zavrčel, vstal a než jsem se stihla rozkoukat, co se děje, vzal mojí hlavu do dlaní a spojil naše rty.
Srdce se mi zastavilo.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Jahodové nebe - 10. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!