Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jacobovo srdce - kapitola 5.

17.05.2010 (17:00) • BlackAngel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 955×

Jacob posadil Renatu na okraj postele.
„Alice, neboj se, já ti pomohu.“ Vzala Alicin obličej do dlaní a ta přestala kňučet. V jejím obličeji se i objevil náznak klidu. Dívaly se z očí do očí a jejich obličeje byly od sebe vzdáleny jen pár centimetrů. V pokoji se znenadání prudce oteplilo. Všichni to pocítili.
„Alice. Všechno už bude dobrý,“ řekla Renata. Alice se usmála a objala ji. Náhle propukla v pláč.
„Nemožné,“ vzdychl Jasper. Renata držela Alici několik minut v náruči, než přestala plakat. Poté ji odtáhla na délku paže a zahleděla se jí do tváře.
„Bolest nejlépe odplaví pláč. Nemá cenu ty vzpomínky smazat, když se s nimi můžeš v klidu vyrovnat,“ pronesla k Alici.
„Budu moci…?“ ptala se.
„Už nikdy, je mi líto.“
„Pánové mohli byste nás nechat o samotě, holčičí věci.“ A už je Alice vystrkovala ven z pokoje, opět usměvavá a plná života. Jen co za vzpouzejícím se Jasperem klaply dveře, Alice se otočila na Renatu s mnohem vážnější tváří.
„Ó ne,“ zasténala Renata. „Proč se musíte tvářit jako u mučení? Umřu, ale tak to chodí. Proč to tolik řešíte? Být Carlisle člověkem, tak už by dostal infarkt, jak se nade mnou trápí,“ zoufala si.
„Kolik?“ zeptala se Renaty přímo.
„Tyhle schopnosti jsou tvoje. Sama moc dobře víš, kolik času mi zbývá.“
„Šest týdnů možná míň, záleží na okolnostech. Jen je mi líto, že jsem to tolika lidem znepříjemnila.“
„Odejdeš?“ zeptala se po chvíli Alice.
„Jacob mě nepustí, smečka to tu hlídá ve dne v noci. A ani není, kam bych šla. Nechci umřít někde v pustině, sama.“
„To se nechce nikomu,“ přitakala Alice.
„Ale nechme tohoto tématu, mluvme o něčem jiném.“

Alice souhlasila. A tak následující hodiny probíraly jaké barvy kombinovat, kdo hraje koho v jakém seriálu a prostě o všem nepodstatném. Nakonec Renata podlehla a vysvětlila Jasperovi, Jacobovi, Carlisleovi a Esmé jak její schopnosti fungují. Většinu věcí věděla od Volturiových, kteří s lidmi, co byli imunní jako ona, experimentovali, vždy to ale dopadlo smrtí.
Carlisle a Esmé se dohodli, že Renata zůstane u nich, než se její stav zlepší natolik, aby mohla sama odcestovat.
„Musím přiznat, že mám i trochu hlad,“ řekla trochu rozpačitě Renata po několika hodinách, co spolu byly všichni v jedné místnosti.
„To já taky,“ přitakala Alice. „Jak dlouho jsem nejedla?“ zeptala se.
„Na posledním lovu jsi byla před týdnem,“ odpověděl jí Carlisle. Alice, Jasper a Renata se zvedali k odchodu, ale zarazil je Jacob.
„Carlisle, Renata je příliš slabá, aby někde lovila. Nemáš tu nějakou krev na horší časy?“
„Po pravdě mám tu nějakou nula negativní pro Renesmé,“ přitakal Carlisle.
„To nebude nutné,“ odmítla zdvořile Renata. Jacob k ní přistoupil a s vážným výrazem pravil: „Nenechám tě běhat po lese.“
„Jestli máš o mě starost, tak pojď s námi, pokud to nebude vadit ostatním.“
„V pořádku,“ přikývl Jasper a bylo rozhodnuto.
Alice s Jasperem běželi napřed. Ani se neohlédli. Renata s Jacobem šli naopak pomalu. Venku padla tma a hvězdy se odrážely v kapičkách vody, na trávě a ve stromech. Byl to úchvatný pohled. Šli spolu celou cestu až k prvním stromům v naprosté tichosti. Renata se zastavila. Podívala se zpříma Jacobovi do očí.
„Na co myslíš?“ zeptala se šeptem.
„Ty víš, na co,“ odpověděl Jacob.
„Když nechci, nevidím ti do hlavy. Posledních pár hodin to je nepříjemné.“
„Myslím na Renesmé, musí hrozně trpět. Miluji jí od prvního pohledu a ona mne. Nezaslouží si to. Mohl jsem říct ne, ale to bys trpěla a stejně jsem ti nepomohl. Měl jsem se alespoň držet dál. Pryč od tebe, nikdy už tě nevidět a vše by bylo v pořádku.“
„Táhla tě ke mně stejná síla jako tenkrát k Belle. Do konce bytí bys cítil nepříjemné prázdno tam, kde jsem teď já. Takto odejdu a ty se budeš moci v budoucnu radovat ze svých dětí, bez výčitek, bez hranic,“ vysvětlovala Renata.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se po chvíli.
„To nevím, asi jsem jen, abych udržela rovnováhu, kterou kdysi někdo narušil. Stvořil mě tak svět, jako stvořil tebe a tobě podobné. Upíři jsou ti špatní, vlci brání nevinné a já jsem tu, abych udržela tok věcí.“ Chvíli bylo ticho. „Kdysi jsi to vysvětloval Belle. Když se někdo otiskne, bude svému protějšku tím, co potřebuje, bratrem, přítelem, ochráncem i milencem. Já potřebuju jen ochránce.“
„Bojím se toho, co přijde, až odejdeš, tvá smrt mnou hluboce otřese a kdoví, zda ne trvale.“
„Já vše viděla. To víš. Máš Renesmé. A Bella se za pár let smíří s tím, že jste spolu, pohled na vnouče změní člověka.“ Zvonivě se zasmála. Jacob stál jako přimražený, nevěřil svým uším.
„Už mám opravdu hlad,“ vyrušila ho ze zamyšlení. Z keřů před nimi vystoupila puma. Jacob instinktivně strčil Renatu za sebe a chránil jí svým tělem. Renata se rozesmála a objala Jacoba.
„Proč tu pumu chráníš?“ zeptala se zvesela. Jacob se k ní otočil čelem. Celá zářila jako slunce. V hrudi se mu cosi stáhlo. Byla tak nádherná. Třpytila se jako lesní víla. Srdce se mu rozeběhlo a pocítil ten pocit volného letu jako tenkrát, když poprvé políbil Renesmé. Tíha této myšlenky ho rychle vrátila zpět.
„Nemusíš u toho být.“ Pronesla a ladně kolem něj prošla.
„Jsem zvyklý na lov upírů, ale nikdy ještě nepřišli,“ konstatoval.
„Poprosila jsem ji. Je stará, ví, že každým dnem přijde její čas a tak se uvolila,“ vysvětlila. Renata si sedla vedle pumy. Pohladila jí po hřbetě a puma zapředla. Zakousla se jí do krku a pila její krev. Po chvíli se puma zhroutila do její náruče. Přestala pít. Hladila pumu po srsti a šeptala jí slova díků, dokud naposledy nevydechla. Jacob jí poté pomohl vstát.
„Co teď?“ zeptal se.
„Alice se o ni cestou domů postará. Můžeme se vrátit.“
„A stačilo ti to? Je přece jen dost malá,“ nedal se jacob.
„Stačilo. Teď si dám nějakou lidskou stravu a pokusím se trochu prospat. Za chvíli bude úsvit a ty si potřebuješ také odpočinout.“ K domu šli ještě pomaleji. Jacob jí podpíral a vychutnával každý okamžik s ní.

Autor: BlackAngel, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jacobovo srdce - kapitola 5.: