Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jacobovo srdce - Kapitola 1.

30.03.2010 (15:45) • BlackAngel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1210×

Bella stála na terase domu Cullenových. Dívala se, jak si Renesmé hraje s Jacobem ve vlčí podobě na babu. Z Renesmé se stala za ta léta nádherná žena. Zlaté lokny se jí vlnily do půli zad a její zvonivý smích se rozléhal celou zahradou. Slunce se odráželo od její kůže a ta se třpytila, ne tak jako Bellina, ale pohled to byl nádherný. Nic snad nemohlo tuto idylku narušit.

„Bello, Edwarde!!“ vykřikla Alice. Ve zlomku vteřiny byli všichni u ní v pokoji. Alice byla v Jasperově náruči celá zkroucená bolestí.

„Alice, co je??" zeptal se Edward v okamžiku, kdy se jí podíval do hlavy, aby zjistil, co se děje. Zhroutil se bolestí. Bella ho ihned zakryla svým štítem, aby ho ochránila před tím, co se dělo Alici. 

„Bello, něco je na mýtině. Nevím co to je, ale musíme něco udělat. Alice má neskutečné bolesti."

„Jacobe, běž na mýtinu, něco tam je," řekla Bella. I když byl Jacob na zahradě, věděla, že ho slyší. Nemusela ani říkat kterou myslí. Od posledního shledání s Volturiovými bylo vše jasné.
Jacob se ani neohlédl a utíkal směrem k mýtině. Cestou se k němu přidala celá smečka. Za těch pár let si Jacob na Alici zvykl a vše co mohlo ohrozit Cullenovi, mohlo ohrozit i Renesmé a to nemohl dopustit. Doběhl na mýtinu. Nikde nic. Cítil jen kovový pach krve. Lidské krve. Z protějšího lesíku vystoupila postava.
Byla to žena, ne dívka. Šaty měla roztrhané a zašpiněné blátem. Utíkala směrem k němu, každých pár kroků zakopla a spadla na zem. Jacob vyčkával. Tu k němu vítr zanesl odporný upíří pach, ale nebyl nikoho z Cullenových, to věděl jistě. Dívka se zhroutila, spíše odevzdaně než vyčerpáním, doprostřed mýtiny. Z lesa, na tomtéž místě jako vyběhla dívka, se zajiskřila ve slunečních paprscích kůže upíra. Jacob nečekal a vyrazil. Upír učinil také tak a mířil přímo k dívce. Jacob běžel, jak nejrychleji mohl, ale než se dostal k neznámé dívce, upír už měl své rty pevně přitisknuté k jejímu zápěstí. 
Jacob vyskočil, zakousl se upírovi přímo do krku a začal ho trhat na kusy. Sam se svou smečkou se k němu přidali. Tu se mýtinou roznesl výkřik. Drásal uši všech, co ho slyšeli, doprovázen kňučením a vytím Jacobovy a Samovy smečky. Jacob se ohlédl na dívku a ta stála celá od krve s dýkou v ruce. 

„Nemožné," pomyslel si Jacob.

„Kousl ji, nemůže přece být při smyslech." Obě smečky s ním v myšlenkách souhlasily.
Dívka se rozeběhla směrem k Jacobovi. Ten uhnul a hned poznal, že on nebyl cílem. Dívka dopadla k torzu, které zbylo z upíra a nepříčetně do něj začala bodat.

„Proč?! Nenávidím tě! Proč?" vykřikovala a bodala. Vlčí smečky kolem ní utvořily kruh. Nikdo nevěděl, co má dělat. Byla kousnutá, měla se proměnit, ale nestalo se tak.
Na mýtinu dorazil Edward s Bellou a Renesmé, všichni zaštítěni Bellinou schopností. Bella se dívala na teď už zhroucenou dívku, plačící nad roztrhaným tělem neznámého upíra. Přešla k ní a poklekla.

„Už jsi v bezpečí," řekla tiše. Objala dívku kolem ramen a něžně ji odtáhla od zbytků upíra, aby smečka mohla dokonat to, co započala.
Dívka se nebránila, ustal i její pláč a teď vypadala jako výjev z noční můry nebo z nějakého hororu.

„Už můžeš sejmout štít," poprosil Edward. Jen co tak učinila, Jacob ukázal co se na mýtině stalo. 

„Kousnul ji," hlesl Edward a nevěřícně se na dívku podíval. 

„Musíme ji ihned dostat ke Carlislovi. Ten už bude vědět." Vzal dívku do náruče a společně se rozeběhli k domu. Carlisle už je čekal. 

„Odneste ji nahoru," řekl a sám šel napřed. Edward položil dívku na stůl a Carlisle se na ni poprvé podíval. 

„Katarino," vzdechl a jeho tvář zvážněla.

„Ty ji znáš?" zeptal se překvapeně Edward. 

„Ji přímo ne, pokud je člověk, ale je úplně stejná jako jedna žena, kterou jsem poznal, když jsem žil s Volturiovými," pronesl trochu vyděšeně.

„Jak se jmenuješ?" naklonil se k dívce.

„Renata. Katarina byla moje pra-pra babička." Dívčina tvař byla jako by prázdná. Žádná bolest ani strach, jen bílé pramínky, jenž zůstaly po slzách v umouněné tváři, naznačovaly, že něco cítí.

„Edwarde, řekneš mi víc?" ptal se Carlisle.
„Promiň, ale když jsme došli na mýtinu, její mysl už byla uzavřená. Nevidím žádnou souvislou myšlenku, jen hektické obrázky míst kde byla. Stále se měnící tváře. Připadám si, jako bych byl uprostřed nějakého davu. Ať se jí stalo cokoli, vytěsnila to." V tu chvíli se Edward zhroutil na podlahu. Držel se za hlavu a těžce dýchal. Bella ho opět skryla pod svůj štít. 

„Přestaň!" křičela směrem k dívce, ale když se na ní podívala, strnula. Renata byla v křečích stočená do klubka, v tváři výraz bolesti. Slzy jí tekly proudem, ale nevydala ani hlásku. 
Carlisle jí právě píchal nějakou injekci. Na stolku vedle něj stála ampulka s nápisem Morfin. Renatě se po chvilce protočily panenky v sloup a její křeč povolila. Bella sejmula štít, ale hned ho musela zase obnovit.

„Carlisle. To nemá cenu. Ona pořád trpí, ale nepřeměňuje se, to ti můžu říct s jistotou. A ještě jednu věc ti řeknu, za tímhle je něco víc. Ten upír, kterého smečka roztrhala... On jí honil pěknou dobu. Podle jejích vzpomínek minimálně tři měsíce a dnes jí nekousl poprvé. Z nějakého důvodu je imunní proti našemu jedu. Já.. Bello, odpusť, ale musím se od ní držet dál. Nemůžu její myšlenky unést. Nejen že je slyším, já to i cítím. Všechnu tu bolest. Nechápu, jak to může vydržet." Edwardův výraz byl zmučený. Bella jen přikývla a jediný pohled na Carlislea jí stačil. A už

„Bello?" řekl Edward po dlouhé době mlčení. „Popros někoho ze smečky, aby byl v blízkosti Renaty. Alici nepomůže, když se bude držet dál. Musíme jí oslepit, dokud to s ní nevyřešíme.“