Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jacobovo srdce - Kapitola 3.

27.04.2010 (20:00) • BlackAngel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1260×

„Přestala bojovat proti jedu. Začíná se proměňovat," řekl. Jacob položil dívku zpět na lužko a zavolal Renesmé. Ve dveřích jí objal a odešel. Bella poslouchala jeho kroky. Sešel ze schodu. Otevřel dveře a rozeběhl se k lesu. Slyšela, i jak se proměnil a jak utíká co nejdál od domu.
„Carlisle, myslíš, že se může otisknout do té dívky, když má mojí krev?" zeptala se Renesmé, v hlase zoufalství.
„To nevím. Kdybych věděl, co způsobuje otisknutí. Pak možná bych odpověď znal. Ale co já vím. Může se Jacob otisknout jen jednou."
„Mamince jsi řekl, že bude víc člověkem než já. Je to pravda?"
„Měla by taková být, ale nevím, je první, která odolá upířímu jedu. Nevím, zda se vůbec promění. Možná, že zůstane člověkem. To ukáže až čas."
„Odešla bych, ale na to mám Alici moc ráda. Nemůžu dopustit, aby trpěla. Ne po tom všem, co pro mě udělala, ale..." Hlas se jí zlomil.
„Ale tato dívka ti podle tebe může vzít tvojí lásku," dokončil za ní Carlisle.
„Neboj se, dítě, jen co se uzdraví, odejde," vložila se Bella do jejich rozhovoru. Poté odešla a zanechala je tam bdící nad Renatou.
Tři dny. Tak dlouho trvalo, než opět otevřela oči. Během té doby se u Renaty střídali členové Samovy a Jacobovy smečky, ani Jacob ani Renesmé se k jejímu pokoji už nepřiblížili. Carlisle u ní byl dnem i nocí. Stále poslouchal tlukot jejího srdce a každou hodinu odebíral vzorek krve, aby zjistil, jak se mění. Čím déle byla dívka v bezvědomí, tím byl Carlisle více bezradný. I smečka začala polemizovat o tom, co se může stát. Zda Renata zůstane v bezvědomí, nebo jestli se kdy probere.
Alice ze svého pokoje také nevyšla, jakoby zkameněla v Jasperově objeti. Nehnula se ani na krok a krev odmítala. Oči měla úplně černé, avšak nedokázala vyjít z pokoje. Jakoby jí tam něco věznilo. Všichni tu příčinu znali. Neznámou dívku, která přišla odjinud a zneschopnila všechny, kdo o ní mohli cokoli zjistit.
Zrovna přišel Sam. Vůdce smečky osobně. Zvědavost mu nedala a přišel se podívat na člověka, co odolá jedu upíra. Skláněl se nad ní a pozoroval jizvy na její tváři, které už nikdy nezmizí. Renata otevřela oči. S hlubokým nádechem jako by se vynořila z vody, bylo to neuvěřitelné. Její předtím nebesky modré oči se změnily na fialovou. Jako kdyby se nemohly rozhodnout, zda budou rudé nebo modré. Sama to vylekalo, hrdelně zavrčel.
„Uklidni se nikdo, ti neublíží,“ snažil se Carlisle. Bez úspěchu.
„Nech mě!!“vykřikla. Na Carlisleho stole byl nůž na dopisy. Renata po něm hned skočila.
„Cos mi to provedl?!“ křičela.
„Kousl tě upír, umírala jsi, mělas bolesti. Pomohli jsme ti,“ vysvětloval Carlisle
„Akorát mám kocovinu. Moje hlava.“ Renata se chytla za čelo a zavřela oči. Toho využil Sam a skočil po ní. Vytrhl jí nůž a zahodil ho do protějšího rohu místnosti. Sam však letěl za ním. Renata ho ze sebe skopla silou, kterou nikdo nemohl předvídat, vymrštila ho proti zdi.
Renata byla zmatená, celý svět byl tak moc ostrý. Všechny zvuky slyšela, to není možné, a ta bolest. To pálení v krku, jakoby jí tam nikdo nalil kyselinu. Bylo to k nevydržení. Podivný zápach, který se nesl celou místností, pes a spálený karamel tak jí to připadalo, bylo to odporné. Musela pryč, ale kam?? Slyšela je, slyšela vše dole, podivný tlukot srdce. Jako třepání křídel kolibříka ale otravné jako bzukot komára, pak kroky, ale žádná srdce, musela pryč. Okno. První parto. Musí skočit. Bála se, ale klapot na schodech jí přesvědčil, že nemá na výběr. Tak skočila. Byl to divný pocit, jakoby jela v neviditelném výtahu. Dopadla s lehkostí na zem a rozeběhla se k lesu. Stále je za sebou slyšela. Slyšela i nějaké zvíře. Velké, šelmu nejspíš, zase pach spáleného karamelu.
Náhle se ocitla na mýtině, na té, kde ji našli. Bylo zde spáleniště.
„Proč!!“ vydralo se jí z plic. Padla na kolena a propukla v pláč. Z hrdla se jí vydral výkřik naprostého zoufalství a bolesti. Uslyší mě? přemýšlela. Jen ať přijdou, já si poradím. V mysli se jí začal hromadit nepořádek, myšlenky, vzpomínky, její bratr, ten pes. Mohutný hnědo -rudý vlk. Chtěl jí zabít to ano, ale co se do toho má montovat nějaký vlk? Mohl jí nakazit, mohli být spolu, ona by ho zkrotila, dokázala udržet jeho žízeň. Odlákala svého bratra dál od lidí. Na ní neútočil tak často, naučila ho lovit zvěř. Nemuseli ho roztrhat. „Vrať se,“ promluvil za jejími zády známí hlas, ale odkud ho jen znala?
„Kdo jsi?“ neohlédla se.
„Vrat se zpět do domu, Carlisle ti všechno vysvětlí,“ jeho hlas byl divně příjemný, ale s pachutí nepříjemné vzpomínky.
Renata se otočila. Dívala se tváří v tvář Jacobovi. Stál tam naproti ní, jen v krátkých kalhotách, jeho pleť měla nezvykle ryšavý odstín. Ale to nebylo všechno, někde uvnitř ní cosi povolilo, jakoby na kratičkou chvíli zažila pocit naprostého klidu a pokoje.
Jacob byl zmaten. Něco mu rvalo srdce z hrudníku, jakoby nemohl dýchat a přesto byl šťastný. Stalo se to čeho se Renesmé tolik obávala, Jacob se otiskl do Renaty.  Jejich chvilku klidu prorazilo vytí.
„Psi,“ pronesla s odporem Renata. „Musím pryč,“ řekla, když uslyšela druhé zavytí.
„Vrať se se mnou, já tě ochráním.“ Jacob k ní natáhl ruku. Renata nemohla odolat, udělala jeden krok k němu, poté druhý. Zastavila se.
„Co jsi zač?“ zeptala se. S náhlou nedůvěrou si ho prohlížela.
„Jsem tvůj přítel,“ řekl Jacob.
„Kdo jsi?“ v Renatě se začal hromadit vztek. „Nejsi člověk, to vím jistě. Sálá z tebe teplo takovou silou, že mám pocit jako by mě pálilo samo slunce a cítím z tebe divný nasládlý pach se psím jako v tom domě. Pálí mě to.“ Renata měla v očích slzy zoufalství.
„To ty a tobě podobní zabili mého bratra?“ zeptala se a srdce ji při těch slovech pukalo.
„To byl tvůj bratr?“ zeptal se v přiznání Jacob.
„Rok jsem se nechala štvát pustinou, jen abych ho držela dál od lidí. Když měl hlad, radši zardousil zvíře než mě, a když se začínal ovládat, banda blbých čoklů ho roztrhá?!“ křičela na celé okolí.
„Chtěl tě zabít!“
„Chtěl mě ochránit!“
Renata byla plna vzteku, který už nešlo udržet. Vrhla se na Jacoba a začala do něj bezmyšlenkovitě bušit. Jacob bez větších obtíží její rány odrazil nebo je nasměroval tak, aby ho neuhodila, ale na zádech toho moc nesvedl. Vzedmul se a převalil jí na záda. Ruce jí uzamkl v pevném stisku svých dlaní. Vzedmula se v něm vlna radosti z vítězství. Avšak v okamžiku, kdy se podíval na Renatu, sevření ihned povolil a postavil se.
To co v Renatiných očích spatřil, bylo hrozné. Tolik bolesti a utrpení, tolik jí ublížil. Vtom si vzpomněl na Renesmé. Ale pozdě. Teď hleděl do její zmučené tváře. V jednu chvíli se mu podařilo zlomit dvě srdce žen, do kterých se otiskl. Další milovaná žena mu odchází do náruče jeho soka.
Renesmé šla mýtinou a slzy jí volně kanuly po tváři. Šla přímo ke svému otci, k Edwardovi.

Autor: BlackAngel, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jacobovo srdce - Kapitola 3.: